USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně lv & vf s.r.o., se sídlem v Praze 8, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 24701921, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalovanému městysu Hořice na Šumavě, se sídlem v Hořicích na Šumavě 40, identifikační číslo osoby 00245909, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 25/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 2 Cmo 162/2021-53,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) dne 20. 5. 2020, sp. zn. Rsp 224/19, jímž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému náklady rozhodčího řízení ve výši 13 068 Kč, když rozhodčí řízení bylo zastaveno usnesením rozhodčího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. Rsp 224/19, z důvodu nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 41 Cm 25/2020-30, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem dne 20. 5. 2020, sp. zn. Rsp 224/19 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně po dokazování provedeném nálezem ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. Rsp 224/19 (dále jen „nález Rsp 224/19“), a usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. Rsp 224/19 (dále jen „usnesení Rsp 224/19“), uzavřel, že žalovanému vznikly v rozhodčím řízení náklady, které mu je žalobkyně povinna nahradit podle § 38 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 5 Řádu rozhodčího soudu (dále jen „Řád“), neboť zavinila zastavení rozhodčího řízení. Ve vztahu k formě rozhodnutí o nákladech rozhodčího řízení soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, z něhož vyplývá, že o náhradě nákladů rozhodčího řízení lze rozhodnout pouze nálezem, přestože by jinak byly dány důvody pro ukončení řízení usnesením. Podle soudu přiznáním nákladů rozhodčího řízení žalovanému nebyl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu Rsp 224/19 podle § 31 písm. b) ani písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „ZRŘ“), jak tvrdila žalobkyně. Soud závěrem uvedl, že se nezabýval jinými rozhodnutími rozhodčího soudu s jiným odlišným názorem, které předložila žalobkyně, neboť je nepovažoval za závazná.
Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud předně konstatoval, že jednal v nepřítomnosti žalovaného, který se bez omluvy nedostavil na jednání nařízené dne 23. 9. 2021. Ohledně právního posouzení věci odvolací soud uvedl, že dle § 55 odst. 5 Řádu stíhá žalobkyni povinnost nahradit náklady žalovanému, neboť zavinila zastavení rozhodčího řízení.
Dále k námitce žalobkyně, že rozhodčímu soudu nepříslušelo rozhodnout o nákladech řízení, soud odkázal na § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zároveň konstatoval, že náklady rozhodčího řízení bylo nutné vypořádat i v případě jeho zastavení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu ve věci jednat. Odvolací soud také poukázal s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, že se žalobkyně podáním žaloby k rozhodčímu soudu dobrovolně podřídila pravidlům, podle kterých rozhodčí soud rozhoduje.
Dále soud zopakoval, že forma rozhodnutí o nákladech řízení odpovídá jak § 38 odst. 1 Řádu, tak závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010. Soud poté nepovažoval za závazné pro interpretaci otázky náhrady nákladů rozhodčího řízení usnesení vydané Předsednictvem rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020 týkající se zrušení samostatného rozhodčího nálezu o nákladech rozhodčího řízení podle § 31 písm. b) ZRŘ v případě, že není dána pravomoc rozhodčího soudu, neboť svůj výklad podalo Předsednictvo rozhodčího soudu nad rámec své působnosti dané podle § 25 Řádu.
Podle odvolacího soudu také nemohla obstát úvaha žalobkyně, že v rozhodčím řízení, které skončilo usnesením o jeho zastavení, nebylo možno pokračovat vydáním nálezu, protože usnesení Rsp 224/19 jí bylo doručeno dne 26. 5. 2020, tedy až po vydání nálezu Rsp 224/19. Odvolací soud uzavřel, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu nemůže představovat skutečnost, která by mu bránila ve vydání rozhodčího nálezu o náhradě nákladů řízení, proto nebyl naplněn důvod pro zrušení nálezu Rsp 224/19 podle § 31 písm. b) ZRŘ.
S ohledem na § 55 odst. 5 Řádu nebyl podle soudu ani naplněn důvod pro jeho zrušení podle § 31 písm. f) ZRŘ. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud také neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, neboť z jeho rozhodnutí bylo patrné, nejen podle jakých ustanovení ZRŘ a Řádu rozhodoval, ale také, že odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl důkaz navrhovanými usneseními rozhodčího soudu o zastavení řízení v obdobných věcech, protože z protokolu o jednání ze dne 26. 3. 2021 před soudem prvního stupně vyplynulo, že k důkazu provedena byla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž položila dvě otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dle jejího názoru Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Konkrétně 1) zda může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení skončilo doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout, a 2) zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady jedné ze stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro neexistenci platné rozhodčí doložky.
Žalobkyně v této souvislosti argumentovala, že nelze rozhodnout o náhradě nákladů řízení, jestliže je řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, přičemž odkázala na dvě usnesení ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. Rsp 316/19 a Rsp 288/19, která tento závěr měla potvrzovat. Podle žalobkyně předmětné rozhodčí řízení bylo skončeno vydáním usnesení, proto vydáním rozhodčího nálezu mělo dojít k uložení povinnosti nad rámec zákona, což naplňuje důvod pro zrušení nálezu podle § 31 písm. f) ZRŘ.
Žalobkyně také uvedla, že pokud bylo řízení zastaveno pro neplatnost rozhodčí smlouvy, nemohla se v posuzovaném řízení uplatnit ani dohoda o způsobu vedení rozhodčího řízení obsažená v Řádu. Proto také soud nemohl rozhodovat o nákladech rozhodčího řízení podle ustanovení § 55 odst. 5 a odst. 6 Řádu, neboť ta se použijí teprve tehdy, kdy je o věci rozhodováno meritorně. Žalobkyně také považovala za „nepřípustné“, aby rozhodčí řízení bylo ukončeno zároveň usnesením a nálezem, čímž zpochybňovala závěr soudu, že forma rozhodnutí o nákladech řízení korespondovala s požadavky dle § 38 odst. 1 Řádu.
V této souvislosti odvolacím soudem uvedený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, nepovažovala žalobkyně za relevantní. Žalobkyně také brojila proti závěru odvolacího soudu, že se měla dobrovolně podvolit rozhodčím pravidlům podle Řádu; podle žalobkyně se rozhodčímu soudu strany podvolí pouze v případě platně sjednané rozhodčí doložky. Žalobkyně také poukázala na to, že ani obecný soud nepřiznává náklady účastníkovi, pokud je řízení zastaveno pro námitku existence rozhodčí doložky, tudíž v posuzované věci neměl žalovaný podle § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně dále v textu dovolání namítala, že vydáním nálezu Rsp 224/19 bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 4 Listiny základních práv a svobod s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I.
ÚS 512/02, neboť rozhodčí soud neměl „zmocnění“ vydat předmětný nález, a rovněž práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně měla rovněž za to, že řízení bylo stiženo vadami. Nejprve konstatovala, že soudy se nezabývaly její námitkou, že nález Rsp 224/19 byl vydán v situaci, kdy rozhodčímu soudu nepříslušelo vydávat nález, jelikož řízení bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu.
Také považovala napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, a zároveň namítala opominuté důkazy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, neboť soud prvního stupně neprovedl důkaz usnesením Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020, ani důkazy jinými rozhodnutími rozhodčího soudu vydanými v řízeních vedených žalobkyní (sp. zn. Rsp 316/19, Rsp 288/19, Rsp 255/19, Rsp 192/19, Rsp 321/19, Rsp 511/19), v nichž se různými způsoby řešila otázka nákladů rozhodčího řízení.
Soud prvního stupně měl naopak své rozhodnutí založit na rozhodnutích žalobkyní nenavrhovaných, což mělo z jeho strany být porušením zásady projednací. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaný k dovolání pouze uvedl, že se ztotožňuje jak s rozhodnutím soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k námitce, že je „nepřípustné“, aby rozhodčí řízení bylo ukončeno zároveň usnesením a nálezem, žalobkyně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalobkyně v dovolání neučinila. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Takovým vymezením není ani konstatování žalobkyně, že na projednávanou věc „není možné vztáhnout“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn.
23 Cdo 2950/2010, na který odkázal odvolací soud. Totéž platí ohledně námitky, že žalobkyně nezavinila zastavení rozhodčího řízení a že soudy neměly přiznat žalovanému náhradu nákladů rozhodčího řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ani v tomto případě žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka porušení svých práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o.
s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelka v této souvislosti pouze namítá, že rozhodčí soud neměl „zmocnění“ nález Rsp 224/19 vydat, takovéto tvrzení však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř., proto se zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení skončilo doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jí žalobkyně toliko zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Jak uvedl odvolací soud, usnesení Rsp 224/19 i nález Rsp 224/19 byly rozhodčím soudem vydány dne 20. 5. 2020, obojí pak doručeno žalobkyni dne 26. 5. 2020. Není tedy pravdivý předpoklad žalobkyně, že předmětný nález byl vydán po doručení usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení, že žalobkyni podle § 55 odst. 5 Řádu stíhá povinnost nahradit náklady žalovanému, protože zavinila zastavení rozhodčího řízení, a zároveň, že náklady rozhodčího řízení je nutné vypořádat i v případě jeho zastavení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu ve věci jednat.
Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je přitom ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020). Otázka, zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady jedné ze stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro neexistenci platné rozhodčí doložky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Závěr odvolacího soudu, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebrání vydat rozhodčí nález o náhradě nákladů řízení, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že žalobkyně se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, což lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z důvodu neplatné rozhodčí doložky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněný pod číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3508/2022, nebo ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3349/2021). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobkyně zahájila rozhodčí řízení dobrovolně podáním návrhu k rozhodčímu soudu, a podřídila se tak Řádu vydanému rozhodčím soudem v souladu s § 13 odst. 2 ZRŘ (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017). Na tom nemůže ničeho změnit opačný názor žalobkyně. Pravidla Řádu nadto musela být žalobkyni známa, neboť je veřejně dostupný. V této souvislosti tedy nemůže být relevantní ani námitka žalobkyně, že vydáním nálezu Rsp 224/19 o náhradě nákladů řízení bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 4 Listiny základních práv a svobod. K namítaným vadám řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jeho nedostatečné odůvodnění, opominuté důkazy) může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly. Ve vztahu k námitce opominutých důkazů Nejvyšší soud doplňuje, že usnesení Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020 posuzoval odvolací soud, který zároveň uvedl, že z protokolu o jednání dne 26. 3. 2021 vyplývá, že důkaz zmiňovanými rozhodčími rozhodnutími byl soudem prvního stupně proveden. Z rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího naopak neplyne, že je soudy založily na rozhodnutích, která žalobkyně k důkazu nepředložila. Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu