23 Cdo 748/2025-810
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Harvardský průmyslový holding, a.s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Uhelný trh 414/9, identifikační číslo osoby 44269595, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, proti žalované HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Michle, Ohradní 1159/65, identifikační číslo osoby 00676900, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zaplacení 100 364 209 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 100/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 72 Co 378/2023-771, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 102 741 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 100 364 209 Kč z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že se jedná o peněžní prostředky, jež byly trestnou činností V. K. a B. V. nezákonně vyvedeny z jejího majetku a bez právního důvodu dne 12. 2. 2003 převedeny na účet žalované. Dne 28. 7. 2003 byly dotčené finanční prostředky orgány činnými v trestním řízení podle § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny na účtu žalované jako možný výnos z trestné činnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 46 T 17/2006, bylo rozhodnuto o zrušení zajištění předmětné částky na účtu žalované a o jejím vzetí do soudní úschovy. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 104/2018 bylo následně pravomocně rozhodnuto o nahrazení souhlasu žalobkyně s vydáním předmětu úschovy (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018), tj. částky 100 364 209 Kč, žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 51 C 100/2016-712, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2024, č. j. 51 C 100/2016-754, žalobu o zaplacení 100 364 209 Kč zamítl (výrok
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou stran řízení napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku) a ve výroku II jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (po zrušení nákladového výroku II rozsudku soudu prvního stupně výrokem II napadeného rozsudku) usnesením ze dne 16. 10. 2024, č. j. 51 C 100/2016-778, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 441 058,10 Kč.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 30. 1. 2025, č. j. 72 Co 520/2024-799, shora označené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 411 058,10 Kč, jinak je potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 240,90 Kč (výrok II).
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, v němž brojila proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobkyní uplatněný nárok nevznikl, jelikož částka 100 364 209 Kč byla převedena na účet žalované na základě platného právního titulu. Podle odvolacího soudu se v daném případě jednalo o plnění k uspokojení pohledávky žalované za společností Daventree, Ltd. na zaplacení kupní ceny akcií (společnosti Harms Holding Co. Limited), jež žalované poskytla PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o., která za souhlasu likvidátora žalované předmětný dluh Daventree, Ltd. převzala podle § 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle žalobkyně je výše uvedený závěr nesprávný, neboť odvolací soud „pominul absolutně neplatná právní jednání, ze kterých je tento právní titul odvozen“. Žalobkyně měla za to, že žalované nemohlo vzniknout právo na zaplacení kupní ceny akcií, neboť prodané akcie byly neoprávněně vyvedeny z harvardských fondů trestnou činností V. K. a B. V., kteří jednali v podvodném úmyslu ke škodě právních předchůdců žalobkyně, přičemž žalovaná se tak podle žalobkyně nikdy nestala vlastníkem daných akcií, a nemohla je tudíž ani dále převést. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky (absolutní) neplatnosti právního úkonu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Podle žalobkyně je dovolání dále přípustné pro řešení otázky, „zda lze považovat žalovanou částku za výnos z trestné činnosti, i když tak o ní nebylo rozhodnuto v trestním řízení“, jež podle jejího názoru v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud podle žalobkyně pochybil, nepovažoval-li spornou částku za výnos z trestné činnosti, ačkoliv „byla z majetku žalobkyně protiprávně vyvedena odsouzenými V. K. a B. V., a představuje tedy výnos z trestné činnosti ve smyslu Štrasburské, Palermské a Newyorské úmluvy“.
8. Žalobkyně dále označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož podáním žádosti žalobkyně o vydání finančních prostředků ze zajištění dne 23. 10. 2012 nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Podle žalobkyně měla předmětná žádost charakter civilní žaloby, jejíž podání mělo za následek stavení běhu promlčecí doby; žalobkyně přitom „z důvodu litispendence nemohla podat žalobu jinou“. Podle žalobkyně je dovolání přípustné, neboť uvedená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Konečně žalobkyně namítla, že odvolací soud pochybil při posouzení otázky, zda je žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně uvedla, že žalovaná částka byla z jejího majetku vyvedena trestnou činností shora jmenovaných osob, přičemž žalobkyně svůj nárok uplatnila v souladu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 46 T 17/2006, kterým bylo rozhodnuto o ponechání částky 100 364 209 Kč v zajištění, přičemž žalobkyně byla vyzvána, aby svůj nárok uplatnila v civilním soudním řízení do tří let od právní moci tohoto usnesení. Jestliže za těchto okolností žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku, je její námitka dle názoru
žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Dovolání je podle žalobkyně přípustné, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
10. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, přičemž uvedla, že žalobkyně v dovolání brojí toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nikoliv proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacími námitkami, jimiž žalobkyně zpochybňovala závěr odvolacího soudu o existenci platného právního důvodu plnění částky 100 364 209 Kč na účet žalované (viz body 6 a 7 odůvodnění shora).
17. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku absolutní neplatnosti právního úkonu (viz bod 6 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobkyně uvedenou námitku zakládá na závěru, že žalovanou prodané akcie byly neoprávněně vyvedeny z harvardských fondů trestnou činností V. K. a B. V., kteří jednali v podvodném úmyslu ke škodě právních předchůdců žalobkyně (viz bod 7 dovolání), jenž ovšem ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá.
18. Odvolací soud naopak vyšel z toho, že částka 100 364 209 Kč představovala pohledávku žalované na zaplacení kupní ceny akcií (společnosti Harms Holding Co. Limited) převedených společnosti Daventree, Ltd. (původní dlužnici), jejíž dluh vůči žalované následně převzala společnost PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o., která jej následně uhradila dne 12. 2. 2003 plněním částky 100 364 209 Kč na účet žalované. Odvolací soud rovněž uvedl, že tvrzení žalobkyně o tom, že zmíněné finanční prostředky představují výnos z trestné činnosti V.
K. a B. V., nemá oporu v provedeném dokazování, jakož ani ve výsledcích trestního řízení, tj. obsahu pravomocných rozhodnutí trestních soudů, jimiž byli shora jmenovaní uznáni vinnými a odsouzeni (viz body 12 a 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Obdobně již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že v odsuzujících rozhodnutích trestních soudů nebyl popsán skutek spočívající v právních úkonech obžalovaných, na jejichž základě došlo k převodu předmětných finančních prostředků na účet žalované (viz bod 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
19. Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 813/2025). Uvedená námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
20. Výše uvedené závěry se pak uplatní rovněž ve vztahu ke druhé žalobkyní předložené otázce, „zda lze považovat žalovanou částku za výnos z trestné činnosti, i když tak o ní nebylo rozhodnuto v trestním řízení“ (viz bod 7 odůvodnění shora), neboť i tuto námitku žalobkyně staví na tom, že částka 100 364 209 Kč byla z jejího majetku vyvedena trestnou činností V. K. a B. V., a zakládá tak svoji kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na své vlastní verzi skutkového stavu věci. Ani tato námitka žalobkyně tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz judikaturu citovanou v bodu 19 odůvodnění shora).
21. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že se žalobkyni nepodařilo dovoláním zpochybnit závěr odvolacího soudu o existenci platného právního titulu plnění předmětné částky, neboť v řízení bylo zjištěno, že částka 100 364 209 Kč byla převedena na bankovní účet žalované na základě konkrétního právního titulu, a to jako plnění k uspokojení pohledávky žalované za společností Daventree, Ltd. na zaplacení kupní ceny za prodej akcií, které žalované poskytla společnost PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o., jež za souhlasu likvidátora žalované v souladu s § 531 odst. 1 obč. zák. dluh převzala (viz bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i body 37 a 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
22. Za uvedené situace pak nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně týkající se otázky promlčení uplatněného nároku a otázky rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (viz body 8 a 9 odůvodnění shora), neboť odvolací soud napadený rozsudek na posouzení těchto otázek (výlučně) nezaložil.
23. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1938/2023, ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2873/2024, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025).
24. O takovou situaci jde i v nyní projednávané věci, neboť při absenci relevantního zpochybnění závěru odvolacího soudu o existenci platného právního důvodu plnění částky 100 364 209 Kč (resp. závěru o nenaplnění některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení obsažených v § 451 odst. 2 obč. zák. a § 454 obč. zák.), jenž je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby, by totiž ani případné nesprávné právní posouzení výše uvedených otázek odvolacím soudem nemohlo opodstatnit zrušení či změnu napadeného rozsudku. Tyto námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu