23 Cdo 3580/2023-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové, a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BOHEMIA MCT Company, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Trojická 1910/7, identifikační číslo osoby 24673463, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Krpcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, proti žalované T.E.L.S. Transeuropean Logistic Services Ltd., se sídlem v Prospect House Suite 22, 2 Athenaeum Road, Whetstone, Londýn N20 9AE, registrační číslo 04303303, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1079/3a, o zaplacení 57 139 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 76/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2023, č. j. 47 Co 61/2023 – 378,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 3 C 76/2018-338, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 57 139 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody za ztracené zboží (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 140 553,60 Kč (výrok II) a dále rozhodl, že Česká republika – Okresní soud v Havlíčkově Brodě nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 37 470 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které podle svého obsahu směřovalo toliko do výroku o věci samé (proti části prvního výroku). Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci odvolacímu soudu (sic!) k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považovala napadené rozhodnutí za věcně správné, dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky, „zda lze právní jednání přepravce z Úmluvy CMR, kterým nabízí odesílateli plnění v podobě náhrady škody za ztracenou zásilku, a odesílatel s přepravcem o tomto nabízeném plnění jedná, považovat za uzavření dohody o mimosoudním jednání ve smyslu ustanovení § 647 OZ, a to včetně právního následku stavění promlčecí lhůty dle článku 32 odst. 3 Úmluvy CMR ve spojení s § 647 OZ" a „zda lze právní jednání přepravce z Úmluvy CMR, kterým nabízí odesílateli plnění v podobě náhrady škody za ztracenou zásilku, i poté, co formálně odmítne reklamaci odesílatele ve smyslu čl.
32 odst. 2 Úmluvy CMR považovat za projev vůle přepravce, kterým přepravce pokračuje v reklamačním řízení“, jež podle žalobkyně nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny.
Při formulaci těchto otázek totiž žalobkyně vychází ze skutkového stavu, podle kterého bylo jednáno mezi žalobkyní (odesílatelem) a žalovanou (přepravcem) o nabídce plnění v podobě náhrady škody za ztracenou zásilku učiněné žalovanou žalobkyni po odmítnutí reklamace. Takový závěr o skutkovém stavu ovšem odvolací soud neučinil, neboť vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalovaná písemně odmítla reklamaci žalobkyně a vrátila žalobkyni k ní připojené doklady dne 20. 3. 2017, že dopisem ze dne 15.
9. 2017 žalovaná žalobkyni sdělila, že slovenská policie, která vyšetřovala ztrátu zboží, zaslala žalované opis usnesení o odložení věci a žalovaná odmítla nárok žalobkyně z důvodu uplynutí promlčecí doby, a že v reakci na tento dopis žalobkyně žalované dne 16. 1. 2018 sdělila, že nesouhlasí s odmítnutím nároku pro uplynutí promlčecí doby s tvrzením, že nárok byl odmítnut emailem ze dne 29. 5. 2017 a jednoroční promlčecí doba neuplynula. Odvolací soud pak také zjevně vycházel ze zjištění, že po doručení jednoznačného a konečného písemného odmítnutí nároků včetně dokladů, které byly k reklamaci připojeny, probíhala „jakási elektronická komunikace žalobkyně s Asociací vzájemného pojištění TT Klub, resp. Panditrans za TT Club (zřejmě pojistitel žalované)“.
Odvolací soud tedy neměl za zjištěný skutkový stav, podle kterého by po písemném odmítnutí reklamace a vrácení dokladů žalované žalobkyni probíhalo mezi účastnicemi jednání o nabídce žalované na poskytnutí náhrady škody (ze kterého vychází žalobkyně v dovolání), nýbrž vycházel ze zjištění o elektronické komunikaci mezi žalobkyní a jinou společností, která byla zřejmě pojistitelem žalované. Na řešení výše formulovaných právních otázek vycházejících z odlišného skutkového stavu tedy napadené rozhodnutí nezáviselo, odvolací soud je neřešil.
Žalobkyně prostřednictvím těchto otázek ve skutečnosti v dovolání zpochybňuje skutkový stav, z nějž odvolací soud při svém právním posouzení vycházel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Vytýká-li žalobkyně v dovolání odvolacímu soudu (též soudu prvního stupně), že rezignoval na právní zásadu vyjádřenou v § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), a neposuzoval právní jednání podle jeho obsahu a vůle jednajících osob, pak ve vztahu k této námitce nesprávného právního posouzení (nesprávné aplikace výkladových pravidel soudem) v dovolání řádně nevymezila žádný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například R 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (podle žalobkyně také dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu), „zda lze považovat nabídku poskytnutí pojistného plnění od pojistitele dopravce … dovolatelce jako odesílateli v rámci závazkového vztahu založeného dle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě …, a to jako náhradu škody za ztrátu zásilky, … za uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka ve smyslu ustanovení § 647 o.
z., a to s důsledky stavení promlčecí lhůty“, neboť ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž při svém právním posouzení věci, při kterém aplikoval čl. 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), o jednoroční promlčecí době nároků z přeprav, na něž se Úmluva CMR vztahuje, odkázal též na čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, který upravuje stavení promlčecí doby až do dne, kdy dopravce písemně odmítne reklamaci a vrátí k ní připojené doklady, a podle kterého pozdější reklamace v téže věci již běh promlčecí doby nestaví.
Výslovně odkázal také na čl. 32 odst. 3 Úmluvy CMR, podle kterého se stavení běhu promlčecí doby řídí právem platným u soudu, u něhož se právní věc projednává, s výjimkou ustanovení odstavce 2. Odvolací soud přitom uzavřel, že jednoroční promlčecí doba žalobkyní uplatněného nároku počala běžet až poté, co žalovaná písemně odmítla reklamaci žalobkyně a vrátila jí připojené doklady. V návaznosti na žalobní tvrzení, podle kterých následná elektronická komunikace byla pokračováním v reklamačním řízení, věc posoudil podle citovaného čl.
32 odst.
2 Úmluvy CMR, s tím, že si žalovaná „zajistila“ písemným odmítnutím reklamace a vrácením k ní připojených dokladů, že promlčecí doba v její prospěch začala běžet. Dodal, že žalobkyně podcenila riziko promlčení nároku a „bez ohledu na citovanou úpravu a doručení jednoznačného a konečného písemného odmítnutí nároků včetně dokladů, které byly k reklamaci připojeny … nedůvodně spoléhala na to, že promlčecí doba nezačala běžet, pokud probíhala jakási elektronická komunikace …“. Odvolací soud tedy měl za to, že čl.
32 odst. 2 Úmluvy CMR (jehož dikce podle odvolacím soudem též výslovně zmíněného čl. 32 odst. 3 Úmluvy CMR představovala výjimku z aplikace práva platného u soudu, u kterého byla věc projednávána) vylučovalo stavení promlčecí doby po odmítnutí reklamace a vrácení připojených dokladů, tedy i pro případ žalobkyní tvrzeného dalšího pokračování v reklamačním řízení spočívajícího v následné elektronické komunikaci. Tvrzení, že při elektronické komunikaci mělo dojít k uzavření dohody o mimosoudním jednání ve smyslu § 647 o.
z. (tj. že projevená vůle účastníků komunikace směřovala k takovému právnímu jednání mezi žalobkyní a žalovanou) přitom žalobkyně uplatňuje poprvé až v dovolání (k nepřípustnému uplatňování argumentace až v dovolacím řízení srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2950/2022, a ze dne 5.
12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023). Na základě aplikace čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR tak odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) výklad § 647 o. z. (tj. výklad neaplikovaného práva platného u soudu, u kterého byla věc projednávána) ani posouzení (až následně v dovolání uplatněného) tvrzení žalobkyně o existenci dohody o mimosoudním jednání žalobkyně a žalované podle tohoto ustanovení uzavřené prostřednictvím elektronické komunikace. Samotné posouzení právní otázky výkladu čl. 32 odst. 2 a 3 Úmluvy CMR odvolacím soudem ani právní otázky vztahu mezi úpravou stavení promlčecí lhůty podle čl.
32 odst. 2 Úmluvy CMR a národními právními úpravami stavení promlčecí doby (lhůty) přitom nebylo v dovolání relevantně zpochybněno. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani tvrzení žalované o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kterou se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009) a zároveň porušit právo žalobkyně na spravedlivý proces. Oproti obsahu rozhodnutí odvolacích soudů, která byla předmětem posuzování v tam Nejvyšším soudem projednávaných věcech, v nyní posuzované věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí své úvahy dostatečně ozřejmil.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vycházel, z jakých důkazů byl tento skutkový stav zjištěn, a na základě jakého právního posouzení je jeho rozhodnutí založeno – jak je ostatně patrné z výše uvedeného shrnutí.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, a jako nepřezkoumatelné je tedy považovat nelze (k tomu srov. například rozsudek 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Pro zjevnou skutkovou odlišnost se tak odvolací soud v nyní posuzované věci nemohl odchýlit od závěrů přijatých v rozhodnutích, na která žalobkyně odkazovala. Pokud v souvislosti s naposledy zmíněnou argumentací žalobkyně spatřovala odchýlení odvolacího soudu od jí zmíněných rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces i v tom, že se odvolací soud dopustil vad řízení tím, že uzavřel, že „námitku odpovědnosti žalované za ztrátu zásilky a s tím spojenou právní otázku délky promlčecí lhůty vznesla až po koncentraci řízení“, a v tom, že nebyla poučena soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř. o povinnosti navrhnout skutečnosti a důkazy k tvrzení, že její nárok není promlčen, pak v tomto ohledu jsou odkazy na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela nepřípadné, neboť v žádném z nich se dovolací soud nezabýval otázkami koncentrace řízení či splněním poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. . Prostřednictvím této argumentace tak žalobkyně fakticky uplatňuje námitky vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Pro úplnost lze dodat k první z uvedených námitek, že odvolací soud neučinil závěr, který mu přisuzuje žalobkyně, neboť jako uplatněné až po koncentraci řízení považoval tvrzení žalobkyně, kterým namítala „existenci úmyslu či hrubé nedbalosti“ při škodním jednání žalované, tj. tvrzení o takovém jednání žalované svědčícím o existenci některé z uvedených forem zavinění, které mohly znamenat odlišnou (tříletou) promlčecí lhůtu.
V případě druhé námitky pak žalobkyně přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní, pro který by mohlo být významné nesplnění poučovací povinnosti soudem podle § 118a o. s. ř. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu