23 Cdo 512/2024-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Evou Krtičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1049/24, proti žalované Europe DMT Production, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 1012/30, identifikační číslo osoby 06403301, zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, o zaplacení 1 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 161/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 28 Co 233/2023-83, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Rozsudkem pro uznání ze dne 4. 11. 2022, č. j. 15 C 161/2022-17, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalované, aby žalobci zaplatila částku 1 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 134 871,50 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37 752 Kč (druhý výrok). Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním, a to výslovně v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále dvou otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyly dosud vyřešeny. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 12. 2. 2024 žalovaná též navrhla, aby dovolací soud odložit vykonatelnost napadeného rozsudku, jakož i shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezaloží otázka, zda může výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydat asistentka soudce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1839/2003 (jež je veřejnosti dostupný
– stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 230/04 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Žalovaná totiž přehlíží, že tato rozhodnutí se týkala aplikace zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, zrušeného ke dni 1. 7. 2008, v němž byla působnost uvedených pracovníků koncipována odlišně, než v současné právní úpravě (srov. § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se řešení této otázky v poměrech aktuální právní úpravy, podle níž je vyšší soudní úředník i asistent soudce oprávněn vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, uveřejněný pod číslem 35/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1557/2017, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, ze dne 28.
5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1480/2019, ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2735/2019, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2137/2020). Tento závěr není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, jenž v nálezu pléna ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. Pl.
ÚS 32/18, odmítl dříve vyslovenou úvahu, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem, a dodal, že při rozhodování vyšších soudních úředníků jde podle platného zákona o vyšších soudních úřednících o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů. Pouze pro úplnost lze dodat, že asistentka soudce, která usnesení o výzvě podle § 114b o. s. ř. v této věci vydala, byla asistentkou (pověřenou k provedení takového úkonu) zařazenou rozvrhem práce do soudního oddělení, v němž byla předmětná věc rozhodována.
Ostatně tyto skutečnosti žalovaná nezpochybňovala v odvolacím řízení ani v dovolání. Žalovaná odvolacímu soudu dále vytýkala, že se odchýlil od závěru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 315/2010, a namítala, že soud prvního stupně vydal výzvu podle § 114b o. s. ř., ačkoliv pro to nebyly dány podmínky, neboť věc byla právně i skutkově jednoduchá. Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že výzvu podle § 114b o. s. ř. lze vydat mimo jiné vyžaduje-li to povaha věci (srov. například usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017). Povahou věci se přitom rozumí její skutková či právní obtížnost. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacího soudu, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů přezkoumat toliko z hlediska jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017, nebo ze dne 9.
2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2022). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl i tento předpoklad vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. za splněný (srov. odstavec 15. napadeného rozhodnutí), byť to v rozhodnutí výslovně nevyjádřil. Takový závěr přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřený, pokud v posuzované věci bylo předmětem sporu plnění značně převyšující milion korun, a bylo možno očekávat odlišná tvrzení účastníků vyžadujících dokazování. Tedy bez znalosti stanoviska žalovaného nebylo možné první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout.
Ostatně též věcné námitky žalované (uplatněné až v odvolacím řízení), ve kterých rozporovala existenci postupované pohledávky, potvrzují, že o jednoduchou věc nešlo.
Nejvyšší soud nadto ve své rozhodovací praxi dovozuje, že případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá a nevyžaduje tedy přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1 o.s.ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (podle žalované dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu), zda „jsou splněny předpoklady pro vydání výzvy podle § 114b o.
s. ř., pokud žalobce netvrdí, ani neprokazuje poskytnutí zápůjčky, když právě pohledávka na vrácení této zápůjčky měla být předmětem postoupení a cena za postupovanou pohledávku je předmětem řízení“. Žalovaná namítala, že předmětem postoupení byla pohledávka ze smlouvy o zápůjčce, a nestačilo proto, že žalobce předložil smlouvu o postoupení pohledávky, ale měl prokazovat i existenci postoupené pohledávky. O otázku judikaturně neřešenou se nejedná. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již byly vysloveny požadavky týkající se obsahu žaloby pro možnost vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o.
s. ř. jako předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004, se podává, že z pohledu žalobních tvrzení je dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání řádné vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. (stejně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020. sp. zn. 32 Cdo 4314/2019). Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení.
S ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby tak, aby obsahovala právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). I Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, uvedl, že při aplikaci ustanovení § 114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří.
Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. Odvolací soud (i soud prvního stupně) se těmito požadavky zabývaly a jeho závěr, že skutečnosti uvedené v žalobě odůvodňují uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky, tj. že žaloba ze dne 24. 7. 2022 byla řádná, není s výše uvedenými judikaturními závěry v rozporu. Žalovaná se mýlí, má-li za to, že žaloba nebyla řádná, a že žalobce neprokázal existenci postoupené pohledávky.
Z výše uvedené judikatury vyplývá, že pro vydání rozsudku pro uznání není rozhodující prokázání tvrzených skutečností.
Nadto žalovaná přehlíží, že předmětem řízení nebyla samotná postupována pohledávka (nárok ze smlouvy o zápůjčce), nýbrž nárok na úplatu ze smlouvy o postoupení pohledávky (tj. z jiného smluvního závazkového vztahu). Žaloba tedy musela obsahovat právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjel uplatněný nárok, tj. že byla uzavřena smlouva o postoupení konkrétní pohledávky, v níž byl sjednán závazek žalovaného zaplatit úplatu za její postoupení a že tato úplata nebyla žalovanou uhrazena. Těmto požadavkům předmětná žaloba vyhověla.
Z těchto tvrzení se ostatně podává též tvrzení, že šlo o postoupení existující pohledávky. Žalovaná pak měla a mohla uvést tvrzení o neexistenci pohledávky, pro ni příznivé, ve vyjádření na výzvu soudu prvního stupně (k dělení břemene tvrzení a důkazního srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani otázka, zda „je sama skutečnost, že určitá námitka mohla být uplatněna ve vyjádření k žalobě, dostatečným důvodem k závěru o nedůvodnosti odvolání proti rozsudku pro uznání“, která podle ní nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Na jejím řešení totiž napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zjevně vyšel ze správnosti úvah soudu prvního stupně o splnění podmínek pro vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ze zjištění, že žalovaná na tuto výzvu včas nereagovala. Odvolací soud tedy měl za to, že tyto zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o.s.ř. byly naplněny. Závěr o tom, že žalovaná nevyužila možnost uplatnit ve vyjádření k žalobě námitky týkající se neexistence postupované pohledávky, které uplatnila až v odvolání, učinil odvolací soud zjevně v reakci na obsah odvolání žalované, kterým zpochybňovala skutečnost, že soud prvního stupně neprokazoval existenci postupované pohledávky.
Tím odvolací soud pouze vyjádřil, že tyto uváděné důvody směřující proti věci samé (tyto námitky mohly a měly být tvrzeny ve vyjádření k žalobě) nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle § 205b o. s. ř. Takový závěr je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které v odvolání proti rozsudku pro uznání jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2.
2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012). Odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními) ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007). Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 4. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu