USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci
žalobkyně UNIVERSAL ACCOUNT SERVICES, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlín,
Sokolovská 5/49, identifikační číslo osoby 25644955, zastoupené JUDr. Petrem
Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, proti žalovanému J.
K., zastoupenému Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská
103/2, o zaplacení 3 282 676,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 411/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 62 Co 328/2024-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 26 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho právní zástupkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 282 676,73
Kč s příslušenstvím jako pohledávky na vrácení úročené zápůjčky, již měla nabýt
na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 30. 10. 2020 se
společností PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s.r.o. (identifikační číslo osoby
25094921, dále jen „postupitel“). Žalovaný se podané žalobě bránil mimo jiné
tvrzením, že tato smlouva byla zdánlivým právním jednáním, neboť předmět
postoupení v ní nebyl dostatečně určitě vymezen.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 6. 2024, č. j. 30 C 411/2023-200, žalobu o zaplacení částky 3 282 676,73 Kč
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného
rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém jeho
rozsahu) dovoláním, neboť odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (představované rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 3855/2018, a usnesením ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 ICdo 35/2016)
vztahující se k požadavkům na určitost vymezení předmětu smlouvy o postoupení
pohledávky v případech, kdy postupitel má za daným dlužníkem jedinou
pohledávku, případně pokud postupuje všechny pohledávky vůči témuž dlužníku.
Žalobkyně dále uvedla, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu (jmenovitě například od rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016) při výkladu právního jednání podle úmyslu jednajícího. V neposlední
řadě pak žalobkyně namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť
odvolací soud jej odůvodnil toliko odkazem na dřívější rozhodnutí vydané v
řízení mezi týmiž účastníky, v němž byla posuzována tatáž smlouva o postoupení
pohledávky. Jelikož odvolací soud uvedené otázky po právní stránce posoudil
nesprávně, žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak,
že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 3 282 676,73 Kč s
příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení před soudy všech stupňů, případně
aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K doplnění dovolání, které žalobkyně učinila podáním ze dne 31. 3.
2025, tj. po uplynutí lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud nemohl
přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo
5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1001/2020).
6. Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i
právními závěry odvolacího soudu, popřel pravdivost a důvodnost jednotlivých
námitek vznesených žalobkyní v dovolání, označil její dovolání za nepřípustné a
navrhl dovolacímu soudu, aby je jako takové odmítl, případně aby je zamítl a
přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř., a zabýval se proto jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalobkyně v dovolání v prvé řadě namítá, že závěr odvolacího soudu,
podle něhož byla smlouva o postoupení pohledávek neurčitá, je v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu (představovanou rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 3855/2018), neboť odvolací soud nezohlednil, že postupitel žalobkyni
postoupil všechny své pohledávky protižalovanému.
11. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že nemá-li postupitel vůči
dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem
plnění stejného druhu u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky
zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka
je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikovaná i tehdy
vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění (shodně srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
775/2004). Požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká
pohledávka je postupována, je vyžadován bez ohledu na formu, v níž je smlouva o
postoupení pohledávky uzavřena. Tento požadavek směřuje k zajištění (zachování)
jistoty v právních vztazích. Smyslem je, aby postupovaná pohledávka nebyla
zaměnitelná s jinými pohledávkami téhož postupitele za týmž dlužníkem. Strany
smlouvy o postoupení pohledávky musí být s to prokázat, jaká konkrétní
pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Z tohoto důvodu je
třeba klást přísnější požadavky na identifikaci pohledávky v případě postupní
smlouvy, jíž se postupuje jedna z více pohledávek, které má postupitel vůči
věřiteli v době postoupení. Má-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení
pouze jedinou pohledávku, resp. postupuje všechny své pohledávky vůči dlužníku,
mohou být kritéria na její konkretizaci hodnocena mírněji.
12. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem vyplývá, že v
projednávané věci nebylo v řízení prokázáno, že by postupitel žalobkyni
postoupil smlouvou ze dne 30. 10. 2020 všechny své pohledávky za žalovaným
(srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 25 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Žalobkyně tak ve skutečnosti svou námitkou zakládá kritiku
právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci,
odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci
založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází
(musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, či ze dne 25. 6.
2025, sp. zn. 33 Cdo 1696/2024). Uvedená námitka žalobkyně, jíž zpochybňuje
správnost skutkového zjištění soudů nižších stupňů, tak nemůže přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
13. Žalobkyně dále brojí proti samotnému závěru odvolacího soudu o tom,
že předmět smlouvy o postoupení pohledávek nebyl dostatečně určitý, tedy proti
závěru dosaženému výkladem projevené vůle stran dané postupní smlouvy. Nejvyšší
soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze
dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014 (a v mnoha dalších rozhodnutích),
vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného
skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při
odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím
projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež
by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od
ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k
takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by
nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci
byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná,
neboť z napadeného rozhodnutí je mj. patrné, že odvolací soud neposuzoval
právní jednání (smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 30. 10. 2020) izolovaně,
nýbrž přihlédl i k tomu, co strany daly následně najevo (mj. k položkovému
přehledu ze dne 2. 11. 2020 a k dohodě o započítání pohledávek ze dne 6. 11.
2020; k tomu srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Tvrdí-li konečně žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud jej odůvodnil pouze odkazem na předchozí
rozhodnutí v podobné věci, namítá tím ve skutečnosti jinou vadu řízení, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací
soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod
číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn.
23 Cdo 4905/2014).
15. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou
způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se
odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Nejde totiž o otázku správnosti či
nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, nebo ze dne 31. 5.
2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022).
16. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení
bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud
připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v
němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám
může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu
uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání
nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9.
2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
17. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalobkyni nelze přisvědčit,
pokud tvrdí, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí toliko odkazem na
rozhodnutí v obdobné věci mezi týmiž účastníky, neboť ačkoliv odvolací soud z
daného rozhodnutí (v souladu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku)
vycházel, vypořádal se s jednotlivými odvolacími námitkami žalobkyně a
odůvodnil své právní posouzení věci, jakož i závěr, podle něhož nebylo na místě
ji posoudit jinak (srov. body 20-26 odůvodnění napadeného rozsudku).
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
19. Dovolací soud konečně uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by
v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 8. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu