USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
České dráhy, a. s., se sídlem v Praze, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační
číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v
Praze, Křižovnické nám. 1/193, proti žalované Stadler Deutschland GmbH, se
sídlem v Spolkové republice Německo, Berlín, Lessingstrasse 102, reg. č. 74295,
zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze,
Klimentská 1207/10, o zaplacení částky 71.874.695 Kč s příslušenstvím a
příslušenství z částky 196.544 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 42 C 70/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 12 Co 44, 67/2024-1117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 88.765,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 3. 11. 2023, č. j. 42 C 70/2015-1016, ve spojení s usnesením ze dne 26.
1. 2024, č. j. 42 C 70/2015-1086, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 71.874.695 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou
se žalobkyně domáhala na žalované úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
částky 196.544 EUR od 3. 2. 2015 do zaplacení (druhý výrok), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III, IV a V).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 12 Co 44, 67/2024-1117, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
4. V konkrétnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně
právně posoudil otázky:
a) Zda při posouzení příčin zvýšeného opotřebení a poškozování komponent
motorových vozů a existence nároku na slevu z ceny (a její výše) z vad
motorových vozů je nutné zohlednit (jsou relevantní) rovněž vnější vlivy, které
mohou způsobit poškozování a opotřebení součástek motorových vozů.
b) Zda je dodavatel železničních vozů povinen zjišťovat poměry na trati
nad rámec informací sdělených kupujícím (zadavatelem veřejné zakázky) v
zadávací dokumentaci a v kupní smlouvě, pokud je dodavateli známo, na jaké
trati zamýšlí kupující železniční vozy provozovat.
c) Zda v případě, kdy znalec nedodržel své znalecké zadání (neodpověděl
na otázky dle zadání soudu), je soud povinen znalce vyzvat k doplnění jeho
posudku, případně nechat posudek přezkoumat jiným znalcem.
d) Zda účastník řízení může předložit důkaz znaleckým posudkem i po
koncentraci řízení, pokud prokazovanou skutečnost již dříve tvrdil a její
znalecké posouzení navrhoval a/nebo pokud předloženým znaleckým posudkem
reaguje na skutečnosti vyplývající z jiného důkazu, který předtím neměl k
dispozici, a/nebo předloženým znaleckým posudkem osvědčuje své námitky vůči
správnosti jiného znaleckého posudku.
e) Zda se soud dostatečně vypořádá s navrženým a provedeným důkazem
konstatováním, že z důkazu vycházel znalec, navíc za situace, kdy ve znaleckém
posudku znalce není o provedeném důkazu nic uvedeno a znalec vypověděl, že se
důkazem podrobněji nezabýval.
f) Zda může účastník řízení i po koncentraci řízení započíst pohledávku
proti nároku uplatněnému jiným účastníkem v soudním řízení specifikováním
pohledávky odpovídající nároku, kterého se účastník v řízení domáhá.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby
dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolací soud předně předesílá, že ve své ustálené rozhodovací praxi
k vymezení dovolací námitky zaujal stanovisko, dle kterého uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Přípustnost dovolání proto nezakládá otázka nesprávné aplikace § 431
zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) [dovolací
námitka shora označená písm. a)]. Dovolatelka zde totiž zjevně vychází z teze,
že vznik žalobkyní uplatňovaných vad byl (třeba i jen částečně) způsoben
vnějšími vlivy, a to v důsledku nevyhovujícího stavu trati či nevhodného
provozu motorových vozů.
14. Soudy však rozhodovaly za stavu, kdy soud prvního stupně měl za
prokázané, že typové vady uplatněné žalobkyní u žalované jsou vadami
konstrukčními a vliv trati nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že bylo dodáno
vadné zboží, a že vady by se tak dříve či později objevily na všech vozech, a
to zcela bez ohledu na stav trati. Polemizuje-li dovolatelka se závěrem
odvolacího soudu o tom, že vnější vlivy nejsou pro odpovědnost žalované či výši
slevy „právně relevantní“, pak přehlíží, že odvolací soud tento závěr spojil se
zjištěním, že tato skutečnost nevyplývá z provedených důkazů a ani ze žádného
ze znaleckých posudků předložených soudu a jedná se ze strany žalované pouze o
opakovaně uváděnou spekulaci.
15. Dovolatelka svou dovolací argumentací, při níž polemizuje s
výsledkem hodnocení důkazů, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního
posouzení, ale správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní
posouzení založil. Zjištěný skutkový stav však nemůže být v dovolacím řízení
úspěšně zpochybněn a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti
skutkovým zjištěním nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo
usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená
písm. b), neboť i v ní dovolatelka vychází z teze o nezpůsobilosti trati k
provozu, jež však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Jestliže
dovolatelka uzavírá, že po žalované nelze požadovat, aby si zjišťovala nad
rámec informací v zadávací dokumentaci a kupní smlouvě informace o poměrech na
trati a těmto následně přizpůsobovala konstrukční řešení motorových vozů, pak
tímto závěrem nepředkládá k posouzení otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího
soudu spočívalo. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
17. Obdobně, relevantní právní otázku dovolatelka neformuluje ani
odkazem na ustálenou rozhodovací praxi ohledně důkazů předložených po
koncentraci řízení [dovolací námitka shora označená písm. d)]. Za situace, kdy
soudy měly za prokázané, že vady jsou vadami konstrukčního rázu, totiž soud
prvního stupně (stejně jako soud odvolací) hodnotil dovolatelkou předkládané
znaleckého posudky, jimiž měl být prokázán stav trati, jako nadbytečné.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací otázka, zda může
účastník řízení i po koncentraci řízení započíst pohledávku proti nároku
uplatněnému jiným účastníkem v soudním řízení [dovolací námitka shora označená
písm. f)]. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž podává, že odvolací
soud dovodil, že započtení je neplatné pro neurčitost. Odvolací soud v této
souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009. Právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka
žalobkyně nezanikla započtením, neboť žalovaná vůči žalobkyni neučinila úkon
započtení, který by byl natolik určitý, aby z něho bylo jednoznačné, jakou
pohledávku mínila započítat, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu (srov. například rozsudek ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011,
uveřejněný pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudek ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012).
19. Nadto odvolací soud přejímá též závěr soudu prvního stupně o
promlčení, který však dovolatelkou v dovolání zpochybněn není. Dovolací soud ve
své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí
závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z
právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se
při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li
(popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na
němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze
dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
20. Námitky žalované, že odvolací soud měl znalce vyzvat k doplnění
znaleckého posudku, případně nechat posudek přezkoumat jiným znalcem, neboť
znalec nedodržel soudem uložené znalecké zadání [dovolací námitka shora
označená písm. c)], resp. že se soud nedostatečně vypořádal s navrženým a
provedeným důkazem [dovolací námitka shora označená písm. e)], nezakládají
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka těmito námitkami
nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však
může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s.
ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní,
kterou však není námitka žalované proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod
číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn.
23 Cdo 4905/2014).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu