23 Cdo 770/2024-905
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PULA s.r.o., se sídlem v Litomyšli, Dukelská 988, identifikační číslo osoby 25920758, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze, U Nového dvora 1076/2, proti žalované Tauer Group a.s., se sídlem ve Svitavách, Milady Horákové 357/4, identifikační číslo osoby 25921100, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o zaplacení 944.675 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 117/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2023, č. j. 18 Co 86/2023-827, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 11. 2023, č. j. 18 Co 86/2023-824, a ze dne 15. 1. 2024, č. j. 18 Co 86/2023-863, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.745,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 10 C 117/2018-722, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 680.790 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení dalších 263.985 Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
2. K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 680.790 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a že žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni dalších 263.885 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, se zamítá (první výrok). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až pátý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje dílem za nepřípustné, dílem za zjevně bezdůvodné, a proto navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, resp. zamítnuto.
5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl dle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
6. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to „zda žalobkyně má nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 1970 obč. zák. za situace, kdy předala žalované předmět díla v jiném než původně sjednaném rozsahu a řádně nespecifikovala a neodůvodnila požadovanou cenu tohoto díla, žalované nepředložila specifikaci předaného díla včetně ocenění, nespecifikovala, v jakém rozsahu a v jaké ceně provedla dílo nad rámec původních ujednání ve smlouvě o dílo, a požadovanou cenu díla neodůvodnila ani poté, co byla žalovanou požádána o specifikaci, a ani poté, co byla žalobkyni vrácena faktura, daňový doklad, kterou účtovala cenu díla, která nebyla původně sjednána a kterážto faktura byla žalobkyni žalovanou vrácena právě s odůvodněním, že cena díla neodpovídá sjednané ceně, a s požadavkem specifikace ceny“. Dle dovolatelky žalobkyně také nepředložila řádný daňový doklad. Kvůli těmto porušením smluvních či zákonných povinností dovolatelka nemohla být ani po předání díla v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu a žalobkyně dle § 1970 o. z. nemohla požadovat úrok z prodlení.
11. Takto předestřená otázka je však založena na vlastních skutkových
závěrech dovolatelky, k nimž soudy nedospěly a na kterých právní posouzení věci nezaložily, a na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení vycházejícím z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu totiž nevyplývá, že by žalobkyně tímto způsobem porušovala svoje smluvní či zákonné povinnosti. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že v dovolání formulovaná otázka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). 12. Dovolatelka dále uvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nesplňuje požadavky na odůvodnění rozsudku. Tyto námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o tvrzené vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. K námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud doplňuje, že již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V nynější věci je z obsahu dovolání zřejmé, že vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce nijak nebránily v tom, aby vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nepřichází do úvahy (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 526/2023). 13. Ve zbývající části dovolání dovolatelka rozvíjí polemiku s právním posouzením odvolacího soudu (výklad § 1968 obč. zák.), aniž by však vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To je však dle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). 14. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu