23 Cdo 2039/2024-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTO-VALOUŠEK, s.r.o., se sídlem v Otrokovicích, tř. Spojenců 608, identifikační číslo osoby 25327941, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalované DOUPEGO LOGISTICS s.r.o., se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, identifikační číslo osoby 04742681, zastoupené Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem v Brně, Milady Horákové 1957/13, o zaplacení 70 576,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 21/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, č. j. 27 Co 89/2023-320, ve znění opraveného usnesení ze dne 21. 2. 2024, č. j. 27 Co 89/2023-327, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 70 576,23 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody, jež jí měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná nesplnila svůj závazek z ústně uzavřené smlouvy, kterou žalobkyně sjednala se zaměstnancem (dispečerem) žalované a na jejímž základě měla žalovaná zajistit platbu na místě a přepravu dvou skútrů ze Spolkové republiky Německo do České republiky, a žalobkyně si proto musela zajistit přepravou skútrů na vlastní náklady. Žalovaná popřela existenci dané smlouvy, neboť její dispečer podle ní překročil své zástupčí oprávnění, a jeho právní jednání tak žalovanou nezavazovalo.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 216 C 21/2019-227, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 70
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení 70 576,23 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I) podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Ve vztahu k otázkám, zda zaměstnanec na pozici dispečera může za zaměstnavatele dojednat obsah závazku se zákazníkem, jehož součástí je přijetí hotovostní platby od zákazníka, zda případná předchozí zavedená praxe smluvních stran je kritériem pro přiznání náhrady škody s ohledem na okolnosti případu, zda je žalobkyně povinna prokázat, že nevěděla a nemusela vědět o překročení zástupčího oprávnění zaměstnance, a zda jednání žalované založilo dobrou víru na straně žalobkyně ohledně zástupčího oprávnění dispečera žalované, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Žalobkyně sice v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“, vůbec však neuvedla, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při řešení jaké určité otázky (z celkem čtyř) odvolací soud odchýlil, resp. jaká z těchto otázek má být podle jejího názoru tou, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
10. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
11. V projednávané věci žalobkyně v té části dovolání, jež se týkala vyjmenovaných otázek, shora uvedeným požadavkům nedostála. Za dostatečné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nemůže být považováno ani tvrzení dovolatelky zmíněné v závěru dovolání, že „uvedené otázky mají zásadní význam i z hlediska hmotného práva pro případné posouzení vzniku práva žalobkyně na náhradu škody vůči žalované“, neboť požadavek zásadního významu nenaplňuje žádný z taxativně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
12. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalobkyní vymezených námitek.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobkyně předně namítá, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. usnesením ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005) při posuzování obvyklosti pověření dle § 430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, vycházel z toho, čím byl v daném konkrétním případě dispečer žalované skutečně pověřen, a obvyklost právních jednání, k nimž při činnosti dispečera dochází, tak neposuzoval objektivně.
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2114/2019, vyložil, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle ustanovení § 430 odst. 1 o. z. jako zákonný zástupce podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností; pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli (není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli). Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních jednání, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně.
17. Jestliže v projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že do obvyklé náplně práce dispečera obecně (tedy nikoli jen ve vztahu mezi žalovanou a jejím zaměstnancem) nepatří manipulace s hotovostí, postupoval v souladu s citovanou judikaturou a nelze se ztotožnit s námitkou žalobkyně, že vycházel z okolností, které se vztahovaly ke konkrétnímu podnikateli (žalované). Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
18. Uvádí-li přitom žalobkyně, že v minulosti v několika případech došlo k převozu hotovosti na koupi skútrů, uvedený závěr ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Podle těch totiž dispečer žalované s žalobkyní o předání finančních prostředků jednal nanejvýše ve dvou případech, přičemž v řízení vůbec nebylo prokázáno, že by se takové předání vůbec uskutečnilo (srov. bod 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dovolatelka tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Uvedené platí rovněž pro námitku žalobkyně, podle níž byl dispečer žalované oprávněn uzavírat smlouvy a dělo se to opakovaně.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika žalobkyně, jíž zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy (svědecké výpovědi), a závěry, k nimž takto dospěl. Nejvyšší soud opakovaně upozorňuje, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). Samotnou správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit (srov. judikaturu citovanou v bodu 18 shora). Tato námitka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
20. Žalobkyně konečně namítá, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení § 7 o. z., podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Odvolací soud se tak podle dovolatelky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (představované např. rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem, a nemůže tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97). Odvolací soud totiž napadené rozhodnutí nezaložil na tom, že by žalobkyně musela prokázat svou dobrou víru, nýbrž dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem žalobkyně věděla či musela vědět, že dispečer žalované při jednání o možnosti zprostředkování placení z Německa převážených skútrů jednal nad rámec svého oprávnění (srov. bod 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a proto jeho právní jednání žalovanou podle § 431 o. z. nezavazuje. Uvedený závěr se přitom žalobkyni nepodařilo dovoláním účinně zpochybnit.
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu