23 Cdo 289/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Broker Consulting, a.s., se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2,
identifikační číslo osoby 25221736, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem,
advokátem, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 303/46, proti žalovanému M. Ž., s
místem podnikáni v Nepomuku, Na Vinici 450, identifikační číslo osoby 73394955,
zastoupenému JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 13,
o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -
jih pod sp. zn. 10 C 123/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 1. října 2014, č. j. 25 Co 97/2014-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2014, č. j. 25 Co
97/2014-96, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 13. ledna 2014, č. j.
10 C 123/2013/73, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - jih k
dalšímu řízení.
částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní
pokuty s tím, že s žalovaným uzavřela mandátní smlouvu, v níž se žalovaný
zavázal, že neuzavře obchodněprávní vztah se subjektem podnikajícím jako
pojišťovací zprostředkovatel a že závazek bude dodržovat i po dobu dvanácti
měsíců od ukončení mandátní smlouvy. Za porušení povinnosti byla sjednána
smluvní pokuta 100.000,- Kč. Dne 7. července 2009 žalobkyně mandátní smlouvu
vypověděla. Žalobkyně z evidence České národní banky zjistila, že žalovaný
porušil povinnost zákazu konkurence, vyúčtovala mu tedy smluvní pokutu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že sjednaná
konkurenční doložka je ujednáním absolutně neplatným, neboť není přiměřená a
vyvážená. Konkurenční doložka je sice omezena časově, nikoliv ale územně a
ohledně subjektů, takže žalovaného zcela vyloučila z trhu práce, pokud by
nezměnil předmět svého podnikání. Nicméně k tomu, že soud prvního stupně
posoudil smlouvu mezi účastníky jako smlouvu mandátní ve smyslu ustanovení §
566 a násl. obch. zák., konstatoval, že dle jeho názoru nejde čistě o smlouvu
mandátní, nýbrž se jedná též o smlouvu o obchodním zastoupení podle ustanovení
§ 652 a násl. obch. zák. Aplikoval tedy kogentní ustanovení § 652 a násl. obch.
zák. přímo s tím, že posuzovaná smlouva se od něj nemohla odchýlit. Uvedl, že
nebylo-li v konkurenční doložce vymezeno území, na něž se zákaz konkurence měl
vztahovat, jde o nepřiměřený zásah do svobodného podnikání žalovaného, k němuž
byl oprávněn podle živnostenského listu, což je v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků. Navíc nepřiměřeně bylo omezeno i právo žalovaného uzavřít pracovní
poměr se subjektem s obdobným předmětem podnikání. Tím bylo žalovanému
prakticky znemožněno, aby vykonával jakoukoliv činnost v jeho oboru podnikání.
Takovou konkurenční doložku tudíž považoval za neplatnou dle ustanovení § 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že nebyl-li platně sjednán zákaz
konkurence, pak tu není závazek, jehož porušením by žalobkyni vznikl nárok na
zaplacení smluvní pokuty, sjednané pro takový případ. Dále pro úplnost
poznamenal, že právní úprava obchodního zákoníku nevylučuje sjednání
konkurenční doložky ani v mandátní smlouvě, jelikož všechna ustanovení týkající
se mandátní smlouvy v obchodním zákoníku jsou dispozitivní. Tedy i v případě
konkurenční doložky sjednané v mandátní smlouvě platí shora uvedené. Vzhledem k
tomu, že sjednaná konkurenční doložka je absolutně neplatná, nezabýval se
odvolací soud relativní neplatností doložky, resp. tím, že se žalobkyně
dovolala promlčení práva žalovaného dovolat se neplatnosti konkurenční doložky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku
neplatnosti konkurenční doložky. Dovolává se ustanovení § 267 odst. 1 obch.
zák. a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23
Cdo 508/2009. Dle jejího názoru tak případná neplatnost ujednání o konkurenční
doložce je neplatností relativní, nikoli absolutní. Dále dovolatelka nesouhlasí
s tím, že dovolací soud posoudil smluvní typ, který mezi sebou účastníci
uzavřeli, jako smlouvu o obchodním zastoupení.
V závěru žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že se s napadeným rozsudkem
odvolacího soudu plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního
předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku neplatnosti
konkurenční doložky v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dle ustanovení § 672a obch. zák. ve smlouvě o obchodním zastoupení je
možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle
však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému
okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost,
která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla
soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného (odst. 1). Konkurenční doložka
odporující podmínkám uvedeným v odstavci 1 je neplatná (odst. 2).
Vymezení územního rozsahu, pro nějž je sjednávána konkurenční doložka a pro
který tedy zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční
doložky, jejíž absence způsobuje ve smyslu § 672a odst. 2 obch. zák. její
neplatnost. Nevymezení tohoto území je současně nepřiměřeným zásahem do práva
svobodného podnikání (shodně judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne
12. července 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, v rozsudku ze dne 30. dubna 2009,
sp. z. 23 Cdo 508/2009, v rozsudku ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo
4192/2008, v usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009).
Analogická aplikace § 653 obch. zák., který vymezuje územní oblast činnosti
obchodního zástupce, na úpravu konkurenční doložky je nepřípadná, jelikož
podmínka vymezení území je kogentní stanovenou podstatnou náležitostí
konkurenční doložky. Tyto závěry se přitom uplatní rovněž v těch případech, kdy
zákaz konkurence je dohodnut v jiné smlouvě (např. mandátní), než je smlouva o
obchodním zastoupení uzavřená podle ustanovení § 652 obch. zák. (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. 32 Odo
407/2005).
Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo
508/2009, neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o územním omezení
zákazu konkurence, je z logiky věci stanovena pouze na ochranu obchodního
zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k ustanovení § 267
odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce (shodně srov.
též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo
2785/2009, či rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009).
Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti konkurenční doložky je
tedy v rozporu s posledně uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zda se jedná o
absolutní či relativní neplatnost je přitom v posuzované věci rozhodné z důvodu
žalobkyní vznesené námitky promlčení dovolání se relativní neplatnosti, když
právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti podléhá promlčení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007), zatímco právo
dovolat se absolutní neplatnosti právního úkonu promlčení nepodléhá (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002).
Z uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu