23 Cdo 237/2025-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Golf Resort Cihelny, a.s., se sídlem v Lovosicích, Svatopluka Čecha 1077/25, identifikační číslo osoby 27161005, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované KRAK-CHEM Sp. z.o.o., se sídlem v Krakově, Makowskiego 30/19, Polsko, identifikační číslo osoby 356735622, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 100/2024-57, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 146 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 32 Cm 24/2023-21, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 31. 7. 2023 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 6/2022 (výrok I), dále zamítl návrh, aby soud odložil vykonatelnost uvedeného rozhodčího nálezu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III jej změnil jen tak, že náklady řízení před soudem prvního stupně je povinna nahradit žalobkyně žalované, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl – dle dovolatelčina názoru k nesprávnému – závěru, že v rozhodčím řízení nebyl porušen požadavek na rovné postavení stran a že nedošlo k porušení § 18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále také jen „ZRŘ“).
4. První okruh dovolacích námitek se týkal toho, že rozhodčí soud se nedostatečně vypořádal s kompenzačními námitkami žalobkyně (v rozhodčím řízení v postavení žalované), neprovedl důkazy, které žalobkyně ve vztahu ke kompenzační námitce navrhovala, a jednou z námitek se nezabýval vůbec. Tím rozhodčí soud podle názoru dovolatelky porušil § 18 ZRŘ a bylo namístě rozhodčí nález zrušit z důvodu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Vzhledem k tomu, že soudy napadený rozhodčí nález nezrušily, odchýlily se dle názoru dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, podle něhož mají účastníci rozhodčího řízení právo, aby se vznesenými námitkami rozhodčí soud věcně zabýval. Tím, že se rozhodčí soud věcně nezabýval posouzením námitek žalobkyně, jí znemožnil plně uplatnit svou obranu proti nároku uplatněnému rozhodčí žalobou. Pokud takový postup považoval odvolací soud za souladný s § 18 ZRŘ, pak se dle dovolatelky odchýlil od judikatury, na kterou odkazovala.
5. Druhý okruh námitek dovolatelky se vztahoval k tomu, že rozhodčí soud odůvodnil svůj závěr, že se první kompenzační námitkou žalobkyně nebude zabývat, tím, že pohledávky uplatněné prostřednictvím této námitky považoval za nejisté. Dovolatelka namítala, že posouzení, zda je pohledávka nejistá, má být založeno na individuální úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, a nemá jít o paušální konstatování, že každá pohledávka z odpovědnosti za vady díla je neurčitou či nejistou, což učinil právě rozhodčí soud v projednávané věci. Za nesprávné právní posouzení pak dovolatelka považovala závěr odvolacího soudu, který v napadeném rozhodnutí akceptoval, že se rozhodčí soud nebude z tohoto důvodu uplatněnými pohledávkami zabývat. Odkázala v tomto směru na konkrétní judikáty dovolacího soudu vztahující se k posuzování, zda je pohledávka neurčitá či nejistá.
6. Třetí okruh dovolacích námitek se týkal toho, že se odvolací soud dle názoru dovolatelky nevypořádal se změnou rozhodčí žaloby, neboť žalovaná (v rozhodčím řízení jako žalobkyně) se v rozhodčím řízení domáhala zaplacení toliko jistiny a svůj nárok rozšířila o zákonný úrok z prodlení až v závěrečném návrhu. Dovolatelka namítala, že rozhodčí soud postupoval vadně, pokud o připuštění změny žaloby nerozhodl, ale o změněném návrhu jednal a rozhodoval. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, od něhož se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil, pokud postup rozhodčího soudu posvětil s argumentací, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) měla možnost na rozšíření rozhodčí žaloby reagovat. V tomto směru dovolatelka namítala, že odvolací soud její námitku posoudil neúplně toliko dle § 31 písm. f) ZRŘ, aniž by se zabýval tím, že rozhodčí soud svým vadným postupem odňal žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) možnost věc projednat, tedy tím, zda byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se předmětný rozhodčí nález zrušuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je zcela nedůvodné, odkázala na obdobná řízení mezi týmiž stranami, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání není přípustné.
12. Ačkoli dovolatelka výslovně v dovolání žádné konkrétní otázky hmotného či procesního práva neformulovala, lze z obsahu dovolání a z výše shrnutých okruhů dovolacích námitek dovodit, že dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala) při řešení (i) otázky týkající se vypořádání se s obranou žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované) a s jejími důkazními návrhy v rozhodčím řízení; dále (ii) otázky posouzení, zda pohledávka uplatněná kompenzační námitkou v rozhodčím řízení byla nejistá, a konečně (iii) otázky, zda rozhodčí soud neposkytl žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) možnost věc projednat tím, že rozhodoval o změněné rozhodčí žalobě.
13. Nejvyšší soud i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vycházejí z toho, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Ani v rozhodčím řízení tak nejsou přípustné např. vady tzv. opomenutých důkazů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19) či libovůle projevující se v rozhodnutí vycházející z předpokladu zjevně nemožného (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 3636/13). Na druhé straně vady odůvodnění samy o sobě důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu nejsou, stejně jako (zásadně) neposkytnutí poučení dle § 118a o. s. ř., jestliže obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly seznámeny se svými stanovisky a mohly na ně adekvátně reagovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1814/2023, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3718/16).
14. Dovolatelka prostřednictvím námitky pod bodem (i) nesouhlasila s tím, jak se rozhodčí soud vypořádal s jejími kompenzačními námitkami a s důkazními návrhy. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ovšem vyplývá (srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3267/2015, nebo ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006), že odnětí možnosti účastníka jednat před rozhodcem nenastane tím, že rozhodce neprovede důkazy navržené účastníkem, pokud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč navržený důkaz neprovedl. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů o průběhu rozhodčího řízení vyplývá, že rozhodčí soud náležitě vyložil, proč navržené důkazy neprovedl. Stejně tak způsob, jakým se rozhodčí soud vypořádal s kompenzační námitkou, nelze hodnotit jako odnětí možnosti účastníka jednat před rozhodčím soudem. Neboť – jak správně reflektoval odvolací soud – v probíhajícím rozhodčím řízení šlo o nárok, při jehož posouzení byl rozhodčí soud vázán již pravomocnými rozhodčím nálezy v obdobných sporech mezi týmiž účastníky, a nebylo tak namístě provádět rozsáhlé dokazování o protinároku uplatněném žalobkyní (v rozhodčím řízení žalovanou), jehož projednání rozhodčí soud vyloučil k samostatnému řízení, v čemž nelze spatřovat odnětí možnosti žalobkyně jednat před rozhodčím soudem.
15. Vzhledem k výše uvedenému pak není případný ani dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, neboť v tomto rozsudku Nejvyšší soud řešil skutkově i právně odlišnou situaci, v níž se rozhodčí soud odmítl zabývat námitkou započtení s argumentací, že k tomu nemá pravomoc.
16. K námitce (ii) týkající se samotného závěru rozhodčího soudu, zda bylo možné kompenzační námitkou uplatněnou pohledávku považovat za pohledávku nejistou, dovolací soud připomíná, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, dále rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, či rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). Dovolatelčina námitka vztahující se k tomu, že se rozhodčí soud při posouzení pohledávky jako nejisté odchýlil od relevantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k posuzování neurčitosti či nejistoty pohledávky, směřuje právě k hmotněprávnímu přezkumu napadeného rozhodčího nálezu, který je ovšem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle shora citovaných judikatorních závěrů vyloučen. Tato námitka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání.
17. Poslední okruh námitek (iii), prostřednictvím nichž dovolatelka namítala nesprávnost postupu rozhodčího soudu při změně rozhodčí žaloby, formulovala dovolatelka na základě vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení o tom, že rozhodčí soud jí odňal možnost věc projednat, když rozhodoval o změněné (o zákonné úroky z prodlení rozšířené) rozhodčí žalobě. Ze skutkových zjištění soudů (jimiž je dovolací soud vázán a nenáleží mu jejich přezkum) o průběhu rozhodčího řízení ovšem vyplývá, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) byla o rozšíření žaloby včas informována a žádné výhrady k ní nevznesla ani ve svém závěrečném návrhu ze dne 24. 3. 2023, ani v jeho pozdějším doplnění ze dne 13. 4. 2023. Dovolatelce proto nelze přisvědčit v její argumentaci, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodčím soudem projednat v rozsahu rozšířené rozhodčí žaloby, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že měla možnost se k rozšíření rozhodčí žaloby vyjádřit a neučinila tak. Nelze odhlédnout ani od toho, že rozhodčí žaloba byla rozšířena toliko o nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení, přičemž existence prodlení byla prokázána v rozhodčím řízení již dříve provedenými důkazy, což odvolací soud rovněž při svém právním posouzení reflektoval.
18. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
19. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu