23 Cdo 452/2024

23 Cdo 452/2024-346

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně L. J., zastoupené Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 729/11, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Radomilem Bajerem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Plovárny 36/6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 118/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 12 Co 8/2023-302,

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 12 Co 8/2023-302, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 4. 2022, č. j. 22 C 118/2014-272, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Dle tvrzení žalobkyně byla mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly předmětné nemovitosti. V kupní smlouvě byla obsažena odkládací podmínka, a to v podobě povinnosti žalovaného převzít závazek žalobkyně vůči České spořitelně, a.s., z titulu smlouvy o hypotečním úvěru. Jelikož žalovaný odkládací podmínku stanovenou v kupní smlouvě nesplnil, vyzvala jej žalobkyně k jejímu splnění v náhradním termínu. Žalovaný následně podal návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, aniž by odkládací podmínku stanovenou v kupní smlouvě splnil. Žalobkyně poté žalovaného vyrozuměla o zániku smlouvy z důvodu „naplnění rozvazovací podmínky“, přičemž toto vyrozumění bylo zároveň koncipováno i jako odstoupení od smlouvy. Žalobkyně se tak domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí.

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 12 Co 8/2023-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Soudy vyšly ze zjištění, podle kterého žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli dne 9. 5. 2013 kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, na nichž vázla zástavní práva k zajištění hypotečního úvěru žalobkyně. Účastníci ve smlouvě sjednali, že za součinnosti smluvních stran budou tato zástavní práva postoupena ze žalobkyně na žalovaného se souhlasem zástavního věřitele, což bude doloženo při podání návrhu na vklad této smlouvy do katastru nemovitostí. Žalovaný splácel úvěr za žalobkyni. Žalobkyně vyzvala dne 28. 1. 2014 žalovaného ke splnění povinnosti převzít její závazek z hypotečního úvěru do 15. 2. 2014. K převzetí tohoto závazku žalovaným nedošlo, žalovaný přesto dne 31. 1. 2014 podal návrh na vklad, na jehož základě je žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy dopisem ze dne 24. 2. 2014. Ke dni 31. 12. 2021 žalovaný hypoteční úvěr zcela uhradil.

5. Po právní stránce oba soudy shodně uzavřely, že na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), má žalobkyně právní zájem vzhledem k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.

6. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně od kupní smlouvy pro nesplnění sjednané povinnosti žalovaného převzít závazek z hypotečního úvěru žalobkyně platně neodstoupila, neboť nebyly splněny zákonné podmínky dle § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“). Jelikož si totiž strany v kupní smlouvě nesjednaly dobu splnění této povinnosti žalovaného, posoudil odvolací soud výzvu žalobkyně ze dne 28. 1. 2014 označenou „náhradní termín splnění“ jako výzvu ke splnění povinnosti žalovaného. Žalobkyně proto nemohla poté bez dalšího odstoupit od kupní smlouvy dopisem ze dne 24. 2. 2014, aniž by žalovanému poskytla další přiměřenou lhůtu.

7. Odvolací soud dále uzavřel, že ačkoliv odkládací podmínka spočívající v převzetí závazku žalobkyně z hypotečního úvěru nebyla ke dni podání návrhu na vklad splněna, je třeba s ohledem na ekonomický účel smlouvy vycházet z faktického stavu, který nastal v průběhu řízení, tedy že odkládací podmínka, jejímž splněním byl podmíněn zápis vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem, splněna byla, neboť žalovaný fakticky zprostil žalobkyni jejího závazku z hypotečního úvěru.

8. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že žalobkyně možnost splnění odkládací podmínky zmařila, pokud odmítla, aby byl zůstatek úvěru žalovaným doplacen, čímž se podle § 36 odst. 3 obč. zák. stala předmětná kupní smlouva nepodmíněnou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně výslovně v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že (i) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže vyvodil vlastnické právo žalovaného k nemovitostem za situace, kdy bylo prokázáno, že ke dni podání návrhu na vklad nebyla splněna odkládací podmínka kupní smlouvy; dále (ii) shledává dovolatelka dovolání přípustným pro otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda v okamžiku, kdy není ve smlouvě určena doba, do kdy má být platně sjednaná odkládací podmínka splněna, nebo je určena pouze tak, že má být splněna do podání návrhu na vklad, se jedná o podmínku, kterou lze splnit kdykoliv, nebo zda lze termín splnění určit výzvou věřitele. Napadené rozhodnutí dále dle dovolatelky závisí i na řešení (iii) otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení, zda pro odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy musela být žalovanému aktivně poskytnuta další dodatečná přiměřená lhůta ke splnění závazku.

10. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům bez opakovaného provedení důkazů, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění ani právní hodnocení, a že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé v závěru o neplatnosti odstoupení žalobkyně od smlouvy a zmaření sjednané odkládací podmínky.

11. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že se žalobě vyhovuje a určil vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem.

12. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, případně pro nedůvodnost zamítl.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

17. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Proti nákladovému výroku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

18. Přípustnost dovolání nezakládá otázka (ii), zda v okamžiku, kdy není ve smlouvě určena doba, do kdy má být platně sjednaná odkládací podmínka splněna, nebo je určena pouze tak, že má být splněna do podání návrhu na vklad, se jedná o podmínku, kterou lze splnit kdykoliv, nebo zda lze termín splnění určit výzvou věřitele, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Na řešení této otázky by rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech projednávané věci záviselo tehdy, pokud by odvolací soud zároveň učinil závěr, podle něhož by účinnost předmětné smlouvy mohla podle ujednání stran vzniknout pouze při splnění odkládací podmínky v určité sjednané lhůtě. Odvolací soud však takový závěr neučinil, a tudíž na žalobkyní formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující závěr, že vzhledem k ekonomickému smyslu uzavřené kupní smlouvy došlo ke splnění sjednané odkládací podmínky ze strany žalovaného faktickým zproštěním žalobkyně jejího hypotečního úvěru, přičemž pro posouzení důvodnosti žaloby je v tomto směru rozhodující stav, který nastal až v průběhu řízení. Kromě toho odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že žalobkyně splnění odkládací podmínky zmařila, čímž se stala předmětná kupní smlouva nepodmíněnou.

19. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

20. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek (i) a (iii), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

21. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při řešení shora uvedených otázek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

22. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

23. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ke vzniku vlastnického práva k nemovitosti při nesplnění odkládací podmínky kupní smlouvy

24. Podle zjištění soudů došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy do 31. 12. 2013, k zápisu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem došlo vkladem do katastru nemovitostí po 1. 1. 2014. Práva a povinnosti stran této smlouvy se proto řídí ustanoveními obč. zák. (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“).

25. Podle § 44 odst. 1 věty první obč. zák. (vždy ve znění účinném ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy) smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.

26. Podle § 36 obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky (odst. 1, věta první). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou (odst. 2, věta první).

27. Podle § 588 odst. 1 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

28. Nejvyšší soud například ve svých rozsudcích ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, či ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017, vyložil a odůvodnil závěr, že podmínka (condicio) ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák. je vedlejší ustanovení, kterým se účinky právního úkonu (vznik, změna nebo zánik občanskoprávního vztahu) činí závislým na skutečnosti, o níž jednající neví, zda se splní. Je-li účinnost právního úkonu vázána na podmínku tak, že splněním podmínky tato účinnost teprve nastane, jde o podmínku odkládací. Do doby splnění této podmínky právní úkon, byť platný, nezpůsobuje (s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 36 odst. 3, 4 obč. zák.) vznik, změnu či zánik práv a povinností, které s ním právní předpisy spojují (§ 34 obč. zák). Účelem podmínek je, aby měl jednající možnost učinit právní úkon i v době, kdy nejsou známy všechny skutkové předpoklady, za nichž se právní úkon uplatní. To platí jak v případě, kdy se na podmínku váže vznik právních následků, tak i jejich zánik.

29. Podle § 10 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném k datu podání návrhu na vklad podle předmětné kupní smlouvy (srov. § 63 odst. 3 a 4 katastrálního zákona), nastávají právní účinky zápisu k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.

30. Podle § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona katastrální úřad ve vkladovém řízení zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad.

31. Podle § 18 odst. 1 katastrálního zákona jestliže jsou podmínky pro povolení vkladu splněny, katastrální úřad vklad povolí. V opačném případě, nebo i tehdy, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky, návrh zamítne.

32. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého dohodli-li si účastníci kupní smlouvy k nemovitosti v této smlouvě odkládací podmínku, pak na splnění této odkládací podmínky závisí, zda nastanou právní následky (účinnost) kupní smlouvy. Z okolnosti, že právní účinky vkladu nastávají zpětně k okamžiku podání návrhu na vklad, vyplývá, že pokud je ve smlouvě uvedena odkládací podmínka, musí být k podání návrhu na vklad splněna; jinak by totiž právní účinky k tomuto dni nemohly nastat, neboť smlouva by ještě účinná nebyla, a návrh na vklad by musel být zamítnut (srov. usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1182/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017, proti němuž byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).

33. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že smlouvy, podle kterých se provádí vklad do katastru, musí být účinné v okamžiku podání návrhu na zahájení řízení o vkladu práva do katastru, protože k tomuto dni vznikají právní účinky vkladu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98).

34. Nejvyšší soud podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rovněž dovodil, že přezkoumání smlouvy o převodu nemovitostí katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení o určení vlastnického práva posoudil platnost či účinnost této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke shodnému závěru se kloní odborná literatura i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (Barešová, E. a kol. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 308; shodně srov. Baudyš, P. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 135-138).

35. Odvolací soud při posouzení účinků předmětné kupní smlouvy vyšel ze závěru, že žalobkyně a žalovaný sjednali odkládací podmínku spočívající v převzetí závazku žalobkyně z hypotečního úvěru žalovaným. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že takto sjednaná odkládací podmínka nebyla k okamžiku podání návrhu na vklad splněna. Odvolací soud zároveň uzavřel, že ke splnění této podmínky došlo až později v průběhu soudního řízení splacením hypotečního úvěru žalovaným.

36. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv odkládací podmínka obsažená v kupní smlouvě nebyla k okamžiku podání návrhu na vklad splněna a vklad vlastnického práva byl v katastru nemovitostí proveden na základě neúčinné kupní smlouvy, není žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem přesto důvodná s ohledem na ekonomický účel kupní smlouvy (tj. úmysl žalobkyně zprostit se svých závazků ze smlouvy o hypotečním úvěru), který byl v průběhu řízení naplněn.

37. Odvolací soud se tudíž tímto svým závěrem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, pokud uzavřel, že k převodu vlastnického práva k nemovitosti vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí může dojít i na základě kupní smlouvy, jež není k okamžiku podání návrhu na vklad (v důsledku nesplnění odkládací podmínky) účinná, pakliže je tato neúčinnost smlouvy zhojena později s odkazem na ekonomický účel smlouvy.

38. Pokud totiž z výše uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu vyplývá, že pouze na základě účinné smlouvy (jako důvodu převodu vlastnického práva, tzv. titulus adquirendi) lze převést vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí (jako právního způsobu nabytí vlastnického práva, tzv. modus adquirendi), přičemž podmínky povolení vkladu se posuzují k okamžiku podání návrhu na vklad, není správný závěr odvolacího soudu, že pro nabytí (převod) vlastnického práva k nemovitosti na základě vkladu práva do katastru nemovitostí je postačující účinnost smlouvy (splnění odkládací podmínky) až později ke dni rozhodnutí soudu o určovací žalobě.

39. Proto vyšel-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí z (v dovolacím řízení nezpochybněného) závěru, že žalobkyně a žalovaný sjednali v předmětné kupní smlouvě odkládací podmínku spočívající v převzetí hypotečního dluhu žalobkyně žalovaným, aniž by však k okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného byla tato podmínka splněna, nemůže být závěr odvolacího soudu o vzniku vlastnického práva žalovaného na základě pozdějšího splnění této podmínky správný, a to ani při (pozdějším) naplnění celkového hospodářského účelu (kauzy) předmětné kupní smlouvy.

40. Stejně tak dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětná kupní smlouva se stala podle § 36 odst. 3 obč. zák. nepodmíněnou v důsledku zmaření sjednané odkládací podmínky tím, že žalobkyně odmítla, aby zůstatek úvěru byl žalovaným doplacen, je rozhodnutí odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné, protože odvolací soud neučinil žádný závěr o tom, kdy se předmětná kupní smlouva stala tímto způsobem nepodmíněnou, tedy zda se tak stalo již k okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného.

K odstoupení od smlouvy pro prodlení dlužníka

41. Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

42. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel z (v dovolacím řízení nezpochybněného) závěru, podle kterého žalobkyně a žalovaný sjednali v předmětné kupní smlouvě převzetí hypotečního dluhu žalobkyně jako (smluvní) povinnost žalovaného. Na tomto základě uzavřel, že podmínky pro odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy pro nesplnění této povinnosti žalovaného podle § 517 odst. 1 obč. zák. nebyly splněny, jelikož žalobkyně dne 28. 1. 2014 vyzvala žalovaného ke splnění jeho povinnosti nejpozději do 15. 2. 2014 a poté bez dalšího dopisem ze dne 24. 2. 2014 od smlouvy odstoupila, aniž by žalovanému poskytla další přiměřenou lhůtu.

43. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zák. je, že dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní a nesplní jej ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Přestože její délku určí sám věřitel, musí být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřeně dlouhá k tomu, aby bylo vůbec možno dluh splnit. Přiměřenost dodatečné lhůty se odvíjí od charakteru závazku. Nepředpokládá se však, že by dlužník teprve po splatnosti začal s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Jinak řečeno, věřitel není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o splnění dlužníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu (srov. například již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 275/2015).

44. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné v závěru, podle kterého žalobkyně řádně neodstoupila od předmětné smlouvy proto, že po určení (smlouvou nesjednaného) času splnění povinnosti žalovaného výzvou žalobkyně (§ 563 obč. zák.) následně žalobkyně „bez dalšího“ odstoupila, aniž by žalobkyně poskytla žalovanému „další přiměřenou lhůtu“. Z výše uvedených judikaturní závěrů totiž plyne, že žalobkyně po vzniku prodlení žalovaného nebyla za účelem odstoupení od smlouvy povinna žalovaného jakkoli o splnění jeho povinnosti upomínat či mu sdělovat (oznamovat) délku dodatečné lhůty ke splnění jeho povinnosti. Žalobkyně tudíž byla oprávněna po vzniku prodlení žalovaného od předmětné smlouvy odstoupit „bez dalšího“ v tom smyslu, že nebyla povinna žalovanému sdělovat (oznamovat) jakékoli poskytnutí „další přiměřené lhůty“. Pro závěr o odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy bylo v tomto směru rozhodující (pouze) posouzení, zda doba, jež uplynula mezi vznikem prodlení žalovaného a odstoupením žalobkyně od předmětné smlouvy, byla přiměřená pro dodatečné splnění povinnosti žalovaného.

45. Lze tak uzavřít, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že lhůta pro splnění povinnosti žalovaného převzít dluh z hypotečního úvěru žalobkyně uplynula dne 15. 2. 2014, přičemž žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy dne 24. 2. 2014. Pokud však odvolací soud za této situace (veden shora uvedeným nesprávným názorem, že žalobkyně nebyla oprávněna od smlouvy odstoupit „bez dalšího“, nýbrž měla poskytnout žalovanému „další přiměřenou lhůtu“) neposoudil, zda doba mezi vznikem prodlení žalovaného a odstoupením žalobkyně od smlouvy byla ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů přiměřená pro dodatečné splnění povinnosti žalovaného, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

46. V dalším řízení soudy rovněž zohlední, že nemůže obstát takový (dosavadní) výklad předmětné kupní smlouvy, podle které by ujednání o určitém předvídaném jednání strany smlouvy (zde ujednání o převzetí dluhu z hypotečního úvěru žalovaným) bylo zároveň ujednáním o odkládací podmínce a zároveň ujednáním o povinnosti strany smlouvy něco plnit (tj. jako důvod pro odstoupení od smlouvy pro prodlení se splněním této povinnosti). Neboť jak zdůvodněno již shora, do splnění odkládací podmínky smlouva nezpůsobuje (s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 36 odst. 3, odst. 4 obč. zák.) vznik, změnu či zánik sjednaných práv a povinností, a tudíž do té doby ani nemůže dojít k prodlení se splněním některé takové povinnosti. Opačný výkladový závěr nemůže být správný již proto, že by byl (při aplikaci výkladových pravidel) založen na úvaze zatížené chybou v logice (k tomu srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).

Posouzení vad řízení

47. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, posoudil rovněž, zda řízení trpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud takové vady v řízení neshledal.

48. Dovolatelka namítala, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o zmaření odkládací podmínky tím, že žalobkyně odmítla, aby byl zůstatek úvěru žalovaným doplacen, bez opakovaného provedení důkazů, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění ani právní hodnocení.

49. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že zjištění o okolnostech rozhodujících pro závěr odvolacího soudu o zmaření odkládací podmínky soud prvního stupně neučinil, přičemž odvolací soud svá zjištění učinil, aniž by v odvolacím řízení dokazování zopakoval. Zároveň však z napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, že žalobkyně odmítla doplacení hypotečního úvěru žalovaným, na základě listinného důkazu dopisem České spořitelny ze dne 12. 3. 2015. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně pak má své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).

50. Odvolací soud tedy dokazování nezatížil vadou, pokud učinil závěr, že žalobkyně odmítla doplacení hypotečního úvěru žalovaným, z listinného důkazu, jehož obsah byl oběma účastníkům znám a nebyl mezi nimi sporný, aniž by v odvolacím řízení tento důkaz zopakoval (jeho přečtením nebo přečtením jeho části či sdělením jeho obsahu, případně jeho předložením účastníkům).

51. Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí je překvapivé ve vztahu k závěru odvolacího soudu o neplatnosti odstoupení dovolatelky od kupní smlouvy a o zmaření sjednané odkládací podmínky.

52. Rozhodnutí odvolacího soudu lze označit za překvapivé tehdy, pokud předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzuje originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011).

53. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o neplatnosti odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy se o překvapivé rozhodnutí nejedná. Jestliže žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně namítal platnost tohoto odstoupení a sama žalobkyně předkládala argumentaci na podporu svého tvrzení o jeho platnosti, není rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé jen proto, že odvolací soud toto odstoupení posoudil jako neplatné. Rovněž již v řízení před soudem prvního stupně žalovaný uplatnil na svoji obranu tvrzení o tom, že žalobkyně odmítla doplacení hypotečního úvěru žalovaným, stejně jako argumentací o významu tohoto odmítnutí pro posouzení důvodnosti žaloby. Překvapivost rozhodnutí nelze založit pouze tím, že soud zaujme jiný názor než účastník řízení. Rovněž nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). V. Závěr

54. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek pro převod vlastnického práva k nemovitostem a jeho rozhodnutí je rovněž neúplné, a tudíž nesprávné, ve vztahu k posouzení přiměřenosti dodatečné lhůty pro splnění povinnosti žalovaného převzít závazek z hypotečního úvěru jako podmínky pro odstoupení žalobkyně od předmětné smlouvy, čímž se odchýlil se od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.

55. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil.

56. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

57. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu