23 Cdo 2668/2024-419
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z + M servis, spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Valchařská 3261/17, identifikační číslo osoby 41032004, zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalované T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, identifikační číslo osoby 64949681, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o vydání zboží, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 52/2024, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 159/2024-387, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání věcí (zboží značky Apple AirPods 2), které žalované poskytla na základě smlouvy o poskytování hardware kapacity.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 4. 2024, č.j. 30 C 52/2024-350, přerušil řízení do skončení prověřování v řízení vedeném u Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura Plzeň, 3. oddělení, pod č. j. NCOZ-2778/TČ-2023-417303-H (dále také jen „trestní řízení“).
3. Soud prvního stupně přerušil řízení z toho důvodu, že je v trestním řízení řešena zásadní otázka, která přímo souvisí s předmětem sporu v řízení vedeném u soudu prvního stupně (tj. zda věci, jejichž vydání je žalobkyní požadováno, existují a kde se nacházejí). Dle soudu prvního stupně má výsledek řešení této otázky zásadní význam i pro řízení vedené u soudu prvního stupně, a proto řízení přerušil do skončení prověřování v trestním řízení.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 159/2024-387, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
5. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dle odvolacího soudu nejsou otázky, které označil soud prvního stupně za významné, jedinými a podstatnými otázkami, na jejichž vyřešení závisí výsledek daného řízení. Dle odvolacího soudu nic nebrání soudu prvního stupně, aby se zabýval dalšími otázkami, které jsou pro řízení významné (především otázkami aktivní legitimace žalobkyně, vlastnictví, pronájmu věci, dále zda a jak bylo zboží předáno žalované atd.). Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle žalované závisí na vyřešení (i) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, a to konkrétně zda by měl soud při rozhodování o přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude účelné, nebo zda si předmětnou otázku vyřeší předběžně sám. Žalovaná dále považuje dovolání za přípustné pro řešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to (ii) zda jsou otázky, zda věci (zboží) stále existují a kde se nachází (které jsou řešeny v jiném řízení), podstatnými otázkami ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pro řízení, ve kterém se žalobkyně po žalované domáhá vydání takových věcí (zboží); a (iii) zda je důvodem, aby soud nepřerušil řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že soud může v řízení mezitím zkoumat takové otázky, které nejsou zkoumány ve vedlejším řízení.
7. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k podanému dovolání žalované vyjádřila tak, že je navrhuje jako nedůvodné zamítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není přípustné.
12. Dovolatelka předloženými otázkami zpochybňuje posouzení odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017). Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, (a judikatury v něm citované) se podává, že soud řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale nemusí.
13. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 759/2015, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5080/2016, uveřejněné pod číslem 83/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017.
14. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., by soud měl proto posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4691/2016).
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k fakultativnímu přerušení řízení je ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které slouží jen k řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
16. Z výše uvedeného shrnutí vyplývá, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí vždy na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že úvaha odvolacího soudu ohledně přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně nepřiměřená a její přezkum dovolacímu soudu tak nenáleží. Odvolací soud se zabýval relevantními kritérii pro posouzení, zda je na místě řízení přerušit z důvodu hospodárnosti, a svůj závěr o tom, že řízení nepřeruší, náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud totiž vycházel především z úvahy, že s ohledem na hospodárnost a účelnost řízení je třeba v řízení vést dokazování k prokázání dalších pro řízení podstatných skutečností (především pak otázkám týkajícím se aktivní legitimace žalobkyně).
17. Nejvyšší soud dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že dovolání žalované není přípustné, neboť úvaha odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně nepřiměřená.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu