23 Cdo 3921/2023-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně Royal Jerky s.r.o., se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 1434/102a, identifikační číslo osoby 06935834, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 45272956, o zaplacení částky 238 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 200/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 53 Co 165/2023-73,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 238 217 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z titulu Pojistné smlouvy o pojištění a podnikání TopGEN uzavřené mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované dne 18. 3. 2019 (dále jen „pojistná smlouva“). Tvrdila, že v době od 15. 8. 2021 do 16. 8. 2021 došlo k pojistné události, neboť neznámý pachatel nezjištěným předmětem přestřihl visací zámek od mříže okna do kanceláře žalobkyně, oknem vnikl do výrobny a odcizil movité věci v hodnotě 247 600 Kč. Žalovaná měla žalobu za nedůvodnou s tvrzením, že žalobkyni již poskytla pojistné plnění ve výši 9 383 Kč odpovídající sjednanému pojistnému limitu pro případ dosažení pouze nultého stupně zabezpečení pojištěných prostor, neboť okno, kterým pachatel vnikl do objektu, nebylo zevnitř uzavřeno (bylo otevřené) a mříž nebyla zabezpečena patřičným počtem visacích zámků, tedy nebyl naplněn první, druhý ani třetí stupeň zabezpečení podle všeobecných pojistných podmínek pro pojištění podnikání VPP POD 2014/03 (dále jen „pojistné podmínky“), které byly součástí pojistné smlouvy.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 2. 2. 2023, č. j. 77 C 200/2022-48, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 238 217 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech výrocích) napadla
žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla napadené rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět, případně jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně měla dovolání za přípustné: a) pro řešení otázky důkazního břemene a povinnosti tvrzení ve vztahu k žalované (dále jen „první otázka“), při němž se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jí citovaným rozhodnutím „č. j.
8 Nt 33/2023 ze dne 29. dubna 2010“ (správně šlo o rozsudek ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4378/2008, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Případně měla být „předmětná právní otázka odvolacím soudem právně řešena jinak“. Zdůraznila, že prokázala existenci pojistné události – krádeže a že ve vztahu k tvrzení, že žalobkyně neuzavřela okno, stíhalo důkazní břemeno žalovanou, která jej neunesla. Odvolací soud podle ní pochybil, vycházel-li z toho, že otevření okna pachatelem trestného činu musela prokazovat žalobkyně, a nikoliv žalovaná, čímž nesprávně právně posoudil otázku důkazního břemene a povinnosti tvrzení.
Vytýkala přitom odvolacímu soudu, že vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z nesporného zjištění, že okno bylo otevřené a nebylo poškozené, neboť v řízení neučinila nesporným, že okno sama otevřela. Podle žalobkyně nelze i při zjištění otevřeného a nepoškozeného okna po spáchání krádeže vyloučit, že okno bylo před jejím spácháním zavřené, neboť okno lze otevřít i nenásilným způsobem, případně pachatelem nebo pomocníkem trestného činu mohl být i zaměstnanec žalobkyně. b) pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkázala na rozsudky ze dne 10.
4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, a také na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) v otázce výkladu smluvního ujednání o tzv. minimálním zabezpečení (dále jen „druhá otázka“), neboť podle ní odvolací soud řádně nepoužil výkladová pravidla uvedená v § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), ve vztahu k jazykovému, logickému a teleologickému výkladu (principu rozumnosti) pojistné smlouvy (resp. pojistných podmínek). Případně měla být „předmětná právní otázka odvolacím soudem právně řešena jinak.“ Argumentuje tím, že jazykový výklad pojistných podmínek nevylučoval, aby byl objekt zabezpečen vyšším stupněm zabezpečení, a že žalobkyně mohla užít jiné zabezpečení se stejným nebo vyšším účinkem. I logickým výkladem (argumentem a minori ad maius) bylo podle ní nezbytné dovodit, že postačuje-li ke splnění pojistných podmínek (minimálního zabezpečení) zavřené okno, musí postačovat i jiný zvolený prostředek, který je „větší“, resp. účinnější nebo stejně účinný (zamčená mříž, zazděné okno apod.).
Namítala též, že odvolací soud nevyložil úmysl stran podle účelu, které plnily pojistné podmínky (zamezení výplaty pojistného plnění v případě, kdy pachatel odcizil věc vniknutím do objektu, aniž by musel překonat jakoukoliv překážku) a podle principu rozumnosti, neboť rozbití jednoduchého proskleného zamčeného okna je podle ní mnohem jednodušší než odstranění zámku na okenní mříži, a tudíž jednoduché zamčené okno zabraňuje vniknutí do objektu mnohem menší měrou (nebo alespoň stejnou) než okno, které je zvenku zamřížované (byť zevnitř otevřené).
Za nesmyslný pak považovala výklad, podle kterého by zamčené okno naplňovalo podmínku pro minimální stupeň zabezpečení, a zabezpečení okna uzamčenou mříží nikoliv. Odvolacímu soudu žalobkyně vytýkala též nesprávnou (ne)aplikaci § 557 o. z., neboť pojistnou smlouvu předložila žalovaná, všechny výrazy v ní uvedené použila jako první a nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru o výkladu pojmu minimálního zabezpečení po použití všech metod výkladu. c) pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (případně otázky, která „měla být odvolacím soudem řešena jinak“), „zda pojistné podmínky u pojištění kryjící rizika krádeže jsou zvláště nevýhodné ve smyslu § 1800 o.
z., pokud vylučují možnost pojištěného nahradit uvedený minimální stupeň zabezpečení majetku (který je podmínkou pro výplatu pojistného plnění) vyšším stupněm zabezpečení“ (dále jen „třetí otázka“). Namítala, že cílem ustanovení pojistných podmínek, které vyžaduje naplnění konkrétně uvedeného minimálního stupně zabezpečení, aniž je možné toto zabezpečení nahradit vyšším stupněm zabezpečení, zjevně je pojištěného „nachytat“ a nemravně obohatit pojišťovnu a takové ustanovení je pro pojištěného zvláště nevýhodné ve smyslu § 1800 o.
z.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Žalobkyně podle ní nedostála požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu a při výkladu pojistných podmínek postupovaly soudy nižších stupňů správně.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolací soud posoudil dovolání s přihlédnutím k jeho celkovému
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti těm částem napadeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
8. Spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání případně v tom, že měly být jí předkládané otázky „posouzeny odvolacím soudem jinak“, pak nejde o řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Zmíněná formulace významově neodpovídá poslednímu z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., tj. aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2106/2022). Tvrzení žalobkyně, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a nikoliv vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 759/2023). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
9. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
10. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (tzv. stav non liquet). O takovou situaci však nejde, bylo-li o žalobě rozhodnuto na základě učiněného skutkového zjištění (srov. například rozsudky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2590/2022).
11. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí měl skutkový stav za zjištěný (ve shodě se soudem prvního stupně) tak, že „došlo k pojistné události spočívající v odcizení pojištěných věcí poté, co neznámá osoba přestřihla visací zámek od mříže chránící zvenku neuzavřené okno kanceláře žalobkyně, mříž sundala a oknem vnikla dovnitř, přičemž mříž byla opatřena jedním visacím zámkem a nedošlo k poškození okna, které bylo uzavíratelné zevnitř“, tj. měl za zjištěné, že pachatel trestného činu vnikl do objektu žalobkyně neuzavřeným oknem (srov. odstavec 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za této situace tedy odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) otázku, kterého z účastníků tížilo důkazní břemeno (příp. i břemeno tvrzení) ke skutečnosti, zda bylo okno otevřené, příp. kdo jej otevřel. Skutkový stav měl totiž v tomto ohledu za objasněný (nešlo o stav non liquet) a skutečnost, kým bylo okno otevřeno, za nepodstatnou pro posouzení věci. První otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
12. Zpochybňuje-li přitom žalobkyně v rámci argumentace ve vztahu k první otázce samotné zjištění, že okno, kterým vnikl pachatel do objektu žalobkyně, bylo otevřené, namítá nesprávnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
13. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky. Na jejím řešení také napadené rozhodnutí nezáviselo.
14. Odvolací soud měl námitku žalobkyně o neplatnosti pojistných podmínek podle § 1800 o. z. za nedůvodnou, neboť ustanovení upravující podrobnosti o způsobu určení rozsahu pojistného plnění (limity plnění), která považoval za jasná, přehledná a srozumitelná, obsahovala podmínky běžně sjednávané v obdobných případech, jejichž cílem nebylo „nachytat“ pojištěné. Uzavřel, že tato ustanovení nebránila žalobkyni, aby užila i jiné zabezpečení, ale vždy byla povinna se přitom řídit smluvními požadavky na zabezpečení (srov. odstavec 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Odvolací soud též vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých mříž instalovaná žalobkyní opatřená jedním přístupným visacím zámkem nemohla být „vyšším“ zabezpečením než řádně uzavřené okno. Taková mříž nesplňovala sama o sobě definici vyššího stupně zabezpečení, tj. znaky „funkční mříže“ – výslovně definované v pojistných podmínkách pro vyšší (než minimální) stupeň zabezpečení. Nadto uvedená mříž podle závěrů soudů obou stupňů neodpovídala ani smluvním požadavkům „minimálního zabezpečení“, definovaným v článku 30.2 bod 1 písm. f) pojistných podmínek, podle kterých „všechny zabezpečovací prvky musí být prokazatelně v plném rozsahu funkční a nainstalované tak, že z vnější strany nelze provést jejich demontáž běžně dostupnými prostředky (kleště, šroubovák apod.)“.
Uvedená mříž (jako „zabezpečovací prvek“) totiž byla nainstalovaná tak, že ji bylo možné z vnější strany demontovat běžně dostupnými prostředky, k čemuž i skutečně došlo (srov. odstavec 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí a odstavec 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tedy nezaložil napadené rozhodnutí na předpokladu, že by pojistné podmínky neumožňovaly nahradit minimální stupeň zabezpečení vyšším stupněm zabezpečení, jak se mylně domnívá žalobkyně v dovolání při formulaci třetí otázky.
Měl pouze za to, že (jiné) zabezpečení mříží použité žalobkyní nebylo vyšším stupněm zabezpečení, a nadto nesplňovalo ani smluvní požadavky na „minimální zabezpečení“ definované v článku 30.2 bod 1 písm. f) pojistných podmínek.
15. Přípustnost dovolání nezaloží též druhá otázka, neboť nesprávnost právního posouzení této otázky žalobkyně v dovolání zakládá na předpokladu, že odvolací soud (chybným postupem při výkladu) vyložil pojistné podmínky (konkrétně jejich článek 30.2 bod 1 definující „minimální zabezpečení“) tak, že při nesplnění podmínky, že „okna musí být zevnitř řádně uzavřena, a jsou-li ovladatelná i zvenčí, musí být navíc i řádně uzamčena…“, definované v čl. 30.2 bodě 1 písm. b) pojistných podmínek, nepostačovalo pro naplnění minimálního zabezpečení zvolení i jiného prostředku, který byl „větší“, resp. účinnější nebo stejně účinný. Jak však bylo uvedeno již výše, odvolací soud vycházel při rozhodnutí ze závěru, že žalobkyni nic nebránilo užít i jiné zabezpečení, řídila-li se požadavky na zabezpečení dané smluvními ujednáními. Své rozhodnutí přitom založil (stejně jako soud prvního stupně) na zjištění, že v posuzované věci smluvní požadavek „minimálního zabezpečení“ nebyl naplněn nejen tím, že okno nebylo uzavřeno [nebyl splněn požadavek definovaný v čl. 30.2 bodě 1 písm. b) pojistných podmínek], ale že též tím, že předmětná mříž (jako „zabezpečovací prvek“) byla žalobkyní nainstalovaná tak, že ji bylo možné z vnější strany demontovat běžně dostupnými prostředky, tj. že ani takový jiný zabezpečovací prvek nesplňoval požadavky na minimální zabezpečení definované v pojistných podmínkách (čl. 30.2 bod 1 písm. f) pojistných podmínek). Pro napadené rozhodnutí tak byl určující závěr, že ani jiný zabezpečovací prvek (žalobkyní instalovaná mříž) nesplňoval podmínky „minimálního zabezpečení“, nikoliv žalobkyní prezentovaný výklad smlouvy. Jinak řečeno, i při výkladu prezentovaného žalobkyní, nemohla být podle závěrů odvolacího soudu žalobkyně se žalobou úspěšná, neboť ani uvedenou mříž nebylo možno považovat za zabezpečení odpovídající smluvním požadavkům [čl. 30.2 bod 1 písm. f) pojistných podmínek].
16. Při samotném výkladu článku 30.2 bod 1 písm. f) pojistných podmínek se přitom odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace výkladových pravidel, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by úmysl stran svědčil o jiných než výslovně definovaných podmínkách týkajících se aktivnosti, funkčnosti a požadavcích na instalaci zabezpečovacích prvků (tj. že by úmyslem stran bylo, aby požadavku minimálního zabezpečení dostáli i zabezpečovací prvky nainstalované tak, že by z vnější strany bylo možné provést jejich demontáž běžně dostupnými prostředky). Zpochybňovala-li snad žalobkyně prostřednictvím své dovolací argumentace samotný závěr soudů nižších stupňů, podle kterého jí instalovanou mříž bylo fakticky možné z vnější strany demontovat běžně dostupnými prostředky, pak jde o zpochybnění správnosti skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud vycházel. Taková skutková námitka přitom nemůže založit přípustnost dovolání.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 2. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu