USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce V.
P., narozeného XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se
sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalované BAK stavební
společnosti, a. s., se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo
osoby 28402758, o zaplacení 1 009 596 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 586 882
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37
Cm 78/2011 a pod sp. zn. 37 Cm 71/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 4 Cmo 214/2019-465, 4 Cmo
213/2019, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 37 Cm
78/2011-436 (již druhým v pořadí), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku 1 009 596 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení
(výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení
částku 15 241 Kč (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 37 Cm
71/2011-520 (také již druhým v pořadí), zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobci částku 586 882 Kč s tam specifikovanými úroky z
prodlení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů
řízení částku 15 241 Kč (výrok III).
Vrchní soud v Praze poté, co spojil výše uvedené věci vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 78/2011 a 37 Cm 71/2011 ke společnému
odvolacímu řízení, rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil oba výše uvedené
rozsudky soudu prvního stupně (první výrok) a žalované nepřiznal náhradu
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (podle jeho
obsahu napadal jen část prvního výroku, jíž bylo rozhodnuto o věci samé), jehož
přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítal nesprávnost právního posouzení věci
a navrhoval zrušení napadeného rozsudku a též rozsudků soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a její přikázání jinému
senátu. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout, považovala ho za nepřípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí navyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proto nezakládá odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, sp. zn. 32 Cdo 451/2013 a sp. zn. 32 Cdo 1404/2019
(jde o rozsudky ze dne 30. 3. 2010, ze dne 10. 2. 2015 a ze dne 1. 7. 2019), v
nichž Nejvyšší soud konstatoval, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva (v
režimu obchodního zákoníku) ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze
dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze písemně, a že
na nedostatek písemné formy právního úkonu je třeba použít obecná pravidla o
relativní neplatnosti právních úkonů obsažená v § 40a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014
(též odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS
1264/11, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) a dovolací argumentace žalobce, že
žalovaná nikdy v minulosti neuplatnila námitku relativní neplatnosti.
Oproti
názoru prezentovanému žalobcem v dovolání odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) neshledal žalobní nárok nedůvodným na základě závěru o
neplatnosti žalobcem tvrzených konkludentních dohod se žalovaným ohledně
provedení dalších prací pro nedostatek jejich formy, nýbrž dospěl k závěru, že
nebylo prokázáno, že by se vůbec jednalo o tzv. vícepráce objednané žalovanou,
neboť podpis stavbyvedoucího Z. D. na zjišťovacích protokolech (obsahujících
položkový rozpočet s výkazem výměr) takovou dohodu neprokazoval. Podle smlouvy
byl zástupcem žalované s oprávněním uzavírat veškeré smlouvy Z. Č. a fakturaci
byl oprávněn za žalovanou odsouhlasovat hlavní stavbyvedoucí J. M. Odvolací
soud také vyšel ze zjištění, že žalobce neprokázal, jaké konkrétní práce jím
byly nad rámec díla sjednaného dle smlouvy o dílo provedeny, a že některé
tvrzené práce vůbec nebylo možno podle popisu žalobce ocenit. Navíc položkové
rozpočty (obsahující položky, které měly být podle tvrzení žalobce provedeny)
byly označeny kódy, které v době jejich provádění ještě neexistovaly. Odvolací
soud tedy vycházel zejména ze závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ke
svému tvrzení, že takové práce pro žalovanou provedl. Otázku neplatnosti dohod
pro nedostatek jejich formy odvolací soud zjevně neřešil a na jejím řešení
napadené rozhodnutí nezáviselo. Značná část dovolání je tvořena polemikou žalobce se skutkovými závěry
odvolacího soudu a prezentací jeho vlastního hodnocení důkazů a vlastních
skutkových závěrů, na jejichž základě pak považuje právní posouzení věci
odvolacím soudem za nesprávné. Žalobce tím ve skutečnosti nezpochybňuje
správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž
odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv otázkám
skutkovým. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na
vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů
odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu.
Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky
takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem
tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen
„R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo
843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015,
sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li
být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání
zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací
soud odchýlil (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Žalobce v souvislosti se zpochybněním závěru odvolacího soudu, podle kterého
položkový rozpočet podepsaný stavbyvedoucím žalované Z. D., nelze považovat za
řádný smluvní dodatek k původním smlouvám o dílo (i vzhledem k tomu, jak byly
vymezeny osoby oprávněné jednat za žalovanou v písemných smlouvách o dílo), v
dovolání poukazoval na „rozhodnutí Nejvyššího soudu, který judikoval, že
stavbyvedoucí je oprávněn k uzavírání smluv“. Takové rozhodnutí dovolacího
soudu blíže neoznačil a jeho vyjádření nelze považovat za splnění požadavku
uvedeného v § 241a odst. 2 o. s. ř. dostatečně zřetelně vymezit judikaturu
dovolacího soudu, s níž má být dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu týkající se výkladu § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, ve vztahu k obvyklé činnosti
stavbyvedoucího. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo
4931/2010, přijal a odůvodnil závěr, že s výkonem činnosti osoby pověřené
činností stavbyvedoucího není obvykle spojeno oprávnění měnit smlouvu o dílo.
Neobvyklost tohoto oprávnění stavbyvedoucího vyplývá především z činností,
které stavbyvedoucí na stavbě obvykle vykonává, a dále z obvyklých smluvních
ujednání, v nichž jsou uváděny osoby oprávněné jednat ve věcech smluvních a
technických, k nimž stavbyvedoucí nepatří, popř. lze tuto neobvyklost dovozovat
i ze smluvních ujednání, jimiž je upravováno sjednávání změn smlouvy (tj.
zejména víceprací).
Ústavní soud vysvětil ve svém nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sb., že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl.
4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo
posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Zdůraznil přitom, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví srozumitelný, legitimní a
přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení
přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího
důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k
relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího
důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a
odst. 2 o. s. ř. To platí i tehdy, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně
zaručených práv a má tak možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti
dovolání dostát v intencích shora citovaného nálezu i tím, že se vymezí krom
rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019).
Namítal-li žalobce, že postupem soudů obou stupňů, které neprovedly některé jím
navrhované důkazy, došlo „k závažnému porušení jeho ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces“, nevymezil k této námitce žádný z předpokladů přípustnosti
dovolání a nedostál tak výše citovaným požadavkům kladeným na obsah dovolání.
Ostatně při tomto tvrzení o procesním pochybení soudů nižších stupňů žalobce
neformuloval ani žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného nebo
procesního práva. Prostřednictvím citované námitky tak žalobce ve skutečnosti
vytýká odvolacímu soudu vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k
jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v
projednávané věci není naplněno. Přípustnost dovolání tudíž tyto námitky
založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 12. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu