23 Cdo 2603/2024-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PB SCOM s.r.o., se sídlem v Hranici, Radniční 28, identifikační číslo osoby 25397087, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, proti žalované obci Dětmarovice, se sídlem v Dětmarovicích 27, identifikační číslo osoby 00297445, zastoupené Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, o zaplacení 272 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 282/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2024, č. j. 15 Co 16/2024-446, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 272 600 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající ve snížení hodnoty jejího bagru a nákladech vynaložených na vyproštění bagru s tvrzením, že na základě smlouvy o dílo pro žalovanou prováděla odstranění objektu č.p. 18 v Dětmarovicích, a to dle žalovanou dodané projektové dokumentace, v níž bylo mylně uvedeno, že na předmětném stavebním pozemku se nenachází žádná žumpa ani septik. Při realizaci díla za použití bagru žalobkyně však došlo k prolomení poklopu betonové jímky odpadních vod, která se na stavebním pozemku ve skutečnosti nacházela, a k následnému propadnutí bagru do jímky a jeho poškození (v rozsahu tzv. totální škody).
2. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 7. 9. 2023, č. j. 26 C 282/2021-415, kterým Okresní soud v Karviné uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 272 600 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 211 869 Kč, a jímž rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné na náhradu nákladů řízení 578 Kč (výrok I), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 22 841 Kč (výrok II).
3. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním
(výslovně ve všech jeho výrocích). Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Konkrétně žalovaná namítala s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2024 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) nesprávnost právního posouzení spočívajícího v tom, že odvolací soud na projednávaný případ aplikoval nesprávnou normu, posoudil-li její odpovědnost podle § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a nikoliv podle § 2910 o. z. (dále jen „první otázka“).
Zpochybňovala závěr odvolacího soudu o existenci její smluvní povinnosti obstarat a předat řádnou projektovou dokumentaci k provedení díla (jako podklad k provedení díla), jejíž nesplnění (vada dokumentace obsahující mylnou informaci, že se na stavební pozemku nenachází žádná podzemní jímka) byla podle odvolacího soudu v příčinné souvislosti se vznikem škody. Vyjádřila přesvědčení, že nelze existenci takové její smluvní povinnosti dovodit ani výkladem smlouvy o dílo. Obstarání dokumentace k provedení díla mělo podle žalované pouze povahu příkazu k provedení díla nebo věci obstarané objednatelem k provedení díla ve smyslu § 2592 a 2594 o.
z., k čemuž odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, a ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3360/2023.
5. Žalovaná dále vytýkala odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023, včetně v něm citovaných rozhodnutí a rozsudku ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021) při řešení otázky příčinné souvislosti, neboť pochybil při určení podmínky conditio sine qua non a nezabýval se posouzením odpovědnosti skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu a optikou teorie ochranného účelu smlouvy (dále jen „druhá otázka“). V této souvislosti žalovaná též nepovažovala za prokázané, že podzemní prostora, do které bagr zapadl, byla jímkou či septikem, jejichž neexistence na předmětném pozemku byla potvrzována projektovou dokumentací.
6. Podle žalované byl ve věci dán též extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním vzhledem k nekvalitně zpracovanému znaleckém posudku Ing. Korče, v němž znalec zaměňoval tržní ocenění a obvyklou cenu bagru a při určení výše škody vycházel z toho, že poškozený bagr byl prodán v aukci (dražbě), avšak toto tvrzení znalce nebylo ničím podloženo. Ve vztahu k otázce hodnocení znaleckého posudku soudem žalovaná odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I.
ÚS 1785/21 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a odvolacímu soudu vytýkala rozpor s uvedenou judikaturou, pokud pouze nekriticky převzal závěry znalce bez řádného hodnocení (dále jen „třetí otázka“). Žalovaná též namítala, že skutková tvrzení a důkazy k prokázání části škody, z nichž soud vycházel, byly žalobkyní učiněny a navrhovány až po koncentraci řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nezaloží první otázka, neboť nesprávnost právního posouzení věci při jejím řešení (užití nesprávného zákonného ustanovení) žalovaná zakládá na vlastním skutkovém závěru, že ve smlouvě o dílo nebyla sjednána její povinnost k obstarání projektové dokumentace k provedení díla. Odvolací soud však v řízení na základě provedeného výkladu smlouvy o dílo dospěl k závěru, že byla sjednána smluvní povinnost žalované předat řádnou smluvní dokumentaci (srov. odst. 14 napadeného rozhodnutí) a žalobkyně byla podle smlouvy povinna tuto přezkoumat jen z toho pohledu, zda neobsahuje zjevné vady, což také učinila, avšak existenci podzemní jímky nebylo možné při kontrole zjevných vad dokumentace odhalit. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/20014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
12. Námitka žalované, že ze smlouvy o dílo ani výkladem nelez dovodit sjednání její povinnosti k obstarání projektové dokumentace k provedení díla, je fakticky zpochybněním samotného výsledku výkladu smlouvy. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání však není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, či rozsudek ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4636/2018). Takové námitky vztahující se k samotnému postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy o dílo přitom žalovaná v dovolání neuplatnila.
13. Lze též dodat, že judikatura, na níž žalovaná odkazovala a v níž byly řešeny důsledky nesplnění informační povinnosti zhotovitele upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věci převzaté od objednatele či pokynů daných mu objednatelem k provedení díla ve vztahu k existenci práv objednatele z vady díla, je pro nyní posuzovanou věc nepřípadná, neboť v nyní posuzované věci byl výkladem smlouvy o dílo (v dovolání nezpochybněním přípustným způsobem – viz odstavec 12) zjištěn odlišný rozsah práv a povinností stran, tj. že mezi stranami byla sjednána povinnost žalované předat žalobkyni řádnou projektovou dokumentaci k provedení díla.
14. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá otázka, neboť odvolací soud postupoval při posuzování existence příčinné souvislosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval tím, zda byla dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované a škodním následkem. Dospěl přitom (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že pokud by žalobkyně nebyla nesprávně ujištěna, že se pod zemí žádné jímky ani žumpy nenachází a byl by proveden řádně stavebně technický průzkum při zpracování projektové dokumentace, nenastal by následek ve formě poškození bagru zapadnutím do jímky (jímka by byla řádně vymezena), přičemž existenci jímky žalobkyně vzhledem k mylné informaci poskytnuté jí žalovanou nepředpokládala (a neměla důvod ke zvýšené opatrnosti, tj. nemohla přizpůsobit provádění díla možnému výskytu takové jímky), neboť nic nenasvědčovalo chybnosti projektové dokumentace, v terénu nebyla existence jímky nijak patrná, povrch jímky byl zanesen zeminou a rostla na ní tráva. Vadnost dokumentace dodané žalovanou proto byla nutnou příčinou (conditio sine qua non) škodního následku. Odvolací soud se rovněž zabýval i tím, jestli byl uvedený škodní následek pro žalovanou předvídatelný a dospěl k závěru, že každý průměrně uvažující subjekt musí být srozuměn s tím, že v případě, že těžký stroj najede na pozemek, pod nímž se nachází skrytá jímka či žumpa s největší pravděpodobností může dojít k jeho propadnutí a poškození v důsledku pádu. Za předvídatelné měl i samotné použití těžké techniky žalobkyní, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že její použití se předpokládalo již v době uzavření smlouvy. Žalovaná tedy podle odvolacího soudu musela předpokládat, že předá-li žalobkyni vadné podklady obsahující vadné ujištění, že na pozemku žádná podzemní jímka či žumpa není, a následně těžká mechanizace (bagr) najede na prostor nad jímkou či žumpou, že může dojít k propadnutí stroje a ke škodě na stroji. Odvolací soud se též zjevně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých bylo možno důvodně předpokládat, že údaj o (ne)existenci podzemních staveb na staveništi v technické zprávě (projektové dokumentaci) byl sdělován zhotoviteli díla právě proto, aby bylo možno zajistit bezpečný pohyb osob a strojů na staveništi, tj. zabýval se i ochranným účelem smlouvy.
15. Namítala-li žalovaná v dovolání, že nebylo prokázáno, že předmětný podzemní prostor byl právě jímkou či septikem, jejichž neexistence na předmětném pozemku byla potvrzována projektovou dokumentací, ve skutečnosti tím nezpochybňovala správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového závěru soudů obou stupňů, že bagr zapadl do podzemní betonové jímky, ačkoliv projektová dokumentace obsahovala nepravdivé ujištění, že se na předmětném pozemku žádná jímka ani žumpa pod zemí nenachází. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
16. Přípustnost dovolání nezaloží ani třetí otázka (včetně námitky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním ve vztahu ke zjištěné výši škody). Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním o rozdílu v obvyklé ceně bagru před jeho poškozením a po jeho poškození zde dán není, neboť informace, zda byl bagr skutečně prodán v aukci či někde jinde (samotná skutečnost, že poškozený bagr byl již prodán, přitom mezi účastníky nebyla sporná), nebyla sama o sobě rozhodující ve vztahu k vyčíslené výši škody. Podstatné bylo posouzení, zda částka získaná za prodej poškozeného bagru (jeho použitelných dílů a zbytků), nebyla nepřiměřená, a jestli tak výsledná majetková ztráta žalobkyně (i vzhledem k ceně bagru před poškozením) odpovídá částce, které se v řízení domáhala žalobkyně jako vzniklé škody. Znalec přitom hodnotu bagru po nehodě nezaložil pouze na závěru o ceně získané v aukci, ale zohlednil i další faktory, které měly vliv na prodejní cenu a její (ne)přiměřenost (nejen hodnotu nepoškozených dílů, ale např. i riziko skrytých poškození, náklady na rozebrání a očištění stroje, likvidaci poškozených zbytků aj.). Odvolací soud též při hodnocení důkazu znaleckým posudkem vzal v úvahu, že znalec neměl k dispozici veškeré podklady (neměl možnost stroj sám prohlédnout) avšak vyhodnotil dostupné podklady a informace (mimo jiné fotografie, stáří, počet motohodin, prvotní prohlídka pojišťovny) a vysvětlil, proč stanovil právě uvedené ceny. Odvolací soud tedy oproti námitkám žalované nepostupoval tak, že by pouze nekriticky převzal závěry znalce, nýbrž jeho závěry hodnotil v souvislosti a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu. Dovolací námitky žalované jsou proto ve skutečnosti pouhou polemikou s výsledkem hodnocení důkazů soudem, která přípustnost dovolání nemůže založit.
17. Namítala-li žalovaná v dovolání též uplatnění některých tvrzení a označení důkazů žalobkyní po koncentraci řízení, fakticky jde o námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k této námitce žalovaná ani řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání) přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu