23 Cdo 266/2025-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HALGATE GROUP s. r. o., se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 06829619, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní 973/41, proti žalovaným 1. FSX Advisory a. s., se sídlem v Praze, Křižíkova 213/44, identifikační číslo osoby 08111979, zastoupené Mgr. Václavem Žaludem, advokátem se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 671/15, a 2. ARKADA FOUR s. r. o., se sídlem v Praze, Gogolova 228/8, identifikační číslo osoby 10925767, zastoupené Mgr. Zuzanou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, o určení neplatnosti právního jednání a určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 307/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 310/2023-157, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 7.865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 7.865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 43 C 307/2022-82, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2022 uzavřené mezi původní žalovanou č. 1 jako prodávající a žalovanou č. 2 jako kupující, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k nemovitosti zde blíže určené (výrok I), zamítl žalobu, podle které by soud určil, že žalobkyně je výlučným
vlastníkem nemovitostí zde blíže určených (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III a IV).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 310/2023-157, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadní 1. žalované Golden office, s. r. o. jednáno se společností Company New, a. s. (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II a ve výroku III a IV jej změnil co do výše přiznaných nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo mají být tyto otázky dovolacím soudem posouzeny jinak“.
V konkrétnosti dovolatelka uvádí, že jde o: a) „Otázku změny žalobního návrhu učiněného dovolatelkou ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. b) Otázku nepřipuštění navrhovaných důkazů, majících zásadní vliv na výsledné rozhodnutí soudu, ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. c) Otázku nedostatečného posouzení skutečností souvisejících s předsmluvním jednáním dovolatelky a 1. žalované ve smyslu § 1729 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále též jen ,o. z.‘). d) Otázku naléhavého právního zájmu dovolatelky ve smyslu § 80 o. s. ř.“ Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Druhá žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání trpí vadami. Navrhuje proto, aby jej dovolací soud odmítl, příp. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.).
Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť v dovolání uvádí celkem dva předpoklady přípustnosti dovolání, aniž by vymezovala, k jaké právní otázce se tyto předpoklady vztahují. Z obsahu dovolání dovolatelky, jakkoli obsahuje kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů, žádné vymezení důvodů přípustnosti ve smyslu shora uvedeném nevyplývá. Dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolatelka pouze obecně polemizuje s pro věc samou určujícím závěrem odvolacího soudu o tom, že nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi původní žalovanou č. 1 a žalovanou č.
2. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř.
a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Na uvedeném nic nemění ani obecný odkaz dovolatelky na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972.
Tento odkaz dovolatelky totiž pomíjí podstatu právního posouzení učiněného odvolacím soudem, který dovodil, že právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi původní žalovanou č. 1 a žalovanou č. 2 není dán, a to z důvodu, že posouzení její (ne)platnosti je zahrnuto (jako předběžná otázka) v řízení o určení vlastnického práva k předmětu této smlouvy. K tomu lze jen v obecné rovině dodat, že tato úvaha odvolacího soudu má oporu v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 o.
s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy nebo právního úkonu vedoucího k jejímu zrušení (odstoupení) má povahu předběžné otázky ve vztahu k právu nebo právnímu vztahu (například zástavního práva), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5, roč. 1996, str. 113).
Obdobně dovolatelka toliko obecně tvrdí, že soud prvního stupně „měl připustit změnu žalobního návrhu“ a měl „připustit řadu navrhovaných důkazů“. Ani v této souvislosti však nevymezuje řádným způsobem žádnou konkrétní právní otázku procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání. Prostřednictvím těchto námitek dovolatelka odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Namítá-li dovolatelka v této souvislosti porušení svých ústavně zaručených práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Takovým dostatečným vymezením není pouhé tvrzení dovolatelky o „porušení zásady obsažené v § 1 o. s. ř.“ ani o tom, že „nebylo dodrženo pravidlo rozvíjení zásad soukromého práva“. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.