USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Šmídl s.r.o., se sídlem v Žamberku, Čs. armády 991, identifikační číslo osoby 26009030, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované Slavia pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 4, Táborská 940/31, identifikační číslo osoby 60197501, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, o zaplacení 4 000 882,74 Kč, 1 091 756,59 Kč, 801 414 Kč, 45 030 Kč a 24 458,74 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 130/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 15 Co 107/2023-403, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se v posuzované věci domáhala po žalované zaplacení částky 4 000 882,74 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojištění své odpovědnosti na základě pojistné smlouvy č. 5900004844 uzavřené s žalovanou dne 19. 11. 2011. Tvrdila, že při přepravě cigaret pro Philip Morris ČR a.s. došlo k pojistné události, neboť jí jako dopravci vznikla povinnosti k náhradě škody (v důsledku odcizení části přepravované zásilky cigaret dne 23. 10. 2013 v Německu) podle vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), dále jen „Úmluva CMR“. Žalovaná vyplatila žalobkyni pojistné plnění ve výši 273 773 Kč představující limitovanou náhradu škody za odcizené zboží podle čl. 23 odst. 1 a 3 Úmluvy CMR, odmítla jí ale vyplatit plnění ve výši 160 339,96 EUR odpovídající spotřební dani (po přepočtu podle žalobkyně 4 000 882,74 Kč), kterou musela společnost Philip Morris ČR a.s. v důsledku odcizení cigaret (jejich faktického uvedení do volného oběhu) uhradit v Německu a jejíž náhrady se tato společnost úspěšně domohla po žalobkyni v soudním řízení vedeném ve Velké Británii. Žalobkyně se domáhala i uhrazení dalších částek s příslušenstvím (uvedených v záhlaví) jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti se soudním řízením vedeným ve Velké Británii tím, že žalovaná porušila smluvní povinnost poskytnout požadované pojistné plnění.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 64 C 130/2017-337 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 000 882,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 20. 6. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 4 000 882,74 Kč ode dne 11. 2. 2015 do dne 19. 6. 2018 (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 091 756,59 Kč s příslušenstvím, částku 801 414 Kč s příslušenstvím, částku 24 458,74 EUR s příslušenstvím a částku 45 030 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Učinil tak v řízení vedeném poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 208/2021 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), zrušil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2019, č. j. 64 C 130/2017-172, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2019, č. j. 64 C 130/2017-196, a jej potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 29 Co 550/2019-238, z důvodu opomenutí důkazu navrženého žalobkyní k výkladu smlouvy.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu o zaplacení částky 275 624,40 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve zbytku výrok pod bodem I potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 725 258,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 20. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku po bodem II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 3 725 258,30 Kč ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 11. 2. 2015 do 19. 6. 2018, a jinak výrok pod bodem II potvrdil (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III a IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III) a rozhodl, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný soudce (výrok IV).
4. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v rozsahu
výroku I a II) včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku I a II, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně (v rozsahu jeho výroků pod body I a II), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. K přípustnosti dovolání žalovaná konkrétně uvedla, že: a) odvolací soud se odchýlil rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3027/2020, ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 356/2022, a ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, při řešení otázky výkladu právního úkonu tím, že vyložil uzavřenou pojistnou smlouvu v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením (konkrétně se zněním zvláštních pojistných podmínek č. 245/08 – dále jen „ZPP“, které podle žalované jasně a bez jakékoli pochybnosti stanoví, že pojištění se vztahuje na odpovědnost žalobkyně za škodu vzniklou na movitých věcech převzatých za účelem provedení silniční nákladní dopravy).
Podle žalované tedy postupoval odvolací soud v rozporu s § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), dospěl-li k závěru, že pojištění krylo i odpovědnost žalobkyně za jiné výlohy podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR (dále jen „první otázka“). b) odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020, pokud nesprávně aplikoval toliko § 35 odst. 2 obč. zák. a neaplikoval § 266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1.
1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), což podle žalované mělo vliv na správnost výkladu (dále jen „druhá otázka“). c) odvolací soud nepostupoval „v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a § 132 o. s. ř.“ a jeho skutkový závěr, podle nějž „z dokazování provedeného před odvolacím soudem vyplynulo, že v předsoudní fázi sporu v letech 2014 až 2016 obě účastnice předpokládaly, že pojistná smlouva odpovědnost za tzv. jiné výlohy podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR kryje“, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy – emailem likvidátorky pojistných událostí žalované (dále jen „likvidátorka“) a dopisy žalované (dále jen „třetí otázka“).
K tomu žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011, a ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2147/2021, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), a též na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16. d) odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, při řešení otázky, „zda je ke zjištění vůle stran potřebné vyslechnout osoby, které písemný právní úkon učinily“ (dále jen „čtvrtá otázka“), tím, že vůli smluvních stran v okamžiku uzavření pojistné smlouvy dovodil izolovaně pouze na základě emailu likvidátorky odeslaného 3 roky po uzavření pojistné smlouvy v kontextu s dopisy žalované odeslanými 4 a 5 let po uzavření pojistné smlouvy a neprovedl výslech zainteresovaných osob.
Namítala též, že pokud měl odvolací soud za to, že je třeba vůli účastnic řízení vyložit, měl je poučit podle § 118a občanského soudního řádu a žalovaná by v takovém případě navrhla výslech výše uvedených osob. Takto byl podle žalované provedený výklad smlouvy pro ni „překvapivý“. e) odvolací soud nezjišťoval průběh uzavírání pojistné smlouvy, sdělení stran před jejím uzavřením ani obchodní aspekty smlouvy, zejména v otázce, zda výše pojistného a sjednaných limitů pojištění odpovídá tomu, že by si kterákoli z účastnic řízení mohla vůbec jen myslet, že by sjednané pojištění krylo i jiné výlohy podle čl.
23 odst. 4 Úmluvy CMR včetně spotřební daně (dále jen „pátá otázka“). K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021 (správně ze dne 11. 5. 2023 – poznámka Nejvyššího soudu), sp. zn. 23 Cdo 800/2022. Tvrdila, že při sjednaném pojistném limitu 17 000 000 Kč je totiž „zjevně nedostačující“ sjednaná výše pojistného 1 200 000 Kč ročně, pokud by sjednané pojištění mělo krýt i tzv. jiné výlohy včetně spotřební daně. f) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, „zda odvolací soud může při výkladu vůle stran při uzavření pojistné smlouvy vycházet z jednání stran, které nastalo 3 až 5 let po uzavření pojistné smlouvy a bylo učiněno jinými fyzickými osobami, než které pojistnou smlouvu uzavřely“, resp. otázka „k následnému chování jakých osob (jakých zástupců smluvní strany) je možné při výkladu smlouvy přihlédnout“ (dále jen „šestá otázka“), neboť se nemá zohledňovat chování třetích osob, nýbrž „stran“.
Zdůrazňovala, že likvidátorka se nijak na uzavírání pojistné smlouvy nepodílela a nebyla žalovanou „zmocněna za ni právně jednat“ a nebyla „oprávněna učinit právní úkony (právní jednání) směřující k uzavření pojistné smlouvy či dohody o změně jejího obsahu“ a její email je tak pro výklad vůle účastnic řízení při uzavírání pojistné smlouvy nerelevantní. K tomu mutatis mutandis odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015. g) odvolací soud zatížil řízení vadou a postupoval v rozporu s § 157 a § 132 občanského soudního řádu, pokud nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, přestože obsahuje „velmi strohé až neexistující odůvodnění“, z něhož nelze vůbec seznat, na základě jakých skutkových zjištění a právního posouzení „rozhodl soud prvního stupně za totožného skutkového stavu zcela opačně, než ve svém prvním rozhodnutí“, a žalovaná tak nemohla vůči tomuto rozsudku „řádně brojit odvoláním“.
Tím se měl podle žalované odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19, a ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, a od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99 (dále jen „sedmá otázka“).
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Nejvyšší soud předně uvádí, že z povahy dovolání plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku řízení, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu jeho výroků I a II, tedy i v té části výroku I, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 275 624,40 Kč s příslušenstvím, a v té části výroku II, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení z částky 275 624,40 Kč ve výši 8,05 % p.
a. za dobu od 11. 2. 2015 do 19. 6. 2018. Napadený rozsudek v této části však nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že by Nejvyšší soud toto rozhodnutí změnil, popřípadě zrušil. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované směřující proti této části výroku I a II odmítl jako podané neoprávněnou osobou, tj. jako subjektivně nepřípustné [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.].
9. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalované v
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. První otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, protože odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) neodchýlil. Jím provedený výklad pojistné smlouvy včetně ZPP totiž není v rozporu s jejich jazykovým vyjádřením. Jak ostatně v napadeném rozhodnutí uvedl i odvolací soud – podle čl. I odst. 1 a 2 ZPP se sice pojištění sjednávalo pro případ odpovědnosti pojištěného za škodu vzniklou jinému na věci, avšak podle čl. II pojistné smlouvy výslovně nadepsaného „Rozsah krytí – CMR“ se výše pojistného plnění za škody řídí čl. 23 a 25 Úmluvy CMR, přičemž čl. 23 Úmluvy CMR obsahuje i odstavec 4, v němž je uvedeno, že „kromě toho se hradí dovozné, clo a jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky, a to při úplné ztrátě v plné výši a při částečné ztrátě poměrným dílem; jiné škody se nehradí“ a i na tento čtvrtý odstavec též odkazuje čl. 25 odst. 1 Úmluvy CMR, v němž je uvedeno, že „Při poškození zásilky hradí dopravce částku, o kterou se její hodnota snížila; částka se vypočítává z hodnoty zásilky stanovené podle článku 23 odst. 1, 2 a 4“. Uzavřel-li proto odvolací soud, že existuje objektivní pochybnost o obsahu pojistné smlouvy v otázce, zda pojištění kryje také jiné výlohy uvedené v čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, a měl-li za to, že tuto pochybnost je možné odstranit výkladem smlouvy podle vůle stran se závěrem, že vůlí účastnic řízení nebylo vyloučit z pojištění odpovědnost za škody v podobě těchto jiných výloh, takový výklad nebyl v rozporu s (nejednoznačným) jazykovým vyjádřením pojistné smlouvy.
12. Z judikatury Nejvyššího soudu citované žalovanou v dovolání (srov. například rozsudky ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, nebo ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020) a též z judikatury Ústavního soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003) nadto vyplývá, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje- li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli stran hodnocením skutkových a právních otázek objasnit, má shodná vůle stran přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.
13. Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé otázky, neboť pro posouzení správnosti postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy není podstatné, zda a jaká ustanovení právních předpisů ve vztahu k výkladu právních úkonů odvolací soud citoval v odůvodnění svého rozsudku, nýbrž to, jak při výkladu smlouvy fakticky postupoval (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1461/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 112/2006). Ačkoliv odvolací soud v posuzované věci v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmínil pouze § 35 odst. 2 obč. zák., fakticky při výkladu pojistné smlouvy postupoval též v souladu s § 266 odst. 3 obch. zák., neboť při výkladu vůle přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle zjištěným v řízení, včetně následného chování stran, vycházel-li též ze zjištění, že vzhledem k vyjádřením v předsoudní fázi sporu v letech 2014, 2015 a 2016 obě účastnice předpokládaly, že pojistná smlouva kryje i odpovědnost za tzv. jiné výlohy podle čl.
23 odst. 4 Úmluvy CMR a že jinému závěru nenasvědčuje žádná skutečnost, která v řízení vyšla najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Od pravidel výkladu právních úkonů upravených v § 266 odst. 3 obch. zák. a formulovaných v judikatuře Nejvyššího soudu se tak neodchýlil. Ostatně i podle § 35 odst. 2 obč. zák. se vůle stran dovozuje z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 625/2003).
14. Přípustnost dovolání nemůže založit též třetí otázka, neboť není dán (žalovanou tvrzený) extrémní rozpor mezi skutkovým závěrem odvolacího soudu, že vůli účastnic, aby pojistná smlouva kryla odpovědnost za nároky ve smyslu čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, potvrzuje (též) email likvidátorky ze dne 10. 12. 2014, a obsahem tohoto důkazu, v němž ve vztahu k nárokům zmiňovaným v návaznosti na čl. 23 odst. 4 Úmluvy bylo uvedeno, že je žalovaná uznává „pouze v rozsahu clo a dovozné (budou-li doloženy)“, a v němž další nároky týkající se uplatnění náhrady spotřební daně byly žalovanou považovány za neprokázané, a to zejména s ohledem na absenci právního titulu popisujícího povinnost zaplatit spotřební daň na zásilku (část zásilky), která byla prokazatelně odcizena, a dále proto, že ohledně čl.
23 odst. 4 Úmluvy CMR žalovaná nepovažovala spotřební daň za „jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky“. To stejné platí pro „dopisy pojišťovny“ ze dne 13. 8. 2015 a 13.5. 2016, v nichž žalovaná nezměnila své negativní stanovisko ohledně náhrady spotřební daně s odůvodněním, že podle současné německé právní úpravy a judikatury německých soudů není spotřební daň považována za součást škody v rozsahu čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, k jiným výlohám vzniklým v souvislosti s přepravou ve smyslu citovaného ustanovení totiž německá judikatura počítá pouze takové náklady, které by vznikly při řádném provedení přepravy a přispěly by v místě ukončení dopravy k hodnotě zboží.
Žalovaná prostřednictvím své argumentace ve vztahu ke třetí otázce ve skutečnosti toliko zpochybňuje hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu na podkladě svého vlastního hodnocení. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů upravenou v § 132 o. s. ř., však nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, nebo ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
15. Na řešení čtvrté otázky napadený rozsudek nezávisí. Takovou otázku odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit). Argumentuje-li žalovaná tím, že odvolací soud dovodil vůli účastnic řízení v okamžiku uzavření pojistné smlouvy izolovaně pouze na základě emailu likvidátorky v kontextu s dopisy pojišťovny, aniž vyslechl osoby, jež uzavíraly pojistnou smlouvu, resp. likvidátorku a autory dopisů, patrně přehlíží, že odvolací soud nedovodil vůli stran izolovaně pouze na základě shora uvedených dokumentů (jak předpokládá žalovaná v dovolání), ale i na základě jazykového a systematického výkladu příslušných ujednání v uzavřené pojistné smlouvě a ZPP (čl. II pojistné smlouvy měl za speciální ujednání) v kontextu s obsahem a výkladem Úmluvy CMR, na kterou bylo v pojistné smlouvě odkazováno. Žalovaná též přehlíží, že návrh na provedení důkazu výslechem uvedených osob za účelem prokázání žalovanou v řízení prezentované verze výkladu pojistné smlouvy v průběhu řízení učiněn nebyl a odvolací soud tak neměl důvod se zabývat otázkou, zda má takový důkaz provést. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozsudek na jejím řešení závisí (pro napadený rozsudek bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně na účastnících, aby tvrdili skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označili důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněný pod číslem 88/2022 Sb. rozh. obč). Uvedené obecné závěry se přitom bezpochyby uplatní i pro tvrzení a důkazy týkající se obsahu vůle stran smlouvy při jejím uzavírání.
17. Namítala-li žalovaná nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. ze strany odvolacího soudu, aby mohla výslech výše uvedených osob navrhnout, ve skutečnosti namítala vadu (odvolacího) řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady přípustnost dovolání nezakládají. Tvrzení žalované o takovém procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
18. Ostatně judikatura ve vztahu k povinnosti soudu poskytnout účastníkům poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovodila, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou. Poučení slouží k tomu, aby účastníci, které stíhá břemeno tvrzení či důkazní, tvrdili rozhodné skutečnosti a aby ke svým tvrzením označili důkazy a nebyli překvapeni zamítnutím žaloby pro neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není dán důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy (případně jiná zjištění soudu) nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a provedené důkazy k objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). O takovou situaci přitom šlo i v posuzované věci. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene důkazního, nýbrž na závěru o zjištěné vůli účastnic zahrnout do pojistného krytí i tzv. jiné výlohy ve smyslu čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, tj. na pozitivně (jinak, než jej tvrdila žalovaná) zjištěném skutkovém stavu věci.
19. Napadené rozhodnutí též nelze považovat za překvapivé, jak se domnívá žalovaná. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, a rozhodnutí v něm citovaná). Skutečnost, že pro posouzení věci odvolacím soudem v napadeném rozsudku bude rozhodnou též otázka výkladu pojistné smlouvy a že se bude odvolací soud zabývat vůlí stran, musela být žalované zřejmá, neboť se žalovaná k výkladu pojistné smlouvy vyjadřovala v odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně (který byl vydán po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu Nejvyšším soudem právě z důvodu nepřihlédnutí k důkazu navrženému žalobkyní k prokázání jí tvrzeného výkladu ujednání o rozsahu pojistného krytí ve smlouvě) a reagovala též na vyjádření žalobkyně k tomuto odvolání, v němž žalobkyně zopakovala svá tvrzení o výkladu smlouvy a vůli účastnic a poukázala na důkazy o následném chování stran. Žalovaná tedy měla možnost na tvrzení žalobkyně reagovat a ve vztahu k výkladu smlouvy doplnit svá tvrzení a označit k nim důkazy. Nemohla být překvapena tím, že odvolací soud následně na základě zopakovaného dokazování provedl výklad pojistné smlouvy (odpovídající tvrzením žalobkyně).
20. Nesprávnost právního posouzení při řešení páté otázky zakládá žalovaná na tvrzení o zjevně nedostačující výši sjednaného pojistného s ohledem na výši pojistného limitu, pokud měly být předmětem pojistného krytí i tzv. jiné výlohy podle čl. 23 odst. 4 CMR, včetně spotřební daně, avšak takové tvrzení poprvé uplatňuje až v dovolání. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Nové skutečnosti nemohou založit přípustnost dovolání. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových zjištění odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů (nových tvrzení), které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
21. Dovolání není přípustné ani pro řešení šesté otázky, kterou žalovaná zakládá na námitce, že likvidátorka nebyla žalovanou zmocněna za ni právně jednat a uzavírat či měnit pojistnou smlouvu. V průběhu odvolacího řízení (ve vyjádření k odvolání žalobkyně) žalovaná likvidátorku označovala za jednoho ze svých zaměstnanců, který nebyl oprávněn za ni uzavírat pojistnou smlouvu a její email tedy podle žalované nemohl změnit obsah uzavřené smlouvy. Nezpochybňovala přitom skutečnost, že likvidátorka byla osobou, která byla oprávněna za žalovanou vést jednání se žalobkyní při likvidaci pojistné události.
Odvolací soud tak zjevně vycházel z nikým nerozporovaného závěru, že likvidátorka jako pověřený zaměstnanec žalované byla osobou oprávněnou za žalovanou jednat při likvidaci pojistné události, a tedy byla oprávněna se vyjadřovat za žalovanou i k obsahu již uzavřené pojistné smlouvy, který zjevně byl podstatný pro likvidaci předmětné pojistné události (k činnosti likvidátora srov. též § 10 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, ve znění účinném ke dni 10.
12. 2014). Žalovaná ve své dovolací argumentaci přehlíží, že odvolací soud neposuzoval email likvidátorky jako právní jednání (právní úkon) směřující k uzavření pojistné smlouvy či k uzavření dohody o změně obsahu pojistné smlouvy, vytýká-li absenci zmocnění likvidátorky k takovému právnímu jednání (úkonu), nýbrž jej posuzoval jako faktické následné chování strany smlouvy – žalované (jednající osobou pověřenou k takovému následnému jednání se žalobkyní) týkající se i hodnocení obsahu již dříve uzavřené pojistné smlouvy.
Odvolací soud tedy neřešil (neměl důvod řešit) ani šestou otázku založenou na závěru žalované o absenci oprávnění likvidátorky k jiným právním jednáním žalované (uzavření či změně pojistné smlouvy).
22. Přípustnost dovolání nezaloží ani sedmá otázka, neboť odvolací soud se při posouzení přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozsudek soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelný, pokud jeho případné nedostatky nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například žalovanou zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, rozsudek ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná byla schopna proti druhému rozsudku soudu prvního stupně náležitě zformulovat odvolací důvody, a vyjadřovala-li se i k výkladu pojistné smlouvy, muselo jí být zřejmé, že pro soud byl rozhodný též výklad pojistné smlouvy. Obsah rozsudku soudu prvního stupně tedy žalované nebránil proti tomuto rozsudku v uvedeném rozsahu věcně argumentovat.
23. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
24. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí,
nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu