23 Cdo 3269/2023-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně B W T Česká republika s.r.o., se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, identifikační číslo osoby 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalované J. F., zastoupené Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, o zaplacení 992 691,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 439/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 23 Co 103/2023-278, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 1 091 330,67 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdila, že v roce 2019 pro žalovanou zhotovila dílo spočívající v provedení rekonstrukce bazénu na pozemku žalované (dále jen „dílo“), avšak po dokončení díla žalovaná žalobkyni sdělila, že s ní nikdy v žádném právním vztahu nebyla. Vzhledem k tomu, že žalované bylo dodáno dílo v hodnotě 1 691 330,67 Kč, za něž však uhradila pouze zálohu ve výši 600 000 Kč, domáhala se žalobkyně částky 1 091 330,67 Kč jako neuhrazené části ceny díla.
2. Okresní soud Praha – západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 8 C 439/2019-251, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 992 691,30 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž namítla, že jestliže soudy nižších stupňů uzavřely, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o dílo, avšak věc lze posoudit jako bezdůvodné obohacení, měl soud vedle žalobkyně rovněž vyzvat a poučit žalovanou k doplnění tvrzení a navržení důkazů k prokázání uzavření smlouvy o dílo mezi žalobkyní a zesnulým partnerem žalované, což však neučinil, čímž měl věc zatížit vadou. Soudy nižších stupňů dle žalované rovněž pochybily při zjišťování výše bezdůvodného obohacení, jelikož vycházely ze znaleckého posudku, který měl být chybně zadán a zpracován; nadto se soudy nezabývaly údajným nepoctivým jednáním žalobkyně, ani „charakterem prováděných prací“. Podle žalované není z hlediska výše bezdůvodného obohacení rozhodující, jaká byla smluvní cena díla, neboť k uzavření smlouvy nedošlo, nýbrž to, jak byl provedením díla zhodnocen pozemek žalované. Konečně měl odvolací soud zcela pominout „námitku obžalované o uzavření smlouvy ve prospěch třetího“. Dovolání je dle žalované přípustné, neboť odvolací soud se měl při řešení shora uvedených otázek odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil.
5. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, dovolání žalované označila za nepřípustné a nedůvodné a navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Dovolací soud předně uvádí, že rozsah dovolání, který žalovaná blíže nevymezila, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že dovolání směřuje proti výroku I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, neboť dovolací argumentace žalované směřuje toliko proti posouzení věci samé a ve vztahu k výroku II o nákladech řízení postrádá dovolání jakékoliv odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání ani (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. Ve vztahu k výtce, že se odvolací soud nezabýval námitkou týkající se tvrzeného uzavření smlouvy ve prospěch třetí osoby, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
10. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání co do zbylých námitek žalované.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Namítá-li žalovaná, že soudy nižších stupňů pochybily při zjišťování výše bezdůvodného obohacení, jestliže se nezabývaly „charakterem provedených prací“ a tvrzeným nepoctivým jednáním žalobkyně, uplatňuje tím námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je přitom patrné, že ohledně výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely ze znaleckého posudku, jehož zadáním bylo stanovit obvyklou cenu provedeného díla, jež fakticky spočívalo ve vybudování nového bazénu, přičemž zálohy uhrazené partnerem žalované a žalovanou samotnou, k nimž nebyl žalobkyní vystaven daňový doklad (namítané nepoctivé jednání žalobkyně), pak byly zohledněny v celkové výši dlužné částky (srov. body 5, 11, 28 a 30 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod. Skutkové námitky proto ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).
14. K tomu Nejvyšší soud dodává, že judikatura (obecně) vychází ze závěru, že je-li bez právního důvodu vynaložena investice na cizí věc, je rozsah takto nabytého bezdůvodného obohacení zásadně určen mírou zhodnocení daného objektu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2069/2019, jakož i tam citovanou judikaturu). Od kritéria zhodnocení cizí věci je třeba odlišit případy, kdy došlo ke zhodnocení plněním na základě vadného či posléze odpadnuvšího titulu, v nichž je pak žádoucí, aby si restituční povinnosti obou smluvních stran hodnotově odpovídaly, a proto je namístě poměřovat prospěch příjemce plnění obvyklou tržní hodnotou přijaté služby, např. obvyklou cenou provedených stavebních prací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 725/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022, a ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1963/2023).
15. Obvyklou cenou uskutečněných výkonů je pak namístě poměřovat rovněž rozsah bezdůvodného obohacení nabytého provedením stavebních prací na cizí nemovitosti bez právního důvodu, a to tehdy, kdy vlastník stavby (třeba i prostřednictvím svého přímého zástupce) projevil o dotčené výkony zájem, přestože se tento jeho požadavek neprojevil ve vzniku řádného právního jednání způsobilého sloužit coby titul pro dotčený přesun majetkových hodnot (nejedná se tedy o neplatnost, nýbrž o neexistenci právního důvodu), přičemž k plnění docházelo s jeho vědomím a souhlasem, neboť se jeví (přinejmenším) problematickým, pokud by „zhotovitel“, jenž na přání „objednatele“ vykonal určité práce, nemohl dosáhnout vydání majetkového prospěchu, jehož se obohacenému na jeho úkor dostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015).
16. Shora citovaná judikatura je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1792/2021, ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2693/2021, a ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
17. Jestliže tedy odvolací soud – s ohledem na to, že smlouva o dílo je zdánlivým právním jednáním, a právní důvod plnění zde tudíž chybí – při zjišťování výše bezdůvodného obohacení vycházel z obvyklé ceny provedených prací stanovené znaleckým posudkem, jsou jím učiněné závěry v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka žalované tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
18. Mínila-li žalovaná svou námitkou zpochybnit hodnocení dotčeného znaleckého posudku odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). Tato námitka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalovanou namítané porušení poučovací povinnosti odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně), jelikož touto námitkou žalovaná dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.), nýbrž tím namítá toliko procesní vadu, k níž by však dovolací soud mohl přihlížet podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což ovšem v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3517/2022).
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu