23 Cdo 1857/2025-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) P. D., b) N. D., c) D. D., d) H. D., e) J. D. a f) J. D., všichni zastoupeni JUDr. Kateřinou Henychovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalovaným 1) J. A. D., zastoupenému Mgr. Janem Dohnálkem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou 2339/19, a 2) M. D., t. č. ve Vazební věznici Valdice, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 319/2020, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2025, č. j. 26 Co 16/2025-521, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen nahradit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.072,33 Kč k rukám zástupkyně žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádná ze stran právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
je vlastníkem bytové jednotky ve výroku blíže určené (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 26 Co 16/2025-521, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), změnil výrok o náhradě nákladů řízení co do přiznané výše (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
4. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku existence naléhavého právního zájmu na straně žalobců. Uvádí, že „odvolací soud jednal v rozporu s ustálenou judikaturou (nejen) Nejvyššího soudu, když učinil závěr o naléhavém právním zájmu, aniž by posoudil, zda by pro uspokojení žalobců (ne)stačila jen ona 2. žalovaným vlastněná 1/2 bytové jednotky, o jejíž vlastnictví nikdy nepřišel. Tedy aniž by (v souladu s uvedenou judikaturou) posoudil, zda by bez soudem vysloveného určení bylo ohroženo právo žalobců na uspokojení jejich vykonatelných pohledávek, resp. by se jejich právní postavení stalo nejistým, resp. by nemohlo být uspokojení vymahatelných pohledávek žalobců dosaženo jinak“.
5. Dovolatel dále namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily výkon práva odvolání daru v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že „v situaci, kdy odvolací soud vyšel ze závěru, že tu je jiný majetek ve vlastnictví 2. žalovaného (polovina bytové jednotky), z něhož se mohou v rámci exekuce žalobci uspokojovat, nemohl shledat v odvolání daru porušení dobrých mravů, aniž by předtím porovnal rozdíl mezi hodnotou odvolávaného daru (druhé poloviny bytové jednotky) s hodnotou případné ztráty na straně žalobců způsobené odvoláním. 1. žalovaný má za to, že soud může upustit od takového porovnání pouze za situace, kdy by k tomu existoval nějaký vážný důvod, který by činil odvolání rozporným s dobrými mravy bez ohledu na rozdíl v porovnávaných hodnotách.“
6. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
7. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel též navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
8. Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že jej nepovažují za přípustné, a proto navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
9. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
13. Dovolání není přípustné.
14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva žalovaného 2) k předmětné nemovitosti, neboť při jejím řešení se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Judikatura Nejvyššího soudu se totiž ustálila na závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem podle § 80 o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není jejich vlastníkem a nechce být v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitých věcí. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný pod č. 78/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015).
15. Na uvedeném ničeho nemění ani dovolatelovo tvrzení o tom, že 1/2 bytové jednotky je pro uspokojení žalobců zcela dostatečná, a že žalobci tudíž nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného 2) k celé bytové jednotce. Dovolatel totiž zjevně přehlíží, že soudy rozhodovaly za situace, kdy skutečný stav vlastnického práva neodpovídal stavu zapsanému v katastru nemovitostí, a to ohledně celé bytové jednotky, nikoliv její ideální poloviny. Skutečnost, že odvolací soud dovodil, že ani odvoláním daru se nemohlo vlastnictví matky žalovaného obnovit zcela, ale pouze v rozsahu jedné poloviny sporného bytu, je proto pro posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobců nerozhodná. Vzhledem k tomu, že dovolatel formuloval otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem namítané nesprávné posouzení odvolání daru v rozporu s dobrými mravy.
17. K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. například rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, či rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
18. K rozsahu přezkumu dovolací soud opakovaně judikuje, že § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou); o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
19. K vlastním námitkám dovolatele o tom, že právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů povede k tomu, že matka žalovaných bude z bytu vystěhována, dovolací soud uvádí, že taková skutková zjištění ve věci nejsou dána, a proto na jejich základě nelze korigovat závěry soudů nižších stupňů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. Samotnou námitkou vad řízení dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v této souvislosti neformuluje žádné otázky procesního práva, které by naplňovaly podmínky vymezení předpokladů přípustnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). K námitkám vad řízení by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu