23 Cdo 1989/2024-495
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v
Praze, Rumunská 1720/12, proti žalovanému M. J., zastoupenému Mgr. Michalem
Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Kinských 741/6, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 24 C 482/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 3. 2024, č. j. 70 Co 34/2024-459, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 70 Co 34/2024-459,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 24 C
482/2022-400, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem jednotky č.
XY, byt, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY, bytový
dům, postavené na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, vše v k.ú.
XY, obec XY, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech
domu a na pozemku zastavěném bytovým domem, vše v k.ú. XY, obec XY, zapsané v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY u Katastrálního
pracoviště XY na LV č. XY (byt) a LV XY (bytový dům) pro k.ú. XY, obec XY,
tedy i spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 dosud vlastněné žalovaným
2. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala určení, že je jedinou vlastnicí
jednotky blíže ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikované včetně
spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Žalobu
odůvodnila tím, že předmětný byt žalobkyně koupila za kupní cenu 625.384 Kč, z
čehož polovinu poskytl ze svých prostředků žalovaný, který v té době tvořil s
žalobkyní pár. Žalobkyně na následné naléhání žalovaného na něj vlastnictví
ideální poloviny bytu převedla darovací smlouvou ze dne 17. 10. 2011. Žalovaný
byl s žalobkyní dlouhé roky ve vztahu, uzavřeli manželství, aktuálně probíhá
řízení o rozvodu. Žalobkyně uvedený dar dopisem ze dne 5. 10. 2022 odvolala pro
nevděk, když důvody odvolání daru se v zásadě kryjí s důvody rozvratu
manželství, tj. mimo jiné, že žalovaný krátce po uzavření manželství začal
užívat anabolické steroidy, s tím přišla změna jeho osobnosti, choval se
agresivně, vyhledával milenky, opakovaně kritizoval vzhled žalobkyně a nutil ji
k operativním úpravám, k žalobkyni byl odtažitý, choval se agresivně, žalobkyni
psychicky týral, deptal a vystavoval psychickému teroru. Následkem dlouhodobého
stresu žalobkyně v dubnu 2022 zkolabovala. Dle žalobkyně je jednání žalovaného
ve svém souhrnu v rozporu s dobrými mravy, a proto daný dar odvolala.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně smlouvou ze dne
17. 10. 2011 darovala žalovanému ideální polovinu předmětného bytu. Žalobkyně
tento dar odvolala dopisem ze dne 5. 10. 2022 pro nevděk mj. s tím, že podala
návrh na rozvod manželství, protože je v manželském svazku obětí psychického a
sexuálního týrání, žalovaný si našel milenky, poté žalobkyně zjistila, že má
chlamydie, žalovaný se o žalobkyni nezajímal, choval se k ní ponižujícím
způsobem, byl doma agresivní, opakovaně žalobkyni žádal, aby upravovala svůj
zevnějšek, což podstoupila, žalobkyni využíval, nutil ji k praktikám, které se
jí příčily, ukazoval jí obrázky milenek a sděloval detaily z jeho sexuálního
života s nimi, v čemž žalobkyně shledala rozpor s dobrými mravy a nevděk,
přičemž žalobkyně mu toto jednání neodpustila. Žalovaný odvolání daru a tam
uvedené skutečnosti zcela neuznal.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 628 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“ či
„zákon č. 40/1964 Sb.“), a to ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 věta první zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“ či „zákon č. 89/2012
Sb.“). Poukázal na to, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je
nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., i když k
„nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až
po 1. 1. 2014.
5. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyni svědčí naléhavý právní
zájem na určení, že je vlastnicí celého bytu, tj. včetně ideální poloviny.
Dárce (žalobkyně) se tak účinně může domáhat vrácení daru výhradně tehdy,
jestliže se obdarovaný (žalovaný) choval k němu nebo členům jeho rodiny tak, že
tím hrubě porušil dobré mravy (dle § 630 obč. zák.).
6. Uvedl, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru není
jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na
veškeré jednotlivé konkrétní okolnosti daného případu je možné kvalifikovat
jako zjevně hrubé porušení dobrých mravů, a to buď s ohledem na značnou
intenzitu nebo soustavnost a dlouhodobost, přičemž rozhodující není subjektivní
pocit dárce, ale to, zda dané jednání obdarovaného lze za dané situace
objektivně posoudit jako jednání hrubě porušující dobré mravy.
7. Právo dárce domáhat se vrácení daru je přitom právem majetkovým a
jako takové se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák.
(ve spojení s ust. § 3036 o. z.). Žalovaný v daném případě námitku pozdního
uplatnění práva na odvolání daru vznesl. Žalobkyně dar odvolala až dopisem ze
dne 5. 10. 2022, v němž nevymezila žádné časové období, ani zcela konkrétní
(jednorázové) jednání žalovaného (učiněné v určitém čase), pro které by daný
dar odvolala. Důvodem odvolání daru jsou v zásadě jí shledané důvody rozvratu
manželství účastníků, tj. soustavné chování žalovaného vůči žalobkyni
spočívající v jejím psychickém a sexuálním týrání. Soud prvního stupně tak
shledal důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení, a to s ohledem na
okamžik odvolání daru co do případných jednání žalovaného učiněných před 5. 10.
2019.
8. Soud prvního stupně dále uvedl, že důvody odvolání daru specifikované
žalobkyní se dle ní kryjí s důvody rozvratu manželství. K žalobkyní popisovaným
jednáním však docházelo zcela výlučně pouze za přítomnosti účastníků řízení a
nikoli dalších osob. Jednotlivá jednání žalovaného (v nichž žalobkyně shledává
tvrzené sexuální a psychické týrání) pak vyplývají pouze z výpovědi samotné
žalobkyně a osob, kterým se svěřila. Žalovaný naopak jakékoli týrání žalobkyně
popřel a výpověď žalovaného ohledně zejména jeho klidné povahy, neprojevující
se nijak agresivně, pak podpořily výslechy a čestná prohlášení osob jemu
známých.
9. V řízení tak bylo dle soudu prvního stupně prokázáno v zásadě pouze
to, že soužití účastníků se začalo pro vzájemné rozpory rozpadat kolem roku
2017 a 2018, účastníci se po určitou dobu pokoušeli o další soužití a o udržení
jejich vztahu, což však pro stále zásadnější rozpory v jejich povahách a v
jejich komunikaci nebylo úspěšné, žalovaný proto opustil společnou domácnost a
s žalobkyní již nežil od cca dubna 2021. Žádný z ve věci slyšených svědků či z
osob podávajících čestná prohlášení pak nebyl osobně přítomen žádné faktické
rozepři mezi účastníky, nebyl přímým svědkem jakýchkoli jejich rozbrojů či
jakéhokoli závadného jednání žalovaného vůči žalobkyni. Vzájemné vztahy se dále
narušovaly a zhoršovaly již výhradně v rámci a v souvislosti s pokusy o
vypořádání spoluvlastnictví účastníků a jejich rozvodem, když představy
účastníků o tomto vypořádání se diametrálně odlišovaly.
10. Návrhy (jakož i např. následující žaloby) na vypořádání
spoluvlastnictví či rozvod nelze bez dalšího (zejména ze strany žalovaného)
shledat jako jednání učiněná v rozporu s dobrými mravy. Soud ani neshledal, že
by žalovaný v době před odvoláním daru odmítl žalobkyni pomoc v jakémkoli
konkrétním případě takovým způsobem, který by mohl být objektivně posuzován
jako hrubě rozporný s dobrými mravy. Co do dalších jednotlivých žalobkyní
vymezených důvodů odvolání daru pak soud dále uzavřel, že v řízení bylo
vyvráceno tvrzené sexuální týrání žalobkyně. Co do tvrzené nevěry žalovaného a
sdílení intimních fotek jiných žen s žalobkyní pak soud uvedl, že případná
nevěra žalovaného před říjnem 2019 z důvodu promlčení nemohla být důvodem
odvolání daru; nadto v řízení z provedeného dokazování takováto dřívější nevěra
žalovaného ani nevyplynula. Ohledně navázání pozdějších mimomanželských vztahů
pak z výpovědí samotných účastníků vyplynulo, že o vzájemné nevěře v roce 2019
a následujících oba účastníci věděli, toto si navzájem svěřili, ohledně tohoto
uspořádání spolu komunikovali, tedy v tomto směru zjevně dospěli k určité
formě volnějšího vztahu, a žalobkyně již měla rovněž vztah; soud tak případnou
nevěru žalovaného v období po říjnu 2019 s přihlédnutím k výše uvedeným
okolnostem nehledal samu o sobě v hrubém rozporu s dobrými mravy. Co do
tvrzeného chování žalovaného vůči žalobkyni ponižujícího, pasivně agresivního,
soud odkázal zejména na výpovědi účastníků, z nichž bylo jasně prokázáno pouze
to, že ve vztahu účastníků došlo k dlouhodobému ochlazení vztahů. Soud dospěl k
závěru, že v řízení bylo pouze prokázáno, že mezi účastníky došlo během období
2017-2021 z důvodů jejich vzájemně již dále nekompatibilních povah a jejich
neschopnosti konstruktivně komunikovat a zejména vyřešit společně zcela odlišné
představy účastníků o jejich budoucím soužití k rozpadu jejich manželství,
přičemž však soud neshledal (a v odvolání daru z 5. 10. 2022 ani nebyla nijak
konkrétně specifikována) konkrétní jednání žalovaného vůči žalobkyni agresivní,
ponižující či ubližující v míře, která by hrubě porušovala dobré mravy.
Jakékoli hrubé či agresívní jednání žalovaného pak bylo vyloučeno i
svědectvími, příp. čestnými prohlášeními. Soud hrubé porušení dobrých mravů
objektivně seznatelné neshledal ani např. v tvrzeném nucení žalobkyně k úpravám
zevnějšku, když v řízení nijak nevyplynulo, v čem měl tvrzený nátlak spočívat.
11. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v rámci jednání žalovaného
uvedených v odvolání daru z 5. 10. 2022 neshledal, že by tato jeho jednání
jednotlivě či ve svém souhrnu co do délky trvání či intenzity byla, objektivně
posuzováno s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem daného případu (tj. s
přihlédnutím ke všem skutečnostem, k nimž docházelo v soužití účastníků zejména
od roku 2017 do roku 2022), v hrubém rozporu s dobrými mravy. Soud proto
odvolání daru žalobkyní neshledal důvodným. Žalobu na určení vlastnictví
žalobkyně k celému bytu proto zamítl.
12. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
13. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že spatřuje-li žalobkyně
důvody pro odvolání daru v chování žalovaného v období od uzavření manželství v
roce 2015, je toto jednání třeba posoudit podle právní úpravy účinné od 1. 1.
2014, tj. podle § 2072 a násl. o. z., včetně lhůty k odvolání daru dle § 2075
o. z.
14. Žalobkyně ve svém odvolání daru blíže časově nezařadila závadné
chování žalovaného, které bylo důvodem pro vrácení daru. Dle žalobkyně se změny
chování žalovaného začaly projevovat krátce po uzavření manželství, k němuž
došlo v roce 2015, k razantní změně chování žalovaného došlo začátkem roku 2016
a jednání žalovaného bylo soustavné a pokračovalo až do odstěhování žalovaného
ze společné domácnosti v roce 2021.
15. K odvolání daru žalobkyně přistoupila až 5. 10. 2022, tedy více než
rok poté, co se v září 2021 žalovaný odstěhoval ze společné domácnosti, čímž
sama žalobkyně ohraničovala trvání závadného chování, kterého se žalovaný vůči
ní dopouštěl. Ani v odvolání daru žalobkyně nezmiňuje žádné konkrétní chování
žalovaného po 5. 10. 2021, které by bylo možno označit jako rozporné s dobrými
mravy, stejně tak z důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyšlo
najevo nic, z čeho by bylo možno usuzovat na nevhodné chování žalovaného k
žalobkyni po 5. 10. 2021.
16. Lhůta stanovená k odvolání daru v § 2075 odst. 1 o. z. dle
odvolacího soudu započala běžet poté, co žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně
v září 2021 opustil společnou domácnost, tj. nejpozději k 30. 9. 2021, a
uplynula nejpozději k 30. 9. 2022. V takto vymezeném období přitom ani
žalobkyně netvrdila, že by se žalovaný vůči ní choval rozporně s dobrými mravy.
17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně odvolala dar až po uplynutí roční
lhůty dle § 2075 odst. 1 o. z. a žalovaný opožděné odvolání daru namítl, nemohl
by soud k odvolání daru přihlédnout dle § 2075 odst. 2 o. z. ani tehdy, pokud
by chování žalovaného vůči žalobkyni naplnilo intenzitu hrubého porušení
dobrých mravů. Důvodná námitka marného uplynutí lhůty k odvolání daru je sama o
sobě důvodem pro zamítnutí žaloby.
18. Odvolací soud dále dodal, že považuje za správné závěry soudu
prvního stupně, který po provedeném dokazování neshledal, že by bylo prokázáno,
že se žalovaný dopustil vůči žalobkyni takového jednání, které by bylo možné
označit za hrubé porušení dobrých mravů. Ač si je odvolací soud vědom toho, že
v partnerském vztahu je velmi obtížné prokazovat chování partnerů v soukromí,
nezbavuje to žalobkyni důkazního břemene, kterému v tomto případě nedostála.
19. Odvolací soud tedy uzavřel, že dle jeho názoru nesprávné právní
hodnocení věci soudem prvního stupně nemělo žádný vliv na věcnou správnost
napadeného rozsudku, proto jej v celém rozsahu potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
20. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací
soud se při řešení otázky, zda za situace, kdy darovací smlouva byla uzavřena
za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a odvolání tohoto daru pro nevděk (žádost o
vrácení daru) bylo učiněno za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., má být toto
právní jednání posuzováno dle právní úpravy § 2072 a násl. o. z., či nikoliv,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje přitom na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019,
a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 453/2020, dle
nichž byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na
vrácení daru vždy poměřovat úpravou občanského zákoníku (zákona č. 40/1964
Sb.), a to i když k chování obdarovaného porušujícímu dobré mravy, pro které
dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.
21. Odvolací soud dle dovolatelky věc posoudil nesprávně (dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), když odvolání
daru posuzoval dle právní úpravy § 2072 o. z., včetně lhůty pro odvolání daru v
délce 1 roku dle § 2075 o. z. Odvolací soud tak dle dovolatelky věc posoudil
dle právní normy, která na skutkový stav nedopadá. Dle dovolatelky v režimu
správné aplikace původní právní úpravy občanského zákoníku (zákona č. 40/1964
Sb.) neplatí omezení práva žádat vrácení daru lhůtou 1 roku, ale toto právo
podléhá obecné tříleté promlčecí lhůtě. Odvolací soud tedy měl posuzovat
veškeré skutkové okolnosti, k nimž došlo ve lhůtě tří let před odvoláním daru.
22. Dovolatelka dodává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou
chybné, když dovolatelka řádně doložila, že ze strany žalovaného byla po
uzavření manželství soustavně a dlouhodobě vystavována psychickému a fyzickému
násilí.
23. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za
nedůvodné a navrhuje, aby bylo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
26. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
27. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Jestliže dovolatelka v dovolání namítá, že skutkové závěry soudů
nižších stupňů jsou chybné, když dovolatelka řádně doložila, že ze strany
žalovaného byla po uzavření manželství soustavně a dlouhodobě vystavována
psychickému a fyzickému násilí, pak přehlíží, že přípustnost dovolání nemohou
založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice
hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry
odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není
ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to,
jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě
zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem
na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit
zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo
777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
29. Dovolací soud však shledal dovolání žalobkyně přípustným, jelikož
odvolací soud se při řešení otázky aplikace přechodných ustanovení zákona č.
89/2012 Sb. v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona
č. 40/1964 Sb. a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru,
se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je též důvodné.
31. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
32. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé
ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání
ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem
ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).
33. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. týkající se smluvních obligací
aplikuje pravidlo, že na právní vztah založený před 1. 1. 2014 se právní úprava
účinná po tomto datu nevztahuje (za předpokladu, že si strany neujednají, že se
jejich práva a povinnosti budou řídit novou právní úpravou), a to z důvodu, že
účastníci při uzavírání smlouvy vycházeli z určitého právního stavu
(existujícího v okamžiku vzniku jejich vztahu); uvedené reflektuje zásada
ochrany nabytých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp.
zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo
387/2021).
34. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. především již
výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo
2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále rozsudky ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne
28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo
437/2020, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019) byla-li darovací
smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat
zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru,
došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž
úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp.
pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu - logicky vzato -
nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a
tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě
(nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací
smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností,
za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu
na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní
poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru
účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. 1. 2014, vzniklo legitimní
očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu)
obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy
(§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení
zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru
(darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli
ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení
daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle
ustanovení § 2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva
sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například
obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může
dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
35. Jestliže tedy odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci
ustanovením § 2072 o. z. a násl., posoudil věc podle právní normy, která na
skutkový stav nedopadá.
V. Závěr
36. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení.
37. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu