22 Cdo 1833/2024-487
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně OREA-INVEST, s.r.o., IČO 25842480, se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) KREDIT CENTRUM s.r.o., IČO 60109947, se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, zastoupené JUDr. Jakubem Kuršelem, advokátem se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, a 2) FABRIKA 1861 s.r.o., IČO 02857502, se sídlem v Semilech, Bavlnářská 137, zastoupené Mgr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 127/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 Co 185/2023-449, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 Co 185/2023 -449, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 C 127/2016-413, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval především posouzením právní otázky, zda si žalobkyně jako žadatelka o nezbytnou cestu způsobila nedostatek přístupu k nemovitosti z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Jinými slovy, zda jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 22 Cdo 3477/2019-232 (kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-177, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-182, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 12. 2017, č. j. 3 C 127/2016-103), rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 C 127/2016-413, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti cesty přes pozemek p.
č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalované 1) ve prospěch každého vlastníka pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., to vše v k. ú. XY, a zřízení služebnosti cesty přes pozemky p. č. XY, XY a XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalované 2) ve prospěch každého vlastníka pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku p.
č. XY, jehož součástí je
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 Co 185/2023-449, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
4. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že pozemky p. č. XY (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.), p. č. XY (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.) a p. č. XY (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.), vše v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobkyně nelze řádně užívat, protože nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou.
5. Zabývaly se otázkou, zda si žalobkyně jako žadatelka o nezbytnou cestu způsobila nedostatek přístupu k nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti či úmyslně. Jinými slovy posuzovaly, zda jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
6. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla (jako kupující) nemovitosti, k nimž žádá povolit nezbytnou cestu, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 8. 10. 2007 se společností LP – invest s.r.o. (jakožto prodávající) za kupní cenu 600 000 Kč. V kupní smlouvě prodávající prohlásila, že v době uzavření smlouvy je vedeno u Okresního soudu v Semilech řízení o zřízení věcného břemene, na základě kterého by byl zajištěn přístup k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně v době nabytí nemovitostí o absenci soukromoprávního titulu opravňujícího k přístupu z veřejné cesty věděla. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobkyně (i s přihlédnutím k její vědomosti o absenci přístupu skutečnosti) jakýmkoliv způsobem pokusila před nabytím nemovitostí zajistit přístup k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty (např. prostřednictvím jednání s vlastníky přilehlých pozemků).
7. Dovodil, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu k jejím nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti, a proto žalobu na povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. zamítl. Zohlednil také, že žalobkyně v době nabytí nemovitostí byla podnikatelkou mimo jiné v oboru realitní činnosti. Žalobkyni muselo být známo, že nemovitosti kupuje za nižší cenu, a to právě s ohledem na absenci titulu k přístupu k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty. Žalobkyně před uzavřením příslušné kupní smlouvy o zajištění přístupu z veřejné cesty s vlastníky dotčených pozemků žádným způsobem nejednala. Žalobkyni muselo být rovněž zřejmé z řízení o zřízení věcného břemene vedeného u Okresního soudu v Semilech, že jí ani jejímu právnímu předchůdci nesvědčí žádný soukromoprávní titul, na jehož základě by byla oprávněna přistupovat k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty (a to i když fakticky byly nemovitosti z veřejné cesty přístupné).
8. Odvolací soud rovněž poznamenal, že jsou dány další (vhodnější) možnosti zajištění přístupu k nemovitostem žalobkyně z veřejné cesty, které navrhly v průběhu řízení žalované (a které vyplývají z geometrického plánu č. 2599-1407/2011 vypracovaného dne 8. 12. 2011 Ing. Pavlem Hlobilem), a to po pozemcích p. č. XY a p. č. XY ve vlastnictví žalované 2).
9. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu na povolení nezbytné cesty ve variantě navržené žalobkyní zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny.
11. Dovolatelka nejprve namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v souvislosti se závěrem o nenaplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z., resp. s posouzením, zda si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., nepřezkoumatelné. V takovém případě měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc nalézacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98). Podle dovolatelky ani odvolací soud své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, a proto je i toto rozhodnutí nepřezkoumatelné (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007).
12. Dále namítá, že soudy obou stupňů po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci „rezignovaly na dosavadní zjištěný skutkový stav i právní náhled a zcela odevzdaně svůj předchozí náhled otočily, aniž by se ale řídily poučením Nejvyššího soudu.“ Dodává, že v takovém případě se soudy obou stupňů „zcela odmítly věcí zabývat a v podstatě svěřily rozhodnutí Nejvyššímu soudu.“ Porušily tak zásadu dvouinstančnosti řízení (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98).
13. Má také za to, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to především v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o hrubé nedbalosti žalobkyně vztahující se k zajištění přístupu k nemovitostem z veřejné cesty (žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008).
14. Především však dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si nedostatek přístupu z veřejné cesty k nemovitostem způsobila z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (v této souvislosti odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20). Relevantní úvahu odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřenou.
15. Namítá, že v době nabytí nemovitostí (v roce 2007) měla přístup k nemovitosti zajištěn fakticky a rovněž i právně (na základě existence účelové komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů). Tento přístup nebyl ani tehdejším vlastníkem účelové komunikace nijak zpochybňován.
16. Dovolatelka má také za to, že je nutné zohlednit také ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se zřízení věcného břemene k nemovitostem bez přístupu z doby, kdy nabyla nemovitost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004). Podle této ustálené rozhodovací praxe platilo, že pokud žadatel nebyl schopen zajistit přístup z veřejné cesty s ohledem na jednání vlastníka pozemků, přes který tento přístup vedl – a to i když nabízel adekvátní podmínky – soud zpravidla věcné břemeno přístupu zřídil.
17. V této souvislosti považuje dovolatelka za doposud v ustálené rozhodovací praxi nevyřešenou právní otázku, zda lze považovat za dostatečný právní titul zajištění přístupu k nemovitosti z veřejné cesty, pokud lze k této nemovitosti přistupovat po účelové komunikaci nacházející se v uzavřeném prostoru ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle dovolatelky nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rovněž vyřešena právní otázka, zda je podmínkou povolení nezbytné cesty, že žadatel o její povolení vstoupí před nabytím nemovitosti do jednání s vlastníkem pozemku, přes který chce nezbytnou cestu povolit.
18. Má také za to, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena ani právní otázka, zda je v rozporu se zásadou proporcionality zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty přes pozemky, které slouží jako účelová komunikace nacházející se v uzavřeném prostoru a jsou tímto způsobem dlouhodobě užívány.
19. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
20. Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalované 1) je opodstatněný závěr odvolacího soudu, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu k nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti, a proto odvolací soud žalobu podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. zamítl. Podle žalované 1) je nezbytné zohlednit, že žalobkyně si v době nabytí nemovitosti byla vědoma toho, že k nemovitostem není zajištěn přístup z veřejné cesty. Žalobkyně však s vlastníky dotčených pozemků nejednala a spoléhala se na to, že přístup bude zřízen na základě soudního rozhodnutí. Tento závěr je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. III. ÚS 3086/22, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1309/2022).
21. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
22. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. III.A K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně
24. Žalobkyně nejprve namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, je nepřezkoumatelné. Podle dovolatelky soudy obou stupňů dostatečně nevysvětlily jednotlivé důvody pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty.
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, (tento rozsudek, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je dostupný na www.nsoud.cz) vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, nebo v usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1452/2023.
26. V poměrech projednávané věci nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně, za nepřezkoumatelné. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy rozhodly o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty, neboť považovaly na základě zjištěného skutkového stavu jednání žalobkyně v souvislosti s nabytím nemovitostí a zajištěním přístupu z veřejné cesty za hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (a tedy nebyly naplněny podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. o. z.).
27. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalobkyně tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. III.B K porušení zásady dvouinstančnosti řízení
28. Žalobkyně namítá, že soudy obou stupňů po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu „rezignovaly na dosavadní zjištěný skutkový stav i právní náhled a zcela odevzdaně svůj předchozí náhled otočily, aniž by se ale řídily poučením Nejvyššího soudu.“ Dodává, že v takovém případě se soudy obou stupňů „zcela odmítly věcí zabývat a v podstatě svěřily rozhodnutí Nejvyššímu soudu.“ Porušily tak zásadu dvouinstančnosti řízení (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98).
29. V usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, Nejvyšší soud vyložil, že zásada dvouinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla vývojem legislativy (novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 624/2021).
30. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že „dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).
31. Námitka žalobkyně o porušení zásady dvouinstančnosti řízení tak není opodstatněná. Předně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dvouinstančnost již není obecnou zásadou občanského soudního řízení. Je nutné také zohlednit, že soud prvního stupně doplnil (i s ohledem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci) dokazování. A následně na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů posuzovaly podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z.
32. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalobkyně proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. III.C K extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem
33. Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že se před nabytím nemovitostí nezajímala o zajištění přístupu k nim. Podle žalobkyně z provedeného dokazování naopak vyplývá, že se o možnostech přístupu k těmto nemovitostem informovala (viz výpovědi svědka N. a L.). Podle žalobkyně tak nemají oporu v provedeném dokazování závěry soudů obou stupňů, že žalobkyně kupovala nemovitost bez zajištění přístupu z veřejné cesty a její cena byla snížena s ohledem na absenci tohoto přístupu.
34. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
35. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
36. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Jelikož odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
37. Ke shora uvedené námitce žalobkyně Nejvyšší soud poznamenává, že soudy obou stupňů uzavřely, že by žalobkyně nabývala nemovitosti bez soukromoprávního titulu opravňující k přístupu k nemovitosti z veřejné cesty
(což je ostatně právní posouzení věci, a nikoliv skutkové zjištění). V extrémním rozporu s provedenými důkazy není ani závěr odvolacího soudu, že žalobkyni muselo být zřejmé (s ohledem na skutečnost, že se jako podnikatelka zabývala nákupem nemovitostí), že cena nemovitostí mohla reflektovat absenci soukromoprávního titulu zajišťujícího přístup k nim z veřejné cesty (tato zajištění lze dovodit z výslechu svědka P. N. ze dne 7. 12. 2022, podle kterého cena za nabývané nemovitosti nebyla „nějaká jakoby vysoká“, aby kupující věnoval zvýšenou opatrnost zajištění právního přístupu k nemovitosti).
38. Tato námitka tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty, neboť si žalobkyně měla způsobit nedostatek přístupu k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
39. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty, neboť si měla způsobit nedostatek přístupu k nabývaným nemovitostem z hrubé nedbalosti.
40. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
41. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [srovnej rovněž SPÁČIL, Jiří. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Při posuzování je nutno mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaný pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
42. Tyto závěry byly doplněny a částečně revidovány ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nemovitosti s veřejnou cestou nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že je nutno při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však jsou případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zpravidla namístě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 557/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3363/2023).
43. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava stanoví podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu. V hraničních případech mohou být dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení.
44. Rozhodnutí je tak především na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších soudů, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 557/2022).
45. V posuzované věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu k nabývaným nemovitostem z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b).
46. Je nutné především zohlednit, že žalobkyně měla v okamžiku nabytí nemovitostí, a i následně po určitou dobu, zajištěn faktický přístup k nabývaným nemovitostem (žalobkyni nikdo v přístupu k nemovitostem nebránil). V takovém případě nelze ani vyloučit, že přístup žalobkyně byl zajištěn (přinejmenším dočasně) i na základě veřejnoprávního oprávnění vyplývajícího z existence účelové komunikace nacházející se v uzavřeném prostoru ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Jinými slovy, pokud žadatel o nezbytnou cestu měl v době nabytí nemovitostí zajištěn (případně i dočasně) přístup z veřejné cesty na základě veřejnoprávního oprávnění, lze tento poznatek zohlednit při posuzování jeho jednání v souvislosti se zajištěním přístupu jako faktor svědčící v jeho prospěch.
47. Nejvyšší soud považuje za důležité rovněž vzít v potaz, že v době nabytí nemovitostí ze strany žalobkyně měla ustálená rozhodovací praxe řešící právní otázku zajištění přístupu ke stavbě, která nebyla dostatečně spojena s veřejnou cestou (viz § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013), tendenci posuzovat zaviněné jednání žadatele o povolení nezbytné cesty spíše benevolentně a nežádoucí jednání promítnout toliko do stanovení výše přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty. Tak tomu bylo i z toho důvodu, že pro zamítnutí návrhu na zřízení nezbytné cesty z důvodu zaviněného jednání žadatele nebyla v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, žádná opora (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012).
48. Podle Nejvyššího soudu nelze klást k tíži žalobkyně, že s vlastníky pozemků, přes které požaduje nezbytnou cestu povolit, před nabytím nemovitostí nejednala. Žalobkyni bylo známo, že je již vedeno u Okresního soudu v Semilech soudní řízení o zřízení věcného břemene, a proto mohla důvodně považovat toto jednání za bezpředmětné. Stejně tak není případnou překážkou povolení nezbytné cesty, mohlo-li být žalobkyni známo, že cena za nabývané nemovitosti reflektuje nedostatek přístupu k těmto nemovitostem z veřejné cesty. Je totiž nutné zohlednit, že žalobkyně si v takovém případě musela být vědoma, že bude nezbytné zajistit z důvodu právní jistoty přístup k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty (například i pokračováním v soudním řízení), a to s pravděpodobností blížící se jistotě za úplatu.
49. Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se závěrem soudů nižších stupňů, že v poměrech projednávané věci nejsou s ohledem na odlišné skutkové okolnosti aplikovatelné závěry Ústavního soudu týkající se aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. vyjádřené v nálezu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20. Dovolací soud považuje tyto závěry Ústavního soudu za platné, a to bez ohledu na povahu právního subjektu žádajícího o povolení nezbytné cesty. Jak již bylo uvedeno shora, v poměrech projednávané věci není ani rozhodující, že žadatel o nezbytnou cestu neusiloval o zajištění přístupu k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty i před jejich nabytím, a to například na základě jednání s vlastníky přilehlých pozemků.
50. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu z veřejné cesty k nemovitostem z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalobkyně je tak v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je i ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. V. Závěr a náklady řízení
51. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
52. V rámci dalšího řízení soudy nižších stupňů znovu posoudí, zda lze považovat okolnosti nabytí nemovitostí ze strany žalobkyně v souvislosti se spojením s veřejnou cestou za projev hrubé nedbalosti. Jinými slovy, zda jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
53. Pokud dospějí k závěru, že v poměrech projednávané věci není opodstatněné zamítnout žalobu podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (a jsou splněny i ostatní podmínky povolení nezbytné cesty), posoudí, v jaké variantě nezbytnou cestu povolit, resp. zda jsou splněny níže uvedené podmínky pro případné vyhovění žalobě na povolení nezbytné cesty.
54. V souvislosti s řízením o povolení nezbytné cesty je nutné zohlednit ustálený judikatorní závěr, že jsou-li naplněny všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty, má soud nezbytnou cestu zpravidla povolit, přičemž s ohledem na povahu řízení může soud ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh účastníků a povolit nezbytnou cestu i jinudy, než se v žalobě požaduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014).
55. K vázanosti soudu žalobou o zřízení nezbytné cesty Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2357/2012, uvedl: „V řízení o zřízení nezbytné cesty není soud vázán návrhem žalobce potud, že by nemohl promítnout svou úvahu o tom, kudy má být nezbytná cesta zřízena přes pozemek žalovaného z hlediska skutečností zjištěných v průběhu řízení. Jestliže totiž žalobce označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem žalobce. Zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po pozemku přilehlém ke stavbě, představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku. Soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby na zřízení nezbytné cesty jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí např. i za pomoci znaleckého posudku posoudit možnost zřízení věcného břemene v takovém rozsahu, aby zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006).“
56. V rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, Nejvyšší soud dovodil, že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi“ (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3477/2019).
57. Shora uvedené závěry Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 785/2019, rozvedl a vyložil, že pokud žalobce navrhuje nevhodné umístění cesty, může ji soud zřídit v jiném místě, avšak jen na pozemku označeném v žalobě, který patří žalovanému; kdyby se ukázalo, že nejpřirozenější přístup s přihlédnutím k okolnostem uvedeným v § 1029 odst. 2 o. z. vede přes pozemek v žalobě vůbec neoznačený nebo přes pozemek jiného vlastníka než žalovaného, bude nutné žalobu zamítnout [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017, obdobně i SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-174). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 199 s.; v poměrech projednávané věci například žalobkyně požaduje podle přiloženého geometrického plánu vyhotoveného Ing. Jaroslavem Pletichou dne 26. 1. 2017, č. 2983-3/2017, v porovnání s aktuálním stavem zapsaným v katastru nemovitostí povolit nezbytnou cestu i přes pozemek parc. č. XY, avšak tento pozemek není v žalobě označen].
58. Jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty primárně na aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., podrobně se již nezabýval tím, v jaké variantě by měla být nezbytná cesta případně povolena. Proto jsou i předčasné námitky žalobkyně směřující k této části rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož by to bylo předčasné, nezabýval se z důvodu procesní ekonomie námitkami žalobkyně formulovanými v této souvislosti ani dovolací soud (např. námitkou, zda je v souladu se zásadou proporcionality nezřídit nezbytnou cestu z důvodu ochrany zájmů vlastníka pozemku pod nikoliv veřejně přístupnou účelovou komunikací, je-li tato komunikace dlouhodobě užívána k přístupu k jiným nemovitostem).
59. V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
60. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu