USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16,
identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 2, za účasti T. N., nar. XY, bytem v XY,
zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská
588/13, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 95/2018, o dovolání účastníka proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 29 Co 193/2021-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j. 15 C 95/2018-41,
rozhodl tak, že:
- zamítl žalobu žalobkyně, aby soud nahradil v plném rozsahu nález
Finančního arbitra ze dne 30. 1. 2018, č. j. FA/SR/ZP/770/2016-4 (dále jen
„nález Finančního arbitra“), potvrzený rozhodnutím Finančního arbitra o
námitkách ze dne 3. 4. 2018, č. j. FA/SR/ZP/770/2016-19 (dále jen „rozhodnutí
Finančního arbitra o námitkách“), tak, že návrh účastníka ze dne 24. 5. 2016 se
zamítá (výrok I.);
- zastavil řízení v rozsahu, ve kterém žaloba účastníka směřovala proti
výroku II. nálezu Finančního arbitra ve spojení s rozhodnutím Finančního
arbitra o námitkách (výrok II.);
- v rozsahu výroku IV. nahradil nález Finančního arbitra ve spojení s
rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách tak, že žalobkyně je povinna
zaplatit účastníkovi zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky
73.191 Kč od 12. 1. 2016 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu žalobu účastníka,
aby soud nahradil nález Finančního arbitra ve spojení s rozhodnutím Finančního
arbitra o námitkách tak, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi částku
175.000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok III.) a
- rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání účastníka odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. v části věty za středníkem a
ve výroku IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podal účastník (dále
též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř.
K dovolání účastníka se žalobkyně vyjádřila tak, že dle jejího názoru se
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
dovolání proto není přípustné a je namístě jej odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání účastníka rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o souladu námitky promlčení s
dobrými mravy je nesprávný. Odvolací soud se dle dovolatele odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je žalobkyně
v dobré víře a může se námitkou promlčení dovolávat principu právní jistoty. Odvolací soud se měl odchýlit konkrétně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, tím, že námitku promlčení vznesenou
žalobkyní připustil. Dovolatel uvádí, že žalobkyně při přijímání pojistného
nejpozději dne 5. 6. 2012 nebyla v dobré víře, neboť s ohledem na její
předchozí znalost skutkových okolností věděla, že toto může být bezdůvodným
obohacením, a proto nemohla účinně námitku promlčení vznést. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 33
Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo
2826/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019). Odepřít účinky námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy lze přitom toliko
na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení
se žalovaný námitkou promlčení brání. Relevantní jsou tedy v naznačeném směru
okolnosti, za kterých byla uplatněna námitka promlčení, nikoli fakta, z nichž
je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
444/2018, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3175/2018). Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými
mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním
přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu
soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího.
Nejvyšší soud posuzuje pouze to,
zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené
zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne
24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1948/2018). V nyní projednávané věci odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně,
uzavřel, že pojišťovna námitku promlčení neuplatnila v rozporu s dobrými mravy
a na straně pojišťovny nedošlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení. Uvedl, že
skutečnost, že účastníci uzavřeli předmětnou pojistnou smlouvu, která byla
posléze shledána absolutně neplatnou, neznamená, že námitka promlčení byla v
rozporu s dobrými mravy. Pojišťovna neměla v úmyslu uzavřít neplatnou smlouvu a
získat tak neoprávněný majetkový prospěch na úkor T. N. Uzavřel-li tedy odvolací soud, vycházejíc z individuálních skutkových okolností
projednávané věci, které dovolacímu přezkumu nepodléhají, že uplatnění námitky
promlčení žalobkyní v rozporu s dobrými mravy nebylo, neshledávajíc okolnosti
dané kauzy tak specifickými, že by opodstatňovaly aplikaci zmiňovaného
korektivu, neshledal dovolací soud jím učiněný závěr nepřiměřeným a nesouladným
se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, když v uvedeném rozhodnutí
dovolací soud na základě konkrétních skutkových okolností tam projednávané věci
shledal námitku promlčení vznesenou žalobcem rozpornou s dobrými mravy, mj. z
důvodu nedostatku dobré víry původního žalobce. V nyní řešené věci však
odvolací soud neshledal existenci okolností odůvodňujících závěr o rozporu
vznesené námitky s dobrými mravy a Nejvyšší soud tuto jeho úvahu, jak výše
uvedeno, zjevně nepřiměřenou neshledal. Dovolací soud též poukazuje na to, že
dovolatel v této souvislosti vychází z vlastních skutkových tvrzení ohledně
vědomosti žalobkyně nejpozději dne 5. 6. 2012 o tom, že pojistné může být
bezdůvodným obohacením. Jak přitom Nejvyšší soud vyložil např. v rozhodnutí ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud,
a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Jestliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami,
že své rozhodnutí řádným způsobem neodůvodnil a že v řízení nebyl řádně zjištěn
skutkový stav, jedná se o námitky směřující do vad řízení. Námitka vady řízení
nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá
kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř.
není
ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i
kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám
řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v
části týkající se náhrady nákladů řízení. Proti této části napadeného rozsudku
však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k ní postrádá dovolání
jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že k podání dovolatele datovanému 24. 2. 2022,
které bylo označeno jako „doplnění právní argumentace k podanému dovolání“,
nemohl při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet, neboť změna vymezení
důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve
smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 182/2016, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 921/2020).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání účastníka podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu