23 Cdo 2666/2025-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr., Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Pily Fajt s.r.o., se sídlem v Polici č. p. 47, identifikační číslo osoby 07606621, zastoupené JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Žerotínovo náměstí 215/8, proti žalované NIKA dřevoprodej, s.r.o., se sídlem v Olomouci, Farského 357/13, identifikační číslo osoby 25860763, zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 53/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 6. 2025, č. j. 75 Co 31/2025-176, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části kupní ceny za řezivo dodané žalované na základě jejich dohody. Tvrdila, že z celkové kupní ceny ve výši 440 685,63 Kč žalovaná uhradila pouze 240 685,63 Kč. Žalovaná v řízení namítala, že řezivo od žalobkyně neobdržela.
2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 17 C 53/2024-136, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 56 870 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 145 477 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v celém jeho rozsahu) včasně podaným dovoláním, v němž navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně (sic!) k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že „je dovozována dle ust. § 237 o. s. ř.“. Namítla nesprávné
právní posouzení věci „v souvislosti s prokázáním nároku žalobkyně“, uzavřel-li odvolací soud (oproti soud prvního stupně), že žalobkyně prokázala své tvrzení o dodání řeziva žalované. Žalovaná v dovolání rozsáhle polemizovala s hodnocením výslechu svědků provedeným odvolacím soudem. Tvrdila, že „ze strany odvolacího soudu nebylo doplněno dokazování v takové míře, aby nově zjištěné skutečnosti odůvodňovaly změnu rozhodnutí soudu prvního stupně“ a měla za to, že byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení. V tomto ohledu poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (podle obsahu citace v dovolání odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 30/2000“, jenž je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
5. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu –na https://nalus.usoud.cz) žalovaná dále zdůraznila, že měl-li odvolací soud za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, měl tyto důkazy sám zopakovat. Žalovaná spatřovala porušení práva na spravedlivý proces v tom, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a změnil jejich hodnocení, bez toho, aby důkazy zopakoval.
6. Odvolacímu soudu žalovaná též vytýkala, že ji nepoučil podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, dospěl-li k závěru, že věc je třeba z právního hlediska posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně. V souvislosti s tím považovala rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a nepředvídatelné (a rozporné s právem na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod), změnil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, aniž ji s ním seznámil a dal jí příležitost se k němu vyjádřit. S ohledem na výše uvedené podle žalované trpělo řízení před odvolacím soudem vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
7. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, proti výroku II o nákladech řízení dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá též jeho zrušení pouze jako výroku
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“).
13. Ačkoliv žalovaná v dovolání výslovně neuvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. podle ní zakládá přípustnost dovolání, je z odkazů žalované na jí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soud patrné, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů v těchto rozhodnutích citovaných.
14. Odkaz žalované na R 30/2000 nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť není případný (od závěrů v němu uvedených se odvolací soud odchýlit nemohl). V nyní posuzované věci totiž nešlo o procesní situaci, jaká byla řešena v R 30/2000, v níž odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která (nadbytečně) uvedl již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro něj byla bezvýznamná, a která se stala významnými až z pohledu odlišného právního názoru odvolacího soudu. V nyní posuzované věci oproti tomu odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o skutkovém stavu věci ohledně skutečnosti významné již z pohledu soudu prvního stupně (o dodání řeziva žalobkyní žalované), a to na základě odlišného hodnocení důkazů (výslechu svědků), které v odvolacím řízení sám zopakoval.
15. Nadto, namítala-li žalovaná rozpor se zásadou dvouinstančnosti řízení, pak Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně vyložil (srov. například usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, nebo rozsudek ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1833/2024), že zásada dvouinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (R 30/2000), byla vývojem legislativy (novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že „dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Námitka žalované o porušení zásady dvouinstančnosti řízení tak nemůže založit přípustnost dovolání.
16. Přípustnost dovolání není způsobilý založit ani odkaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 273/06, neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu se závěry v tomto rozhodnutí obsaženými, dospěl-li k závěru o skutkovém stavu odlišnému od závěru soudu prvního stupně (soud prvního stupně neměl za prokázané tvrzení žalobkyně o dodání řeziva žalované, zatímco podle odvolacího soudu bylo toto tvrzení žalobkyně prokázáno) na základě vlastního odlišného hodnocení důkazů (výslechu svědků), které v odvolacím řízení sám opakovaně provedl.
17. K námitkám žalované, jimiž v dovolání brojila proti samotnému hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti skutkovému závěru, že žalobkyně prokázala tvrzení o dodání řeziva žalované, lze uvést, že dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení takto úspěšně zpochybněn. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014).
18. Pro úplnost lze dodat, že v posuzované věci dovolací soud neshledal ani extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu o skutkovém stavu a provedenými důkazy, či nepřípustnou libovůli při hodnocení provedených důkazů, tj. nešlo o výjimečný případ, kdyby skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016).
19. Namítala-li žalovaná v dovolání absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a překvapivost a nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, pak taková námitka vady řízení sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k případné existenci vad řízení by dovolací soud mohl přihlédnout v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci naplněno není. Tvrzení žalované o takovém údajném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
20. Nadto lze k uvedené námitce dodat, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (též Ústavního soudu) považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. například nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například rozsudky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019). V posuzované věci (oproti přesvědčení žalované) odvolací soud nezaujal odlišný (originální) právní názor na posuzovanou věc, nýbrž vycházel z odlišného závěru o skutkovém stavu, a to na základě zopakování důkazů výslechy svědků provedeného při odvolacím jednání za přítomnosti žalované. K opakování důkazů přitom odvolací soud přistoupil zjevně na základě odvolacích námitek žalobkyně o nesprávném skutkovém závěru soudu prvního stupně (o neprokázání tvrzení žalobkyně o dodání řeziva žalované), k nimž se žalovaná měla možnost v průběhu odvolacího řízení vyjádřit, což také činila. Žalovaná tedy nemohla být následně překvapena (ve smyslu výše citované judikatury) tím, že se odvolací soud při odvolacím přezkumu na základě vlastního hodnocení opakovaně provedených důkazů přiklonil k závěru o prokázání skutkového děje, jak jej tvrdila žalobkyně v průběhu celého řízení.
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu