23 Cdo 516/2024-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně GMF AQUAPARK PRAGUE, a. s., se sídlem v Praze, Na Struze 227/1,
identifikační číslo osoby 27642127, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem
se sídlem v Praze, Pacovská 2104/1, za účasti OTE, a. s., se sídlem v Praze,
Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem
Labským, advokátem se sídlem v Praze, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 25 C 56/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 9. 2023, č. j. 15 Co 137/2023-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 25 C 56/2022-121,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 03605-29/2020-ERU, sp. zn.
OSS-03605/2020-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního
úřadu ze dne 7. 12. 2021, č. j. 03605-36/2020-ERU, tak, že účastnice je povinna
zaplatit žalobkyni částku 2.034.451 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Účastnice řízení se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v obou výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil aplikaci ustanovení §
628 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovolatelka má
za to, že dané ustanovení aplikováno být mělo, jelikož žádat o výplatu tzv. zeleného bonusu lze jen účastnici řízení, přičemž v této souvislosti odkazuje
na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne
15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14. V rozhodnutí č. j.
Konf 45/2017-14 zvláštní senát dospěl k závěru, že pravomoc
Energetického regulačního úřadu rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění
peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto
zákona (ve smyslu § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích
energie, ve znění účinném do 31. 12. 2021), není omezena jen na případy, kdy
jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny
spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního
ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb. Dovolatelka pomíjí, že
v daném rozhodnutí se zvláštní senát otázkou promlčení, a tedy ani aplikací
ustanovení § 628 o. z., vůbec nezabýval, nikterak se k ní nevyjádřil. Odkaz na
uvedené rozhodnutí proto není případný a přípustnost dovolání založit nemůže. Nadto k otázce počátku běhu promlčecí lhůty dle § 628 o. z. dovolací soud
poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021,
sp. zn. 22 Cdo 3169/2020, dle nichž ustanovení § 628 o. z. stanoví počátek
promlčecí lhůty u práv, u nichž se v prvé řadě vyžaduje jejich mimosoudní
uplatnění. Na tom se shoduje i komentářová literatura [srovnej Bodečková, J. v
Petrov, J. et al. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2019, str. 695; Lazíková, J. a Števček, M. v Lavický, P. et al. Občanský
zákoník: komentář. I. Obecná část (§ 1-654). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2216–
2217; Tégl, P. a Wienhold, D. v Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník:
Velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná
ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 979]. V uvedeném rozsudku dovolací soud
vyložil, že sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve směru, že v
některých případech zákon vyžaduje, aby ke vzniku, zachování či výkonu práva
došlo k uplatnění práva u zákonem určené osoby. Pokud nedojde k takovému
uplatnění práva, právo je eliminováno nebo modifikováno. K uplatnění práva
dochází jednostranným právním jednáním adresovaným osobě určené v zákoně
specificky (zákonem je stanovena i lhůta). Jestliže včasné uplatnění práva u
určené osoby nenastane, spojuje s tím zákon nepřípustnost uplatnění práva u
soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je
právo uplatňováno (Tégl, P. a Wienhold, D. v Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná
a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 980). Nejvyšší soud přitom
neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že ustanovení § 628 o. z. v dané
situaci aplikovatelné není. K další argumentaci dovolatelky týkající se důsledků registrace do systému
účastnice řízení provedené se značným časovým odstupem od udělení předmětné
licence a dále otázky, kdy poprvé a kdy nejpozději žalobkyně mohla a měla
uplatnit své právo u účastnice řízení, dovolací soud poukazuje na to, že pouhý
argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání.
Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu
občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež
obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní
soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem
na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba
otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §
237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti
dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně
s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť
dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran
nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit
sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací
řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo
736/2023).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu