23 Cdo 1989/2024-495
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, proti žalovanému M. J., zastoupenému Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Kinských 741/6, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 482/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 70 Co 34/2024-459, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 70 Co 34/2024-459, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 24 C 482/2022-400, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem jednotky č. XY, byt, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, vše v k.ú. XY, obec XY, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a na pozemku zastavěném bytovým domem, vše v k.ú. XY, obec XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY u Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (byt) a LV XY (bytový dům) pro k.ú. XY, obec XY, tedy i spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 dosud vlastněné žalovaným
2. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala určení, že je jedinou vlastnicí jednotky blíže ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikované včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Žalobu odůvodnila tím, že předmětný byt žalobkyně koupila za kupní cenu 625.384 Kč, z čehož polovinu poskytl ze svých prostředků žalovaný, který v té době tvořil s žalobkyní pár. Žalobkyně na následné naléhání žalovaného na něj vlastnictví ideální poloviny bytu převedla darovací smlouvou ze dne 17. 10. 2011. Žalovaný byl s žalobkyní dlouhé roky ve vztahu, uzavřeli manželství, aktuálně probíhá řízení o rozvodu. Žalobkyně uvedený dar dopisem ze dne 5. 10. 2022 odvolala pro nevděk, když důvody odvolání daru se v zásadě kryjí s důvody rozvratu manželství, tj. mimo jiné, že žalovaný krátce po uzavření manželství začal užívat anabolické steroidy, s tím přišla změna jeho osobnosti, choval se agresivně, vyhledával milenky, opakovaně kritizoval vzhled žalobkyně a nutil ji k operativním úpravám, k žalobkyni byl odtažitý, choval se agresivně, žalobkyni psychicky týral, deptal a vystavoval psychickému teroru. Následkem dlouhodobého stresu žalobkyně v dubnu 2022 zkolabovala. Dle žalobkyně je jednání žalovaného ve svém souhrnu v rozporu s dobrými mravy, a proto daný dar odvolala.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně smlouvou ze dne 17. 10. 2011 darovala žalovanému ideální polovinu předmětného bytu. Žalobkyně tento dar odvolala dopisem ze dne 5. 10. 2022 pro nevděk mj. s tím, že podala návrh na rozvod manželství, protože je v manželském svazku obětí psychického a sexuálního týrání, žalovaný si našel milenky, poté žalobkyně zjistila, že má chlamydie, žalovaný se o žalobkyni nezajímal, choval se k ní ponižujícím způsobem, byl doma agresivní, opakovaně žalobkyni žádal, aby upravovala svůj zevnějšek, což podstoupila, žalobkyni využíval, nutil ji k praktikám, které se jí příčily, ukazoval jí obrázky milenek a sděloval detaily z jeho sexuálního života s nimi, v čemž žalobkyně shledala rozpor s dobrými mravy a nevděk, přičemž žalobkyně mu toto jednání neodpustila. Žalovaný odvolání daru a tam uvedené skutečnosti zcela neuznal.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“ či „zákon č. 40/1964 Sb.“), a to ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“ či „zákon č. 89/2012 Sb.“). Poukázal na to, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.
5. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí celého bytu, tj. včetně ideální poloviny. Dárce (žalobkyně) se tak účinně může domáhat vrácení daru výhradně tehdy, jestliže se obdarovaný (žalovaný) choval k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušil dobré mravy (dle § 630 obč. zák.).
6. Uvedl, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na veškeré jednotlivé konkrétní okolnosti daného případu je možné kvalifikovat jako zjevně hrubé porušení dobrých mravů, a to buď s ohledem na značnou intenzitu nebo soustavnost a dlouhodobost, přičemž rozhodující není subjektivní pocit dárce, ale to, zda dané jednání obdarovaného lze za dané situace objektivně posoudit jako jednání hrubě porušující dobré mravy.
7. Právo dárce domáhat se vrácení daru je přitom právem majetkovým a jako takové se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák. (ve spojení s ust. § 3036 o. z.). Žalovaný v daném případě námitku pozdního uplatnění práva na odvolání daru vznesl. Žalobkyně dar odvolala až dopisem ze dne 5. 10. 2022, v němž nevymezila žádné časové období, ani zcela konkrétní (jednorázové) jednání žalovaného (učiněné v určitém čase), pro které by daný dar odvolala. Důvodem odvolání daru jsou v zásadě jí shledané důvody rozvratu manželství účastníků, tj. soustavné chování žalovaného vůči žalobkyni spočívající v jejím psychickém a sexuálním týrání. Soud prvního stupně tak shledal důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení, a to s ohledem na okamžik odvolání daru co do případných jednání žalovaného učiněných před 5. 10. 2019.
8. Soud prvního stupně dále uvedl, že důvody odvolání daru specifikované žalobkyní se dle ní kryjí s důvody rozvratu manželství. K žalobkyní popisovaným jednáním však docházelo zcela výlučně pouze za přítomnosti účastníků řízení a nikoli dalších osob. Jednotlivá jednání žalovaného (v nichž žalobkyně shledává tvrzené sexuální a psychické týrání) pak vyplývají pouze z výpovědi samotné žalobkyně a osob, kterým se svěřila. Žalovaný naopak jakékoli týrání žalobkyně popřel a výpověď žalovaného ohledně zejména jeho klidné povahy, neprojevující se nijak agresivně, pak podpořily výslechy a čestná prohlášení osob jemu známých.
9. V řízení tak bylo dle soudu prvního stupně prokázáno v zásadě pouze to, že soužití účastníků se začalo pro vzájemné rozpory rozpadat kolem roku 2017 a 2018, účastníci se po určitou dobu pokoušeli o další soužití a o udržení jejich vztahu, což však pro stále zásadnější rozpory v jejich povahách a v jejich komunikaci nebylo úspěšné, žalovaný proto opustil společnou domácnost a s žalobkyní již nežil od cca dubna 2021. Žádný z ve věci slyšených svědků či z osob podávajících čestná prohlášení pak nebyl osobně přítomen žádné faktické rozepři mezi účastníky, nebyl přímým svědkem jakýchkoli jejich rozbrojů či jakéhokoli závadného jednání žalovaného vůči žalobkyni. Vzájemné vztahy se dále narušovaly a zhoršovaly již výhradně v rámci a v souvislosti s pokusy o vypořádání spoluvlastnictví účastníků a jejich rozvodem, když představy účastníků o tomto vypořádání se diametrálně odlišovaly.
10. Návrhy (jakož i např. následující žaloby) na vypořádání spoluvlastnictví či rozvod nelze bez dalšího (zejména ze strany žalovaného) shledat jako jednání učiněná v rozporu s dobrými mravy. Soud ani neshledal, že by žalovaný v době před odvoláním daru odmítl žalobkyni pomoc v jakémkoli konkrétním případě takovým způsobem, který by mohl být objektivně posuzován jako hrubě rozporný s dobrými mravy. Co do dalších jednotlivých žalobkyní vymezených důvodů odvolání daru pak soud dále uzavřel, že v řízení bylo vyvráceno tvrzené sexuální týrání žalobkyně. Co do tvrzené nevěry žalovaného a sdílení intimních fotek jiných žen s žalobkyní pak soud uvedl, že případná nevěra žalovaného před říjnem 2019 z důvodu promlčení nemohla být důvodem odvolání daru; nadto v řízení z provedeného dokazování takováto dřívější nevěra žalovaného ani nevyplynula. Ohledně navázání pozdějších mimomanželských vztahů pak z výpovědí samotných účastníků vyplynulo, že o vzájemné nevěře v roce 2019 a následujících oba účastníci věděli, toto si navzájem svěřili, ohledně tohoto uspořádání spolu komunikovali, tedy v tomto směru zjevně dospěli k určité formě volnějšího vztahu, a žalobkyně již měla rovněž vztah; soud tak případnou nevěru žalovaného v období po říjnu 2019 s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem nehledal samu o sobě v hrubém rozporu s dobrými mravy. Co do tvrzeného chování žalovaného vůči žalobkyni ponižujícího, pasivně agresivního, soud odkázal zejména na výpovědi účastníků, z nichž bylo jasně prokázáno pouze to, že ve vztahu účastníků došlo k dlouhodobému ochlazení vztahů. Soud dospěl k závěru, že v řízení bylo pouze prokázáno, že mezi účastníky došlo během období 2017-2021 z důvodů jejich vzájemně již dále nekompatibilních povah a jejich neschopnosti konstruktivně komunikovat a zejména vyřešit společně zcela odlišné představy účastníků o jejich budoucím soužití k rozpadu jejich manželství, přičemž však soud neshledal (a v odvolání daru z 5. 10. 2022 ani nebyla nijak konkrétně specifikována) konkrétní jednání žalovaného vůči žalobkyni agresivní, ponižující či ubližující v míře, která by hrubě porušovala dobré mravy. Jakékoli hrubé či agresívní jednání žalovaného pak bylo vyloučeno i svědectvími, příp. čestnými prohlášeními. Soud hrubé porušení dobrých mravů objektivně seznatelné neshledal ani např. v tvrzeném nucení žalobkyně k úpravám zevnějšku, když v řízení nijak nevyplynulo, v čem měl tvrzený nátlak spočívat.
11. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v rámci jednání žalovaného uvedených v odvolání daru z 5. 10. 2022 neshledal, že by tato jeho jednání jednotlivě či ve svém souhrnu co do délky trvání či intenzity byla, objektivně posuzováno s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem daného případu (tj. s přihlédnutím ke všem skutečnostem, k nimž docházelo v soužití účastníků zejména od roku 2017 do roku 2022), v hrubém rozporu s dobrými mravy. Soud proto odvolání daru žalobkyní neshledal důvodným. Žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k celému bytu proto zamítl.
12. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
13. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že spatřuje-li žalobkyně důvody pro odvolání daru v chování žalovaného v období od uzavření manželství v roce 2015, je toto jednání třeba posoudit podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tj. podle § 2072 a násl. o. z., včetně lhůty k odvolání daru dle § 2075 o. z.
14. Žalobkyně ve svém odvolání daru blíže časově nezařadila závadné chování žalovaného, které bylo důvodem pro vrácení daru. Dle žalobkyně se změny chování žalovaného začaly projevovat krátce po uzavření manželství, k němuž došlo v roce 2015, k razantní změně chování žalovaného došlo začátkem roku 2016 a jednání žalovaného bylo soustavné a pokračovalo až do odstěhování žalovaného ze společné domácnosti v roce 2021.
15. K odvolání daru žalobkyně přistoupila až 5. 10. 2022, tedy více než rok poté, co se v září 2021 žalovaný odstěhoval ze společné domácnosti, čímž sama žalobkyně ohraničovala trvání závadného chování, kterého se žalovaný vůči ní dopouštěl. Ani v odvolání daru žalobkyně nezmiňuje žádné konkrétní chování žalovaného po 5. 10. 2021, které by bylo možno označit jako rozporné s dobrými mravy, stejně tak z důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možno usuzovat na nevhodné chování žalovaného k žalobkyni po 5. 10. 2021.
16. Lhůta stanovená k odvolání daru v § 2075 odst. 1 o. z. dle odvolacího soudu započala běžet poté, co žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně v září 2021 opustil společnou domácnost, tj. nejpozději k 30. 9. 2021, a uplynula nejpozději k 30. 9. 2022. V takto vymezeném období přitom ani žalobkyně netvrdila, že by se žalovaný vůči ní choval rozporně s dobrými mravy.
17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně odvolala dar až po uplynutí roční lhůty dle § 2075 odst. 1 o. z. a žalovaný opožděné odvolání daru namítl, nemohl by soud k odvolání daru přihlédnout dle § 2075 odst. 2 o. z. ani tehdy, pokud by chování žalovaného vůči žalobkyni naplnilo intenzitu hrubého porušení dobrých mravů. Důvodná námitka marného uplynutí lhůty k odvolání daru je sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby.
18. Odvolací soud dále dodal, že považuje za správné závěry soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování neshledal, že by bylo prokázáno, že se žalovaný dopustil vůči žalobkyni takového jednání, které by bylo možné označit za hrubé porušení dobrých mravů. Ač si je odvolací soud vědom toho, že v partnerském vztahu je velmi obtížné prokazovat chování partnerů v soukromí, nezbavuje to žalobkyni důkazního břemene, kterému v tomto případě nedostála.
19. Odvolací soud tedy uzavřel, že dle jeho názoru nesprávné právní hodnocení věci soudem prvního stupně nemělo žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, proto jej v celém rozsahu potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
20. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se při řešení otázky, zda za situace, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a odvolání tohoto daru pro nevděk (žádost o vrácení daru) bylo učiněno za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., má být toto právní jednání posuzováno dle právní úpravy § 2072 a násl. o. z., či nikoliv, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 453/2020, dle nichž byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat úpravou občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), a to i když k chování obdarovaného porušujícímu dobré mravy, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.
21. Odvolací soud dle dovolatelky věc posoudil nesprávně (dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), když odvolání daru posuzoval dle právní úpravy § 2072 o. z., včetně lhůty pro odvolání daru v délce 1 roku dle § 2075 o. z. Odvolací soud tak dle dovolatelky věc posoudil dle právní normy, která na skutkový stav nedopadá. Dle dovolatelky v režimu správné aplikace původní právní úpravy občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) neplatí omezení práva žádat vrácení daru lhůtou 1 roku, ale toto právo podléhá obecné tříleté promlčecí lhůtě. Odvolací soud tedy měl posuzovat veškeré skutkové okolnosti, k nimž došlo ve lhůtě tří let před odvoláním daru.
22. Dovolatelka dodává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou chybné, když dovolatelka řádně doložila, že ze strany žalovaného byla po uzavření manželství soustavně a dlouhodobě vystavována psychickému a fyzickému násilí.
23. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a navrhuje, aby bylo zamítnuto. III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
26. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
27. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Jestliže dovolatelka v dovolání namítá, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou chybné, když dovolatelka řádně doložila, že ze strany žalovaného byla po uzavření manželství soustavně a dlouhodobě vystavována psychickému a fyzickému násilí, pak přehlíží, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit
zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 29. Dovolací soud však shledal dovolání žalobkyně přípustným, jelikož odvolací soud se při řešení otázky aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 30. Dovolání je též důvodné. 31. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 32. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3). 33. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. týkající se smluvních obligací aplikuje pravidlo, že na právní vztah založený před 1. 1. 2014 se právní úprava účinná po tomto datu nevztahuje (za předpokladu, že si strany neujednají, že se jejich práva a povinnosti budou řídit novou právní úpravou), a to z důvodu, že účastníci při uzavírání smlouvy vycházeli z určitého právního stavu (existujícího v okamžiku vzniku jejich vztahu); uvedené reflektuje zásada ochrany nabytých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 387/2021). 34. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. především již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019) byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. 1. 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle ustanovení § 2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla. 35. Jestliže tedy odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 2072 o. z. a násl., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá. V. Závěr 36. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení. 37. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu