USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 608/52, proti žalované L. D., zastoupené Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Stadiony 2719/19, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 80/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2024, č. j. 26 Co 98/2024-505, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2024, č. j. 10 C 80/2015-469, určil, že vůči žalobci jsou právně neúčinné převody vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem, k nimž došlo darovací smlouvou uzavřenou dne 15. 10. 2014 mezi R. D., coby dárcem, a L. B., jako obdarovanou, přičemž účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly
ke dni 15. 10. 2014 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 26 Co 98/2024-505, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
4. V konkrétnosti dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil v posouzení otázek: a) Zda je v souladu s právními předpisy možné pokračovat v řízení a vyhovět žalobě v řízení, ve kterém bylo v rozporu se zákonem řízení přerušeno (s odkazem na § 593 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“) a žaloba měla být zamítnuta. b) Rozložení důkazního břemene. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno na dovolatelku ve věci dokazování tvrzení žalobce k tomu, že uzavření předmětné darovací smlouvy naplnilo podmínku zkracujícího důsledku. c) Jakým způsobem a v jaké výši má být stanovena hodnota majetku dlužníka pro účely posouzení naplnění zkracujícího úmyslu dlužníka napadeným právním jednáním. Dle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka, zda se hodnota movitého majetku dlužníka může v rámci stanovení výše jeho majetku ke dni učinění napadeného jednání posuzovat pouze ve výši jedné třetiny hodnoty věci. d) Splnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
6. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, nebo zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládá právní otázka dovolatelkou shora formulovaná pod písm. a). Závěry vyjádřené v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 (či shodně dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, nebo usnesení ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020) totiž nelze vykládat tak, že by podané žalobě nemělo být vyhověno, jestliže k okamžiku zahájení řízení neměl žalobce za dlužníkem vykonatelnou pohledávku. Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení vysvětlil, že úprava obsažená v ustanovení § 593 o. z. koriguje závěr dřívější judikatury, podle které není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na závěru, že odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, se tím ovšem nic nemění (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 95/2022).
13. Soudy nižších stupňů tuto rozhodovací praxi dovolacího soudu náležitě reflektovaly v odůvodnění svých rozsudků, když odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit, že jestliže k přerušení řízení pravomocně došlo, následně bylo pokračováno v řízení a pohledávka se mezitím vykonatelnou stala, je zde důvod k zamítnutí žaloby pro to, že ke dni podání žaloby pohledávka vykonatelná nebyla (k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněný pod číslem 5/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Přípustnost dovolání nespočívá ani v dovolatelkou tvrzeném nesprávném rozložení důkazního břemene [dovolací námitka shora označená písm. b)], kdy dle dovolacích námitek bylo na dovolatelku přeneseno důkazní břemeno ve věci tvrzení, že dlužník měl dostatečný majetek k úhradě závazku ke dni uzavření darovací smlouvy. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, ve kterém dovolací soud shrnuje závěry své ustálené praxe v tom, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013).
15. Ani v posouzení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchyluje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládá zkrácení pohledávky jako zmenšení dlužníkova majetku, v jehož důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu bylo i v poměrech věci zde vedené. Spočívala-li obrana žalované v námitce, že dlužník disponoval ke dni účinnosti darovací smlouvy dostatečným (jiným) majetkem postačujícím k uspokojení pohledávky žalobce, nelze s ohledem na poznatky rozhodovací praxe shora citované odvolacímu soudu vytýkat závěr, dle kterého důkazní břemeno existence tohoto majetku tíží žalovanou.
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka týkající se stanovení hodnoty dlužníkova majetku [dovolací námitka shora označená písm. c)], neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolatelkou předestřená otázka, zda se hodnota movitého majetku dlužníka může v rámci stanovení jeho výše ke dni učinění napadeného jednání posuzovat pouze ve výši jedné třetiny hodnoty věci, není pro věc určující. Dovolatelka zde totiž přehlíží závěr odvolacího soudu, že z provedeného dokazování vyplývá, a to i v případě zohlednění plné dlužníkem tvrzené hodnoty movitých věcí k rozhodnému datu, že hodnota majetku dlužníka (vyjma předmětných nemovitostí) nepostačovala k uspokojení pohledávky žalobce, kterou je třeba vyčíslit včetně jejího příslušenství.
17. K tomu lze pouze obecně připomenout závěry ustálené rozhodovací praxe, dle které ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Protože se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, zjišťuje se ke stejnému okamžiku i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1231/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3481/2020, v němž se dovolací soud k uvedené judikatuře přihlásil i v podmínkách občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2315/2022).
18. Namítá-li dovolatelka dále v dovolání, že nebyla poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. [dovolací námitka shora označená písm. d)], dlužno uvést, že prostřednictvím uvedené námitky předestírá vadu řízení před soudy nižšího stupně. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Vytýkanou vadou řízení ostatně netrpí.
19. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, či shodně dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
20. Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu, poučení žalované podle § 118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněný pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu