USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované euroAWK s.r.o., se sídlem v Praze 4, Chodov, V Parku 2336/22, identifikační číslo osoby 24196819, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, o zaplacení 17 670 725,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 386/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 16 Co 52, 53/2023-418, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 62 533 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky v celkové výši 17 670 725,95 Kč s příslušenstvím jako užitků (výnosů) z předmětu bezdůvodného obohacení, které měly činit za rok 2015 částku 4 083 992 Kč, za rok 2016 částku 6 164 113,30 Kč a za rok 2017 částku 7 422 620,65 Kč. Tyto užitky měla žalovaná získat v důsledku užívání majetku žalobce bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 1. 4. 2000, na jejímž základě dal žalobce právní předchůdkyni žalované do užívání nemovitosti (pozemky) za účelem umístění a provozování reklamních zařízení (reklamních ploch), je absolutně neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu. Žalovaná však užívala nemovitosti žalobce i v letech 2015 až 2017, a to s vědomím, že k jejich užívání nebyla oprávněna. Žalovaná proto nebyla v dobré víře, a má povinnost vydat užitky (výnosy) z předmětu bezdůvodného obohacení, tj. příjmy získané z nájmu reklamních ploch třetím osobám.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 19 C 386/2018-344, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3.
1. 2023, č. j. 19 C 386/2018-392, žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok III).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve znění, že se zamítá žaloba o zaplacení 17 670 725,95 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil pouze co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku), změnil doplňující usnesení soudu prvního stupně tak, že se rozsudek soudu prvního stupně o výrok III nedoplňuje; jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku o uložení povinnosti doplatit soudní poplatek (výrok III napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroků I, II a IV dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ačkoliv dotčené nároky vznikly za účinnosti nynější právní úpravy. Žalobce uvedl, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení užíváním věci bez právního důvodu vzniká samostatně za každý den takového užívání, což má zásadní vliv z hlediska aplikovatelné právní úpravy a lhůt k uplatnění nároku.
Dle žalobce má být každý „denní nárok“ z bezdůvodného obohacení hodnocen samostatně, a to i optikou určení relevantní právní úpravy. Odvolací soud měl pochybit, jelikož nezohlednil „specifika opakujícího plnění“, nepřihlédl k (hypotetické) délce nájmu dle neplatné smlouvy a neurčitosti vymezení jejího předmětu, ani k tomu, že žalobce požaduje vydání užitků, nikoliv bezdůvodného obohacení coby „kvazi- nájemného“ majícího původ v neplatné nájemní smlouvě. Žalobce rovněž uvedl, že je-li nájemní smlouva absolutně neplatná, nemůže mít ani datum jejího uzavření žádný vliv na určení rozhodné právní úpravy, a jestliže dané nároky vznikly až po 1.
1. 2014 (v letech 2015, 2016 a 2017), měla být věc posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odvolací soud však s odkazem na § 3028 odst. 3 o. z. námitku promlčení posuzoval v režimu § 107 odst. 1 obč. zák., jenž stanovil dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu pro nároky z bezdůvodného obohacení, ačkoliv měl dle žalobce vycházet z tříleté promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3028 odst. 1 o. z.
5. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v řešení dvou vzájemně souvisejících otázek hmotného práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a to 1) kdy vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovitosti a jaké z toho plynou důsledky z hlediska lhůty pro jeho uplatnění, a 2) jaká je tedy rozhodná právní úprava v případě, že je věc užívána za účinnosti o. z. a není zde právní důvod užívání.
6. Dovolání má být přípustné rovněž pro řešení dalších otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to otázek, jaká právní úprava je rozhodná z hlediska promlčení shora popsaného nároku z bezdůvodného obohacení v období po 1. 1. 2014, a to po „pravomocném posouzení neplatnosti smlouvy“ uzavřené za předchozí právní úpravy, pokud 3) je požadováno vydání užitků vzniklých po 1. 1. 2014 užíváním majetku žalobce žalovanou v nedobré víře, 4) neplatná smlouva byla uzavřena na dobu určitou a užívání trvá i poté, co by doba trvání smlouvy uplynula, a 5) byla smlouva shledána neplatnou pro neurčitost a není zřejmé, co bylo jejím předmětem.
7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž rovněž odkázala, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a námitky žalobce označila za nedůvodné. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud předně uvádí, že ačkoliv žalobce v dovolání označil několik právních otázek, jež učinil předmětem dovolacího přezkumu, z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je patrné, že jimi žalobce ve skutečnosti zpochybňuje toliko závěry odvolacího soudu týkající se otázky právního režimu uplatněného nároku a jeho promlčení (na nichž je ostatně rozhodnutí odvolacího soudu založeno).
13. Žádná ze shora uvedených právních otázek však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť otázky, jaká právní úprava je rozhodná pro posouzení nároku na vydání užitků vzešlých z užívání věci na základě absolutně neplatné smlouvy uzavřené podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v případě, že věc byla užívána i za účinnosti současné právní úpravy, tj. v období od 1. 1. 2014, a jaké důsledky má řešení této otázky z hlediska promlčení nároku, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
14. Otázkou právního režimu nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, přičemž jeho rozhodovací praxe se ustálila na tom, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Dané ustanovení dopadá rovněž na nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy (práva a povinnosti vzniklé z právního vztahu) uzavřené do 31. 12. 2013 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, a ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3311/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 211/2022, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3927/2023).
15. Tyto závěry se uplatní rovněž ve vztahu k nárokům na vydání užitků (výnosů) z předmětu bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 3245/2022, ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1790/2022, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1630/2020).
16. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že užitky ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět hospodářské výtěžky, jež věci tvořící předmět bezdůvodného obohacení vydávají ze své povahy, a které mohou být představovány zejména úplatami přijatými za jejich přenechání k užívání či požívání další osobě. Za užitek věci může být považován i výtěžek získaný poskytnutím neoprávněně držené věci do nájmu třetí osobě (nájemné), či jiné výtěžky získané prostřednictvím smluvních ujednání s dalšími osobami (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022, ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2831/2021, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 814/2017, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2652/2019).
17. Odvolací soud v poměrech projednávané věci vyšel ze zjištění, že žalobce dal na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2000 žalované do užívání nemovitosti (pozemky), na nichž žalovaná provozovala reklamní plochy, z jejichž nájmu dalším osobám žalovaná získávala užitky (výnosy) v podobě nájemného. Předmětem řízení v projednávané věci je žalobcem tvrzený nárok na vydání shora uvedených užitků získaných v letech 2015 až 2017, které vznikly v souvislosti s užíváním majetku žalobce na základě neplatné smlouvy. Jestliže odvolací soud za dané situace uzavřel, že dotčený nárok je nutno jako nárok vzniklý z právního vztahu založeného absolutně neplatnou smlouvou uzavřenou dne 1. 4. 2000 posuzovat v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. dle obč. zák., je tento závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Shora uvedená námitka žalobce tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
18. Ve vztahu k promlčení nároku z bezdůvodného obohacení je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na závěru, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (doby) k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost oprávněného. K té dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, a ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020).
19. Uvedené závěry týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) se přitom uplatní rovněž ve vztahu k nárokům na vydání užitků (výnosů) z předmětu bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1790/2022, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 3245/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1630/2020).
20. V poměrech projednávané věci odvolací soud shledal, že vědomost o vzniku a výši uplatněných nároků na vydání užitků z předmětu bezdůvodného obohacení (ve smyslu shora citované judikatury) žalobce získal nejpozději ke dni doručení jednotlivých vyúčtování, přičemž vždy od tohoto okamžiku začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud vycházel z toho, že nárok za rok 2015, jehož vyúčtování bylo žalobci doručeno dne 11. 1. 2016, byl uplatněn žalobou dne 31. 12. 2018, nárok za rok 2016, jehož vyúčtování bylo žalobci doručeno dne 12. 1. 2017, byl uplatněn návrhem na změnu (rozšíření) žaloby dne 27. 12. 2019, a nárok za rok 2017, u něhož bylo vyúčtování žalobci doručeno dne 12. 1. 2018, byl uplatněn návrhem na změnu (rozšíření) žaloby dne 31. 12. 2020. Jestliže za shora uvedených okolností odvolací soud dospěl k tomu, že žalobcem uplatněné nároky byly promlčeny a námitka promlčení byla uplatněna důvodně, jsou jeho závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato dovolací námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
21. Spatřuje-li žalobce přípustnost dovolání v údajně rozdílném řešení shora uvedených otázek v judikatuře dovolacího soudu, opomíjí přitom, že jím odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, se týkal skutkově odlišného případu, v němž nešlo o bezdůvodné obohacení vyvolané plněním na základě neplatné smlouvy, nýbrž o bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním věci bez právního důvodu, jenž však ani nikdy neexistoval. Závěry vyslovené ve zmiňovaném rozsudku jsou tak z hlediska projednávané věci nepřiléhavé (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017). Žalobcem odkazované závěry mohou vedle sebe obstát, a tvrzený rozpor v judikatuře dovolacího soudu tudíž není dán. Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu