23 Cdo 691/2023-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně [dříve žalobkyně a)] Bartanet s.r.o., se sídlem Plzeňská 157/98, 150 00 Praha 5, IČO 24173452, zastoupené JUDr. Karlem Vlčkem Ph.D., advokátem sídlem U Hostavického potoka 787/37, 198 00 Praha 9, proti žalované B. S., nar. dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem Resselovo nám. 135, 537 01 Chrudim, o zaplacení 352 582,36 Kč s příslušenstvím a 55 111 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 209/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 8. 9. 2022, č. j. 22 Co 96/2022-289, t a k t o:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 9 C 209/2018-230, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 1. 2022, č. j. 9 C 209/2018-234, výrokem I uložil žalované zaplatit žalobkyni a), tehdejší žalobkyni u soudu prvního stupně (dále jen „žalobkyně nebo žalobkyně a), částku 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 15. 8. 2018 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku; výrokem II zamítl žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 102 582,36 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 70 999 Kč od 30.
11. 2016 do zaplacení, úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 250 000 Kč od 30. 11. 2016 do 14. 8. 2018 a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 31 583,36 Kč od 15. 8. 2018 do zaplacení; výrokem III zamítl žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) – tehdejšímu účastníku řízení u soudu prvního stupně, částku ve výši 55 111 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 15. 8. 2018 do zaplacení; výrokem IV žalované uložil nahradit žalobkyni a) náklady řízení k rukám jejího zástupce ve výši 61 953 Kč do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku; výrokem V uložil žalobci b) nahradit žalované náklady řízení ve výši 57 257,20 Kč k rukám jejího (předchozího) zástupce JUDr.
Pavla Koska do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku; výrokem VI uložil žalobkyni a) nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 2 066,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrokem VII uložil žalované nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 4 820,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní a) uplatněný nárok na zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu zápůjčky, kterou měla žalovaná žalobkyni a) vrátit, je oprávněný, když žalovaná neprokázala, že se jednalo o dar. Naopak nevyhověl žalobnímu návrhu žalobce b) na úhradu finančních částek celkem ve výši 55 111 Kč, když vzal především v úvahu že sám žalobce b) v řízení uvedl, že tyto poskytnuté finanční částky v této výši nebyly zápůjčkou, ale představovaly jeho příspěvky na domácnost, poskytnuté žalované v rámci jejich partnerského vztahu, který mezi žalobcem b) a žalovanou existoval po dobu 5 let, jak bylo v soudním řízení prokázáno, vyplynulo-li z dokazování, zejména svědeckých výpovědí, že dotyční o víkendech spolu žili a hospodařili.
Soud zamítl i žalobní návrh žalobkyně a) na zaplacení 102 582,36 Kč s příslušenství, představující několik finančních částek a peněžitý ekvivalent za telefon iPhone, neboť nebylo prokázáno tvrzení žalobce b), který byl zároveň jediným jednatelem žalobkyně a), že se jednalo o zapůjčení telefonu, ale naopak bylo prokázáno tvrzení žalované, že telefon ji byl darován, jakožto vánoční dárek, a rovněž finanční částky zasílané žalované z účtu žalobkyně a) nebyly zápůjčkou, ale na úhradu věcí do domácnosti nebo na chod domácnosti.
Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně a) do jeho výroku II a VI a žalovaná do výroku I, IV, VI a VII; žalobce b) odvolání nepodal a řízení o jím uplatněném nároku tedy pravomocně skončilo. Protože žalobce b) již nebyl účastníkem odvolacího řízení, byla žalobkyně a) v odvolacím řízení označována již jen jako žalobkyně, včetně výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 22 Co 96/2022-289, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního vyjma nenapadeného výroku III a V.
a výrokem II žalované uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dříve žalobkyně a) 250 000 Kč s příslušenstvím nikoliv z titulu zápůjčky, ale z titulu bezdůvodného obohacení. Vyšel z povahy smlouvy o zápůjčce, která vzniká dohodou stran, je smlouvou reálné povahy, kdy k jejímu vzniku je vedle dohody stran k přenechání zastupitelné věci k užívání třeba i odevzdání (přenechání) předmětu zápůjčky.
V daném případě žalobkyní (původně žalobkyní a) tvrzená dohoda o zápůjčce postrádá shodný projev vůle stran, jestliže žalovaná tvrdí, že předmětná finanční částka ji byla v době partnerského vztahu s žalobcem b) darována na zakoupení automobilu. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně (původně žalobkyně a) je právnickou osobou, která nemohla mít k žalované uvedený osobní vztah. Vyšel však ze zjištění, jak bylo prokázáno v řízení u soudu prvního stupně, že žalovaná částku 250 000 Kč přijala a zároveň dala najevo, že nešlo o dar, když na počátku řízení vyjádřila ochotu namísto předmětné poskytnuté finanční částky za ni vrátit pořízený automobil.
Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně, že zánik závazku vrátit žalobkyni 250 000 Kč se žalované nepodařilo prokázat a že žaloba je v tomto směru důvodná. Odvolací soud se dále plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně žalované částky 102 582,36 Kč s příslušenstvím, proto rozsudek soudu potvrdil vyjma nenapadených výroků III a V. Proti rozsudku odvolacího soudu, do jeho potvrzujícího výroku týkající se částky 250 000 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil právní jednání účastníků, respektive zcela rezignoval na interpretaci právního jednání účastníků, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2764/2018, a to při výkladu skutečné vůle jednajících, při zjišťování úmyslu jednajících.
Dovolatelka poukázala na závěry Nejvyššího soudu, zastávající právní názor, že v případě, kdy ani za použití výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajících, uplatní se objektivní metoda interpretace, přičemž projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, komu je projev vůle určen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a že tvrzené právní jednání o zápůjčce a daru pouze nahradil svou verzí o bezdůvodném obohacení, čímž se vyhnul své povinnosti interpretace právních jednání účastníků.
Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud dovodil, že k poskytnutí peněžních prostředků ve výši 250 000 Kč došlo bez právního důvodu, je takový závěr v příkrém rozporu s tvrzením všech účastníků a skutkovým stavem věci, což je zároveň v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3220/2013). Dovolatelka má též za to, že řízení před oběma soudy trpí procesními vadami při dokazování, což spatřuje v tom, že skutkového závěru nebylo dosaženo postupem podle § 132 o.
s. ř., a zároveň má za to, že řízení je poznamenáno i nedostatky při poučení účastníků ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž se odvolací soud při řešení těchto procesních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud při posouzení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání pro nesprávné řešení otázky způsobu interpretace právního jednání ve smyslu § 555 a násl. o. z. v rozporu s dovolatelkou označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyšel z ustáleného právního názoru, podle něhož výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění toho, co v jednání bylo projeveno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 24. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1500/2022, dostupný na www.nsoud.cz). Zároveň vzal v úvahu ustálený judikatorní závěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2023, sp. zn.
23 Cdo
2910/2021, dostupný na www.nsoud.cz), že výklad právního jednání soud provede jen tehdy, vzbuzuje-li daný projev důvodné pochyby o jeho obsahu. Nutno zdůraznit, že základní hledisko pro výklad právního jednání po nabytí účinnosti o. z. od 1. 1. 2014 je úmysl jednajícího. V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnou vůlí jednající žalobkyně nebyl úmysl nepožadovat po žalované vrácení předmětné finanční částky, nebylo jejím úmyslem tuto finanční částku žalované darovat. Za tohoto skutkového stavu, který v dovolacím řízení nemůže být měněn, nelze pak prostřednictvím výkladových pravidel dovozovat odlišné skutkové zjištění, na němž dovolatelka zakládala obranu proti žalobě.
Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nenastaly pochybnosti ohledně obsahu předmětného právního jednání žalobkyně, nebylo namístě provádět jeho výklad za pomoci metod prosazovaných žalovanou. Soudy za tohoto skutkového stavu tedy správně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neaplikovaly výkladová pravidla na výklad předmětného právního jednání žalobkyně v souvislosti s poskytnutím částky 250 000 Kč žalované na koupi automobilu, nevzbuzoval-li projev vůle žalobkyně pochybnost o tom, že žalobkyně neměla, respektive její jednatel neměl, úmysl žalované tuto finanční částku darovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2910/2021 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 866/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, dostupné na www.nsoud.cz). V dané souvislosti je přiléhavé připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, respektive námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování a poučení účastníka. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o.
s. ř.
(vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srovnej např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3425/2017, či ze dne 13. 11. 2018. sp. zn. 23 Cdo 3244/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené učinil závěr, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak dospět k jinému závěru, než toto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu