23 Cdo 3487/2024-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BLACKBIRD FINANCIAL, a. s., se sídlem v Praze, Jindřišská 939/20, identifikační číslo osoby 27219305, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 857/18, proti žalované obec Tismice, se sídlem v Tismicích, č. p. 136, identifikační číslo osoby 00235776, zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, o uložení povinnosti zrušit část změny č. 1 územního plánu obce Tismice, eventuálně o zaplacení částky 91.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 181/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 25 Co 205/2024-202, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 25 Co 205/2024-202, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 7. 2024, č. j. 12 C 181/2024-172, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně, s odůvodněním, že jde o žalobu o náhradu škody, domáhá toho, aby žalovaná zrušila část změny č. 1 územního plánu obce Tismice, která byla schválena veřejnou vyhláškou Obecního úřadu Tismice ze dne 17. 6. 2021, jež změnila předmětný územní plán ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně.
3. Soud prvního stupně nejprve poukázal na to, že žalobkyně tvrdí, že se jedná o žalobu na náhradu škody, avšak s eventuálním petitem pro případ, že soud nevyhoví primárnímu petitu na určení změny územního plánu, požaduje náhradu škody ve výši 91.000.000 Kč. Uvedl, že vzhledem k tomu, že se jedná o eventuální petit, nemůže část žaloby vyloučit k samostatnému projednání a řízení zastavit v části týkající se změny územního plánu a pokračovat v řízení o náhradu škody. Dle soudu prvního stupně žalobkyně obchází poplatkovou povinnost a je si vědoma toho, že se jedná „o žalobu ve správním soudnictví“, neboť takovou žalobu již podala a byla projednána všemi soudy soudní soustavy a tato žaloba nebyla úspěšná.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci se žalobkyně domáhá zrušení části územního plánu obce Tismice, věc tak náleží do věcné příslušnosti soudů rozhodujících dle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Řízení proto dle § 104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil.
5. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud jde o primární petit, jde o věc, která nespadá do věcné příslušnosti soudů rozhodujících v občanskoprávních věcech dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Byť žalobkyně žalobu formulovala tak, že žádá, aby žalované byla uložena povinnost zrušit část změny územního plánu, fakticky se jedná o přezkum zákonnosti aktu veřejné správy, který soudům v občanskoprávním řízení nenáleží, a jde o věc správního soudnictví.
7. Ve vztahu k eventuálnímu petitu pak odvolací soud uvedl, že v případě zastavení řízení, v daném případě pro nedostatek věcné příslušnosti, sleduje eventuální žalobní petit osud petitu primárního, a řízení je tak třeba zastavit jako celek. Soud prvního stupně tedy dle odvolacího soudu postupoval správně, jestliže řízení zastavil dle § 104b odst. 1 o. s. ř.
8. Odvolací soud tak usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Konkrétně dovolatelka předkládá následující otázky: a) Zda žalobní petit formulovaný tak, že žalovaná je povinna zrušit část změny č. 1 jejího územního plánu do 15 měsíců od právní moci rozsudku, spadá do pravomoci obecných civilních soudů anebo do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví; b) pokud žalobní petit spadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, zda je to důvod pro zastavení celého řízení, tedy i řízení o eventuálním petitu formulovaném na zaplacení určité peněžité částky, anebo zda tento eventuální petit nesleduje osud primárního petitu a má být o něm obecnými civilními soudy jednáno a rozhodnuto a jak mají soudy přesně postupovat; c) zda má žalobkyně právo formulovat svůj petit tak, jak učinila při vědomí právní úpravy náhrady škody podle § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tak, že primární je naturální restituce a až sekundární peněžitá náhrada škody; d) zda je na zákonodárci či soudech formulovat povinnost k úhradě soudního poplatku a zda situace, kdy se soudu nepozdává, že žalobkyně má zaplatit podle soudu nízký soudní poplatek, může vést soud k sankčnímu rozhodnutí o zastavení řízení o celé žalobě.
10. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení je založeno na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
11. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že primární petit (uložení povinnosti zrušit část změny územního plánu) patří do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, což bylo důvodem pro zastavení řízení. Zdůrazňuje, že ve správním soudnictví se rozhoduje o žalobě (návrhu) přímo na zrušení části územního plánu a právní mocí rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je příslušná část územního plánu obce přímo zrušena, a není tedy uložena povinnost obci dalším postupem dosáhnout změny či zrušení svého územního plánu. Dovolatelka je toho názoru, že u žaloby na náhradu škody postupuje logicky, když dle § 2951 o. z. se škoda nahrazuje primárně uvedením do předešlého stavu (naturální restituce) a jen není-li to dobře možné (anebo žádá-li tak poškozený), nahrazuje se škoda v penězích. Naturální restitucí je v případě předmětné žaloby uvedení právního postavení pozemků do stavu, ve kterém byly před účinností změny územního plánu. Dle žalobkyně předmětná věc tak, jak je formulován žalobní petit, nespadá do pravomoci a příslušnosti správních soudů, ale naopak do pravomoci a příslušnosti civilních soudů, a v dané věci tak nebyl důvod pro postup dle § 104b o. s. ř. Soud neměl řízení zastavit, měl primární petit posoudit a v případě shledání nemožnosti či nedůvodnosti tohoto petitu jej zamítnout.
12. Dovolatelka dále namítá, že soud nesprávně posoudil otázku zastavení řízení v případě žaloby s eventuálním petitem, když měl dle jejího názoru případně zastavit řízení o primárním petitu a pokračovat v řízení o eventuálním petitu. Dovolatelka poukazuje na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že soud se nejprve vypořádá s primárním petitem a poté v tom samém řízení jedná a rozhoduje o eventuálním petitu. Dovolatelka nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jelikož se jedná o žalobu s eventuálním petitem, soud nemůže část žaloby vyloučit k samostatnému projednání a řízení zastavit jen ohledně primárního petitu.
13. Dovolatelka dále poukazuje na formalistický přístup soudů k dané věci a namítá, že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
16. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
17. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
20. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při rozhodování o žalobě s eventuálním petitem [otázka pod písm. b)], kdy dle dovolatelky měl soud zastavit řízení o primárním petitu a pokračovat v řízení o eventuálním petitu.
21. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2053/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3708/2023) o žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, ve vztahu k eventuálnímu petitu vyložil, že se soud může zabývat a rozhodovat o druhém neboli eventuálním (pomocném) petitu až poté, kdy je zjištěna a prokázána neodůvodněnost nebo nemožnost plnění nároku uvedeného v prvním petitu (srov. A. Winterová a kol. Civilní právo procesní. Linde Praha a. s., 1999, s. 328). Pokud soud prvního stupně vyhoví tzv. primárnímu petitu, pak již nerozhoduje o eventuálním petitu, o němž přichází v úvahu rozhodnout až tehdy, dospěje-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020).
22. Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, shrnul, že smyslem žaloby s eventuálním petitem a cílem, se kterým je taková žaloba podávána, je, aby soud v nalézacím řízení na základě zjištěného skutkového stavu postavil najisto, zda lze požadavku uplatněnému tzv. primárním petitem vyhovět, kdy až pro případ zjištění učiněného nalézacím soudem, že tomuto požadavku vyhovět nelze, je žalobním eventuálním petitem uplatněn požadavek jiný. Soud rozhoduje o požadavku uplatněném tzv. eventuálním petitem až v případě, dojde-li k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne. Pokud je naopak v řízení zjištěna možnost přiznat plnění uplatněné primárním petitem, soud žalobě v tomto petitu vyhoví a požadavkem uplatněným eventuálním petitem se již nezabývá.
23. V nyní projednávané věci se odvolací soud neodchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže za situace, kdy zastavil řízení, se samostatně nezabýval požadavkem uplatněným eventuálním petitem, kterým se soud zabývá pouze v případě, dojde-li k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (k samotnému závěru odvolacího soudu o zastavení řízení pak viz dále).
24. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky dovolatelky pod písm. c) a d), jelikož dovolatelka při jejich formulaci přehlíží, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
25. K námitce dovolatelky, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že předmětná věc spadá do věcné příslušnosti správních soudů [otázka pod písm. a)], dovolací soud uvádí, že pro posouzení tohoto závěru odvolacího soudu je rozhodné znění žaloby, tj. zjištění, čeho se žalobkyně podanou žalobou skutečně domáhala.
26. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky posouzení procesního úkonu (žaloby) podle jeho obsahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Dovolání je též důvodné.
28. Dle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
29. Dle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4).
30. Dle § 104b odst. 1 o. s. ř. náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
31. Dle § 101a odst. 1 s. ř. s. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem.
32. Jednou z podmínek, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé (podmínek řízení) a k jejichž splnění přihlíží kdykoliv za řízení, je věcná příslušnost soudu, o kterou se jedná též v případě otázky kompetence mezi soudy, které projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.), a soudy, které rozhodují podle zvláštního zákona [zákona č. 150/2002 Sb.] věci správního soudnictví (srov. § 7 odst. 4 o. s. ř., § 4 s. ř. s.). Náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, postupuje soud podle ustanovení § 104b o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4775/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3979/2018).
33. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, či ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013, nebo jeho usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, nebo ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017).
34. Zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby, a tedy i jejího petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 660/2022).
35. V nyní projednávané věci odvolací soud uvedl, že se žalobkyně domáhá, aby žalovaná zrušila část změny č. 1 územního plánu obce Tismice, přičemž dle žalobkyně se jedná o žalobu na náhradu škody. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že „fakticky se jedná o přezkum zákonnosti aktu veřejné správy“, a věc tak spadá do správního soudnictví a je nutno řízení zastavit dle § 104b o. s. ř. Tento závěr odvolacího soudu je však nesprávný.
36. Žalobkyně v žalobě totiž poukazuje mj. na závazné stanovisko obce Tismice ze dne 25. 3. 2015, v němž dle jejího názoru tato výslovně a závazně projevila souhlas pod podmínkou uzavření plánovací smlouvy, a dále na následně uzavřené plánovací smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou (dne 29. 5. 2015 a dne 5. 10. 2015). Dle žalobkyně z předmětného závazného souhlasu (stanoviska) a plánovacích smluv lze dovodit soukromoprávní smluvní závazek obce Tismice nemařit projekt výstavby. Žalobkyně tak dovozuje porušení smluvní povinnosti ze strany žalované dle § 2913 o. z. a dále též porušení dobrých mravů dle § 2909 o. z., jakož i zásad dle § 3 odst. 2 písm. d) o. z., § 3 odst. 2 písm. f) o. z., § 6 o. z. a § 8 o. z. Následkem porušení smluvní povinnosti, jakož i porušení dobrých mravů a dalších ustanovení o. z., došlo dle žalobkyně ke vzniku majetkové újmy (škody) na její straně. V žalobě dále žalobkyně blíže odůvodňuje okamžik vzniku škody, otázku zavinění, příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované a též výši škody. Odkazuje na ustanovení § 2951 o. z. s tím, že naturální restitucí je v případě dané žaloby uvedení právního postavení pozemků do stavu, ve kterém byly před účinností předmětné změny územního plánu obce Tismice. Žalobní petit je pak formulován tak, že se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost zrušit blíže specifikovanou část změny č. 1 územního plánu obce Tismice, in eventum, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 91.000.000 Kč.
37. Lze rovněž poukázat na to, že žalobkyně se již správní žalobou domáhala zrušení opatření obecné povahy (změny č. 1 územního plánu ze dne 10. 6. 2021) návrhem dle § 101a s. ř. s., a to neúspěšně, kdy Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 43 A 47/2022-62, tento návrh zamítl (kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. 5 As 278/2022-66). Ústavní soud následně odmítl podanou Ústavní stížnost usnesením ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 484/24, přičemž zároveň vyslovil, že žalobkyni bylo „správními soudy vysvětleno, že nároků z titulu smluvní či předsmluvní odpovědnosti vedlejší účastnice se může případně domáhat v občanskoprávním řízení“. Uvedené zmiňuje rovněž žalobkyně v podané žalobě.
38. Z uvedeného je zřejmé, že předmětná žaloba dle svého obsahu není návrhem na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu § 101a a násl. s. ř. s., naopak žalobkyní v žalobě tvrzené skutečnosti svědčí o primárním petitem uplatněném nároku na náhradu škody uvedením do předešlého stavu, k jehož projednání je dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení.
39. Jestliže tedy odvolací soud, aniž by se zabýval podanou žalobou z hlediska jejího obsahu, dospěl k závěru, že „byť žalobkyně formulovala žalobu tak, že žádá, aby žalované byla uložena povinnost zrušit část změny územního plánu, fakticky se jedná o přezkum zákonnosti aktu veřejné správy, který soudům v občanskoprávním řízení nenáleží, a jde o věc správního soudnictví“, je jeho
právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné. 40. Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud již samostatně nezabýval dalšími námitkami dovolatelky týkajícími se nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. 41. Dovolací soud závěrem zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá možnou důvodnost či nedůvodnost takto uplatňovaného soukromoprávního nároku na náhradu škody. Současně poukazuje na to, že se ani nemohl v tomto dovolacím řízení zabývat otázkou výše poplatkové povinnosti v takovém konkrétním případě nároku na náhradu škody. 42. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil je také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 43. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu