23 Cdo 2338/2025-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce L. V., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti žalované KLÍNOVEC, a.s., se sídlem v Chomutově, Blatenská 2327/113, identifikační číslo osoby 27292681, zastoupené Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o zaplacení 1 170 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C 239/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2025, č. j. 12 Co 697/2024-364,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 470 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky v celkové výši 1 170 611 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že uplatněný nárok představuje souhrn částek 500 000 Kč, 590 288 Kč a 80 323 Kč, které žalobce poskytl žalované na základě smluv o půjčce uzavřených dne 6. 11. 2011, dne 18. 1. 2013 a dne 20. 3. 2013. Uznáním dluhu ze dne 12. 4. 2013 měla žalovaná své dluhy vůči žalobci ze smluv uzavřených ve dnech 6. 11. 2011 a 18. 1. 2013 uznat co do důvodu a výše; navzdory tomu však žalobci ničeho neuhradila.
2. Okresní soud v Chomutově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 11 C 239/2020-302, zamítl žalobu o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 590 288 Kč s příslušenstvím
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení dovolatelem předložených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce soudy nižších stupňů pochybily, jelikož výpovědím svědků přisuzovaly „podstatně vyšší váhu než listinným důkazům, které předložil dovolatel“, čímž měly porušit zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy tak podle žalobce zcela pominuly jím doložené smlouvy o půjčkách, uznání dluhu žalovanou, jakož i příjmové doklady, které mají prokazovat předání finančních prostředků žalované. Žalobce rovněž namítl, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy je dán extrémní rozpor a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je založeno na libovůli.
5. Dále žalobce namítl, že se odvolací soud při posuzování náležitostí a účinků uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu, že uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013 neobsahuje prohlášení dlužníka o příslibu uznaný dluh splnit a nezakládá tak vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání, je podle žalobce nesprávný, neboť z předmětného uznání dluhu „je evidentní vůle žalované splnit svůj dluh“.
6. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že žalobce nenapadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že soudy nižších stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů, jelikož výpovědím svědků přisuzovaly „podstatně vyšší váhu než listinným důkazům, které předložil dovolatel“ (viz bod 4 odůvodnění shora), neboť jí žalobce brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci a ostatně ani dovolatel takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně).
14. Nejvyšší soud rovněž nemá žádné pochyby o tom, že v projednávané věci není hodnocení důkazů založeno na libovůli, ani není dán žalobcem tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, nijak nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Z napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud vycházel z provedených důkazů, a to jednak z listin předložených stranami řízení, jednak z výpovědí svědků P. D. a jeho spolupracovnice I. D., přičemž tyto důkazy hodnotil samostatně i v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud shledal, že v řízení nebylo prokázáno předání finančních prostředků, jež měly být předmětem žalobcem tvrzených smluv o půjčkách, a žalobu proto považoval za nedůvodnou (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku a body 123 a 132 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud tak neshledal, že by soudy nižších stupňů zasáhly do základních práv žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025).
15. Mínil-li snad žalobce zpochybnit samotný (skutkový) závěr odvolacího soudu, že k předání předmětných finančních prostředků v projednávané věci nedošlo, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jí žalobce brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025).
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani námitka, jíž žalobce brojil proti závěru odvolacího soudu, že uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013 neobsahuje prohlášení dlužníka o příslibu uznaný dluh splnit a nezakládá tak vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání (viz bod 5 odůvodnění shora), neboť jí žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu dotčeného právního úkonu.
17. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního úkonu, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 82/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci.
18. Pro úplnost lze dodat, že v poměrech předchozí právní úpravy soukromého práva (účinné do 31. 12. 2013) Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že k platnosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák., jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání, je vedle obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše, ale absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem takového právního úkonu pouze přerušení běhu promlčecí doby podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu v době uznání ve smyslu § 558 obč. zák. jím však založena není (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013, a ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2910/2021, a ze dne 31. 7. 2023, sen. zn. 29 ICdo 104/2022).
19. V projednávané věci odvolací soud výkladem uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013 dospěl k závěru, že dotčený právní úkon sice obsahuje jednoznačné určení právního důvodu a konkrétní výši uznávaného dluhu, chybí v něm však vyjádření příslibu žalované dluh zaplatit. Jestliže vycházeje ze shora uvedeného odvolací soud uzavřel, že uznání dluhu mělo za následek toliko přerušení běhu promlčecí doby, nikoliv však založení vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku), učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byly potvrzeny výroky I, II a III rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutím soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení (tj. části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu