23 Cdo 2660/2024-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně CIREN s.r.o., se sídlem v Praze 4, Cyprichova 710/8, identifikační číslo osoby 24772933, zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 1085/12, proti žalované Wash & Go Group s.r.o., se sídlem v Náchodě, Hálkova 664, identifikační číslo osoby 05380677, zastoupené Mgr. Renatou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Písecká 325/8, o zaplacení 184 947 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 866 966,76 Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 411/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2024, č. j. 47 Co 217/2023-574, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, č. j. 15 C 411/2021-513, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 132 196,43 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 52 570,57 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl vzájemný návrh žalované o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem odmítl odvolání v části, v níž směřovalo proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (vzhledem k celkovému obsahu dovolání, srov. § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“) v rozsahu druhého výroku dovoláním. Jeho přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za vadné a nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud „zamítl jako nedůvodné a nepřípustné“.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
6. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
8. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
9. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
10. Dovolání v projednávané věci nesplňuje náležitosti, které zákon a výše citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, u níž by v konkrétnosti argumentovala splněním některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. K tomu pak lze doplnit, že dovolání z podstatné části sestávalo toliko z námitek směřujících proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů, dále z námitek proti hodnocení důkazů a z předestření vlastní verze skutkového stavu dovolatelky o stavebních vlastnostech díla provedeného žalobkyní.
12. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové
závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). 13. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 14. To platí i o skutkových zjištěních, která odvolací soud učinil o stavební podobě žalobkyní provedeného díla. 15. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. 16. Rovněž lze pro úplnost doplnit, že dovolatelčina citace závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3360/2023, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 772/2019, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008 (aniž by ve vztahu k těmto závěrům dovolatelka formulovala konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo), je nepřiléhavá již proto, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na zjištění, že by žalobkyní prováděné dílo mělo žalovanou vytýkané vady, natož že by tyto vady vznikly nevhodnou povahou věcí převzatých od žalované nebo plněním nevhodných pokynů žalované, na jejichž nevhodnost by žalobkyně žalovanou neupozornila. 17. Stejně tak bez významu je odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3397/2007, a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1630/2018, neboť neshledal-li odvolací soud vadnost žalobkyní provedeného díla, nemohl se ani zabývat tím, na jakou slevu z ceny díla měla mít žalovaná právo. 18. K námitce dovolatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakých důvodů další důkazy neprovedly. 19. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu