23 Cdo 2668/2024-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Z + M servis, spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Valchařská
3261/17, identifikační číslo osoby 41032004, zastoupené Mgr. Piotrem
Adamczykem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalované
T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1,
identifikační číslo osoby 64949681, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o vydání zboží, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 52/2024, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 159/2024-387, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání věcí (zboží značky Apple AirPods
2), které žalované poskytla na základě smlouvy o poskytování hardware kapacity.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 4. 2024, č.j. 30 C
52/2024-350, přerušil řízení do skončení prověřování v řízení vedeném u Policie
České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura
Plzeň, 3. oddělení, pod č. j. NCOZ-2778/TČ-2023-417303-H (dále také jen
„trestní řízení“).
3. Soud prvního stupně přerušil řízení z toho důvodu, že je v trestním
řízení řešena zásadní otázka, která přímo souvisí s předmětem sporu v řízení
vedeném u soudu prvního stupně (tj. zda věci, jejichž vydání je žalobkyní
požadováno, existují a kde se nacházejí). Dle soudu prvního stupně má výsledek
řešení této otázky zásadní význam i pro řízení vedené u soudu prvního stupně, a
proto řízení přerušil do skončení prověřování v trestním řízení.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5.
2024, č. j. 30 Co 159/2024-387, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se
řízení nepřerušuje.
5. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně. Dle odvolacího soudu nejsou otázky, které označil soud prvního stupně
za významné, jedinými a podstatnými otázkami, na jejichž vyřešení závisí
výsledek daného řízení. Dle odvolacího soudu nic nebrání soudu prvního stupně,
aby se zabýval dalšími otázkami, které jsou pro řízení významné (především
otázkami aktivní legitimace žalobkyně, vlastnictví, pronájmu věci, dále zda a
jak bylo zboží předáno žalované atd.). Odvolací soud proto usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním,
které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle žalované
závisí na vyřešení (i) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, a to
konkrétně zda by měl soud při rozhodování o přerušení řízení ve smyslu § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude
účelné, nebo zda si předmětnou otázku vyřeší předběžně sám. Žalovaná dále
považuje dovolání za přípustné pro řešení otázek procesního práva, které dosud
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to (ii) zda jsou
otázky, zda věci (zboží) stále existují a kde se nachází (které jsou řešeny v
jiném řízení), podstatnými otázkami ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
pro řízení, ve kterém se žalobkyně po žalované domáhá vydání takových věcí
(zboží); a (iii) zda je důvodem, aby soud nepřerušil řízení ve smyslu § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že soud může v řízení mezitím zkoumat
takové otázky, které nejsou zkoumány ve vedlejším řízení.
7. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k podanému dovolání žalované vyjádřila tak, že je
navrhuje jako nedůvodné zamítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje
obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není přípustné.
12. Dovolatelka předloženými otázkami zpochybňuje posouzení odvolacího
soudu ohledně fakultativního přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné
řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud
k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení
přeruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo
3775/2017). Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo
5207/2007, (a judikatury v něm citované) se podává, že soud řízení z důvodu
uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale nemusí.
13. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou
dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která
může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný
význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a
kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro
přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka
nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3568/2013, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 759/2015, ze dne 1. 6. 2017, sp.
zn. 26 Cdo 5759/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5080/2016, uveřejněné
pod číslem 83/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 5. 2017,
sp. zn. 26 Cdo 1170/2017.
14. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř., by soud měl proto posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude
i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku,
která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl
postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v
řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku
řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení ze dne
27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3568/2013, rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod
číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29.
3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4691/2016).
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k fakultativnímu
přerušení řízení je ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na
úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně
nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě
skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení,
které slouží jen k řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech
zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či
nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
572/2014).
16. Z výše uvedeného shrnutí vyplývá, že postup podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. závisí vždy na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací
soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Promítnuto do
poměrů projednávané věci lze uzavřít, že úvaha odvolacího soudu ohledně
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně
nepřiměřená a její přezkum dovolacímu soudu tak nenáleží. Odvolací soud se
zabýval relevantními kritérii pro posouzení, zda je na místě řízení přerušit z
důvodu hospodárnosti, a svůj závěr o tom, že řízení nepřeruší, náležitě a
přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud totiž vycházel především z úvahy, že s
ohledem na hospodárnost a účelnost řízení je třeba v řízení vést dokazování k
prokázání dalších pro řízení podstatných skutečností (především pak otázkám
týkajícím se aktivní legitimace žalobkyně).
17. Nejvyšší soud dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že dovolání
žalované není přípustné, neboť úvaha odvolacího soudu ohledně fakultativního
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně
nepřiměřená.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném
rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu