23 Cdo 2921/2024

23 Cdo 2921/2024-296

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 322/26, proti žalovaným 1) K. S. V., zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, 2) J. V., a 3) J. V. a 4) J. F., o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 54/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 27 Co 298/2023-257, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 27 Co 298/2023-257, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 8. 2023, č. j. 8 C 54/2023-151, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.

1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, rodinný dům (dále jen „pozemek č. 1“), pozemku parc. č. XY, zahrada (dále jen „pozemek č. 2“), pozemku parc. č. XY, zahrada (dále jen „pozemek č. 3“), to vše v k. ú. XY, a že pozemek parc. č. XY, zahrada, v k. ú. XY, je ve spoluvlastnictví žalobce se spoluvlastnickým podílem id. ?, žalovaných 2) a 3) se spoluvlastnickým podílem id. ? ve společném jmění manželů a žalované 4) se spoluvlastnickým podílem id. ? (dále jen „pozemek č. 4“). Tvrdil, že pozemky č. 1 až 3 a spoluvlastnický podíl na pozemku č. 4 zakoupil z vlastních prostředků a prostředků úvěru dne 9. 5. 2005 a že dne 27. 12. 2012 uzavřel jako dárce s žalovanou 1) jako obdarovanou darovací smlouvu, jíž žalované 1) daroval spoluvlastnický podíl ve výši id. ? k pozemkům č. 1 až 3 a spoluvlastnický podíl ve výši id. ? k pozemku č. 4. Z důvodu výstavby fotovoltaické elektrárny na pozemcích č. 1 až 4 byla dne 5. 2. 2013 uzavřena mezi žalobcem a žalovanou 1) smlouva o připojení a provozu fotovoltaické elektrárny (dále jen „smlouva o FVE“), jíž se žalovaná 1) mimo jiné zavázala po dobu platnosti licence k výrobě elektrické energie udělené žalobci Energetickým regulačním úřadem (dále jen „ERÚ“) nepodniknout kroky k prodeji nebo převodu daru na třetí osobu, jinak byla povinna dar vrátit. Podle žalobce žalovaná 1) učinila kroky směřující k prodeji nebo převodu daru tím, že podala dne 6. 4. 2022 u Okresního soudu v Benešově žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům č. 1 až 4, v níž navrhovala vypořádání spoluvlastnictví k těmto pozemků jejich prodejem ve veřejné dražbě, a byla tak povinna žalobci dar vrátit.

2. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 8 C 54/2023-151, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení částku 17 758 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl, že náhrada nákladů řízení se žalovaným 2), 3) a 4) nepřiznává (výrok pod bodem III, IV a V).

3. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku pod bodem I pak ve správném znění (výrok I) zavázal žalobce k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení žalované 1) ve výši 8 228 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Soudy obou stupňů vyšly zejména z těchto zjištění (odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za dostatečný): - žalobce darovací smlouvou ze dne 27. 12. 2012 daroval žalobkyni 1) spoluvlastnický podíl ve výši id. ? k pozemkům č. 1 až 3 a spoluvlastnický podíl ve výši id. ? k pozemku č. 4.

- na předmětných pozemcích byla žalobcem vybudována fotovoltaická elektrárna Vestec (dále jen „FVE“ či „FVE Vestec“) a žalobce jako výrobce uzavřel s ČEZ Distribuce, a. s., jako provozovatelem smlouvu o podpoře výroby elektřiny. - smlouvou o FVE ze dne 5. 2. 2013 žalobce a žalovaná 1) dohodli podmínky připojení a provozu FVE na pozemcích č. 1 až 4. V čl. II bodu ix smlouvy o FVE se žalovaná 1) zavázala „že nepodnikne kroky k převodu svého podílu na darovaných nemovitostech na třetí osobu, vyjma převodu zpět na dárce.“ V čl.

II bodu xi smlouvy o FVE bylo dohodnuto, že žalovaná 1) „souhlasí se zajištěním plnění licenčních podmínek ČEZ Distribuce, a. s., a ERÚ, zejména provoz v délce 25 let. … se zavazuje, že svým jednáním neznehodnotí investici FVE Vestec. … jako obdarovaná nepodnikne kroky na zcizení darovaných nemovitostí prodejem, zejména svůj spoluvlastnický podíl na nikoho nepřevede, ani se k převodu nezaváže, ani jej nevyčlení ze svého vlastnictví, ani nesvěří správu třetí osobě ani k takovému převodu, nevyčlení nebo svěření do správy se nezaváže, neuzavře dohodu o změně darovaného podílu na nemovitostech, neuzavře dohodu o rozdělení nebo oddělení darovaných nemovitostí nebo dohodu o správě darovaných nemovitostí, ani dohodu o manželském majetkovém režimu nebo jeho správě odlišných od režimu zákonného týkající se nemovitosti a nevyhradí a nezaváže se pro přednostní pořadí pro jiné věcné právo nebo právo k zřízení věcného práva jiné osobě ve vztahu k nemovitostem.

…se zavazuje nezpeněžit darované nemovitosti po dobu trvání licence na FVE přímým prodejem, zprostředkovaným prodejem, ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem nemovitostí nebo zastavit nemovitosti vůči úvěru připuštěným právními předpisy. Pokud by … činila kroky k odstranění FVE a nebo by činila kroky k prodeji nebo převodu darovaných nemovitostí a nemovitostí zejména pod elektrárnou FVE či pokusu o prodej, všechny darované nemovitosti neprodleně převede zpět na dárce bez náhrady, tj. vrátí zpět dárci.“

- žalovaná 1) u Okresního soudu v Benešově [po rozvodu manželství žalobce a žalované 1)] podala žalobu proti žalobci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům č. 1 až 4 vedenou pod sp. zn. 6 C 20/2022, v níž navrhla, aby spoluvlastnictví bylo zrušeno a aby byl nařízen prodej předmětných pozemků ve veřejné dražbě.

5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro vrácení daru podle čl. II bodu xi smlouvy o FVE, neboť podání žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovanou 1) nepředstavuje žádný z případů, pro který byla podle smlouvy o FVE žalovaná 1) povinna k vrácení daru. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti návrhu žalobce na provedení důkazu výslechem svědka Mgr. Zdeňka Havla (advokáta, který připravoval text darovací smlouvy a komunikoval s oběma stranami) odůvodněným tím, že podstatné okolnosti ve věci byly objasněny již na základě dosud provedeného dokazování.

Odvolací soud měl za to, že by výslech Mgr. Zdeňka Havla zjevně nepřinesl zjištění relevantní pro posouzení sporné otázky, neboť byl podle odvolacího soudu navržen žalobcem s tím, že měl být svědek přítomen uzavírání darovací smlouvy, avšak jádrem sporu nebyly okolnosti uzavření darovací smlouvy, nýbrž výklad následně uzavřené smlouvy o FVE, jejíž znění žalobce podle svých tvrzení připravoval sám (bez advokáta).

6. Při výkladu smlouvy o FVE odvolací soud s odkazem na § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“, a judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu konstatoval, že nelze z hlediska doslovného jazykového výkladu čl. II bodu xi smlouvy o FVE dovodit, že by mezi podmínkami pro vrácení daru figurovala žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přestože smluvní strany ve smlouvě myslely na širokou paletu způsobů nakládání s nemovitostmi.

Pro závěr, že bylo úmyslem obou smluvních stran vykládat smlouvu odlišně od jejího doslovného slovního vyjádření (jak prezentoval žalobce), tj. tak, že zakazuje jakékoliv změny ve vlastnictví nemovitostí na třetí osoby, podle odvolacího soudu nesvědčí žádné okolnosti, např. vzájemná komunikace před uzavřením smlouvy, případně pozdější jednání smluvních stran. Vzhledem k tomu, že smlouva používá pro (nejspíš) shodně chápané situace rozdílné slovní vyjádření, v nichž nelze vysledovat logickou návaznost (nezávisle na sobě hovoří např. o krocích k převodu podílu, krocích ke zcizení darovaných nemovitostí prodejem, zpeněžení darované nemovitosti přímým prodejem, činění kroků k prodeji nebo převodu), nelze podle odvolacího soudu logickým výkladem dospět k jiným závěrům, než jaké vyplývají z výkladu gramatického.

Z hlediska systematického výkladu měl odvolací soud za to, že předpoklady pro vrácení daru jsou upraveny jen a pouze v poslední větě čl. II bodu xi smlouvy o FVE. Ustanovení čl. II bodu ix smlouvy obsahuje jakousi obecnou povinnost „nepodniknout kroky k převodu svého podílu na třetí osobu“, s jejímž porušením není výslovně spojena žádná sankce. Článek II bod xi se pak může jevit tak, že obsahuje dvě na sobě nezávislá pravidla. Zaprvé pravidlo, jenž směřuje k zákazu neznehodnocování investic do FVE, k němuž by mohlo vést, pokud by žalovaná 1) jako obdarovaná činila některé z tam vyjmenovaných právních jednání, mezi které patří také „kroky na zcizení nemovitostí prodejem“, resp. „převod spoluvlastnického podílu“, ale také „prodej ve veřejné držbě nebo soudní prodej nemovitostí“.

Závěr ustanovení pak obsahuje normu, která neupravuje jen kroky, které jsou zakázané (jako výše uvedená pravidla), ale ve vztahu k některým konkrétním právním jednáním obsahuje výslovně jako následek povinnost vrátit darované nemovitosti, což plyne i z toho, že se v dané větě znovu opakují některá právní jednání („kroky k prodeji nebo převodu nemovitostí“), které jsou zahrnuty do předchozích „zákazových“ pravidel, jako nejzávažnější jednání, která měla být stižena konkrétní uvedenou sankcí. Mezi nimi se však nenachází podání návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a nelze dovodit, že by mezi ně mělo patřit pro jeden z obecných způsobů vypořádání spoluvlastnictví prodejem ve veřejné dražbě, který byl jinde ve smlouvě uváděný.

7. Odvolací soud dále uzavřel, že vzhledem k tomu, že smlouvu o FVE připravil a stylizoval žalobce, aniž v tomto směru zjevně disponoval potřebnou právní erudicí, bylo na něm, aby prokázal, že navzdory znění smlouvy mezi smluvními stranami existoval smluvní konsensus o žalobcem prezentovaném významu ujednání. Tomuto požadavku nedostál. Odvolací soud též dovodil, že není pochyb o tom, že strany uvedenými ujednáními chtěly zajistit, aby nedošlo k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na jiné osoby než žalobce. Avšak takové ujednání podle odvolacího soudu nemůže bránit nesjednanému způsobu změny vlastnického práva jiným, zákonem aprobovaným, způsobem, mezi nějž náleží též zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Připomněl, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a že každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví, jestliže tak nežádá v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, – dále jen „o. z.“). Žalovaná 1) proto uplatněním žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neporušila právní povinnost, ale realizovala své právo. Soud přitom v řízení o její žalobě není vázán návrhem na způsob vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je vázán zákonem stanoveným pořadím (§ 1142 a následující o. z.), tedy nejprve se zabývá možností reálného rozdělení věci, možností přikázat věc do vlastnictví spoluvlastníka a až po vyčerpání těchto způsobů zvažuje prodej věci, např. ve veřejné dražbě. S podáním předmětné žaloby proto podle odvolacího soudu nejsou spojeny následky, které byly účastníky sjednány ve smlouvě o FVE jako důvody pro vrácení daru. II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho výroku I a II)

podal žalobce včasné dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, případně mají být řešeny jinak.

9. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:

1) výkladem sporných ujednání smlouvy o FVE v rozporu s jejím zněním, vůlí smluvních stran v době uzavírání smlouvy i zásadami přiměřenosti a spravedlnosti a nedostatečným zjištěním předmětu závazku smluvních stran dle smlouvy o FVE jako nepojmenované smlouvy (žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1366/2010, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz),

2) neprovedením žalobcem navrženého důkazu k objasnění vůle smluvních stran v době uzavírání smlouvy o FVE jako opomenutého důkazu (žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz),

3) postupem při výkladu sporných smluvních ujednání smlouvy o FVE v rozporu s příslušnými předpisy a judikaturou, dle nichž je třeba vykládat smluvní ujednání prostředky gramatickými, logickými, systematickými a v souladu s vůlí smluvních stran v době uzavírání smlouvy a zajistit, aby soudem zvolený výklad těchto ujednání nesměřoval ke zjevně absurdním závěrům (žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5100/2007, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).

10. Za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje žalobce otázky:

4) „zda je v případě bezúplatného (asynallagmatického) plnění, konkrétně darování, na místě aplikovat zužující (restriktivní) výklad smluvně sjednaných důvodů, pro něž je dárce oprávněn žádat vrácení daru, nebo zda bezúplatný charakter takové smlouvy odůvodňuje vykládat předmětné ujednání tak, aby bylo co nejlépe dosaženo smluvními stranami zamýšleného účelu, totiž ochrany dárce jako strany, která poskytuje plnění bez jakékoliv protihodnoty“, 5) „zda lze podání návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví navrhující prodej spoluvlastněné věci ve veřejné dražbě podřadit pod sousloví ‚činit kroky k prodeji nebo převodu‘ vzhledem k tomu, že vypořádání spoluvlastnictví prodejem ve veřejné dražbě je nejen možným a pravidelným důsledkem takové žaloby, ale navíc i žalobcem zjevně preferovaným řešením spoluvlastnického vztahu“ [v řízení o vypořádání spoluvlastnictví vystupuje na straně žalobce žalovaná 1) – poznámka Nejvyššího soudu].

Zároveň zdůrazňuje, že rovněž judikatura (k tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, a ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3803/2008) považuje prodej nemovitosti ve veřejné dražbě, za jeden ze způsobů prodeje věci, a má za to, že se odvolací soud od citované ustálené rozhodovací praxe odchýlil.

6) „zda lze obecné ustanovení, že nikdo nesmí být nucen setrvat ve spoluvlastnictví dočasně smluvně omezit tak, že se obdarovaná osoba zaváže po určitou dobu neusilovat o zrušení spoluvlastnictví k darované věci“.

11. V rámci dovolací argumentace žalobce namítá, že odvolací soud vyložil čl. II bod xi smlouvy o FVE restriktivním způsobem ohledně rozsahu důvodů, pro které lze žádat vrácení daru, čímž bez vážného důvodu prohloubil asymetrii mezi žalobcem jako dárcem a žalovanou 1) jako obdarovanou. Podle názoru žalobce odvolací soud také nepřiléhavě odkázal na rozhodnutí týkající se zásady contra proferentem a nezabýval se řádně úmyslem smluvních stran při uzavření smlouvy o FVE, kterým mělo být spojení povinnosti vrátit dar se všemi případy jednání žalované 1), kterým by po dobu licence ERÚ jakkoliv znehodnocovala investici do FVE Vestec.

K tomu neprovedl výslech svědka Mgr. Zdeňka Havla, který byl navržen za účelem objasnění uzavření smlouvy o FVE, a nikoliv darovací smlouvy, jak se mylně domníval odvolací soud. Tím podle žalobce mělo dojít též k porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k výkladu smlouvy vytýká žalobce odvolacímu soudu též pochybení při gramatickém výkladu a zdůrazňuje užití slova „zejména“, které obsahovalo demonstrativní výčet zakázaných jednání při dispozici s pozemky (včetně prodeje ve veřejné dražbě a soudního prodeje nemovitostí) a přesahovalo obecný pojem „zcizení prodejem“, k němuž se výčet vztahoval a mělo tedy jít podle žalobce obecně o zákaz jakéhokoliv jednání vedoucího ve svém důsledku ke změně vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu žalované 1) či ztrátě nebo omezení některých práv vlastníka nemovitostí zahrnující veškeré situace, kdy žalovaná 1) může obdržet svým jednáním za podíl na nemovitostech peněžité plnění i formou soudního rozhodnutí.

Argumentuje ve prospěch názoru, že výraz „krok k prodeji nebo převodu“ užitý v čl. II bodu xi smlouvy, proto dopadá také na podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, byť tato nemusí s jistotou vést k prodeji, avšak upozorňuje, že prodej je žalovanou 1) v žalobě preferovaným způsobem vypořádání spoluvlastnictví. Podle žalobce odvolací soud též nesystematicky rozdělil ujednání čl. II bod xi smlouvy o FVE, v důsledku čehož dospěl k absurdním výkladovým závěrům, které odporují smyslu a účelu celé smlouvy o FVE, jímž bylo zajistit nerušený provoz FVE minimálně po dobu udělení licence ERÚ tak, aby investice provedená žalobcem do pořízení a instalace FVE nebyla ohrožena nebo znehodnocena a mohla být navrácena či zhodnocena.

Výklad odvolacího soudu, podle nějž smlouva o FVE míří na dvě samostatné skupiny případů (kroky ke zcizení darování nemovitostí prodejem a ostatní zákazy), žalobce považuje též za rozporný se zněním smlouvy. Podle žalobce žalovaná 1) smlouvou o FVE dobrovolně přistoupila k dočasnému omezení svého práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

12. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí jako nepřípustného, případně zamítnutí jako nedůvodného. Posouzení věci odvolacím soudem považuje za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ní vůlí stran při sjednávání smlouvy o FVE nebylo zabránit jakémukoliv přechodu nemovitosti z žalované 1) na třetí osoby a ze smluvních ujednání nevyplývá zákaz domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nesměřuje primárně k prodeji věci třetí osoby a žalobní návrh na prodej ve veřejné dražbě vzhledem k zákonné úpravě nehraje roli. Má za nadbytečný důkaz výslechem Mgr. Zdeňka Havla, který podle ní znění smlouvy o FVE konzultoval výhradně s žalobcem a tuto smlouvu ani nesepisoval. Upozorňuje, že možnost omezení práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví limituje v současných právních poměrech v § 1154 o. z.

13. Žalovaní 2), 3) a 4) se k dovolání nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace

textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

18. Těmto požadavkům žalobce nedostál, pokud spatřoval přípustnost dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které „případně mají být řešeny jinak“, aniž by současně v dalším obsahu dovolání vymezil jakoukoliv vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu či polemizoval se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadoval se, aby se od tohoto řešení dovolací soud v projednávané věci odklonil. Pokud snad žalobce měl na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

19. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze ve výroku o věci samé, neboť ve vztahu k výrokům rozhodnutí o nákladech řízení, v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobce se tak zjevně domáhá i jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

20. Přípustnost dovolání nezaloží první námitka, neboť odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1366/2010, v němž byla řešena otázka neplatnosti nepojmenované smlouvy pro nedostatečné určení předmětu závazků smluvních stran v ní obsažených, není případný, neboť odvolací soud v nyní posuzované věci zjevně neměl pochyby o tom, že smlouva o FVE obsahuje dostatečně určité vymezení práv a povinností stran a nelze ji považovat za neplatnou. Ostatně neplatnost uvedené smlouvy z tohoto důvodu v řízení nenamítal ani žalobce. Prostřednictvím uvedené námitky nadto žalobce fakticky tvrdil nesprávnost postupu odvolacího soudu při výkladu sporných ujednání smlouvy o FVE, což současně s podrobnější argumentací v dovolání činil i prostřednictvím otázky třetí (zčásti též otázky druhé).

21. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

22. Čtvrtá otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takovou otázku odvolací soud neřešil. Žalobce při její formulaci vychází ze skutečnosti, že smluvními stranami zamýšleným účelem ujednání smlouvy o FVE byla ochrana dárce jako strany, která poskytuje plnění bez jakékoliv protihodnoty. Takové zjištění o účelu smluvního ujednání obsaženého v čl. II bodech ix a xi smlouvy o FVE však v řízení odvolací soud neučinil, neboť vycházel z toho, že strany uvedenými ujednáními nepochybně chtěly zajistit, aby nedošlo k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze žalované 1) na jiné osoby než žalobce, a to v souvislosti s ochranou investic vložených žalobcem do FVE, nikoliv v souvislosti s ochranou žalobce jako osoby, která poskytla žalované 1) plnění bez jakékoliv protihodnoty. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání nemůže založit otázka, která vychází z odlišných skutkových zjištění, než která učinil odvolací soud (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

23. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky páté. Odpověď na tuto otázku, jak byla formulována v dovolání, závisí v každém individuálním případě především na obsahu konkrétní smlouvy a jejího výkladu a nelze na ni nalézt obecně platnou odpověď. Prostřednictvím této otázky žalobce ve skutečnosti zpochybňuje samotný výsledek výkladu smlouvy o FVE, jak jej provedl odvolací soud. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Proti postupu odvolacího soudu při výkladu sporných ujednání smlouvy o FVE přitom žalobce v dovolání brojí prostřednictvím třetí otázky.

24. V souvislosti s pátou otázkou nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání ani odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, a ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3803/2008. Oproti přesvědčení žalobce odvolací soud v nyní posuzované věci neuzavřel, že by prodej ve veřejné dražbě nepředstavoval jeden ze způsobů prodeje, naopak měl za to, že je na základě návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví „možné zvažovat nařízení prodeje věci, např. ve veřejné dražbě“ (srov. odstavec 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Od závěrů citované judikatury Nejvyššího soudu se tedy neodchýlil.

25. Přípustnost dovolání nezakládá ani šestá otázka. I při její formulaci žalobce v dovolání vychází z vlastního (v řízení nezjištěného) skutkového závěru, že žalovaná 1) smlouvou o FVE souhlasila s omezením práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Odvolací soud zjevně měl za to, že právo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není absolutní a může být omezeno, citoval-li ust. § 1140 o. z. obsahující omezení tohoto práva tím, že nelze žádat o oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Posouzení uvedené otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující, určující byl výklad čl. II. bod ix. smlouvy o FVE zaujatý odvolacím soudem, podle kterého se povinnost vrátit dar nevztahovala na jednání žalované 1) spočívající v podání žaloby o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, tj. odvolací soud vycházel z výkladu smlouvy, podle kterého smlouvou o FVE omezení práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ujednáno nebylo.

26. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky třetí (otázky postupu odvolacího soudu při výkladu čl. II bodu xi smlouvy o FVE), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání

27. Dovolání je důvodné.

28. Podle § 35 odst. 2 obč. zák., právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

29. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi týkající se výkladu právních úkonů v režimu právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 (jaká byla soudy vzhledem k datu uzavření darovací smlouvy a smlouvy o FVE aplikována i v nyní projednávané věci) již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. (pro obchodní závazkové vztahy též v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Posouzení skutečné vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy se provede s přihlédnutím k účelu právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování smluvních stran (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006).

30. Ústavní soud pak k tomu vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje- li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).

31. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), přichází na řadu hlediska objektivní. Podle objektivních hledisek se projev vůle vykládá podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev určen. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).

32. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též prosazuje názor, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a rozsudek ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná [srovnej např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11).

33. Zásada „contra proferentem“, podle níž se jeví být spravedlivým, jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy použil (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007) se ve výkladu prosadí teprve tehdy, pokud jak hlediska subjektivní, tak objektivní k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu nevedly (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3654/2020).

34. V projednávané věci byl sporný výklad čl. II bodu xi smlouvy o FVE, zejména v otázce, zda podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným pozemkům žalovanou 1) spadalo do okruhu jednání žalované 1), pro která byla v uvedeném smluvním ujednání stanovena povinnost vrátit žalobci dar spočívající ve spoluvlastnickém právu k předmětným pozemkům. Podle jazykového znění čl. II bodu xi smlouvy o FVE mělo být vrácení daru vázáno na situaci, kdy by žalovaná 1) „činila kroky k odstranění FVE anebo by činila kroky k prodeji nebo převodu darovaných nemovitostí a nemovitostí zejména pod elektrárnou FVE či pokusu o prodej“.

35. Odvolací soud dostál při výkladu sporného ujednání závěrům vyplývajícím z výše zmíněné ustálené judikatury potud, zabýval-li se gramatickými prostředky, vzájemnou návazností použitých pojmů i jejich řazením ve struktuře celého právního úkonu. Vyšel zejména z úvah, že strany ve smlouvě o FVE myslely na širokou paletu způsobů nakládání s nemovitostmi, avšak podání návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi nimi v žádné souvislosti nefigurovalo, že předpoklady pro vrácení daru byly upraveny jen a pouze v poslední větě čl. II bodu xi smlouvy o FVE, která obsahovala normu neupravující jen kroky, které jsou zakázané (jako pravidla směřující k povinnosti neznehodnocovat investice do FVE obsažená výše v daném ujednání), ale též následek spočívající v povinnosti vrátit darované nemovitosti, uvedený však pouze ve vztahu k některým konkrétním právním jednáním (jako nejzávažnějším z výše uvedeného výčtu – kroky k prodeji nebo převodu darovaných nemovitostí či pokus o prodej).

36. Při těchto úvahách však odvolací soud opomněl zohlednit skutečnost, že výčet zakázaných činností [zahrnující mimo jiné i vyčlenění nemovitostí z vlastnictví žalované 1), dohodu o rozdělení nebo oddělení darovaných nemovitostí] byl v úvodní části článku II bodu xi smlouvy uvozen slovem „zejména“, přičemž toto slovo následovalo po pojmu „kroky na zcizení darovaných nemovitostí prodejem“, a že zařazení slova „zejména“ po určitém pojmu obvykle značí, že bude následovat demonstrativní výčet blíže specifikující obsah daného pojmu na jednotlivých situacích (nezahrnujících však všechny možné situace spadající pod obsah uvedeného pojmu). Současně v této souvislosti nezohlednil skutečnost, kterou přitom sám konstatoval, že smlouva používala pro (nejspíš) shodně chápané situace rozdílné slovní vyjádření postrádající logickou návaznost („kroky k převodu svého podílu“, „kroky na zcizení darovaných nemovitostí prodejem“, „kroky k prodeji nebo převodu“), což svědčilo o laickém způsobu jejího sepisu. Toto zjištění o nejspíš shodně chápaných situacích pouze popsaných jinými slovními vyjádřeními – pojmy (z nichž obsah jednoho z nich zřejmě byl následně upřesňován prostřednictvím demonstrativního výčtu situací), logicky koliduje s další úvahou odvolacího soudu, podle které mělo znamenat použití jen jednoho z takových pojmů v závěru článku II bodu xi smlouvy, že se tam ujednaná povinnost vrácení daru vztahovala jen na právě tímto pojmem vymezená některá (nejzávažnější) z jednání výše uvedených (ačkoliv i další obdobné pojmy popisovaly podle odvolacího sodu nejspíš shodně chápané situace).

37. Uzavřel-li odvolací soud, že strany zamýšlely prostřednictvím citovaného ujednání zabránit převodu vlastnického práva k pozemkům č. 1 až 4 na jiné osoby než žalobce a že s podáním žaloby na zrušení podílového spoluvlastnictví nebyly spojeny následky, které byly účastníky sjednány ve smlouvě o FVE jako důvody pro vrácení daru, pak zjevně posuzoval pouze následek, jemuž chtěly smluvní strany skrze citované ujednání předejít. Řádně se však nezabýval rozsahem jednání žalované 1), jež mohlo vést k takovému následku, tedy možným významem použitého sousloví „činit kroky“. Jinak řečeno odvolací soud svou pozornost zaměřil zejména na samotná jednotlivá zakázaná jednání a jejich případnou závažnost a případný následek s nimi spojený, avšak opomněl náležitě ve svých úvahách zohlednit, že „sankce“ spočívající v povinnosti vrátit dar byla spojena již s „činěním kroků“ za strany žalované, nikoliv až s následky takového jednání, tj. s tím, zda na základě takových učiněných kroků žalované skutečně dojde k převodu vlastnického práva k pozemkům č. 1 až 4 na jiné osoby než žalobce.

38. Výklad prostřednictvím prvků gramatických, logických a systematických tedy odvolací soud neprovedl důsledně a zatížil jej i chybou v logice.

39. Odvolací soud také v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry při výkladu sporného ujednání smlouvy o FVE řádně neposuzoval skutečnou vůli stran v okamžiku jejího uzavření. Ve vztahu ke skutečné vůli stran uzavřel, že pro závěr o výkladu smlouvy prezentovaný žalobcem nesvědčí žádné okolnosti, ač současně učinil zjištění, že smluvní pravidla obsahovala povinnosti směřující k neznehodnocování investice do FVE, tj. jinak řečeno, že jedním z účelů smlouvy o FVE bylo zajištění toho, aby nebyly znehodnoceny investice vložené žalobcem do výstavby FVE. K tomuto zjištěnému účelu smlouvy však odvolací soud nepřihlédl při výkladu sporného ujednání čl. II bodu xi věty poslední smlouvy o FVE. Nezabýval se tím, zda jím provedený výklad, podle kterého měla vzniknout povinnost žalované 1) vrátit dar pouze v některých tam doslova vyjmenovaných situacích, mezi něž podle odvolacího soudu nepatřilo podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalovanou 1), v němž byl navrhován prodej nemovitostí ve veřejné dražbě, je s takovým zjištěným účelem smlouvy v souladu.

40. Lze též souhlasit s dovolací argumentací žalobce (uplatněnou v rámci druhé otázky, jež byla podle svého obsahu zejména námitkou vady řízení), podle které se odvolací soud řádně nemohl zabývat úmyslem smluvních stran při uzavření smlouvy o FVE, neprovedl-li (také již soud prvního stupně) pro nadbytečnost výslech svědka Mgr. Zdeňka Havla, advokáta, jenž byl žalobcem navrhován právě k prokázání jím tvrzené shodné vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy o FVE. Oproti nepřesné a neúplné interpretaci obsažené v odstavci 10 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, žalobce důkaz výslechem uvedeného svědka sice navrhl s tím, že byl přítomen při uzavírání darovací smlouvy (uzavřené cca více než měsíc před uzavřením smlouvy o FVE), avšak současně k tomuto důkaznímu návrhu tvrdil, že již při uzavírání darovací smlouvy, kterou svědek připravoval, byla předběžně projednávána smlouva o FVE, resp. již probíhala jednání stran ohledně elektrárny, k jejichž obsahu se měl svědek vyjádřit (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 146 spisu). Má-li podle ustálené judikatury soud při výkladu smlouvy brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, pak nelze opomíjet důkaz, jenž má svědčit o obsahu jednání stran před uzavřením smlouvy. Uzavřel-li následně odvolací soud, že žalobce nedostál požadavku prokázat, že existoval konsensus (shodný úmysl) stran o takovém obsahu práv, které si se žalovanou 1) sjednal (o žalobcem prezentovaném výkladu sporného ujednání smlouvy), aniž provedl výslech navrhovaný žalobcem k prokázání právě takového shodného úmyslu stran, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sb. rozh. obč.). K takové vadě řízení přitom dovolací soud přihlédl podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Jiné vady řízení dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.

41. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném, právním posouzení věci ve vztahu k výkladu smlouvy o FVE, řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podmínky pro změnu rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §

243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) ruší, je neúplně provedený výklad smlouvy. Nikterak přitom nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden, resp. jaký by měl být výsledek tohoto řízení.

43. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dalším průběhu řízení se soudy při výkladu sporného ujednání obsaženého v poslední větě čl. II bodu xi smlouvy o FVE neopomenou zabývat též obsahem samotné povinnosti žalované 1) tam vymezené slovy „… neprodleně převede zpět na dárce bez náhrady, tj. vrátí zpět dárci“, v kontextu uplatněné žaloby na určení vlastnického práva.

44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 11. 2025

Mgr. Jiří Němec předseda senátu