USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně CRUZ DEL SUR, a.s., se sídlem v Praze 7, Holešovice, Farského 1121/9, identifikační číslo osoby 04408764, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, proti žalovanému B. C., zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, o zaplacení 25 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 Cm 139/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2024, č. j. 8 Cmo 1/2024-419, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66 248 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 25 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zákonného ručení za dluh společnosti ANGELINA LIMI s.r.o. (dále jen „AL“) představovaný smluvní pokutou v žalované výši.
2. Žalobkyně v řízení tvrdila, že dne 27. 5. 2009 uzavřel M. U. (dále jen „původní věřitel“) s J. K. a J. V. (dále „kupující“ či „dlužníci“) dvě smlouvy o převodu akcií OLEO CHEMICAL, a.s., v nichž byl (mimo jiné) sjednán zákaz postoupení pohledávek na zaplacení kupní ceny z těchto smluv vzniklých bez souhlasu druhé smluvní strany. Jelikož kupující neuhradili kupní cenu akcií, původní věřitel vůči každému z nich uplatnil pohledávku na zaplacení kupní ceny ve výši 66 800 000 Kč (dále jen „pohledávky“) v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 118/2015 a 12 C 212/2015. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 1. 2016 původní věřitel postoupil uvedené pohledávky na žalobkyni, k jejíž žádosti byly pohledávky nadále vymáhány původním věřitelem. Žalobkyně předmětné pohledávky dále postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2017 na společnost AL, jež měla deklarovat, že disponuje potřebnými souhlasy kupujících s postoupením pohledávek; následně AL vstoupila do řízení vedených u Okresního soudu v Příbrami namísto původního věřitele. V dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2017 se AL zavázala, že za účelem zajištění budoucího vymáhání pohledávek nebude bez souhlasu žalobkyně činit žádné úkony či jednání, jimiž by byla hodnota pohledávek snížena, přičemž v případě porušení této povinnosti se zavázala žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 25 000 000 Kč. V obou výše uvedených řízeních došlo k pravomocnému zamítnutí žalob vůči kupujícím; podle žalobkyně se tak mělo stát v důsledku jednání společnosti AL, jež tím způsobila znehodnocení pohledávek, a vznikla jí tak povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu. Jelikož se nároku na smluvní pokutu žalobkyně vůči AL nemohla domoci, uplatnila svůj nárok vůči žalovanému, jenž je jediným jednatelem a společníkem AL, a to z titulu zákonného ručení podle § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 46 Cm 139/2019-336, žalobu o
4. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
6. Žalobkyně v dovolání konkrétně namítla, že: a) k platnému a účinnému postoupení pohledávek (a založení aktivní legitimace AL) postačovaly souhlasy kupujících udělené společnosti AL a notifikace kupujících původním věřitelem, neboť souhlas udělený poslednímu postupníkovi je konkludentním souhlasem s celým řetězcem postoupení; k prvnímu postoupení pohledávek nadto došlo formou tzv. tiché cese, jež souhlas kupujících (tj. dlužníků) nevyžaduje, b) následkem absence souhlasu kupujících s postoupením pohledávek není neplatnost postupní smlouvy, nýbrž toliko její „dočasná věcněprávní neúčinnost“, c) závěry odvolacího soudu, že společnost AL neporušila závazek utvrzený smluvní pokutou, jelikož předmětné pohledávky nenabyla, a nemohla je tak znehodnotit, jsou nepřezkoumatelné, d) odvolací soud při výkladu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2017 nezohlednil skutečnou vůli smluvních stran a účel závazku utvrzeného smluvní pokutou, e) odvolací soud ve svém posouzení nezohlednil skutečnost, že neplatnost či neúčinnost postoupení pohledávek způsobila sama AL, jež přitom mohla zabránit jejich znehodnocení (například tím, že by nesouhlasila se svým vstupem do řízení u Okresního soudu v Příbrami a pohledávky by nadále vymáhal původní věřitel).
7. Žalobkyně vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Ve vyjádření k dovolání žalovaný označil dovolání žalobkyně za nepřípustné a nedůvodné, k čemuž zejména uvedl, že žalobkyně dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci. Podle žalovaného se následky porušení zákazu cese posoudí podle předchozí právní úpravy, ohledně níž je judikatura ustálena v závěru o neplatnosti postupní smlouvy, a nikoliv podle současné právní úpravy, jak se v dovolání domnívá žalobkyně. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. V celkovém kontextu projednávané věci přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že následkem absence souhlasu kupujících s postoupením pohledávek není neplatnost postupní smlouvy, nýbrž toliko její „dočasná věcněprávní neúčinnost“, neboť řešení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud, maje na zřeteli hledisko časové působnosti v úvahu přicházejících právních předpisů, k tomu předesílá, že ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. týkající se smluvních obligací aplikuje pravidlo, že na právní vztah založený před 1. 1. 2014 se právní úprava účinná po tomto datu nevztahuje (za předpokladu, že si strany neujednají, že se jejich práva a povinnosti budou řídit novou právní úpravou), a to z důvodu, že účastníci při uzavírání smlouvy vycházeli z určitého právního stavu existujícího v okamžiku vzniku jejich vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 387/2021).
15. V projednávané věci byl zákaz postoupení pohledávek sjednán ve smlouvách o převodu akcií uzavřených mezi původním věřitelem a kupujícími dne 27. 5. 2009, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). K porušení sjednaného zákazu cese přitom došlo uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 1. 2016, tedy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Za situace, kdy základní smlouvy (tj. smlouvy o převodu akcií) mezi původním věřitelem a dlužníky byly uzavřeny za předchozí právní úpravy (účinné do 31. 12. 2013), avšak k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo již za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012, se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu právní vztahy původního věřitele a kupujících (založené smlouvami o převodu akcií) posoudí podle dřívější právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn 23 Cdo 1878/2015, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018).
16. Ve vztahu k předchozí právní úpravě soukromého práva byla judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že k platnému postoupení pohledávky (obecně) není třeba souhlasu dlužníka; nelze však postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Dlužníku je tak v § 525 odst. 2 obč. zák. dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení vůbec, nebo jen na určitou dobu, ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému. Takové ujednání může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem, nebo je lze sjednat i dodatečně, a může se týkat jakékoliv pohledávky. Postupník, jemuž věřitel postoupil svou pohledávku i přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, pak není chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s touto dohodou je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. z důvodu rozporu s § 525 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005, uveřejněný pod číslem 27/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 273/2010, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 821/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018). V poměrech obchodních závazkových vztahů jde pak o neplatnost relativní ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007).
17. Jestliže odvolací soud v konkrétních poměrech projednávané věci uzavřel, že společnost AL (jako postupník) pohledávky od žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2017 nemohla nabýt, neboť v důsledku dovolání se relativní neplatnosti dlužníky je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 1. 2016 neplatná (viz bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku), učinil tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani žalobkyní tvrzený extrémní rozpor uvedených závěrů odvolacího soudu se skutečným obsahem soudního spisu (srov. bod 65 dovolání), neboť vychází pouze z vlastních skutkových tvrzení dovolatelky o tom, zda a kdy byl (měl být) souhlas dlužníků s postoupením pohledávek udělen. Ve skutečnosti však nebylo v řízení z provedených důkazů zjištěno, že by souhlas dlužníků (kupujících) s postoupením pohledávek vůči společnosti AL udělen byl a již vůbec ze skutkových zjištění soudů neplyne, že by se tak mělo stát ještě před uplatněním námitek relativní neplatnosti ze strany dlužníků. Žalobkyně tak tuto dovolací námitku zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění
a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
19. Rovněž námitka žalobkyně, že k platnému a účinnému postoupení pohledávek na společnost AL postačovaly souhlasy kupujících udělené společnosti AL a oznámení postoupení pohledávek původním věřitelem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z posouzení, že se AL vůbec nestala postupníkem předmětných pohledávek, jelikož nemohla pohledávky nabýt od žalobkyně, která je měla získat na základě neplatné smlouvy o postoupení pohledávky (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nemohla-li společnost AL na základě neplatné smlouvy nabýt pohledávky za dlužníky, pak je nemohla podle odvolacího soudu ani znehodnotit (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06). Žalobkyně však právní posouzení odvolacího soudu, že poté, co se dlužníci dovolali neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, nebylo možné dodatečně nedostatek souhlasu dlužníků s postoupením pohledávek zhojit, žádným procesně relevantním způsobem v dovolání nezpochybnila.
20. Namítá-li dále žalobkyně, že závěry odvolacího soudu, že společnost AL neporušila závazek utvrzený smluvní pokutou, jelikož předmětné pohledávky nenabyla, a nemohla je tak znehodnotit, jsou nepřezkoumatelné, nepředkládá tím dovolacímu soudu žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž namítá (toliko) vadu řízení, jež však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
21. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což – jak je patrné z obsahu i rozsahu podaného dovolání – ostatně také učinila.
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalobkyně, že odvolací soud pochybil při výkladu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2017, nezohlednil-li skutečnou vůli smluvních stran a účel závazku utvrzeného smluvní pokutou, neboť dovolatelka těmito námitkami zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu právního jednání.
23. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci.
24. Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nezohlednil, že neplatnost postoupení pohledávek způsobila sama společnost AL, pak touto námitkou ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, potažmo jejím prostřednictvím dovolacímu soudu podsouvá vlastní verzi skutkového stavu věci. Žalobkyně totiž tuto dovolací námitku staví na závěru, že jí žalovaný existenci předmětných souhlasů kupujících potvrdil a doložil (srov. například body 16, 17, 22 a 66 dovolání), který však ze skutkových zjištění soudů nevyplývá [viz bod 7 (strana 11) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je přitom patrné, že si žalobkyně i společnost AL byly od počátku vědomy nutnosti souhlasu kupujících s postoupením pohledávek a následků jejich absence, jak ve svém rozhodnutí výstižně uvedl i odvolací soud; tuto skutečnost přitom uvedla i sama žalobkyně v podaném dovolání (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 16 dovolání). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
25. Namítá-li žalobkyně v souvislosti s výkladem postupní smlouvy odvolacím soudem taktéž okolnost, že ji žalovaný uvedl v omyl (ohledně existence souhlasů kupujících s postoupením pohledávek, srov bod 83), které se posléze nepoctivě dovolává, pak je dovolací soud nucen pouze konstatovat, že i tuto námitku žalobkyně opět staví na vlastních skutkových základech, jež nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů (srov. k tomu bod 24 odůvodnění shora). Ani tato námitka tak není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
26. Uvádí-li žalobkyně v dovolání konečně skutečnost, že společnost AL měla znehodnocení pohledávek zabránit projevením nesouhlasu se svým vstupem do shora označených řízení vedených u Okresního soudu v Příbrami, pak Nejvyšší soud podotýká, že souhlasem se vstupem do předmětných řízení společnost AL plnila svůj závazek vůči žalobkyni vyplývající z čl. 5.5. smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2017, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jakož i z jimi provedeného výkladu dotčeného právního jednání [viz bod 3 (strana 6) odůvodnění rozsudku prvního stupně]. Jak již bylo shora uvedeno, správnost skutkového stavu věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); výsledek interpretace právního jednání pak v zásadě není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo lze porovnávat se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. judikaturu citovanou v bodech 24 a 25 odůvodnění shora). Ani tyto námitky žalobkyně tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu