23 Cdo 2076/2024-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně METALKOV, spol. s r.o., se sídlem ve Vlašimi, Čechov 367, identifikační číslo osoby 00664227, zastoupené JUDr. Bedřichem Tichým, advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka 145, proti žalované FANS, a.s., se sídlem v Praze 4, Kloboučnická 1735/26, identifikační číslo osoby 25625381, zastoupené Mgr. Jakubem Jirovcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 1 515 212 Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 4 454 836,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 364/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 22 Co 155/2023-168, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26 862 Kč k rukám jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řešené věci domáhala na žalované zaplacení 1 515 212 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené části ceny díla (spočívajícího v nátěrech ocelové konstrukce a hlavních rozvodů vody chladící věže, obslužných konstrukcí a lamel žaluzií) podle faktury č. 210100217 splatné dne 15. 5. 2021 na základě smlouvy o dílo č. 110/19/SOD/ON ze dne 10. 1. 2020. Žalovaná se bránila tvrzením, že žalobkyně nepředala žalované související dokumentaci v rozsahu ujednaném ve smlouvě. Z téhož důvodu proti žalobkyni uplatnila vzájemný návrh na zaplacení 4 454 836,90 Kč představující smluvní pokutu za pozdní dodání díla (1 882 367,28 Kč) a smluvní pokutu za nedodání dokumentace v ruském jazyce (2 572 469,62 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 5. 2023, č. j. 40 C 364/2021-142, zastavil řízení o nároku žalobkyně na úrok z prodlení z částky 1 515 212 Kč za období od 16. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % p. a. (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 515 212 Kč (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalované, aby jí žalobkyně zaplatila částku 4 454 836,90 Kč (výrok pod bodem III), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 569 443,90 Kč (výrok pod bodem IV).
3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a v rozsahu částky 1 882 367,28 Kč i ve výroku pod bodem III (výrok II) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III co do částky 2 572 469,62 Kč a ve výroku pod bodem IV a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
4. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II
včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí ve vztahu k povinnosti žalované zaplatit částku 1 515 212 Kč na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ve vztahu k právu žalované na smluvní pokutu za pozdní dodání díla ve výši 1 882 367,28 Kč na vyřešení otázky hmotného práva, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně nebyla vyřešena ve všech souvislostech.“
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
9. Žalovaná v dovolání namítá, že se odvolací soud při posouzení otázky dokončení díla a na ní závislé otázky, co je podle smlouvy dílem, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3753/2022, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, pokud vycházel jen z jazykového výkladu smlouvy, nezabýval se tím, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajících stran, a nevzal v souvislosti s tím v potaz jednání stran, které předcházelo a následovalo po vniku smlouvy. Odvolací soud podle ní v rozporu s výkladovými pravidly v § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uzavřel, že dokumentace specifikovaná v příloze č. 4 smlouvy nebyla součástí díla (předmětem smlouvy) a že dílo bylo dokončeno, přestože žalovaná v průběhu řízení opakovaně poukazovala na to, že dokumentace – stejně jako nátěry ocelových konstrukcí – byla dílem samotným, resp. že dokumentace tvoří „samotnou část díla“. Toto nesprávné vymezení díla pak podle ní vedlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky vzniku nároku žalobkyně na plnou úhradu ceny díla.
10. Odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jenž v řízení zjistil, že žalobkyně a žalovaná podepsaly dne 2. 3. 2021 „finální“ předávací protokol, jehož předmětem bylo předání díla spočívajícího v provedení nátěrů ocelové konstrukce a hlavních rozvodů vody chladící věže, obslužných konstrukcí a lamel žaluzií, a taktéž předání dokumentace, u něhož však byla uvedena poznámka, že dokumentace nebyla předána v rozsahu specifikovaném v příloze č. 4 smlouvy o dílo. Na základě toho odvolací soud skutkově uzavřel, že dílo (předmětné nátěry) bylo žalované protokolárně předáno, a ta ho převzala s poznámkou, že se tak stalo vyjma dokumentace podle přílohy č. 4 smlouvy. Žalovaná přitom po převzetí díla (ani v průběhu soudního řízení) nenamítala, že by nepředání kompletní dokumentace (i v ruském jazyce) jakkoliv bránilo využití díla, a odvolací soud vyšel též ze zjištění, že společnost Linde GmbH, pro níž bylo dílo primárně určeno (předmět díla byl subdodávkou pro tuto společnost), prohlásila, že dokumentace předaná žalobkyní společně s dílem (provedenými nátěry) byla dostatečná a kompletní. Jinak řečeno, odvolací soud vyšel ze závěru, že byla předvedena způsobilost díla sloužit jeho účelu (že dílo bylo dokončeno), bez ohledu na to, že žalované nebyla předána též kompletní dokumentace a že dílo mělo v tomto ohledu vadu. S ohledem na předání a převzetí takového dokončeného díla pak též dovodil jeho provedení (srov. § 2604 o. z.) a vznik práva žalobkyně na zaplacení požadované ceny díla (srov. § 2610 odst. 1 o. z.).
11. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda bylo dílo dokončeno. Nejvyšší soud totiž již opakovaně při výkladu § 2605 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že dílo je dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu, přičemž objednatel dokončené dílo převezme s výhradami, nebo bez výhrad. Skutečnost, že dílo trpí vadami, nemusí sama o sobě znamenat, že nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. Musí však jít o vady takové povahy, jež vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, na který v napadeném rozhodnutí odkazoval též odvolací soud, či rozsudek ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, uveřejněný pod číslem 18/2023 Sb. rozh. obč.). Tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.
12. S ohledem na odvolacím soudem výše přijaté právní posouzení věci ohledně dokončení díla a vzniku práva na zaplacení ceny díla (které nebylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) již nebyla pro napadené rozhodnutí určující otázka, zda dokumentace byla či nebyla částí díla, a tudíž ani otázka, zda při výkladu smlouvy o dílo v tomto ohledu postupoval odvolací soud v souladu judikaturou a výkladovými pravidly, tj. zda se řádně zabýval tím, jaká byla skutečná vůle (resp. úmysl) jednajících stran, zda vzal v souvislosti s tím v potaz jednání stran, jež předcházelo a následovalo po vniku smlouvy a zda správně provedl jazykový výklad smlouvy o dílo. I kdyby totiž dokumentace byla součástí díla (jak tvrdí žalovaná) a nebyla by předána žalované kompletní, za situace, kdy žalobkyně takové dílo žalované předala a žalovaná toto dílo, u kterého byla předvedena způsobilost sloužit jeho účelu (tj. dílo dokončené ve smyslu § 2605 odst. 1 o. z.), převzala (byť se shora uvedenou výhradou podle § 2605 odst. 1 věty druhé o. z.), nemělo to vliv na závěr odvolacího soudu, že právo na zaplacení ceny díla žalobkyni vzniklo. Skutečnost, že bylo dílo předáno (nekompletní) s vadami (s chybějící dokumentací), totiž nebyla pro vznik práva žalobkyně na zaplacení ceny díla rozhodná.
13. Žalovaná v této souvislosti namítala též vadu řízení a vytýkala odvolacímu soudu, že ji nepoučil a nevyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností podle § 118a o. s. ř., přestože právní závěr o dokončení díla částečně odůvodnil v rozporu s právním názorem žalované tak, že vady spočívající v nedodané blíže nespecifikované dokumentaci nejsou tak závažné, aby bylo dílo považováno za nedokončené (měl tím podle ní postupovat v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, a ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2002). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je jen nesprávné právní posouzení věci). K jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci není naplněno. Námitka žalované o takovém tvrzeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
14. K uvedené námitce lze navíc dodat, že odvolací soud v napadeném rozsudku nevycházel ze závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, nýbrž ze zjištěného skutkového stavu o dostatečnosti a kompletnosti předané dokumentace k provedeným nátěrům pro konečného odběratele (pro kterého zakázku prováděla žalovaná prostřednictvím žalobkyně jako subdodavatelky), tj. o tom, že případné nedodání kompletní dokumentace nebránilo užití díla svému účelu. Jestliže tedy odvolací soud rozhodoval na základě objasněného skutkového stavu (nikoliv na základě neunesení břemene), neměl důvod poskytnout poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., která přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
15. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda „se smluvní pokuta aktivuje v případě, že dojde k prodlení dlužníka, za které není odpovědný z důvodu prodlení věřitele, s přihlédnutím k tomu, že za dobu, ve které nastalo prodlení věřitele by smluvní pokutu věřitel nemohl uplatnit, ale až v době, kdy by za své prodlení byl dlužník již odpovědný a s tím související otázka zda původní termín pro provedení díla pozbývá své závaznosti a významu v případě, že prodlení dlužníka bylo zapříčiněno prodlením věřitele“, která podle názoru žalované dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, případně nebyla vyřešena ve všech souvislostech.
16. Odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že pokud si strany ujednaly smluvní pokutu pro případ porušení závazku žalobkyně provést dílo nejpozději do dne 25. 5. 2020, avšak ujednaly tak jen za podmínky, že poslední část zakázky v objemu maximálně 10 % bude žalovanou navezena pro realizaci nejpozději do dne 30. 4. 2020, a bylo-li v řízení zjištěno, že žalovaná navezla poslední část zakázky pro realizaci až dne 30. 6. 2020, nelze přisvědčit názoru žalované, že termín dokončení díla se pouze alikvotně posunul ze dne 25. 5. 2020 na den 25. 7. 2020, neboť smluvní pokuta byla stranami sjednána jen pro případ porušení pevně ujednaného termínu pro provedení a předání díla vázaného na uvedenou podmínku. Ujednaný termín 25. 5. 2020 „jednoznačně pozbyl své závaznosti a významu z důvodu prodlení žalované“, přičemž strany nesjednaly žádný další termín pro provedení díla pro případ nedodržení takové podmínky žalovanou, nebo smluvní pokutu pro případ nedodržení takového jiného termínu. Za logickou označil námitku žalobkyně, že počítala s plněním v dohodnuté lhůtě v květnu, avšak dodržení stejné lhůty nemohla zaručit (a ani ji neslíbila zaručit) v červenci, „kdy již u ní byly jiné poměry“.
17. Žalovaná výše formulovanou otázku zakládá na vlastním výkladu obsahu smlouvy o dílo, a ve skutečnosti jejím prostřednictvím zpochybňuje samotný výsledek výkladu provedeného odvolacím soudem v řešené věci. Nesouhlasí totiž se závěrem odvolacího soudu, že sjednaný termín k provedení díla bez dalšího pozbyl své závaznosti a významu nesplněním součinnosti žalované ve sjednaném termínu, jejímž poskytnutím v daném termínu byl podmíněn i konkrétní sjednaný termín plnění žalobkyně. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu (nemůže být tedy ani řešením otázky doposud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu). Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalovaná přitom v dovolání samotný postup odvolacího soudu při výkladu ujednání o smluvní pokutě nezpochybnila prostřednictvím vymezení právní otázky ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání k ní. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže.
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
19. S přihlédnutím k závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle kterého jsou-li splněny předpoklady pro odmítnutí dovolání nebo zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, když ten se stal rozhodnutím o odmítnutí dovolání bezpředmětným. Navíc nelze přehlédnout, že by návrh na odklad vykonatelnosti nemohl být úspěšný ve vztahu k té části výroku II napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil zamítnutí vzájemné žaloby žalované, neboť zamítavý výrok nenabývá vykonatelnosti a není způsobilý hrozit žalované závažnou újmou.
20. Nejvyšší soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť řízení ve věci samé již bylo v mezidobí skončeno i v té části, v níž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 3. 2024, č. j. 40 C 364/2021-186, o odmítnutí vzájemného návrhu žalovaného o zaplacení částky 2 572 469,62 Kč, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2024, č. j. 22 Co 61/2024-210.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu