23 Cdo 2135/2025-261
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované IES RECYCLING, a.s.,
se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 200/2, identifikační číslo osoby 25378031,
zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci,
Novosadský dvůr 765/6, o zaplacení 482 500 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 288/2023, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2025,
č. j. 75 Co 15/2025-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, č.
j. 75 Co 15/2025-239, se ruší v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2024, č. j. 20 C 288/2023-196, tak,
že žaloba byla co do částky 482 500 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve
výrocích II a III a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované podanou žalobou (původně) domáhala
zaplacení částky 965 000 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu podle
smlouvy o dílo ze dne 24. 5. 2010, jejímž předmětem byla supervize akce „Úprava
řeky Stonávky v km 0,00-2,90 etapa A“. Smluvní pokuta měla utvrzovat povinnost
žalované protokolárně předat žalobkyni závěrečnou zprávu o výsledcích supervize
do dne 9. 1. 2020, což však žalovaná ke dni podání žaloby (27. 9. 2023)
neučinila.
2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně (svým v pořadí
prvním) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 20 C 288/2023-92, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 965 000 Kč s příslušenstvím (výrok I),
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následně k odvolání
žalované jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 6. 2024, č. j. 75 Co
133/2024-144, zrušil (první) rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně poté (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 22.
10. 2024, č. j. 20 C 288/2023-196, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 725 400 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně),
řízení zastavil co do částky 239 600 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku
soudu prvního stupně), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III rozsudku
soudu prvního stupně) a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výrok IV
rozsudku soudu prvního stupně).
5. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že strany dne 24.
5. 2010 uzavřely smlouvu o dílo, podle níž byla žalovaná povinna provést
supervizi akce „Úprava řeky Stonávky v km 0,00-2,90 etapa A“, a to včetně
vypracování a odevzdání závěrečné zprávy, nejpozději do 10. 12. 2019. Uvedený
závazek žalované byl v čl. 7.1 smlouvy utvrzen ujednáním, podle kterého se v
případě prodlení zhotovitele s předáním výsledků supervizní činnosti snižuje
cena díla o 10 % za každý započatý týden prodlení. Podle čl. 7.2 smlouvy je
snížení ceny díla dle čl. 7.1 smlouvy limitováno maximálně do 50 % dohodnuté
ceny díla. Žalovaná žalobkyni dne 10. 12. 2019 předala dokument označený jako
„stanovisko k dílčí závěrečné zprávě“, který ovšem neodpovídal požadavkům
smlouvy. Žalovaná závěrečnou zprávu supervize vypracovala až v dubnu roku 2024
a žalobkyni ji zaslala dne 25. 4. 2024; neproběhlo však její protokolární
předání a převzetí.
6. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že žaloba je
důvodná, neboť žalobkyně porušila svou smluvní povinnost dodat a protokolárně
předat žalobkyni vypracovanou závěrečnou zprávu o výsledcích supervize ve
sjednaném termínu. Odevzdané stanovisko nebylo možno považovat za závěrečnou
zprávu o supervizi, neboť nesplňovalo smluvní požadavky; navíc ani nedošlo k
jeho protokolárnímu převzetí a předání. Soud prvního stupně dále uzavřel, že
předmětné ujednání o snížení ceny je podle jeho obsahu nutno posoudit jako
ujednání o smluvní pokutě, které nebylo neurčité ani nepřiměřené ve smyslu §
301 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“. Z uvedených
důvodů proto soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu.
7. Odvolací soud k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I, jíž soud prvního stupně
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 242 900 Kč s příslušenstvím, a ve
zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 482 500 Kč s příslušenstvím, výrok I
rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I
napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II napadeného rozsudku) a o uložení povinnosti k zaplacení soudního
poplatku (výrok III napadeného rozsudku).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, po stránce právní však dospěl ke zčásti odlišnému závěru. Odvolací soud
zdůraznil, že sjednaná smluvní pokuta představovala 50 % sjednané ceny díla
(dohodnuté ve výši 1 930 000 Kč bez DPH), přičemž nebyla sjednána jako sankce
za neprovedení celého díla (samotné supervize), nýbrž pouze za prodlení s
odevzdáním závěrečné zprávy o jeho provedení. Podle odvolacího soudu nebylo v
řízení sporováno, že by žalovaná vyjma nedodání závěrečné zprávy své závazky ze
smlouvy nesplnila. Pouhé nepředání závěrečné zprávy pak podle odvolacího soudu
nemůže být sankcionováno smluvní pokutou ve výši 50 % z celkové ceny díla,
neboť takto sjednaná pokuta není přiměřená hodnotě a významu zajišťované
povinnosti. Dle odvolacího soudu nelze odhlédnout ani od toho, že žalobkyně v
řízení netvrdila, že by jí nepředáním zprávy vznikla škoda, případně jakékoliv
jiné komplikace. Odvolací soud proto uzavřel, že výše žalobkyní požadované
smluvní pokuty je nepřiměřená. Jako přiměřenou shledal smluvní pokutu ve výši
25 % ceny díla, jíž odpovídala částka 482 500 Kč, která byla již zčásti (tj. co
do výše 239 600 Kč) žalovanou uhrazena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v měnící části výroku I a ve
výroku II) napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém namítla, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejména
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne
18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, či ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo
2556/2017), podle níž nelze hodnotit přiměřenost smluvní pokuty podle výše, jíž
dosáhla v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Žalobkyně v dané souvislosti
rovněž uvedla, že podle dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (například usnesení
ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, či rozsudku ze dne 23. 10. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1385/2004) je z pohledu dobrých mravů akceptovatelná a přiměřená
i smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky denně, přičemž – s ohledem na
délku prodlení – požadovaná smluvní pokuta odpovídá sazbě 0,0313 % z ceny díla
denně.
10. S ohledem na výše uvedené nesprávné právní posouzení věci ze strany
odvolacího soudu žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil
tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm.
b) a § 241 odst. 4 o. s. ř.]. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se
zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Napadá-li žalobkyně dovoláním výslovně též výrok II rozsudku
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
17. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky
moderace smluvní pokuty sjednané sazbou za určité časové období prodlení podle
§ 301 obch. zák., neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při
řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.
1 o. s. ř.).
19. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
20. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
21. Dovolací soud rovněž předesílá, že podle § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání. Nejvyšší soud proto neposuzoval (nemohl posuzovat) otázku, zda
ujednání stran bylo možno interpretovat jako smluvní pokutu.
Rozhodná právní úprava
22. Jelikož žalobkyně a žalovaná předmětnou smlouvu o dílo uzavřely dne
24. 5. 2010 jako stát a podnikatel při své podnikatelské činnosti týkající se
zabezpečování veřejných potřeb, Nejvyšší soud nárok žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty posoudil podle ustanovení obchodního zákoníku (srov. § 3028
odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 261 odst. 2 obch. zák.).
23. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Řešení otázky moderace smluvní pokuty v judikatuře k obch. zák.
24. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře týkající se obchodních
závazkových vztahů (k platné právní úpravě srovnej rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp.
zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dále jen „R 76/2023“) vychází z toho, že ustanovení § 301 věty
první obch. zák. neobsahuje žádná kritéria pro posouzení smluvní pokuty jako
nepřiměřeně vysoké a že je na soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu této právní normy na základě posouzení
individuálních okolností konkrétního případu, které shledá právně významnými –
se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu. Při
posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které
ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je
provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti (jak již bylo uvedeno výše). Z pohledu přiměřenosti je
namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky
a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku.
Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech
okolností konkrétního případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr
mezi hodnotu zajištěné pohledávky a výši smluvní pokuty, kterou by v takovém
případě byl dlužník povinen zaplatit třeba i jen za několik dnů prodlení.
Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné
pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V takovém
případě výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník neplní své
povinnosti zajištěné smluvní pokutou – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je
smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z
její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,
které má smluvní pokuta plnit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3622/2011, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, či ze dne 25. 1. 2022,
sp. zn. 23 Cdo 2835/2020).
25. Rozhodovací praxe Nevyššího soudu týkající se výkladu § 301 obch.
zák. je jednotná též v závěru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní
pokuty se mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího
sjednání. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze
posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta
v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které
nastaly po sjednání smluvní pokuty (např. k důvodům, pro které došlo k prodlení
s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, ke
skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení apod.), nelze při hodnocení
její (ne)přiměřenosti podle § 301 obch. zák. přihlížet (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 9. 4.
2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, a ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo
2757/2019, dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn.
31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo
1778/2020).
26. Judikatura Nejvyššího soudu k otázkám moderace smluvní pokuty podle
§ 301 obch. zák. rovněž uzavírá, že skutečnost, zda v důsledku porušení
zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama o sobě
pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Výše škody, jež
vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není
kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o
odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze
pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp.
zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp.
zn. 32 Cdo 944/2010).
Posouzení v poměrech projednávané věci
27. V projednávané věci odvolací soud na základě úvah, že žalovaná
neporušila žádné jiné povinnosti ze smlouvy o dílo, vyjma povinnosti k dodání a
protokolárnímu předání závěrečné zprávy žalobkyni, že smluvní pokuta ve výši 50
% z ceny díla neodpovídá hodnotě a významu utvrzené povinnosti a že žalobkyni v
důsledku prodlení žalované nevznikla žádná škoda či „jiné komplikace“, uzavřel,
že sjednaná smluvní pokuta je smyslu § 301 obch. zák. zjevně nepřiměřená, a
proto ji snížil na částku odpovídající 25 % z ceny díla. Uvedenými úvahami se
odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu k moderaci smluvní pokuty
podle § 301 obch. zák., a jeho úvahy lze tak považovat za zjevně nesprávné.
28. Předně je nezbytné zdůraznit, že ze způsobu, jakým byla smluvní
pokuta v posuzované věci sjednána, je zřejmé, že její celková výše byla závislá
na době, po kterou žalovaná nedostála své povinnosti dodat a protokolárně
předat závěrečnou zprávu o výsledcích supervize žalobkyni. Nešlo tak o smluvní
pokutu sjednanou pevnou částkou, u níž by její konečná výše byla zjevná již při
jejím sjednání, nýbrž o smluvní pokutu, jejíž výše byla závislá na délce
prodlení žalované se splněním její smluvní pokutou zajištěné povinnosti.
Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanými právními závěry
formulovanými v konstantní judikatuře dovolacího soudu k ustanovení § 301 obch.
zák., posoudil-li sjednanou smluvní pokutu jako nepřiměřenou na základě úvahy,
že její celková výše (965 000 Kč) představuje 50 % ze sjednané ceny díla, a
neodpovídá proto hodnotě a významu utvrzené povinnosti. Ze shora citovaných
závěrů judikatury k § 301 obch. zák. totiž plyne, že na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého
prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sazbu (v projednávaném
případě „týdenní“) smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve
svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti
neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše
smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta
plnit. V projednávané věci nelze navíc přehlédnout, že jisté zvýhodnění
poskytovalo dlužníkovi už samo ujednání smlouvy o dílo v čl. 7.2, které
limitovalo maximální výši smluvní pokuty právě výší 50 % z ceny díla.
29. Judikatuře Nejvyššího soudu neodpovídá ani úvaha odvolacího soudu,
který snížení smluvní pokuty v předmětné věci opřel rovněž o skutečnost, že
žalovaná neporušila žádné jiné povinnosti ze smlouvy o dílo, vyjma povinnosti k
dodání a protokolárnímu předání závěrečné zprávy žalobkyni. V této souvislosti
Nejvyšší soud připomíná, že základním východiskem moderace smluvní pokuty podle
§ 301 obch. zák. je otázka nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě, nikoliv
nepřiměřenost konkrétního nároku, jenž z ujednání rezultuje. V tom lze
spatřovat zásadní rozdíl oproti úpravě moderace smluvní pokuty podle § 2051 o.
z. (k tomu srov. R 76/2023). S tímto východiskem pak zcela souzní argument, že
úvahy o přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě se mohou týkat toliko okolností,
které zde byly v době sjednání smluvní pokuty. Přihlédl-li ovšem odvolací soud
v projednávané věci rovněž k tomu, zda žalovaná po uzavření smlouvy
(ne)porušila žádné jiné smluvní povinnosti, vycházel při posouzení smluvní
pokuty jako nepřiměřené z okolností, které se nutně týkaly doby po jejím
sjednání. I touto úvahou se proto odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího.
30. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu není ani úvaha odvolacího
soudu zakládající nepřiměřenost smluvní pokuty na tom, že žalobkyni v důsledku
prodlení žalované nevznikla žádná škoda či „jiné komplikace“. Jak již bylo
uvedeno výše, podle judikatury Nejvyššího soudu skutečnost, zda v důsledku
porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama
o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Případná v
řízení zjištěná výše škody, jež porušením smluvní pokutou zajištěné povinnosti
vznikla, je v poměrech § 301 obch. zák. významná pouze z hlediska určení
hranice, pod kterou nelze smluvní pokutu snížit. Zohlednil-li odvolací soud při
úvaze o nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě hledisko (ne)existence
škodních následků, k nimž mělo dojít v důsledku porušení smluvní pokutou
zajištěné povinnosti, odchýlil se tím od shora citované judikatury dovolacího
soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i v tomto ohledu nesprávné.
31. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.
32. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému napadený rozsudek
odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I změněn, jakož i ve výrocích II a III podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a §
243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2
větou první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí – podle pravidel
formulovaných ve shora citované judikatuře k ustanovení § 301 obch. zák. –
otázku přiměřenosti samotného ujednání o smluvní pokutě bez ohledu na to, jaké
výše dosáhl nárok na smluvní pokutu vzniklý v důsledku dlouhodobého prodlení
žalované a jaké okolnosti nastaly po sjednání smluvní pokuty; případný vznik
škody na straně žalobkyně může mít význam pouze z hlediska stanovení hranice,
pod kterou soud není oprávněn smluvní pokutu moderovat. Pouze dospěje-li
odvolací soud k závěru, že samotné ujednání o smluvní pokutě (ve výši 10 % z
ceny díla za každý započatý týden prodlení) bylo s ohledem na okolnosti
konkrétního případu, zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, nepřiměřené, může
přikročit k jeho moderaci.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu