23 Cdo 3214/2025-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému O. L., zastoupenému Mgr. Filipem Gerykem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Palánek 254/12a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 161/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2025, č. j. 38 Co 30/2025-273, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na v žalobě označených nemovitých věcech v k. ú. XY, obci XY, a dále uložení povinnosti žalovanému tyto nemovitosti vyklidit. Tvrdila, že na základě darovacích smluv ze dne 8. 10. 2013 a 2. 11. 2015 převedla na žalovaného spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům a rodinnému domu, přičemž se žalovaný ve vztahu k těmto nemovitostem současně zavázal ke zřízení věcného břemene doživotního užívání ve prospěch žalobkyně.
Vzhledem k následnému jednání žalovaného, které podle jejího tvrzení představovalo zvlášť hrubé porušení dobrých mravů, spočívající zejména v dlouhodobém narušování jejího klidného užívání domu, ve stavebních úpravách omezujících přístup k základnímu zázemí a v nastěhování dalších osob do nemovitosti, dar dopisem ze dne 30. 5. 2023 odvolala a dovozovala, že byly splněny zákonné předpoklady pro vrácení daru a opětovné nabytí vlastnického práva k uvedenému spoluvlastnickému podílu.
2. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 6 C 161/2023-213, určil, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu id. 2/3 na v žalobě označených
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl v rozsahu výroků I a II dovoláním, v němž zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, podle kterých žalovaný svým chováním hrubě porušil dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, ve vztahu k darovací smlouvě uzavřené dne 8. 10. 2013, a ve smyslu § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, pokud šlo o darovací smlouvu uzavřenou dne 2. 11. 2015. Žalovaný namítal, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele jeho jednání nenaplňovalo intenzitu hrubého porušení dobrých mravů a nebylo způsobilé vyvolat morální pohoršení společnosti s ohledem na nevhodné chování žalobkyně.
5. Žalovaný dále namítal, že odvolací soud posoudil otázku nevděku jednostranně, když hodnotil vztah mezi dárkyní a obdarovaným bez zohlednění jejich vzájemných interakcí a chování žalobkyně, které podle jeho tvrzení spoluutvářelo vznik a průběh konfliktu. Tuto námitku považoval za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Současně však tuto výtku opřel o námitky směřující proti hodnocení důkazů, když odvolacímu soudu vytýkal, že převzal závěry o věrohodnosti výpovědi žalobkyně, aniž se dostatečně vypořádal s rozpory v jejích tvrzeních, s jeho protiargumenty a s důkazními návrhy, včetně tvrzení, že některá sporná jednání probíhala s vědomím či tolerancí žalobkyně.
6. Žalovaný v dovolání vytkl odvolacímu soudu rovněž nesprávný výklad rozsahu služebnosti doživotního bezplatného užívání, když dovodil oprávnění žalobkyně užívat celý dům, aniž by se vypořádal s principem restriktivního výkladu služebností odpovídajícím ustálené judikatuře dovolacího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016. Podle žalovaného se tento extenzivní výklad promítl do následného právního posouzení otázky nevděku.
7. Konečně žalovaný namítl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud přihlédl k procesnímu úkonu žalobkyně, jímž dodatečně odvolala své zpětvzetí žaloby, ačkoliv zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, jehož účinky nastaly doručením soudu, nelze dalším (později doručeným) procesním úkonem vzít zpět a navrátit tak řízení do původního stavu. Postup odvolacího soudu, který za tohoto procesního stavu v řízení pokračoval a věc meritorně projednal, považoval žalovaný za rozporný s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu jmenovanou v dovolání.
8. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
9. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka, jíž žalovaný brojil proti závěru soudů nižších stupňů, podle něhož se vůči žalobkyni choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy a tím byly naplněny podmínky odvolání daru podle § 630 obč. zák. ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 8. 10. 2013 a podle § 2072 o. z. ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 2. 11. 2015, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, v níž se vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Judikatura Nejvyššího soudu byla současně ustálena v závěru, že pojem dobrých mravů činil z § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace (posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně) a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1275/2022).
16. Třebaže úprava odvolání daru doznala s účinností zákona č. 89/2012 Sb. určitých změn, tento výklad přijatý při aplikaci § 630 obč. zák. je použitelný i v případě aplikace § 2072 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 335/2023, či ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1362/2025). Pojem dobrých mravů tedy činí i z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž rozhodovací praxe vztahující se k úpravě nového soukromého práva převzala závěry dosavadní judikatury, podle nichž úvahy soudů o splnění aplikačních podmínek normy s relativně neurčitou hypotézou může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 950/2017, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 126/2021, jakož i již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 335/2023, či ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1362/2025).
17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu (podle § 2072 o. z.) vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
18. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021 – s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023).
19. Odvolací soud takto formulovaným judikatorním požadavkům v projednávané věci dostál, neboť se zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení, zjišťoval, jaké poměry mezi nimi panují, a především důsledně zhodnotil chování žalovaného vůči žalobkyni z objektivního hlediska, když vyšel ze zjištění, že žalovaný do nemovitosti opakovaně nastěhoval třetí osoby, z nichž některé se vůči žalobkyni dopustily fyzického i verbálního napadání, dále provedl stavební úpravy spočívající v přepažení části rodinného domu a pronajal jeho horní patro dalším osobám, čímž žalobkyni podstatně a dlouhodobě omezil v dosavadním způsobu užívání domu, včetně přístupu k částem nemovitosti a k věcem, které dosud užívala, a neposkytoval jí potřebnou pomoc, přičemž se dopustil i dalších jednání narušujících její pokojné bydlení (srov. body 20 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Na tomto základě dospěl k závěru, že uvedená jednání žalovaného lze posoudit jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. a současně jako zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 o. z., odůvodňující odvolání daru pro jeho nevděk. Dovolací soud přitom neshledává úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými.
20. Vytýká-li dále žalovaný odvolacímu soudu, že posoudil otázku nevděku jednostranně, aniž zohlednil vzájemné vztahy účastníků a chování žalobkyně, fakticky se domáhá, aby byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Odvolací soud přitom vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka proto nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Ani námitka žalovaného, že odvolací soud pochybil při výkladu rozsahu věcného břemena doživotního bezplatného užívání, jestliže bez opory v darovací smlouvě a bez náležitého odůvodnění dovodil oprávnění žalobkyně užívat celý dům, ač v případě pochybností má být rozsah služebnosti vykládán spíše restriktivně, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaný svou námitkou ve skutečnosti zpochybňuje závěr, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu právního jednání. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku dospěl, například tím, že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy logickým pochybením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024).
22. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že ve smlouvě o zřízení věcného břemene sice nebyl rozsah práva doživotního bezplatného užívání výslovně vymezen, avšak ze skutkových okolností, za nichž byla smlouva uzavřena a právo následně vykonáváno, bylo zřejmé, že žalobkyně v době jeho zřízení sice fakticky užívala k bydlení pouze část domu, současně však měla volný přístup i do dalších prostor, v nichž měla uloženy své věci a které dosud bez omezení užívala. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, jak byl výkon služebnosti v praxi realizován a jakým způsobem do něj žalovaný následně zasáhl, zejména stavební úpravou spočívající v omezení přístupu do části domu a pronájmem horních prostor třetím osobám bez souhlasu žalobkyně (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Při výkladu právního jednání tak odvolací soud nevycházel pouze z jazykového vyjádření smluvního ujednání, ale též z vnějších skutkových okolností, z nichž dovozoval skutečnou vůli smluvních stran, jež jim byla známa, případně musela být známa, tedy z okolností uzavření smlouvy a z následného způsobu výkonu zřízeného práva. Za této situace nelze považovat závěr odvolacího soudu o tom, že rozsah služebnosti nelze omezit pouze na místnosti fakticky obývané žalobkyní, za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; odvolací soud tak dostál požadavkům kladeným na výklad právního jednání podle § 556 o. z., jak jsou ustáleně vykládány v judikatuře.
23. Namítá-li konečně žalovaný, že odvolací soud pochybil, jestliže nepřihlížel ke zpětvzetí návrhu na zahájení řízení žalobkyní, přestože se dostalo do dispoziční sféry soudu dříve než jeho následné zpětvzetí, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ale není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalovaného proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
24. Uvedené závěry nelze zvrátit ani tvrzením žalovaného, že namítanou vadou řízení bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv. V této souvislosti dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v tomto kontextu je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pokud dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025).
25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
26. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. formulaci „ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově č. j. 6 C 161/2023-213 ze dne 11. 12. 2024“) ani proti výrokům o
nákladech řízení (tj. proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné 27. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad právní moci podle § 243 o. s. ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025). 28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu