USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 2, za účasti T. N., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 95/2018, o dovolání účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 29 Co 193/2021-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Účastník je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j. 15 C 95/2018-41, rozhodl tak, že: - zamítl žalobu žalobkyně, aby soud nahradil v plném rozsahu nález Finančního arbitra ze dne 30. 1. 2018, č. j. FA/SR/ZP/770/2016-4 (dále jen „nález Finančního arbitra“), potvrzený rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne 3. 4. 2018, č. j. FA/SR/ZP/770/2016-19 (dále jen „rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách“), tak, že návrh účastníka ze dne 24. 5. 2016 se zamítá (výrok I.); - zastavil řízení v rozsahu, ve kterém žaloba účastníka směřovala proti výroku II. nálezu Finančního arbitra ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách (výrok II.); - v rozsahu výroku IV. nahradil nález Finančního arbitra ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách tak, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 73.191 Kč od 12. 1. 2016 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu žalobu účastníka, aby soud nahradil nález Finančního arbitra ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách tak, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi částku 175.000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok III.) a
- rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání účastníka odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. v části věty za středníkem a ve výroku IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podal účastník (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání účastníka se žalobkyně vyjádřila tak, že dle jejího názoru se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání proto není přípustné a je namístě jej odmítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání účastníka rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o souladu námitky promlčení s dobrými mravy je nesprávný. Odvolací soud se dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je žalobkyně v dobré víře a může se námitkou promlčení dovolávat principu právní jistoty.
Odvolací soud se měl odchýlit konkrétně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, tím, že námitku promlčení vznesenou žalobkyní připustil. Dovolatel uvádí, že žalobkyně při přijímání pojistného nejpozději dne 5. 6. 2012 nebyla v dobré víře, neboť s ohledem na její předchozí znalost skutkových okolností věděla, že toto může být bezdůvodným obohacením, a proto nemohla účinně námitku promlčení vznést. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019). Odepřít účinky námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy lze přitom toliko na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání. Relevantní jsou tedy v naznačeném směru okolnosti, za kterých byla uplatněna námitka promlčení, nikoli fakta, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3175/2018). Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího.
Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018). V nyní projednávané věci odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že pojišťovna námitku promlčení neuplatnila v rozporu s dobrými mravy a na straně pojišťovny nedošlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení.
Uvedl, že skutečnost, že účastníci uzavřeli předmětnou pojistnou smlouvu, která byla posléze shledána absolutně neplatnou, neznamená, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Pojišťovna neměla v úmyslu uzavřít neplatnou smlouvu a získat tak neoprávněný majetkový prospěch na úkor T. N. Uzavřel-li tedy odvolací soud, vycházejíc z individuálních skutkových okolností projednávané věci, které dovolacímu přezkumu nepodléhají, že uplatnění námitky promlčení žalobkyní v rozporu s dobrými mravy nebylo, neshledávajíc okolnosti dané kauzy tak specifickými, že by opodstatňovaly aplikaci zmiňovaného korektivu, neshledal dovolací soud jím učiněný závěr nepřiměřeným a nesouladným se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, když v uvedeném rozhodnutí dovolací soud na základě konkrétních skutkových okolností tam projednávané věci shledal námitku promlčení vznesenou žalobcem rozpornou s dobrými mravy, mj. z důvodu nedostatku dobré víry původního žalobce. V nyní řešené věci však odvolací soud neshledal existenci okolností odůvodňujících závěr o rozporu vznesené námitky s dobrými mravy a Nejvyšší soud tuto jeho úvahu, jak výše uvedeno, zjevně nepřiměřenou neshledal.
Dovolací soud též poukazuje na to, že dovolatel v této souvislosti vychází z vlastních skutkových tvrzení ohledně vědomosti žalobkyně nejpozději dne 5. 6. 2012 o tom, že pojistné může být bezdůvodným obohacením. Jak přitom Nejvyšší soud vyložil např. v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Jestliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, že své rozhodnutí řádným způsobem neodůvodnil a že v řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav, jedná se o námitky směřující do vad řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o.
s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř.
není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části týkající se náhrady nákladů řízení. Proti této části napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k ní postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že k podání dovolatele datovanému 24. 2. 2022, které bylo označeno jako „doplnění právní argumentace k podanému dovolání“, nemohl při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet, neboť změna vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 182/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 921/2020).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání účastníka podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu