23 Cdo 4636/2018-408
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně EOS
KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138,
identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Veronikou Andělou
Nedbalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalované
Raiffeisen stavební spořitelna a.s. se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99,
identifikační číslo osoby 49241257, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 7 982 520 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 63/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 3 Cmo
45/2017-338, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2019, č. j. 3 Cmo
45/2017-376, t a k t o :
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května
2018, č. j. 3 Cmo 45/2017-338, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna
2019, č. j. 3 Cmo 45/2017-376, se v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 3 Cmo
45/2017-338, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2019, č. j. 3 Cmo
45/2017-376, se v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 755 582,71 Kč s úrokem z prodlení od
7. března 2009 do 30. června 2009 ve výši 8 % ročně a dále od 1. července 2009
do zaplacení, za každé pololetí, v němž trvá prodlení, ve výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního
pololetí, zvýšené o 7 %, a v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, zrušuje a věc se v této části vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu
řízení.
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení přiměřené části úplaty za
plnění mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako mandatářem a právní
předchůdkyní žalované jako mandantem dne 11. 10. 2004, ve znění dodatků č. 1 až
3, jejímž předmětem bylo mimo jiné zajištění mimosoudního inkasa pohledávek,
soudního řízení a exekučního řízení. Žalobkyně pro žalovanou zajišťovala
mimosoudní inkaso od října 2004, od června 2005 zastupovala žalovanou v soudním
a exekučním řízení. Odměna za zajištění soudního a exekučního vymáhání
pohledávek žalované byla založena na úspěchu, byla tedy koncipována na bázi
vyrovnání soudem přiznaných nákladů právního zastoupení a žalobkyně v zásadě
nesla riziko neúspěchu ve sporu a riziko nedostatečné bonity dlužníka. Žalovaná
tuto smlouvu ke dni 31. 8. 2018 vypověděla, odvolala plnou moc žalobkyně a
odebrala žalobkyni veškeré případy, které měla žalobkyně ve své správě. K datu
ukončení smlouvy měla žalobkyně rozpracovány v žalobě specifikované počty
soudních případů ve třech různých stádiích. Žalobkyni však byla uhrazena pouze
úplata odpovídající zálohové paušální odměně ve vši 221 753,29 Kč. Zbylá část
úplaty odpovídající rozsahu jí uskutečněné činnosti nebyla žalovanou uhrazena. Soud prvního stupně a odvolací soud o věci znovu rozhodovaly poté, kdy
předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2010, č. j. 5 Cm
63/2009-89, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2011, č. j. 3 Cmo
87/2011-123, jimiž byla ve věci samé žaloba zamítnuta, byly k dovolání
žalobkyně zrušeny rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 23 Cdo
1314/2012-142, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění, že dne 11. 10. 2004 byla
mezi účastnicemi uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva s dodatky č. 1 – 3, jež
byla s účinností k 31. 8. 2008 vypovězena žalovanou, a k tomuto datu byly
žalované předány žalobkyní rozpracované případy vymáhání pohledávek žalované. Pro případ ukončení smlouvy nebyl ve prospěch žalobkyně jako mandatáře sjednán
žádný zvláštní nárok. Žalovaná již vyplatila žalobkyni odměnu podle čl. 9.3. dodatku č. 1 mandátní smlouvy za všechny případy uvedené v tabulkách
předložených žalobkyní a nevratný zpracovatelský poplatek ve výši 221 753,29
Kč. Výše úplaty, na kterou by žalobkyni vzniklo právo v případě úplného splnění
smlouvy, činí dle vypracovaného znaleckého posudku 7 977 336 Kč. Tato úplata by
kryla veškeré náklady vzniklé žalobkyni i ziskovou přirážku. Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně,
že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že odměna, která
byla žalobkyni již zaplacena, nedosahuje výše přiměřené úplaty za činnost
provedenou žalobkyní pro žalovanou do ukončení mandátní smlouvy podle § 574
odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
Dle názoru odvolacího soudu
je žalovaná povinna podle tohoto ustanovení zaplatit žalobkyni část úplaty za
činnost do ukončení smlouvy ve výši uvedené ve znaleckém posudku. Tato částka
by pak měla být snížena o všechny úhrady zaplacené žalovanou ve prospěch
žalobkyně v souvislosti s předmětnými případy, jež celkem činí částku 221
753,29 Kč. Proto má žalobkyně dle odvolacího soudu právo na doplacení částky 7
755 582,71 Kč a v tomto rozsahu shledal odvolací soud žalobu opodstatněnou co
do důvodu i výše. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, které
považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), především proto, že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud nedostál požadavkům na řádné odůvodnění
rozhodnutí a odchylně od závěrů dovolacího soudu vyjádřených v rozhodnutích ze
dne 11. 5. 2011 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 a ze dne 14. 12. 2016 ve věci
sp. zn. 30 Cdo 3119/2016 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 ve věci
sp. zn. II. ÚS 435/09 prakticky rezignoval na řádné odůvodnění svého rozsudku,
když odvolací soud nezdůvodnil, jaké úvahy jej k rozhodnutí vedly, co vzal v
potaz za prokázané či neprokázané a pod jaké konkrétní právní normy soud
žalovaný nárok podřadil. Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání rovněž proto, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené judikatury v otázce naplnění pojmových znaků mandátní
smlouvy a posuzování právního úkonu dle jeho obsahu a vůle stran. Žalovaná má
za to, že smluvní vztah mezi účastnicemi vzhledem k uzavřenému dodatku č. 1
nelze podřadit pod mandátní smlouvu. Pakliže se žalobkyně zavázala poskytovat
právní služby žalované, přičemž k tomu pouze formálně používala plnou moc
udělenou ze strany žalované advokátovi, který prakticky žádné právní služby pro
žalovanou nevykonával, byla by předmětná smlouva v takovém případě neplatná pro
rozpor se zákonem podle § 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 39 zák. č. 40/1964 Sb. vzhledem k závěrům vyjádřeným v rozsudcích dovolacího soudu ze dne
29. 4. 1999 ve věci sp. zn. 2 Cdon 1659/97 a ze dne 30. 8. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. Skutečným předmětem smlouvy však dle žalované nebylo vymáhání
pohledávek, ale toliko zajištění zprostředkování advokáta, který pro žalovanou
pohledávky vymáhal. Předmětnou smlouvu proto nelze podřadit pod režim § 566 a
násl. obchodního zákoníku, neboť pojmovým znakem mandátní smlouvy je vykonávání
určité činnosti na účet mandanta, což žalobkyně nečinila, nýbrž tak činil
advokát, kterému žalovaná udělila písemnou plnou moc. Žalobkyně zajišťovala
pouze správu advokátních spisů, ovšem nikoli pro žalovanou, nýbrž pro advokáta,
který byl k vymáhání pohledávek žalovanou zmocněn. Zmocněný advokát se
předmětné smlouvy nikterak neúčastnil a i kdyby byla třístranná smlouva mezi
účastnicemi a advokátem uzavřena, nejednalo by se o smlouvu mandátní, nýbrž o
smlouvu nepojmenovanou, a tudíž se žalobkyně nemůže dovolávat ustanovení § 574
odst. 4 obch. zák. o mandátní smlouvě.
Odvolací soud tak dle žalované
nepostupoval při výkladu obsahu ujednání mezi účastnicemi podle § 35 odst. 2
obč. zák. a jeho závěr je v rozporu s názory vyjádřenými v rozsudcích
dovolacího soudu ze dne 28. 4. 2011 ve věci sp. zn. 23 Cdo 898/2009, ze dne 27. 11. 2012 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4818/2010, ze dne 13. 5. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1470/2012, ze dne 23. 11. 2010 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne
28. 3. 2012 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. 9. 2013 ve věci sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 31. 3. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 1185/2012 a ze
dne 18. 10. 2017 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4725/2015. Odvolací soud navíc
nesprávně interpretoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku dovolacího
soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 23 Cdo 1314/2012-142, kterým byla předchozí
rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušena, neboť dovolací soud
se v tomto svém rozhodnutí povahou právního vztahu mezi účastnicemi ani povahou
nároku uplatněného žalobkyní nezabýval, když soudy původně zamítly žalobu pro
neunesení břemene tvrzení žalobkyní. Dovolání je dle žalované přípustné i v otázce posouzení případného vzniku práva
žalobkyně jako mandatáře na odměnu, při jejímž posouzení se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury. Dle žalované i v případě, kdy by bylo možno
uvažovat o uzavření mandátní smlouvy mezi účastnicemi, byla odměna sjednána dle
čl. 9.3. a 10.3. dodatku č. 1 smlouvy v paušální výši 5 000 až 15 000 Kč za
jednotlivý případ a strany si ujednaly, že odměna zahrnuje veškerou činnost
žalobkyně pro žalovanou při vymáhání jejích pohledávek, a tato odměna byla
žalobkyni již zaplacena. Žalobkyni tak byla zaplacena celá sjednaná odměna a
žalovaná není povinna žalobkyni nad tento rámec ničeho platit. Žalobkyni byla
zaplacena odměna za veškerou činnost při vymáhání jednotlivých pohledávek až do
skončení celého případu, přičemž žalobkyně portfolio pohledávek rozpracovala a
svoji činnost nedokončila. Odkazujíc na závěry uvedené v rozhodnutích
dovolacího soudu ze dne 15. 3. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 1056/2004, ze dne
20. 12. 2011 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3992/2011 a ze dne 30. 1. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3312/2013, podle kterých je mandátní smlouva smlouvou o činnosti,
nikoli o výsledku, má žalovaná za to, že za činnost žalobkyně byla odměna
výslovně sjednána a ta byla žalovanou uhrazena. Žalovaná dále, odkazujíc na závěry uvedené v rozsudcích dovolacího soudu ze dne
16. 10. 2002 ve věci sp. zn. 21 Cdo 192/2002, ze dne 10. 10. 2002 ve věci sp. zn. 21 Cdo 46/2002 a ze dne 22. 5. 2007 ve věci sp. zn. 32 Odo 342/2005,
spatřuje přípustnost dovolání rovněž v tom, že skutková zjištění odvolacího
soudu nemají oporu v provedeném dokazování, když ustanovený znalec ve svém
posudku určil maximální a reálně možnou odměnu žalobkyně jak v části odměny
sjednané jako procentuální provize z vymoženého splnění pohledávky, tak v části
odměny ve výši přísudku náhrady nákladů řízení, avšak žalobkyně se v řízení
domáhala pouze nároku na odměnu v případě vymožení přísudků.
Odvolací soud
dospěl k závěru, že částka určená znaleckým posudkem odpovídá žalobnímu nároku,
ačkoli závěry znaleckého posudku se podané žaloby týkají pouze částečně. Konečně pak žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání i pro posouzení otázky
způsobu určení výše nároku podle § 574 odst. 4 obch. zák., jež dosud nebyla
dovolacím soudem vyřešena. Žalovaná má za to, že mandátní smlouva je smlouvou o
činnosti, nikoli smlouvou o výsledku. Z toho důvodu má mandatář podle § 574
odst. 4 obch. zák. právo na úhradu příslušné části odměny pouze za činnost
vykonávanou do doby ukončení smlouvy výpovědí mandanta. Posouzení věci
odvolacím soudem je proto dle žalované nesprávné v tom, že odměna za činnost
byla mezi stranami sjednána paušálním způsobem dle čl. 9.3. dodatku č. 1
předmětné smlouvy, přičemž nárok na provizi z vymoženého plnění a nárok na
sjednané přísudky představují odměnu za výsledek, na níž § 574 odst. 4 obch. zák. nedopadá. Odvolací soud navíc přiznal žalobkyni jako přiměřenou odměnu
částku, na kterou by žalobkyně měla dle znaleckého posudku právo, kdyby všechny
případy dokončila. Uvedené ustanovení však směřuje na situace, kdy si mandatář,
který svoji činnost nedokončil, zaslouží alespoň pokrytí svých nákladů a část
odměny. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu tak, že „žalobu v celém rozsahu zamítá“, popř. aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že považuje dovolání žalované
za nepřípustné, když žalobkyně odkazuje na řadu nesouvisejících rozhodnutí
dovolacího soudu a žalovaná přichází s řadou nových tvrzení, čímž se její
dovolání se stalo značně nepřehledným. Důvody uváděné žalovanou představují dle
žalobkyně ve skutečnosti pouze věcnou polemiku s jednotlivými závěry odvolacího
soudu. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1
o. s. ř.), nejprve posoudil, zda je dovolání v celém svém rozsahu podáno osobou
oprávněnou. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu „všech tří výroků“ a
navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že
„žalobu v celém rozsahu zamítá“, nebo aby dovolací soud tento rozsudek „v plném
rozsahu“ zrušil. Žalovaná tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla
žaloba zamítnuta. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z
účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na
právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 ve věci
sp. zn. 20 Cdo 1760/98 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 ve věci
sp. zn. 29 Odo 198/2003). Proto dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218
písm. b) o. s. ř. a dovolání směřující proti potvrzující části napadeného
rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl.
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti měnící části rozsudku odvolacího
soudu, dovolací soud shledal, že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Proto
posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst.
1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že nepřezkoumatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení věci zakládá přípustnost
(i důvodnost) dovolání proti takovému rozhodnutí, neboť v takovém případě je
dovolacímu soudu upřena možnost případného věcného přezkumu napadeného
rozhodnutí (na podkladě dovolatelem vymezených předpokladů přípustnosti
dovolání), a v dovolacím řízení takový nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu
napravit nelze. Proto jediným procesním vyústěním této situace je vydání
kasačního rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 a ze dne 14. 12. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3119/2016). Otázka, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí za
nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena. Měřítkem
toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti
tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv
účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s
rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani
soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí
názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je
všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. obdobně například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo
zřejmé, že odvolací soud na základě skutkových zjištění posoudil právní vztah
mezi účastnicemi jako závazek vzniklý z mandátní smlouvy ve smyslu § 566 a
násl. obch. zák. ukončený předčasně výpovědí žalované, jehož součástí byla
povinnost žalované zaplatit za takové situace žalobkyni přiměřenou část úplaty
podle § 574 odst. 4 obch. zák., přičemž výši této úplaty odvolací soud dovodil
z celkové sjednané odměny, která by žalobkyni příslušela v případě úplného
splnění smlouvy, zjištěné z provedeného znaleckého posudku. Byť tedy dovolatelka ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu, přesto je z obsahu jejího dovolání
zřejmé, že věděla, jak odvolací soud rozhodl a proč změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě částečně vyhověl.
Protože ani případné nedostatky
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky, není
možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo
nepřezkoumatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014
ve věci sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v tomto smyslu srozumitelné a
dostatečné, a vytýkaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu
nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by
spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jako základní podmínky přípustnosti
dovolání. Dovolatelka dále jako předpoklad přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v právním
posouzení předmětné smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Tvrdí, že závazek
vzniklý z této smlouvy nemá mandátní povahu ve smyslu § 566 a násl. obch. zák.,
neboť předmětem této smlouvy bylo zprostředkování advokáta, který pro žalovanou
pohledávky soudně vymáhal, a žalobkyně tudíž nevykonávala na účet žalované
žádnou činnost, nýbrž vykonávala správu spisů pro advokáta zmocněného
žalovanou. Dovolací soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 a
ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil, že výsledek, k
němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za
užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že předmětem smlouvy uzavřené
mezi účastnicemi, označené jako mandátní smlouva, ve znění jejích dodatků, bylo
zajištění mimosoudního inkasa pohledávek žalované a jejich soudního a
exekučního vymáhání, není závěr odvolacího soudu o mandátní povaze takové
smlouvy v rozporu s kogentními zákonnými pravidly pro výklad právních úkonů ve
smyslu § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. Dovolatelka pak žádné konkrétní vady
výkladového postupu vedoucího k takovému závěru odvolacího soudu nevytýká a
pouze obecně odkazuje na závěry soudní praxe o otázkách výkladu právních úkonů,
jež však názor odvolacího soudu nikterak nezpochybňují a vesměs na
projednávanou věc ani nedopadají. Odvolací soud se svým názorem o mandátní povaze závazku mezi účastnicemi
nikterak neodchýlil od rozhodování dovolacího soudu ani v tom směru, že znakem
typové mandátní smlouvy podle § 566 a násl. obch. zák. je závazek mandatáře
zařídit pro mandanta sjednanou obchodní záležitost, přičemž mandatář odpovídá
mandantovi pouze za řádnost své činnosti, nikoli za její výsledek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2014 ve věc sp. zn. 23 Cdo 3312/2013). Odlišné ujednání stran o podmínkách vzniku práva mandatáře na úplatu či o její
splatnosti oproti dispozitivnímu ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. na
mandátní povaze takového závazku samo o sobě ničeho nemění (srov. v tomto
smyslu obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 1056/2004 a ze dne 25. 1. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 303/2005 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2017 ve věci sp. zn. 32 Cdo 3612/2017). Kromě toho pak dovolatelka sama správně uvádí, že dovolací soud ve svém
zrušovacím rozsudku v projednávané věci ze dne 26. 11. 2013, č. j. 23 Cdo
1314/2012-142, povahu právního vztahu mezi účastnicemi nikterak neposuzoval. Odvolací soud se tudíž ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí při posouzení dané
otázky nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
dovolání v této části tudíž nelze shledat přípustným. Námitka dovolatelky, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastnicemi je neplatná
pro rozpor s § 2 zákona o advokacii a § 39 zák. č. 40/1964 Sb. nemůže být v
dovolacím řízení úspěšná, neboť nebyla uplatněna v nalézacím ani v odvolacím
řízení, ačkoliv bez jakékoliv pochyby být uplatněna mohla. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází z názoru, že v
občanském soudním řízení sporném se uplatňuje zásada projednací, která klade
důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I
když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009 ve věci sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 468/2010 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). V projednávané věci neuplatnila dovolatelka námitku neplatnosti předmětné
smlouvy uzavřené mezi účastnicemi před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí
spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s
touto námitkou přichází žalovaná až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Z uvedeného vyplývá, že pro vyřešení takto vymezené právní otázky nelze shledat
dovolání přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že úplata za činnost
žalobkyně jako mandatářky pro žalovanou na základě předmětné smlouvy uzavřené
mezi účastnicemi byla sjednána pouze v paušální výši za jednotlivý případ
vymáhání pohledávek žalované, a tudíž celá sjednaná úplata byla žalobkyni ze
strany žalované již zaplacena. Tímto tvrzením dovolatelka napadá správnost
skutkových zjištění soudů o tom, že úplata žalobkyně za její činnost dle
předmětné smlouvy byla sjednána v širším rozsahu.
Odlišné tvrzení dovolatelky
uplatněné v jejím dovolání nemůže být způsobilým dovolacím důvodem, neboť
správnost skutkových zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Obdobně pak dovolatelkou uplatněná námitka, že skutkové závěry odvolacího soudu
o výši maximální a reálně možné úplaty žalobkyně sjednané podle předmětné
smlouvy nemají vzhledem k obsahu provedeného znaleckého posudku oporu v
provedeném dokazování, není s to založit přípustnost dovolání, a to již proto,
že po novele dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 je jediným zákonem
stanoveným, a tedy i přípustným, dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za stávající úpravy samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2014). Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovolatelkou
předestřené otázky hmotného práva týkající se vymezení rozhodujících
skutečností opodstatňujících přiměřenost části úplaty, na jejíž zaplacení
vzniká mandatáři vůči mandantovi právo při (úplné či částečné) výpovědi
mandátní smlouvy ze strany mandanta ve smyslu ustanovení § 574 odst. 4 obch. zák., neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při posouzení
této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 574 odst. 1 a 4 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), ve
spojení s § 3028 odst. 3 o. z., mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v
celém rozsahu vypovědět (odst. 1). Za činnost řádně uskutečněnou do účinnosti
výpovědi má mandatář nárok na úhradu nákladů vynaložených podle § 572 a na
přiměřenou část úplaty (odst. 4). Dispozitivní úprava práv a povinností stran mandátní smlouvy v případě jejího
předčasného (částečného či úplného) ukončení výpovědí mandanta stanovená v §
574 odst. 4 obc. zák. vyplývá z povahy mandátní smlouvy jako smlouvy o činnosti
a nikoliv smlouvy o výsledku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3312/2013). Proto není-li mezi stranami sjednáno
jinak, vzniká za takové situace mandatáři právo na zaplacení přiměřené části
(sjednané či obvyklé) úplaty za jím vykonanou činnost při plnění mandátní
smlouvy (tj.
při zařizování obchodní záležitosti pro mandanta), a to bez ohledu
na to, zda tato činnost vedla k očekávanému výsledku či nikoli. Proto přiměřenost části úplaty, kterou je v takovém případě mandant povinen
mandatáři zaplatit, musí odpovídat námaze vynaložené mandatářem při zařizování
obchodní záležitosti pro mandanta (obdobně v teorii k úpravě práv a povinností
z příkazní smlouvy dle o. z. srov. Simon, P.: § 2443. In: Hulmák, M. a kol.:
Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2014,
str. 810). Jedná se o úplatu za skutečně odvedenou činnost mandatáře při plnění
mandátní smlouvy do okamžiku jejího zrušení, přičemž se zohlední pouze plnění
řádné a nikoli vadné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2017 ve věci sp. zn. 32 Cdo 3612/2017). Na vznik práva mandatáře na zaplacení přiměřené části úplaty nicméně nemá žádný
vliv skutečnost, zda strany mandátní smlouvy sjednaly podmínky vzniku práva
mandatáře na zaplacení úplaty či její splatnost odchylně od dispozitivní úpravy
v § 571 odst. 2 obch. zák., neboť zaplacení přiměřené části úplaty podle § 574
odst. 4 obch. zák. není plněním sjednaných práv a povinností dle (trvající)
mandátní smlouvy, nýbrž jde o zákonem dispozitivně založené právo mandatáře v
důsledku (předčasně) zaniklého závazku. Přiměřenost části úplaty mandatáře je nutno vždy posoudit vzhledem ke
konkrétním okolnostem věci tak, aby byla nalezena spravedlivá rovnováha práv a
povinností stran zrušené mandátní smlouvy, jež z důvodu její výpovědi mandantem
nemohla být smluvními stranami řádně splněna v souladu s obsahem jejich
smluvního ujednání. Posouzení přiměřenosti plnění (na rozdíl od jeho
obvyklosti) je otázkou právní, jež přísluší soudu, a to podle zásad ekvity
(spravedlnosti, slušnosti) při vypořádání vzájemných práv a povinností stran
vzhledem ke zjištěným okolnostem jejich právního poměru (obdobně v teorii k
úpravě smlouvy zmocňovací v obecném zákoníku občanském srov. Sedláček, J.: §
1020. In: Sedláček, J., Rouček, F. a kol.: Komentář k Československému obecnému
zákoníku občanskému. Díl čtvrtý. Praha: V. Linhart, 1936, str. 631). S ohledem na uvedený účel práva mandatáře na zaplacení přiměřené části úplaty
podle § 574 odst. 4 obch. zák. se její výše bude zpravidla odvozovat od
(sjednané či obvyklé) úplaty, která by mandatáři náležela, pokud by zařídil
celou obchodní záležitost pro mandanta (obdobně v teorii k úpravě příkazní
smlouvy dle o. z. srov. Uhlíř, D.: § 2443. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala,
J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, 2014,
str. 1588). Mandatář pak bude mít zpravidla právo na takovou část této úplaty,
jež vyjadřuje poměr mezi veškerou činností nezbytnou pro zařízení sjednané
obchodní záležitosti pro mandanta dle sjednané mandátní smlouvy vůči rozsahu a
významu činnosti mandatářem skutečně a řádně uskutečněné do okamžiku jejího
ukončení výpovědí mandantem. Z uvedeného tedy vyplývá, že přiměřenou částí
úplaty ve smyslu § 574 odst. 4 obch. zák.
zásadně nebude veškerá (sjednaná či
obvyklá) úplata, na jejíž zaplacení by mandatáři vzniklo právo při úplném
splnění mandátní smlouvy ve smyslu § 571 odst. 1 obch. zák. Proto dospěl-li odvolací soud v poměrech projednávané věci k názoru, že
přiměřenou část úplaty žalobkyně podle § 574 odst. 4 obch. zák. za její činnost
při plnění mandátní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi do okamžiku její výpovědi
ze strany žalované je možno určit ve výši reálně dosažitelné úplaty zjištěné
dle provedeného znaleckého posudku, jež by žalobkyni příslušela, pokud by došlo
k úplnému splnění mandátní smlouvy (tj. zařízení celé sjednané obchodní
záležitosti pro žalovanou), není jeho rozhodnutí správné. Ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, jenž nedoznal změn ani v odvolacím řízení,
vyplývá, že žalobkyně pro žalovanou sjednanou obchodní záležitost (tj. zajištění mimosoudního inkasa pohledávek žalované a jejich soudního a
exekučního vymáhání) v nezanedbatelném rozsahu po dobu trvání smlouvy
nezařídila. Za takové situace nemůže být přiměřené, aby se část úplaty
žalobkyně ve smyslu § 574 odst. 4 obch. zák. rovnala veškeré sjednané úplatě,
jež by žalobkyni náležela při úplném splnění mandátní smlouvy ve smyslu § 571
odst. 1 obch. zák. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v jeho měnící části neobstojí,
neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav (jenž sám dovolacímu
přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhá), podle právní normy, kterou nesprávně vyložil. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není správné a dovolání v rozsahu, v jakém je subjektivně
přípustné, je opodstatněné. Z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v jeho
měnící části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení
rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.