23 Cdo 3706/2022-634
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce
statutárního města Ostrava, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 1803/8,
identifikační číslo osoby 00845451, zastoupeného Mgr. Tomášem Zachou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalované AMADEUS Real Estate, a.s.,
se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, identifikační číslo osoby 27241131,
zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská
1207/10, o peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27
C 204/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 7. 2022, č. j. 36 Co 125/2022-592, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 34 558 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího advokáta.
1. Žalobce se v řízení (po rozšíření žaloby a jejím částečném zpětvzetí
a poté, co byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2020, č. j.
27 C 204/2013-312, žaloba pravomocně zamítnuta co do částky 54 149 518,96 Kč)
domáhal po žalované zaplacení částky 15 208 09,93 Kč na základě kupní smlouvy a
smlouvy o předkupním právu ev. č. 1625/2009/LPO ze dne 29. 5. 2009 včetně
jejího dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2009 (dále jen „kupní smlouva“). Konkrétně
požadoval zaplacení částky 1 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6.
2013 do zaplacení a částky 1 680 481,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2.
4. 2014 do zaplacení jako částí smluvní pokuty (které nezanikly započtením) za
prodlení žalované s úhradou roční splátky kupní ceny (splatné do konce ledna
2013), dále částky 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6. 2013 do
zaplacení tvořené dvěma smluvními pokutami po 1 000 000 Kč za předčasné podání
žádosti o vydání územního rozhodnutí žalovanou a nepodání řádné žádosti o
vydání územního rozhodnutí, částky 5 240 512,83 Kč odpovídající zákonným úrokům
z prodlení žalované s úhradou částí smluvních pokut (které již v mezidobí
zanikly započtením) za její prodlení se zaplacením splátek kupní ceny a částky
4 987 016,06 Kč jako zákonných úroků z prodlení žalované s úhradou pěti splátek
kupní ceny (ve výši vždy 4 154 003,80 Kč splatných do 31. 1. 2013, 31. 1. 2014,
31. 1. 2015, 31. 1. 2016 a 31. 1. 2017), a to vždy za dobu od prvního dne
prodlení do dne 12. 3. 2018, kdy žalobce od kupní smlouvy odstoupil.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 27 C
204/2013-477 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 1 300 000 Kč s příslušenstvím, částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím,
částku 1 680 481,04 Kč s příslušenstvím, částku 5 240 512,83 Kč a částku 4 987
016,06 Kč (výrok I), řízení zastavil co do úroku z prodlení v zákonné výši z
částky 20 770 019 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40 /1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“),
neboť mezi účastníky byla dne 29. 5. 2009 uzavřena smlouva týkající se prodeje
nemovitostí, v níž žalobce nevystupoval jako samosprávná jednotka při
zajišťování veřejných potřeb podle § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“),
nýbrž jako vlastník nemovitostí při jejich prodeji. Mimo jiné uzavřel, že
žalobce od smlouvy odstoupil dne 12. 3. 2018. Ve vztahu k žalobcem požadovanému
nároku na zaplacení částky 4 987 016,06 Kč jako úroků z prodlení žalované s
úhradou splátek kupní ceny za dobu do odstoupení od smlouvy soud prvního stupně
konstatoval, že úprava v zákoně č. 40/1964 Sb. nevycházela ze zásady, že
příslušenství automaticky následuje osud věci hlavní, a že podle § 48 odst. 2
obč. zák. se odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, výjimku z
popsaného pravidla tvoří pouze případy, kdy se smluvní strany dohodnou, že
některá práva a povinnosti odstoupením od smlouvy nezanikají. Měl přitom za
zjištěné, že žádné smluvní ujednání nestanovilo, že by po odstoupení od smlouvy
měl žalobce nárok na zaplacení úroků z prodlení se splátkami kupní ceny.
Poukázal však na závěry odborné literatury a rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, podle kterých sice odstoupením od smlouvy zaniká hlavní závazek, jakož i
vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní
pokutu, která je samostatným majetkovým nárokem. Dovodil, že i nárok na úrok z
prodlení existuje a trvá i po odstoupení od kupní smlouvy, když plní sankční a
sanační funkci. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které
příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem
právních vztahů. Jelikož ke dni odstoupení od kupní smlouvy existoval nárok na
zaplacení úroků z prodlení s úhradou jednotlivých splátek kupní ceny, soud
prvního stupně přiznal žalobci nárok na zákonné úroky z prodlení od 1. 2. 2013,
1. 2. 2014, 1. 2. 2015, 1. 2. 2016 a od 1. 2. 2017, a to vždy do dne 12. 3.
2018, kdy žalobce odstoupil od smlouvy, v souhrnné výši 4 987 016,06 Kč.
4. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolaní žalované
proti výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil ohledně
částky 4 987 016,06 Kč tak, že se žaloba zamítá, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů ve výši 352 807,37 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel mimo jiné ze zjištění, že
mezi žalobcem (prodávajícím) a předchůdkyní žalované (kupující) byla dne 29. 5. 2009 uzavřena kupní smlouva a smlouva o předkupním právu, ev. č. 1625/2009/LPO
a následně dne 22. 10. 2009 její dodatek č. 1. Na základě kupní smlouvy měly
být na žalovanou převedeny nemovitosti a movité věci za účelem výstavby
projektu OC Ostravica oproti zaplacení sjednané kupní ceny ve výši 83 227
545,56 Kč. K převodu nemovitostí mělo dojít až úplným zaplacením kupní ceny. Úhrada kupní ceny byla sjednána tak, že 50 % celkové kupní ceny za nemovité
věci ve výši 41 540 038 Kč a kupní cenu ve výši 147 469,56 Kč s daní z přidané
hodnoty za věci movité uhradí žalovaná žalobci do 30 dnů od uzavření smlouvy a
zbývající část pak v ročních splátkách ve výši 5 % z kupní ceny za věci
nemovité, tj. 4 154 003,80 Kč splatných vždy každý kalendářní rok dopředu
nejpozději do 31. 1. příslušného kalendářního roku počínaje rokem 2010, a to až
do získání oprávnění k užívání objektu dle čl. VI odst. 1 kupní smlouvy s
doplatkem neuhrazené části kupní ceny, nejdéle do okamžiku, kdy bude celková
kupní cena zcela uhrazena. Rovněž bylo v čl. IV. odst. 3 kupní smlouvy
ujednáno, že neuhradí-li žalovaná jakoukoliv část kupní ceny ve sjednané výši,
je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý den
prodlení. Při prodlení delším než 20 dnů má žalobce právo odstoupit od kupní
smlouvy. Odstoupí-li žalobce od kupní smlouvy, je žalovaná povinna uhradit
žalobci veškeré náklady vzniklé v souvislosti s kupní smlouvou a dále smluvní
pokutu ve výši 5 000 000 Kč. V čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy si strany
ujednaly, že vedle případů uvedených ve smlouvě mohou dále odstoupit od kupní
smlouvy i v případech uvedených v platných právních předpisech, a to vždy s
účinností od doručení písemného vyhotovení oznámení o odstoupení druhé smluvní
straně. Doručením oznámení o odstoupení se kupní smlouva ruší a s účinky ex
tunc zanikají všechna práva a povinnosti smluvních stran podle kupní smlouvy a
obě smluvní strany jsou si povinny vzájemně vrátit vše, co si do tohoto
okamžiku poskytly. Bez ohledu na předcházející větu, odstoupením od smlouvy
nezaniká právo kterékoliv smluvní strany na smluvní pokuty, povinnosti
smluvních stran vyplývající z čl. VII odst. 2 kupní smlouvy (týkající se
vypořádání vztahů z případného předkupního práva – poznámka Nejvyššího soudu),
náhradu škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení a ostatní ustanovení
kupní smlouvy do té míry, do jaké se týkají urovnání v případě odstoupení od
smlouvy. Nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, se stále nacházely ve
vlastnictví žalobce a hospodařil s nimi městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz
(dále jen „MOaP“), jehož rada revokovala dne 19. 1. 2012 svůj souhlas s
umístěním stavby a rozhodla se souhlas s umístěním stavby neudělit, ačkoli
tento souhlas byl nezbytný pro realizaci projektu OC Ostravica. Dne 17. 2. 2012
byla žalobci doručena výzva žalované k přehodnocení stanoviska a udělení
souhlasu nejpozději do tří týdnů od doručení.
S požadavkem na přezkoumání
souhlasu se žalovaná obrátila i na městský obvod MOaP dopisem ze dne 20. 2. 2012, ve které požadovala přehodnocení negativního stanoviska k umístění
stavby. Z důvodu neposkytnutí souhlasu zastavila banka žalované financování
projektu OC Ostravica. Žalovaná dopisem ze dne 12. 3. 2012 od kupní smlouvy
odstoupila, neboť měla za to, že žalobce jí neposkytl potřebnou součinnost při
realizaci výstavby. Žalobce oslovil Radu městského obvodu MOaP a snažil se jí
vysvětlit potřebu udělení souhlasu se zřetelem na zájem žalobce na realizaci
projektu, jeho smluvní závazky a nutnost koordinace postupu žalobce a městského
obvodu. Souhlas Rady MOaP s umístěním stavby byl udělen v polovině dubna 2012. Odvolací soud vyšel též zjištění, že žalobce odmítl odstoupení žalované jako
neoprávněné a trval na existenci závazku, včetně povinnosti žalované plnit. Dopisem ze dne 9. 3. 2018, doručeným žalované dne 12. 3. 2018, nakonec žalobce
od smlouvy odstoupil.
6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil vzhledem
k datu uzavření kupní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb. Dospěl k závěru, že
odstoupení od smlouvy ze strany žalované ze dne 12. 3. 2012 nevedlo k zániku
smlouvy, protože žalobce neporušil povinnost součinnosti, případně nešlo o
porušení povinnosti, se kterou zákon nebo smlouva spojovaly právo odstoupit od
smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná od smlouvy odstoupila, ač k tomu nebyla
oprávněna, závazek nadále trval. K jeho zániku došlo až dne 12. 3. 2018
odstoupení od smlouvy ze strany žalobce. Poté, co odvolací soud, stejně jako
soud prvního stupně shledal žalobou uplatněné nároky na zaplacení smluvních
pokut a jejich příslušenství důvodnými, zabýval se též nárokem žalobce na
zaplacení úroku z prodlení z dlužných splátek kupní ceny do doby odstoupení od
smlouvy. Uzavřel, že odstoupením od smlouvy došlo podle § 48 odst. 2 obč. zák.
ke zrušení kupní smlouvy s účinky ex tunc, tedy od počátku. Strany si tak byly
povinny vrátit z titulu bezdůvodného obohacení to, co si vzájemně plnily, a
ohledně úroků z kupní ceny nebylo mezi účastníky sjednáno žádné konkrétní
ujednání řešící tuto problematiku odlišně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu v té části jeho výroku I, kterou byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do částky
4 987 016,06 Kč zamítá, podal žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda podle §
48 odst. 2 obč. zák. v důsledku odstoupení od smlouvy zaniká nárok na úhradu
úroků z prodlení z důvodu nezaplacení kupní ceny, které dospěly za trvání
smlouvy, jež podle něj v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
výslovně řešena. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a
navrhl, aby výrok I rozsudku odvolacího soudu byl v uvedené části dovolacím
soudem změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Při vyhovění
tomuto požadavku pak žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil též závislý
nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že se žádné ze stran podle § 150
o. s. ř. náhrada nákladů řízení nepřiznává, a současně aby mu přiznal nárok na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Případně navrhl zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že odstoupením od smlouvy nezaniká
nárok na úrok z prodlení se zaplacením kupní ceny, který existoval před
odstoupením. Pro tento závěr podle něj svědčí též názor Nejvyššího soudu
vyslovený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněném
pod č. 75/2004 Sb. rozh. obč. – dále jen R 75/2004 (jež je veřejnosti též
dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– na https://www.nsoud.cz), že příslušenství tvoří samostatné věci, které mohou
být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze
zákona bez dalšího režim věci hlavní. Žalobce podpůrně poznamenal, že napadený
rozsudek odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu.
Pokud za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. neplatila zásada, že příslušenství
sleduje osud věci hlavní, zánik hlavní pohledávky (zde na zaplacení části kupní
ceny) v důsledku odstoupení od smlouvy neměl za následek též zánik nároku na
úroky z prodlení s jejím nezaplacením (zde na úroky z prodlení z důvodu
neuhrazení části kupní ceny). V tomto směru také poukázal na právní úpravu v
zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), který v § 510
odst. 2 výslovně zakotvuje princip, že příslušenství automaticky následuje osud
věci hlavní. Právě v důsledku této změny bylo podle žalobce v rámci zachování
kontinuity výkladu potřeba v § 2005 odst. 2 o. z. výslovně upravit také osud
„dospělých“ úroků z prodlení v případě odstoupení od smlouvy, když v opačném
případě by hrozilo, že odstoupením od smlouvy tento nárok v důsledku nově
upraveného vztahu věci hlavní a příslušenství, zanikne, což by bylo zjevně
nežádoucí. Tuto výslovnou úpravu předchozí občanský zákoník neobsahoval, neboť
nebyla potřebná, když příslušenství pohledávky automaticky nesdílelo osud věci
hlavní. Úroky z prodlení musí podle žalobce „přežívat“ též proto, že kryjí
ztrátu užitku z jistiny, o který věřitel přišel dlužníkovým prodlením, současně
představují částečnou paušalizovanou náhradu škody podle § 519 obč. zák.
Žalobce také zdůraznil, že nelze opomíjet, že účastníci si v čl. VII. odst. 1
kupní smlouvy výslovně sjednali, že „odstoupením od této smlouvy nezanikají …
ustanovení této smlouvy do té míry, do jaké se týkají urovnání v případě
odstoupení od smlouvy.“
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro
nepřípustnost, popřípadě zamítnutí pro nedůvodnost. Podle jejího názoru
žalobcem formulovaná otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena
(rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, a usnesením ze dne 22.
2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010) a z této judikatury vyplývá, že zatímco již
vzniklý samostatný nárok na smluvní pokutu v případě odstoupení od smlouvy
„přežívá“, příslušenství (zde úroky z prodlení) v případě zániku hlavního
závazku bez dalšího zaniká. Odkaz žalobce na R 75/2004 považuje za nepřiléhavý,
neboť v něm byla řešena zcela jiná otázka. Podle žalované tedy odstoupením
zaniká smlouva včetně akcesorického nároku na příslušenství v podobě úroku z
prodlení. Pro případ, že by dovolací soud dovolání shledal přípustným, pak
žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28
Cdo 3356/2013, navrhla, aby dovolací soud napravil pochybení, kterého se
odvolací soud dopustil v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, neboť jí
přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši jedné třetiny, když vyšel z
nepřesné představy o tom, jaký byl poměr úspěchu a neúspěchu stran ve věci, a
nezohlednil, že žalobce měl úspěch (ohledně jistiny) jen v nepatrné části (6,2
%). Odvolací soud podle žalované také ohledně některých úkonů vycházel z
nesprávné tarifní hodnoty a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení za některé
úkony, o jejichž účelnosti nelze pochybovat. Žalovaná též připomněla, že
žalobci jako statutárnímu městu náhrada nákladů za právní zastoupení vůbec
nepřísluší.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu
též ve zde souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, a dále např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
14. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel mimo jiné ze závěru, že v
kupní smlouvě nebylo ujednáno odlišně od zákona vypořádání úroků z prodlení s
placením splátek kupní ceny pro případ odstoupení od smlouvy. Správnost tohoto
závěru žalobce v dovolání zpochybňuje cestou prosté polemiky s poukazem na
znění části kupní smlouvy, aniž by v tomto ohledu řádně formuloval právní
otázku, kterou odvolací soud řešil, a vymezil k ní některý z předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tento nedostatek obligatorních
náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.). Jde o vadu, pro niž v dotčeném rozsahu nelze posoudit přípustnost
dovolání. Závěr odvolacího soudu, že strany zvláštním ujednáním nemodifikovaly
zákonné účinky odstoupení od smlouvy ve vztahu k úrokům z prodlení, tak není
otevřen dovolacímu přezkumu, a dovolací soud z něj dále vychází.
15. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.
pro posouzení otázky, jaké účinky má odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 48
odst. 2 obč. zák. na právo požadovat úroky z prodlení se zaplacením kupní ceny
(resp. některých splátek kupní ceny) vzniklé za dobu do odstoupení od smlouvy.
Na jejím řešení napadené rozhodnutí záviselo a tato otázka nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud výslovně řešena.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání není důvodné.
17. Podle § 48 odst. 2 obč. zák. odstoupením od smlouvy se smlouva od
počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto
jinak.
18. Podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky,
úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
19. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
20. Podle § 517 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní,
je v prodlení (odstavec 1 věta první). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého
dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení,
není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z
prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odstavec 2).
21. V rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném
pod č. 5/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 5/2006“), Nejvyšší soud s odkazy na
odbornou literaturu vysvětlil, že peněžitý závazkový právní vztah je právní
teorií obecně pojímán buď jako hlavní, nebo vedlejší. Hlavním závazkovým
právním vztahem je peněžitý závazkový právní vztah tehdy, jestliže jeho kauza
směřuje přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším a
akcesorickým peněžitým závazkovým právním vztahem je závazkový právní vztah
úrokový, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý
závazkový právní vztah hlavní. Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek
(smluvní nebo zákonný) zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla
určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Občanský zákoník (a v
návaznosti na něj i obchodní zákoník) rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky
z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním
závazku (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným
procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení. Prodlení dlužníka s
plněním závazku má ze zákona za následek obsahovou změnu práv věřitele a
povinností dlužníka, respektive jejich doplnění novými právy a povinnostmi.
Prodlením tedy nastává ze zákona změna obsahu právního poměru (tím, že vedle
trvající povinnosti splnit závazek, vznikají i nová /další/ práva a
povinnosti), bez ohledu na to, zda dlužník prodlení zavinil. Dále dodal, že
úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou podle § 121 odst. 3 obč.
zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v
návaznosti na definici závazkového vztahu v § 488 obč. zák. rozumí peněžité
plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k
jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením) dochází
přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je – jak
zmíněno výše – vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým
vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku)
zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit
již dospělé úroky.
22. Již v rozsudku ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, přitom
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byla-li odstoupením od smlouvy zrušena
smlouva s účinky „od počátku“ (§ 48 odst. 2 obč. zák.), nastává v právních
vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec
nedošlo. Z ustálené rozhodovací praxe se pak rovněž podává, že ve smyslu § 48
odst. 2 obč. zák. se zrušují (zanikají) od počátku jak obligační, tak věcné
(věcněprávní) účinky smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6.
2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněný pod č. 46/2007 Sb. rozh. obč.),
přičemž účinky zániku působí pouze mezi účastníky smlouvy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005). Ve shora
citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/99 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že obrat
„od počátku“ ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. znamená, že smlouva ztrácí své
právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi
účastníky smlouvy se zrušení smlouvy od počátku projevuje zejména tím, že se od
počátku obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k
předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje původní stav).
Bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení a
každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal (§ 457 obč. zák.) [srov. též odůvodnění stanoviska Nejvyššího soudu ze
dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, uveřejněného pod č. 40/2006 Sb. rozh.
obč.]. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými
plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího
zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k
převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy
není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní
cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že
vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011
Sb. rozh. obč.).
23. Úrok z prodlení se zaplacením kupní ceny jako příslušenství
pohledávky je opodstatněn tím, že dlužník neposkytl včas kupní cenu podle
smlouvy, tedy je determinován existencí primárního nároku na plnění. Jestliže v
souladu se shora citovanými judikaturními závěry má odstoupení od smlouvy
obligační a věcněprávní účinky od počátku (tj. ex tunc), odpadla obligační
povinnost prodávajícího převést vlastnické právo, stejně jako obligační
povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu zpětně již k momentu účinnosti
smlouvy, tj. nastává stejný stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo a tato
povinnost nebyla sjednána. Má-li se na povinnost zaplatit kupní cenu hledět
jako na povinnost, která již od počátku neexistovala (neměla být zaplacena),
pak odpovídajícím způsobem musí být posouzeno sekundární právo věřitele vázané
na její nikoliv včasné splnění, tj. právo na úrok z prodlení. Zanikl-li od
počátku titul (právní důvod) k peněžitému plnění (jistině), resp. k jeho
ponechání, pak musel zaniknout se stejnými účinky též právní důvod k
požadování, resp. k ponechání si úroku za prodlení s úhradou takového
peněžitého plnění.
24. Výše citované závěry R 5/2006, podle kterých při splnění (či jiném
způsobu zániku) hlavního závazku zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový;
„přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky“, se týkají úroků
dospělých do dne, k němuž nastaly účinky zániku závazku, tj. například v
případě zániku splněním půjde o úroky dospělé do dne splnění, v případě zániku
započtením podle § 580 obč. zák. půjde o úroky dospělé do dne, kdy se setkaly
pohledávky způsobilé k započtení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001). V případě zániku závazku z důvodu
odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. však nastávají účinky jeho
zániku „od počátku“, tj. zpětně ke dni uzavření smlouvy. Je tudíž vyloučeno,
aby mohla přetrvávat povinnost hradit úroky z prodlení, neboť k okamžiku účinků
zániku závazku žádné úroky z prodlení dospělé nebyly.
25. Byla-li tedy v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena
podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení
kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení
dlužníka s úhradou této kupní ceny.
26. Lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu, která v poměrech právní
úpravy zákona č. 40/1964 Sb. účinné do 31. 12. 2013 připouštěla výjimku ze
zásady, že při zániku hlavního závazku odstoupením od smlouvy se nelze úspěšně
domáhat ani smluvní pokuty jako akcesorického závazku, v případě nároku na
smluvní pokutu, jenž vznikl ještě před odstoupením od smlouvy, tento závěr
dovozovala s tím, že v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikl mezi
smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího
nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku
akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv.
Přitom však Nejvyšší soud výslovně zdůrazňoval, že smluvní pokuta není na
rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky, ani
opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem (srov. například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne
26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, či ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4048/2013).
27. Argumentace žalobce odkazující na závěry R 75/2004 je nepřípadná,
neboť ve zmíněném rozhodnutí byla řešena otázka, zda příslušenství věci
přechází na nabyvatele věci hlavní i v případě, že v právním úkonu ohledně
převodu věci hlavní nebyla vůle převést i příslušenství této věci právně
významným způsobem projevena. Tam uvedené závěry, že právní režim příslušenství
nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní a že platné právo nemá
ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství
věci bez projevené vůle převést i příslušenství, byly přijaty při výkladu § 121
odst. 1 obč. zák. (v tam projednávané věci ohledně převodu příslušenství věci,
kterým byla nemovitost). Žalobce však přehlíží, že úroky z prodlení byly
označeny jako příslušenství pohledávky v § 121 odst. 3 obč. zák. (spolu s
úroky, poplatkem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky). V §
524 odst. 2 obč. zák. přitom bylo ve vztahu k příslušenství pohledávky výslovně
uvedeno, že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna
práva s ní spojená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010). Závěry R 75/2004 tedy na příslušenství
pohledávky (tj. i na úroky z prodlení) zjevně nedopadají.
28. Žalobce v dovolání poukazoval též na aktuální právní úpravu uvedenou
v § 510 odst. 2 o. z. s tvrzením, že právě v důsledku změny právní úpravy a
zakotvení principu, podle kterého příslušenství následuje osud věci hlavní,
bylo v rámci zachování kontinuity výkladu potřeba v § 2005 odst. 2 o. z.
výslovně upravit také osud „dospělých“ úroků z prodlení v případě odstoupení od
smlouvy, neboť v opačném případě by hrozil nežádoucí stav, že odstoupením od
smlouvy tento nárok v důsledku nově upraveného vztahu věci hlavní a
příslušenství, zanikne. Současně tvrdil, že tuto výslovnou úpravu předchozí
občanský zákoník neobsahoval, neboť nebyla potřebná, když příslušenství
pohledávky automaticky nesdílelo osud věci hlavní. Tomuto jeho názoru nelze
přisvědčit již jen s ohledem na výše vysvětlenou nepřiléhavost závěrů R 75/2004
(z nichž žalobce i při této argumentaci zjevně vychází) na příslušenství
pohledávky. Nadto lze dodat, že o tvrzené potřebě „zachování kontinuity
výkladu“ předchozí úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb. ve vztahu k účinkům
odstoupení od smlouvy na „dospělé“ úroky z prodlení nesvědčí ani obsah důvodové
zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., v níž je ve vztahu k ustanovením o odstoupení
uvedeno, že ustanovení o odstoupení od smlouvy se inspiruje pojetím obsaženým v
platném obchodním zákoníku, bere však zřetel i na standardní zahraniční úpravy.
Nelze přitom přehlížet, že pojetí odstoupení od smlouvy bylo v obchodním
zákoníku odlišné oproti obecné úpravě odstoupení od smlouvy v § 48 odst. 2 obč.
zák., neboť obchodněprávní úprava spočívala na zásadě, že odstoupením smlouva
zaniká ex nunc (srov. § 349 odst. 1 obch. zák. a z judikatury Nejvyššího soudu
např. rozsudky ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, ze dne 30. 10. 2006,
sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 52/2003, a ze dne
17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004), přičemž § 2005 odst. 2 o. z. je co do
svého obsahu obdobou § 351 odst. 2 věta druhá obch. zák. Skutečnost, že by
úprava v zákoně č. 89/2012 Sb. ve vztahu k omezení účinků odstoupení navazovala
na právní úpravu v zákoně č. 40/1964 Sb. a její výklad, se tak nepodává ani z
obsahu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., ani z důvodové zprávy k
němu.
29. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud uzavírá, že v
projednávané věci je správné právní posouzení učiněné odvolacím soudem ve
vztahu k otázce, pro jejíž řešení bylo shledáno dovolání přípustným.
30. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takové vady v projednávané
věci neshledal.
31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl jako
nedůvodné.
32. Pro úplnost lze dodat k žádosti žalované, aby byl v případě
přípustnosti dovolání žalobce změněn (jako závislý) výrok rozsudku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení, že za situace, kdy dovolání žalobce nebylo
shledáno důvodným a rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé nebyly
změněn, nebyl dán důvod pro to, aby dovolací soud sám nově rozhodoval o náhradě
nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. je dovolání objektivně nepřípustné proti rozhodnutím v části týkající se
výroku o nákladech řízení. Jeho správnost by tedy dovolací soud nebyl oprávněn
přezkoumávat ani tehdy, uplatnila-li by žalovaná své námitky proti tomuto
výroku napadeného rozsudku sama dovoláním.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto. Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení
neúspěšný, je povinen nahradit úspěšné žalované náklady, které v dovolacím
řízení účelně vynaložila. Tyto náklady jsou tvořeny mimosmluvní odměnou za
zastoupení advokátem v částce 28 260 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst.
1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (při tarifní hodnotě 4 987
016,06 Kč), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, při
připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.
s. ř., tj. v částce 5 998 Kč, neboť advokát žalované je plátcem této daně.
Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 34 558 Kč je žalobce povinen
zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 11. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu