23 Cdo 2100/2021

23 Cdo 2100/2021-381

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně L. K. d. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení 1 717 194,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 275/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 2020, č. j. 12 C 275/2019-256, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 17 Co 39/2021-344, takto:

I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 2020, č. j. 12 C 275/2019-256, se zastavuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 17 Co 39/2021-344, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 2020, č. j. 12 C 275/2019-256, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované (po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení) zaplacení částky 1 717 194,72 Kč s příslušenstvím jako úhrady nákladů, které vynaložila na zdravotní péči poskytnutou v zahraničí, neboť měla za to, že byly splněny podmínky stanovené v čl. 20 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. 9. 2009 (dále jen „nařízení č. 883/2004“). Podání žaloby bylo schváleno opatrovnickým soudem (rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2019, č. j. 0 Nc 4505/2019-83).

2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 12 C 275/2019-256, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 717 194,72 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně od narození trpí Crouzonovým syndromem, eventuálně Pfeifferovým syndromem a pro tuto vrozenou poruchu vývoje lebky byla v roce 2017 operována v pařížské nemocnici. Dne 16. 3. 2018 podstoupila v tomto zdravotnickém zařízení vyšetření, které indikovalo další nezbytnou operaci (pro vypadávání bulbu). Dne 19. 3. 2018 žalobkyně požádala žalovanou o souhlas s úhradou plánované péče poskytnuté v zahraničí a v této souvislosti podstoupila dne 21. 3. 2018 vyšetření ve Fakultní nemocnici v Motole. Při něm bylo potvrzeno, že reoperace je indikována a není vhodný její delší odklad. Vyšetřující lékař připustil, že požadovaný operační zákrok v České republice nikdo neprovádí. Zdůraznil, že v České republice by se postupovalo jinak, a to několika operacemi s odstupem i několika let, kdy jednotlivé fáze operace by bylo možné v České republice uskutečnit, nicméně v současné době neví o nikom, kdo by byl schopen zákrok provést. I s ohledem na toto vyjádření žalobkyně dne 5. 4. 2018 podstoupila předoperační vyšetření v Paříži a byla jí vystavena zálohová faktura, kterou uhradila. Dne 11. 4. 2018 žalobkyně ve Francii podstoupila plánovanou operaci a náklady na léčbu uhradila. Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 4. 2018, č. j. VZP-18-01597958-D1B3, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2018, žádost o udělení souhlasu s úhradou péče poskytnuté v zahraničí zamítla s tím, že operační zákrok lze podstoupit v České republice postupem lege artis hrazeným z veřejného

zdravotního pojištění. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo rozhodnutím rozhodčího orgánu žalované ze dne 19. 9 2018, č. j. RO/2664/18/Kuh (S-ZP-VZP-18-01123310-D1B3), zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, že žádost navazuje na již poskytnuté zdravotní služby ve Francii v roce 2017, a bylo konstatováno, že komplexní léčba dané diagnózy v České republice je v plné šíři dostupná a že tedy není splněna druhá z podmínek pro vydání povolení uvedených v čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004. Rozhodnutí nabylo právní moci a nebylo napadeno správní žalobou.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném od 22. 4. 2014 do 31. 12. 2021 (dále jen „ZVZP“, podle nařízení č. 883/2004 a podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „prováděcí nařízení č. 987/2009“). Z článku 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004 podle soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že lze požádat o poskytnutí péče v zahraničí, nicméně k tomu, aby tato péče byla plně hrazena, musí být kumulativně splněny dvě podmínky 1) léčení, jehož se předmětná žádost týká, patří mezi dávky stanovené českými právními předpisy, tedy léčení je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a 2) zdravotní péče není v lékařsky odůvodnitelné době s ohledem na zdravotní stav pojištěnce a předpokládaný vývoj tohoto zdravotního stavu (v České republice) poskytnutelná. Uzavřel, že žalovaná se žádostí žalobkyně zabývala a v rámci správního řízení ji zamítla, neboť dospěla k závěru, že se jednalo o péči, která byla v rozhodné době v České republice dostupná. S odkazem na § 53 ZVZP a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 9 Ads 434/2017, a ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 4 Ads 134/2012 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – na www.nssoud.cz), konstatoval, že jakékoliv rozhodnutí žalované týkající se úhrady zdravotní péče v zahraničí (respektive vydání souhlasu s úhradou zdravotní péče v zahraničí) je přezkoumatelné v linii správního soudnictví. S ohledem na existenci pravomocného správního rozhodnutí, které nebylo napadeno správní žalobou, žalobu zamítl, neboť civilní soudy nemohou přezkoumávat v občanskoprávním řízení správnost rozhodnutí vydaného ve správním řízení, zvlášť za situace, kdy zde jsou mechanismy, jakými lze toto rozhodnutí napadnout. K námitce nepodání správní žaloby z důvodu, že poskytnuté plnění již bylo konzumováno, uvedl, že podle nařízení č. 883/2004 a prováděcího nařízení č. 987/2009 (dále v souhrnu též jen „koordinační nařízení“) postačuje podání žádosti před zahájením čerpání hrazených přeshraničních služeb bez nutnosti vyčkávat na vydání rozhodnutí. Dospěl k závěru, že žaloba je minimálně předčasná, pokud existuje pravomocné správní rozhodnutí o zamítnutí úhrady poskytnuté léčby, které nebylo zákonným způsobem odstraněno (podle správního řádu, eventuálně podle soudního řádu správního).

5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v řešené věci dána pravomoc civilních soudů rozhodnout o podané žalobě. Připomněl, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěncem v oblasti veřejného zdravotního pojištění je vztahem veřejnoprávním, kdy zdravotní pojišťovna je při rozhodování mimo jiné o úhradě zdravotních služeb ve vztahu k pojištěnci ve vrchnostenském postavení a poskytnutí zdravotní péče je garantováno jako veřejné subjektivní právo (v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.

9. 2013, sp. zn. 4 Ads 134/2012, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 5 Ads 228/2019, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 9 Ads 214/2018). Uzavřel, že soudní přezkum rozhodnutí žalované o veřejnoprávním nároku žalované na vydání povolení podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004 je ve smyslu ustanovení § 53 ZVZP možný pouze soudy, jež rozhodují ve správním soudnictví. Zdůraznil, že povolení podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004 není totéž, co předchozí souhlas podle § 14b ZVZP, a že žalobkyně se v řízení nedomáhala náhrady nákladů do výše stanovené pro úhradu takových hrazených služeb, pokud by byly poskytnuty na území České republiky, výslovně uvedla, že neuplatnila nárok na tzv. „refundaci“ podle § 14 odst. 3 ZVZP, k němuž by se mohl vztahovat předchozí souhlas podle § 14b téhož zákona.

Zdůraznil, že žalobkyně opakovaně uváděla, že se domáhá ochrany svých práv na základě občanského práva prostředky občanského soudního řízení a že v odvolání jako možnou právní kvalifikaci zmínila náhradu škody. Dospěl k závěru, že předmět řízení není totožný se soudním přezkumem rozhodnutí, jehož se mohla žalobkyně domáhat dle soudního řádu správního. Byť žalobkyně vznášela řadu námitek zpochybňujících správnost rozhodnutí i postupu žalované při jeho vydání, v rámci podané žaloby nepožadovala zrušení rozhodnutí žalované a domáhala se povinnosti k plnění bez ohledu na existenci a obsah takového rozhodnutí.

S odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, podle nějž soud nemůže popřít svou pravomoc v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení, odvolací soud uzavřel, že pravomoc soudů rozhodnout o podané žalobě v občanském soudním řízení je dána, neboť žalobkyně uplatňuje jiná žalobní žádání, než by mohla uplatnit před soudy v řízení dle soudního řádu správního.

7. Při právním posouzení věci se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pravomocné rozhodnutí žalované, jímž byla zamítnuta žádost o povolení dle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004, nelze v tomto řízení přezkoumat (k jeho přezkoumání jsou oprávněny pouze soudy ve správním soudnictví), ani pominout. Zdůraznil, že s ohledem na § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) je soud zavázán vycházet z pravomocného rozhodnutí žalované o žádosti žalobkyně, tedy z toho, že žalobkyni nebylo vydáno povolení vycestovat do jiného státu za účelem plánované léčby a že soud v tomto řízení nemůže znovu přezkoumávat naplnění podmínek pro vydání uvedeného povolení, které přitom je nezbytné pro obdržení dávek dle čl. 20 nařízení č. 883/2004. Podle odvolacího soudu na tom nic nemění skutečnost, že zdravotní služby byly v jiném členském státě čerpány a (žadatelem) uhrazeny dříve, než bylo o povolení rozhodnuto, neboť i finanční náhrada takto hrazených služeb se podle čl. 26 odst. 6 ve spojení s čl. 25 odst. 5 a čl. 26 odst. 7 prováděcího nařízení č. 987/2009 vztahuje pouze k lékařské péči povolené, u níž bylo odpovídajícím postupem shledáno naplnění podmínek pro vydání povolení dle čl. 20 nařízení č. 883/2004. Ani z přímé aplikovatelnosti koordinačních nařízení podle odvolacího soudu nevyplývá, že by k soudnímu přezkumu rozhodnutí zdravotní pojišťovny ve věci upravené těmito nařízeními mělo dojít právě v občanském soudním řízení, když přezkum správního rozhodnutí ve správním soudnictví je soudním přezkumem (vyžadovaným v čl. 9 odst. 4 směrnice 2011/24/EU Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. 3. 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči), který nekrátí práva dotčených osob oproti přezkumu v řízení občanskoprávním. K námitkám žalobkyně, v nichž odkazovala na dřívější řízení podle občanského soudního řádu v obdobné věci, uvedl, že uvedené řízení se týkalo rozhodnutí zdravotní pojišťovny vydaného ještě před novelizací zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterou bylo stanoveno, že při vydání povolení dle koordinačních nařízení se postupuje podle předpisů o správním řízení. Odvolací soud následně uzavřel, že žalobkyni nebylo možné přiznat požadované plnění ani z titulu náhrady škody, případně bezdůvodného obohacení, neboť povinnost žalované k náhradě vynaložených nákladů dle čl. 20 nařízení č. 883/2004 by vznikla pouze v případě, kdy by i přes vydání povolení (byť by k němu došlo až po poskytnutí zdravotních služeb v zahraničí a jejích úhradě žalobkyní) žalovaná příslušnou zdravotní péči neuhradila. Odvolací soud rovněž neshledal důvod podat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 53 ZVZP, neboť to stanoví jednoznačná pravidla rozhodovací činnosti zdravotních pojišťoven a vede ke zvýšení právní jistoty pojištěných osob.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu a též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné dovolání. Byť výslovně neuvedla rozsah, v němž tato rozhodnutí napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti té jejich části, jíž bylo rozhodováno ve věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Je přesvědčena, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně předně namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k nezákonnému zásahu do práv žalobkyně, vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a z předpisů evropského práva (zejména nařízení č. 883/2004 a čl. 26 prováděcího nařízení 987/2009 a směrnice 2011/24/EU), tedy že odvolací soud „takto rozhodl, aplikujíc na daný případ zákon č. 60/2014 Sb. novelizující zákon … o veřejném zdravotním pojištění …, kterým došlo k doplnění ustanovení § 53 odst. 1 … tak, že se mimo jiné ve větě první za slova "týkajících se" vkládají slova "udělení předchozího souhlasu podle § 14b, vydání povolení podle koordinačních nařízení, náhrady nákladů podle § 14 odst. 2 až 4“, aniž důsledně zhodnotil faktické dopady novelizace …, kterou došlo k nepřípustnému kvalitativnímu zhoršení postavení žalobkyně a dalších osob domáhajících se úhrady zahraniční zdravotní péče u žalované“.

Tuto svou argumentaci zpochybňující správnost provedené novelizace zákona o veřejném zdravotním pojištění považoval za otázku (první) dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V této souvislosti namítá, že nebyl dodržen standard nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího orgánu, neboť žalovaná rozhoduje o vlastní povinnosti k plnění, která se následně negativně projeví (na straně výdajů) v rámci hospodaření tohoto subjektu. Poukazuje též na rozpor závěru odvolacího soudu s právem na projednání občanskoprávní věci v „přiměřené lhůtě“ podle čl.

6 Úmluvy, pokud správní soudy nikdy nemohou nahradit nesouhlas správního orgánu, ale mohou jen rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu se závazným právním názorem k dalšímu řízení, a na povinnosti vyplývající pro Českou republiku z Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.). Odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Současně se domnívá, že rozhodnutí o předchozím souhlasu podle § 14b ZVZP vzhledem ke lhůtám podle správního řádu nesplňuje požadavky rychlosti rozhodovacího procesu a záruku, že podmínky pro poskytnutí bezplatné zdravotní péče v zahraničí budou pojištěncům zajištěny, což je podle ní v rozporu s čl.

9 směrnice 2011/24/EU.

10. Podle žalobkyně soud prvního stupně a odvolací soud ve smyslu shora uvedených předpisů vycházely z chybného závěru, že jsou to jen správní soudy, které mohou v rámci mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutím státní správy (konkrétně žalované) jejich rozhodnutí o povolení lékařské péče v cizině zvrátit. Má za to, že při řešení této otázky (druhé) se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na to, že podle dosavadní praxe, výslovně zmiňuje rozsudek (správně usnesení, poznámka Nejvyššího soudu) Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2786/2015 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –na https://www.nsoud.cz), kterou se v dobré víře zákonní zástupci žalobkyně řídili, bylo o obdobných nárocích pojištěnců žalované rozhodováno civilními soudy. Připomíná, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na která odkazoval soud prvního stupně, byla vydána až poté, co proběhly rozhodné události v případu žalobkyně, a že ani věcně nemohou obstát. Aplikaci těchto rozhodnutí na projednávanou věc považuje za nesprávnou, porušující princip legitimního očekávání podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.)“. V obsáhlé argumentaci polemizuje též se správností závěru soudu prvního stupně o potřebě odstranění správního rozhodnutí před uplatněním nároku na náhradu nákladů v civilním soudním řízení. Shledává vnitřní rozpornost odůvodnění odvolacího soudu, pokud shledal svou pravomoc pro řízení, v němž se žalobkyně domáhá nároku před civilním soudem, avšak současně dovodil nemožnost přezkoumávat pravomocné rozhodnutí žalované, kterým nebyl udělen předchozí souhlas s úhradou nákladů plánovaných zdravotních služeb v zahraničí. Zdůrazňuje, že se nedomáhá přezkumu pravomocného správního rozhodnutí o „předběžném (!)“ souhlasu od žalované, když bylo věcné plnění (operace žalobkyně) konzumováno před třemi lety, nýbrž se domáhá svého nároku žalobou na plnění. Řízení o předchozím souhlasu za takové situace považuje za obsoletní.

11. Žalobkyně též namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyřešil otázku procesního práva (třetí), pokud vycházel ze závěru, že rozhodnutím žalované o „nepovolení lékařské péče v cizině“ je při svém rozhodování „zavázán“. Tento závěr je podle ní v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř., neboť se v něm nejedná o vázanost soudu rozhodnutím, nýbrž soud z tohoto rozhodnutí pouze vychází a může nezávisle na rozhodnutí správního úřadu posoudit, zda (s přihlédnutím k tvrzení žalobkyně a navrženým důkazům) nedošlo k bezdůvodnému (v rozporu s nařízením č. 883/2004) odepření souhlasu s léčbou žalobkyně v zahraničí. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, a též na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 610/11.

12. Soud prvního stupně a odvolací soud se podle žalobkyně také při řešení (čtvrté) otázky hmotného práva (blíže neformulované) odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2786/2015. Dle názoru žalobkyně toto usnesení „aprobovalo jako správné rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 435/2014-314, ze dne 10. 12. 2014, přičemž v tento den již platil právní stav zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění zákona č. 60/2014 Sb.“.

13. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout. Uvedla, že od novelizace § 53 odst. 1 ZVZP účinné od 22. 4. 2014 je výslovně zakotvena povinnost zdravotních pojišťoven vést v případech žádostí o vydání povolení podle koordinačních nařízení správní řízení, z čehož také plyne nesporná pravomoc správního soudnictví k přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto správních řízeních. Domnívá se, že žalobkyně měla místo žaloby na plnění k civilním soudům podat správní žalobu k příslušnému krajskému soudu s návrhem na zrušení rozhodnutí žalované; žalobkyně však proti pravomocnému rozhodnutí žalované správní žalobu nepodala. Ze strany žalované nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které by potvrzovalo, že žalobkyně splnila podmínky vzniku nároku na udělení souhlasu s úhradou nákladů zdravotní služby poskytnuté v zahraničí dle čl. 20 nařízení 883/2004 a nelze uvažovat o tom, že by žalobkyni vznikl nárok na úhradu žalované částky.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).

15. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019).

19. Namítala-li žalobkyně nesprávnost právního posouzení věci s argumentací, že napadeným rozhodnutím došlo k nezákonnému zásahu do jejích práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud odvolací soud rozhodl při aplikaci zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění jeho novely zákonem č. 60/2014 Sb., aniž důsledně zhodnotil faktické dopady této novelizace a kvalitativní zhoršení postavení žalobkyně a dalších osob domáhajících se úhrady zahraniční zdravotní péče u žalované, a avizovala-li jako předpoklad přípustnosti dovolání, že otázka procesního práva (první) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, pak takovou dosud judikaturně neřešenou otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, s dostatečnou určitostí a srozumitelností neformulovala.

Z její argumentace je zřejmý pouze nesouhlas s obsahem samotné právní úpravy účinné v rozhodné době, podle které se na rozhodování žalované ve věcech týkajících se udělení předchozího souhlasu podle § 14b ZVZP, náhrady nákladů podle § 14 odst. 2 až 4 téhož zákona a vydání povolení podle koordinačních nařízení vztahují obecné předpisy o správním řízení a tato rozhodnutí jsou přezkoumatelná soudem ve správním soudnictví. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o.

s. ř. však nepostačují. V tomto směru tedy dovolání žalobkyně trpí vadou spočívající v absenci řádného vymezení předpokladu přípustnosti.

20. Přípustnost dovolání nezakládá ani samotný poukaz žalobkyně na nezákonný zásah do jejího práva podle čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 uvedl, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, učiněný v rámci její argumentace o naplnění práva na soudní ochranu dle čl. 6 Úmluvy prostřednictvím soudního řízení dle části páté občanského soudního řádu takto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nejde o odkaz přiléhavý. V citovaném nálezu posuzoval Ústavní soud ústavní konformitu určení výše náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění, tj. přiznání ceny „úřední“ namísto ceny obvyklé, přičemž úvahy o rozdílnosti soudní kontroly rozhodnutí orgánu veřejné správy v režimu části páté občanského soudního řádu a v režimu správního soudnictví učinil výlučně v návaznosti na hodnocení toho, jaký skutkový stav věci (k jakému okamžiku) je rozhodující pro posouzení věci. Šlo tedy o řešení skutkově i právně zcela odlišné věci. Navíc odvolací soud v nyní projednávané věci zjevně vycházel z toho, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěncem v oblasti veřejného zdravotního pojištění je vztahem veřejnoprávním, kdy zdravotní pojišťovna je při rozhodování mimo jiné o úhradě zdravotních služeb ve vztahu k pojištěnci ve vrchnostenském postavení a poskytnutí zdravotní péče je garantováno jako veřejné subjektivní právo (tento závěr v dovolání relevantně zpochybněn nebyl) a že tedy nešlo o situaci, kdy orgán veřejné správy rozhodl o sporu vyplývajícím ze vztahů soukromého práva, o němž by mohl znovu rozhodovat soud podle části páté občanského soudního řádu (srov. § 7 odst. 2 o. s. ř.).

21. Námitky žalobkyně týkající se rozhodování o předchozím souhlasu podle § 14b ZVZP se pak zcela míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který vycházel z toho, že aplikace § 14b ZVZP v projednávané věci vůbec není namístě, neboť žalobkyně se podle svého výslovného sdělení nedomáhala nároku na refundaci nákladů ve smyslu § 14 odst. 3 ZVZP, pro který by mohl být významný § 14b ZVZP.

22. Konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně nevymezila ani při formulaci své námitky (otázky čtvrté) odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2786/2015. I v tomto směru je dovolání vadné. Taková otázka se nepodává ani ze zmíněného usnesení dovolacího soudu, jehož obsahem bylo pouze posouzení dovolání v tam projednávané věci jako nepřípustného z důvodu, že v něm formulované otázky odvolací soud neřešil (na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo), neboť dovolatel je formuloval na základě vlastního (soudem nezjištěného) skutkového stavu a obsahem dovolání fakticky nebylo zpochybnění řešení otázek právních, nýbrž zpochybnění skutkového stavu věci, které přípustnost dovolání nemůže založit.

23. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že měla-li snad být avizovanou otázkou hmotného práva otázka naplnění podmínek čl. 20 nařízení č. 883/2004 v situaci, jaká byla popsána v dovolání ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 32 Cdo 2786/2015 (byť to z obsahu dovolání žalobkyně nevyplývá), pak ani taková otázka ve zmíněném usnesení řešena nebyla a odvolací soud se tudíž v nyní projednávané věci od takového řešení nemohl odchýlit. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být nastolena jen takovým dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž se výslovně řeší předmětná právní otázka a Nejvyšší soud odůvodňuje svůj právní názor na její řešení. Pokud dané dovolání nebylo z výše zmíněných důvodů přípustné, nemohl z něj ani plynout meritorní právní názor. Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost plynulo, byla nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17). K tomu lze dodat, že k založení přípustnosti dovolaní podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).

24. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky druhé. Odkazovala-li žalobkyně i v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2786/2015, od něhož se měl odvolací

soud při jejím řešení odchýlit, z výše uvedeného vyplývá, že v tomto usnesení neřešil dovolací soud ani (procesní) otázku, zda jen správní soudy mohou v rámci mimořádných opravných prostředků zvrátit rozhodnutí žalované o (ne)povolení lékařské péče v cizině, neřešil tedy ani povahu takového rozhodnutí žalované. Odkaz na uvedené usnesení tedy přípustnost dovolání založit nemůže. K tvrzenému zásahu do práva na legitimní očekávání lze nadto uvést, že na základě citovaného usnesení Nejvyššího soudu, které vůbec neřešilo danou procesní otázku, žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že její nárok na úhradu nákladů vynaložených na léčení v roce 2018 může být věcně projednáván soudem v občanském soudním řízení.

Zvláště pak takové očekávání nemohla mít za situace, kdy s účinností od 22. 4. 2014 (tj. ještě v době před narozením žalobkyně) došlo ke změně právní úpravy (§ 53 ZVZP), která nově výslovně stanovila, že rozhodování zdravotní pojišťovny mimo jiné o vydání povolení podle koordinačních nařízení se řídí správním řádem a že takové rozhodnutí je přezkoumatelné soudem podle zvláštních právních předpisů. Přitom ve věci, na níž žalobkyně odkazovala, byl před soudy projednáván nárok, u něhož bylo povolení podle koordinačních nařízení ze strany žalované posuzováno již v roce 2011, tedy zjevně za účinnosti předchozí právní úpravy.

25. Ve vztahu k otázce třetí pak nemůže být založena přípustnost dovolání nepřiléhavým odkazem žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 610/11, v němž se Ústavní soud vyslovil k povaze lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci se závěrem, že se jde o odborné stanovisko lékaře, které není nadáno presumpcí správnosti, soud je s ním povinen v řízení nakládat jako s kterýmkoliv jiným skutkovým podkladem a nemůže z jeho obsahu vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Povahu věcně zcela odlišného rozhodnutí o vydání povolení podle koordinačních nařízení v citovaném usnesení Ústavní soud neposuzoval a tudíž se od jeho závěrů odvolací soud v nyní projednávané věci odchýlit nemohl.

26. Nejvyšší soud však shledal pro řešení otázky třetí dovolání přípustným, neboť odvolací soud při aplikaci § 135 odst. 2 o. s. ř. nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

27. Podle ustanovení § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec první). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec druhý).

28. Z ustanovení § 135 odst. 2 věty první o. s. ř. vyplývá (nejde-li o situaci předpokládanou v § 135 odst. 1 o. s. ř.), že je-li pro posouzení věci, která náleží do pravomoci soudu (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.) potřeba vyřešit jako předběžnou otázku, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může takovou otázku posoudit soud sám. Podle věty druhé téhož ustanovení však platí, že v případě, že o takové otázce již bylo rozhodnuto příslušným orgánem, soud z takového rozhodnutí vychází. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že obecný soud není (mimo řízení podle části páté o. s. ř.) v případě, kdy o předběžné otázce již bylo rozhodnuto jiným (správním) orgánem, oprávněn přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu (správního aktu). Může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Zkoumá tedy, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. I pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005, v němž byly shrnuty závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, a v usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, shodně srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006, či žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010).

29. Vytýkala-li v projednávané věci žalobkyně odvolacímu soudu, že věcně nepřezkoumával správnost závěru pravomocného rozhodnutí žalované o zamítnutí její žádosti o vydání povolení vycestovat do jiného státu za účelem plánované léčby, nejsou její námitky důvodné, neboť věcnou správnost takového rozhodnutí odvolací soud podle výše citované judikatury vskutku nebyl oprávněn v řízení přezkoumávat a byl povinen z něj vycházet. Odvolací soud přitom současně dostatečně ozřejmil, že právě z důvodu existence takového správního rozhodnutí nemohl přihlížet k námitkám žalobkyně zpochybňujícím jeho věcnou správnost, nedopustil se tedy vady nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že by se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s existencí rozhodnutí jiného orgánu, tj. vady, která byla vytknuta odvolacímu soudu Nejvyšším soudem ve věci projednávané pod sp. zn. 28 Cdo 4643/2010, na kterou žalobkyně poukazovala v dovolání.

30. Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně aplikace § 135 odst. 2 o. s. ř., je však neúplné a tudíž nesprávné z toho důvodu, že odvolací soud si řádně neujasnil, zda zmíněným rozhodnutím žalované byla skutečně řešena předběžná otázka nezbytná pro rozhodnutí soudu ve věci, která přísluší do pravomoci obecného soudu, tj. zda vůbec bylo namístě § 135 odst. 2 o. s. ř. aplikovat.

31. Rozhodnutím žalované (potvrzeným rozhodnutím příslušného odvolacího orgánu) byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení podle čl. 20 nařízení č. 883/2004 (o udělení souhlasu s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí). K zamítnutí žádosti podle skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom došlo až poté, co žalobkyně za účelem poskytnutí plánované zdravotní služby do zahraničí vycestovala a uhradila tam i náklady léčení. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“ či „Soudní dvůr“) samotná neexistence řádně vydaného povolení před započetím plánovaného léčení v jiném členském státě neznamená, že by pojištěná osoba nemohla mít nárok na přímou náhradu ze strany příslušné instituce ve výši rovnocenné té, kterou by tato instituce běžně uhradila, kdyby pojištěná osoba takové povolení měla, neboť Soudní dvůr již identifikoval případy, kdy takový nárok pojištěná osoba má i přes absenci povolení vydaného před započetím plánovaného léčení v jiném členském státě. V rozsudku ze dne 23. 9. 2020, WO v. Vas Megyei Kományhivatal, C-777/18, (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako další rozhodnutí SDEU dále citovaná – nahttps://eur-lex.europa.eu) Soudní dvůr s odkazem na svá dřívější rozhodnutí týkající se výkladu předchozí obdobné úpravy obsažené v čl. 22 nařízení Rady č. 1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozdějších změn [srov. rozsudky SDEU ze dne 12. 7. 2001, Abdon Vanbraekel a další v. Alliance nationale des mutualités chrétiennes (ANMC), C-368/98, a ze dne 5. 10. 2010, Georgi Ivanov Elčinov v. Nacionalna zdravnoosiguritelna kasa, C-173/09] uvedl, že pojištěná osoba má nárok na získání náhrady též a) v případě, kdy poté, co byla žádost o povolení příslušnou institucí zamítnuta (před započetím plánovaného léčení v jiném členském státě – srov. skutkové okolnosti věc C-368/98), byla následně samotnou příslušnou institucí nebo soudním rozhodnutím určena neodůvodněnost takového zamítnutí, či b) v případě, kdy z důvodů souvisejících s jejím zdravotním stavem nebo potřebou neodkladné péče v nemocničním zařízení nemohla pojištěná osoba o takové povolení požádat nebo nemohla čekat na rozhodnutí příslušné instituce o předložené žádosti o povolení a přitom splňovala podmínky pro vydání takového povolení.

32. Z článku 20 odst. 2 věty první nařízení č. 883/2004 a z čl. 26 prováděcího nařízení č. 987/2009 vyplývá, že na základě povolení získá pojištěná osoba dokument (soubor údajů), který je povinna předložit instituci místa pobytu (v členském státě, kde má proběhnout léčení) za tím účelem, aby jí byly poskytnuty věcné dávky v souladu s pravidly hrazení zdravotní péče, jako by byla pojištěná osoba registrována u instituce místa pobytu (srov. obdobně též výše zmíněný rozsudek SDEU C-368/98), tj. jinak řečeno povolení (souhlas s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí) má zajistit pojištěné osobě, že již v době, kdy za účelem plánovaného léčení vycestuje do jiného členského státu, k ní bude přistupováno stejně, jako by v daném členském státě byla registrována k pojištění. V případě, že pojištěná osoba sama v jiném členském státě při plánovaném léčení vynaloží náklady na věcné dávky, může následně žádat i příslušnou instituci (v domovském státě) o jejich náhradu (srov. čl. 25 odst. 4 a 5 a čl. 26 odst. 6 prováděcího nařízení č. 987/2009), a to nejen v případě, že měla k dispozici předchozí povolení vydané podle čl. 20 nařízení č. 883/2004, ale za podmínek stanovených ve výše citovaných rozhodnutích Soudního dvora též v situaci, kdy předběžným povolením při vycestování do zahraničí za účelem plánovaného léčení nedisponovala. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žádost o vydání povolení podle čl. 20 nařízení č. 883/2004 a žádost o poskytnutí konkrétní výše náhrady nákladů jsou z procesního hlediska samostatnými žádostmi (byť se obě týkají stejného práva pojištěnce na poskytnutí dávek ze systému sociálního zabezpečení podle koordinačních nařízení), přičemž podmínkou vyhovění žádosti o poskytnutí konkrétní výše náhrady nákladů nutně nemusí být existence kladného rozhodnutí o vydání povolení před vycestováním do zahraničí a vynaložením nákladů, jsou-li splněny předpoklady uvedené v judikatuře Soudního dvora.

33. V projednávané věci odvolací soud při aplikaci § 135 odst. 2 o. s. ř. dostatečně nezohlednil skutečnost, že žalovaná (negativně) rozhodla o žádosti žalobkyně o vydání povolení podle čl. 20 nařízení č. 883/2004 až v době, kdy již žalobkyně za účelem poskytnutí plánovaného léčení do zahraničí vycestovala, plánované léčení absolvovala a jeho náklady sama uhradila, tj. v době, kdy by žalobkyně při splnění podmínek zmíněných v judikatuře Soudního dvora – viz výše případ ad b) – mohla požadovat náhradu konkrétních nákladů podle koordinačních nařízení bez ohledu na to, že o její žádosti o vydání povolení rozhodnuto nebylo (vydání povolení není nezbytnou podmínkou pro přiznání nároku na náhradu nákladů). Neposuzoval tedy, zda i za těchto specifických okolností lze skutečně považovat následně vydané rozhodnutí žalované, kterým byla zamítnuta pouze žádost o udělení souhlasu s úhradou nákladů na „plánované“ zdravotní služby v zahraničí (o vydání povolení), za rozhodnutí, jímž byla řešena předběžná otázka, kterou bylo potřeba vyřešit pro posouzení uplatněného nároku na náhradu nákladů.

34. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

35. Výše uvedené úvahy o aplikaci § 135 odst. 2 o. s. ř. mohly mít opodstatnění pouze tehdy, pokud by předmětem řízení byl nárok, o kterém je oprávněn (má pravomoc) rozhodovat soud v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud uzavřel, že ve věci je dána pravomoc soudů rozhodnout o podané žalobě v občanském soudním řízení, pouze na základě úvahy, že „žalobkyně uplatňuje jiná žalobní žádání, než by mohla uplatnit před soudy v řízení dle soudního řádu správního“, s přihlédnutím k tomu, že „žalobkyně výslovně uváděla, že se domáhá ochrany svých práv na základě občanského práva a prostředky občanského soudního řízení, v odvolání jako možnou právní kvalifikaci svého nároku zmínila náhradu škody … byť zároveň vznášela řadu námitek zpochybňujících správnost rozhodnutí žalované i postup žalované při jeho vydání, nepožadovala zrušení tohoto rozhodnutí, a svou žalobou se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost k plnění bez ohledu na existenci a obsah takového rozhodnutí“.

36. V prvé řadě je třeba upřesnit, že pokud se odvolací soud při posouzení své pravomoci zaměřil na porovnání žalobního žádání s možným žalobním petitem podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přehlédl, že při posuzování kompetence mezi soudy civilními, jednajícími a rozhodujícími v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), a správními soudy, které rozhodují věci správního soudnictví (§ 7 odst. 4 o. s. ř., § 4 s. ř. s.), tj. při postupu podle § 104b o. s. ř., nejde o posouzení pravomoci, nýbrž o posouzení věcné příslušnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4775/2009).

37. Uvedené úvahy odvolacího soudu pak nejsou správné též z toho důvodu, že odvolací soud při právním posouzení věci (včetně posouzení otázky své pravomoci) není vázán právním názorem účastníka na právní kvalifikaci jeho nároku. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že žalobce musí v žalobě uvést, o čem a na jakém základě má soud ve sporu nebo jiné právní věci rozhodnout, tj. musí vylíčit rozhodující skutečnosti tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba v návrhu uvádět. Vylíčí-li navrhovatel (žalobce) přesto v návrhu tzv. právní důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013). Lze též doplnit, že odkazoval-li odvolací soud na závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005, že tyto závěry byly překonány v usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14.

38. Při úvahách o své pravomoci odvolací soud opomněl posoudit, zda nárok, jak byl žalobkyní vymezen v žalobě po skutkové stránce, neobstojí jako požadavek na poskytnutí konkrétní náhrady nákladů vynaložených na léčbu v zahraničí podle koordinačních nařízení (za podmínek stanovených v judikatuře Soudního dvora). O takovém požadavku, který lze procesně odlišit od požadavku na vydání povolení podle čl. 20 nařízení č. 883/2004, resp. od požadavku na soudní přezkum rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o vydání povolení, je také příslušná rozhodovat žalovaná v postavení orgánu veřejné moci, tj. jako právnická osoba, jíž je zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob a právnických osob v oblasti veřejného zdravotního pojištění. I tento nárok pojištěnce vyplývající z koordinačních nařízení je totiž nárokem na plnění dávek ze systému sociálního zabezpečení členského státu (v poměrech České republiky v oblasti veřejného zdravotního pojištění), o jejichž poskytnutí rozhoduje zdravotní pojišťovna jako orgán veřejné moci ve vrchnostenském postavení. Zdravotní pojišťovna ani při posouzení žádosti (nároku) o konkrétní náhradu nákladů nevystupuje v rovném postavení s pojištěncem, předmětná právní úprava je veřejnoprávní a náleží do oblasti práva sociálního zabezpečení (srov. obdobně závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 Ads 134/2012-50, a ze dne 26. 6. 2020, č. j. 1 Ads 435/2019-26). Rozhodnutí o žádosti o náhradu nákladů podle koordinačních

nařízení je rozhodnutím o náhradě nákladů z veřejného zdravotního pojištění (stejně jako rozhodnutí o náhradě nákladů podle § 14 odst. 2 až 4 ZVZP), tj. o tom, zda a v jaké výši bude pojištěnci poskytnuto plnění ze sociálního zabezpečení v oblasti zdravotního pojištění, a lze dovodit, že jde o rozhodování ve věci, která se týká vydání povolení podle koordinačních nařízení (srov. § 53 odst. 1 ZVZP). Ostatně v současném znění zákona o veřejném zdravotním pojištění (po jeho novelizaci provedené zákonem č. 371/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) je rozhodování ve věcech náhrady nákladů podle koordinačních nařízení již výslovně uvedeno mezi případy, ve kterých zdravotní pojišťovny rozhodují a vystupují jako orgán veřejné moci [srov. § 53odst. 1 písm. d) tohoto zákona].

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 371/2021 Sb. přitom nejde o rozšíření rozhodovací pravomoci zdravotní pojišťovny oproti předchozímu stavu, nýbrž jde pouze o výslovné uvedení případů, v nichž zdravotní pojišťovně přísluší rozhodovat, které se i za dosavadní právní úpravy daly dovozovat z nesystematicky obsažených ustanovení zákona. Odvolací soud se tedy nezabýval tím, zda není, vzhledem k tomu, jak byl nárok v žalobě skutkově vymezen, namístě řízení zastavit a věc postoupit k vyřízení žalované jako příslušnému orgánu podle § 104 odst. 1 o.

s. ř.

39. Z obsahu vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě není zřejmé, že by žalobkyně existenci požadovaného nároku spojovala s porušením konkrétní povinnosti žalované a vznikem škody, což by mohlo svědčit o uplatnění nároku na náhradu škodu, k jehož projednání by byla dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení (příp. že by namítala, že na straně žalované došlo na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, jehož vydání se domáhá). Z toho, jak žalobkyně vymezila předmět řízení svými tvrzeními v žalobě, podle nichž požadovala nahrazení částky (resp. její části) vynaložené na zdravotní péči v zahraničí, kterou její zdravotní stav vyžadoval a která se v České republice takto neprovádí, přičemž měla za to, že splnila podmínky stanovené v čl. 20 nařízení č. 883/2004 (srov. také bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí a bod 1 rozsudku soudu prvního stupně) se podává, že žalobkyně těmito tvrzeními požadovala po žalované náhradu nákladů z veřejného zdravotního pojištění, o níž by byla oprávněna rozhodovat vrchnostensky (jako orgán veřejné moci) žalovaná, jejíž rozhodnutí (příp. v návaznosti na rozhodnutí odvolacího orgánu) by následně bylo přezkoumatelné soudy ve správním soudnictví. Samotné přesvědčení žalobkyně, pro nějž podala žalobu k civilnímu soudu, o tom, že takto vymezený nárok by měly posuzovat soudy v občanském soudním řízení jako nárok civilního práva, k založení pravomoci soudů nestačí. Tomu, aby byla dána pravomoc soudu, musí odpovídat skutkové vylíčení nároku.

40. Pakliže odvolací soud zamítl žalobu i s tím, že šlo o (případný) nárok na náhradu škody, příp. na vydání bezdůvodného obohacení (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí) nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že právě takový nárok (nároky) žalobkyně v řízení uplatnila. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem konkrétně, tj. v jakých (příp. později v průběhu řízení uplatněných) skutkových tvrzeních žalobkyně (nikoliv pouze v jí později vyjádřeném právním názoru), odvolací soud spatřoval skutkový děj, z nějž by se podávalo, že se žalobkyně požadovaného plnění domáhá jako nároku na náhradu škody či jako požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru nejsou závěry odvolacího soudu přezkoumatelné a odvolací soud i tím řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně výroků, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení a jež jsou na rozhodnutí o věci samé závislé. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu (zčásti) vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, který se otázkou své pravomoci nezabýval vůbec, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.

42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení tak bude na soudu prvního stupně, aby si především ujasnil, jaký nárok (vzhledem ke skutkovým tvrzením) žalobkyně uplatňuje (jaký nárok je předmětem řízení), tj. zda požaduje náhradu nákladů léčení v cizině z prostředků veřejného zdravotního pojištění na základě splnění podmínek podle nařízení č. 883/2004 a prováděcího nařízení č. 987/2009 ve smyslu výše citované judikatury Soudního dvora, o které by soud v občanském soudním řízení neměl pravomoc rozhodovat, či zda je na základě konkrétních skutkových tvrzení žalobkyně zřejmé, že se domáhá nároku vyplývajícího z poměrů soukromého práva (náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení) a v čem takový nárok spočívá.

43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 7. 2022

Mgr. Jiří Němec předseda senátu