23 Cdo 868/2025-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně: ZEVES 4 s. r. o., se sídlem v Chomutově, Tovární 629, identifikační číslo osoby 29203775, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem v Blatnici pod Svatým Antonínkem, č. p. 462, za účasti: ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze, Duhová 425/1, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, za účasti vedlejší účastnice na straně ČEZ Prodej, a. s.: OTE, a. s., se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 246/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 29 Co 193/2024-257, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2025, č. j. 29 Co 193/2024-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ČEZ Prodej, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.134,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici OTE, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.134,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 15 C 246/2021-200, zamítl žalobu na zaplacení částky 30.429.510 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 5. 2021, č. j. 03408-24/2019-ERU, tímto rozsudkem (výrok II) a rovněž zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 03408-17/2019-ERU, tímto rozsudkem (výrok III). Dále soud
prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV a V).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 29 Co 193/2024-257, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2025, č. j. 29 Co 193/2024-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil v tom znění, že se zamítá žaloba, aby soud uložil účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.429.510 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a nahradil tak rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 03408-17/2019-ERU ve znění rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 5. 2021, č. j. 03408-24/2019-ERU (první výrok). Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích IV a V (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. K dovolání žalobkyně se účastnice vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
5. Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že rozsudek odvolacího soudu je správný a přezkoumatelně odůvodněný a navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto.
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném jeho rozsahu, tj. v prvním až čtvrtém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda „lze zařadit případ dovolatelky do tzv. třetí modelové skupiny ve smyslu kategorizace Ústavního soudu provedené ve věci FVE Mozolov, když v souvislosti s licenčním řízením pochybil zásadním způsobem samotný Energetický regulační úřad, když vydal licenci na základě vlastního ohledání FVE a když oprávněná úřední osoba byla sama pravomocně odsouzena za přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti“, přičemž dovolatelka je toho názoru, že její případ spadá do druhé modelové skupiny. Tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
13. V nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, Ústavní soud ve vztahu k případům čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, konstatoval, že nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost, a v této souvislosti mohou nastat v zásadě tři modelové skupiny situací, jejichž hranice však nebudou vždy jasně vymezitelné, a rozlišení v konkrétních případech tak bude na aplikační praxi. K druhé modelové skupině Ústavní soud uvedl, že tato představuje nezákonnost způsobenou pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc – jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů). Třetí skupinu podle uvedeného rozhodnutí pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).
14. Ze zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobkyně dosáhla udělení licence podvodným jednáním spočívajícím v předložení nepravdivého předávacího protokolu a nepravdivé revizní zprávy Energetickému regulačnímu úřadu, proto jí licence neměla být v roce 2010 udělena a proto bylo rozhodnutí o udělení licence později zrušeno. Podvodné jednání bývalého jednatele žalobkyně a dalších osob bylo trestným činem. V trestním řízení vyšlo najevo jednak to, že výrobna elektřiny nebyla v roce 2010 dokončena, jednak to, že revizní zpráva, na jejímž základě byla žalobkyni udělena licence, byla falsifikátem, a jednotliví obžalovaní předložili Energetickému regulačnímu úřadu nepravdivé údaje s cílem dosáhnout vydání licence do konce roku 2010 (což bylo důvodem pro zahájení obnovy řízení o udělení licence).
15. Odvolací soud přitom konstatoval, že žalobkyně (resp. její tehdejší jednatel) za účelem dosažení licence úmyslně předložila nepravdivé podklady a uvedla správní orgán v omyl. Nemohla jí proto svědčit dobrá víra v zákonnost a správnost vydaného rozhodnutí. Uvedl, že skutečnost, že správní orgán a jeho zaměstnanci neprojevili dostatek obezřetnosti či byli nepřiměřeně shovívaví a posoudili podmínky jako splněné, nepřeváží úmyslné podvodné jednání žadatele o licenci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zařazení dané situace do třetí modelové skupiny ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a dodal, že při posouzení všech okolností případu není dán zvláštní důvod hledat ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu spravedlivé řešení pro období od 31. 12. 2010 až do nového získání licence tak, aby žalobkyni byla podpora nebo její část přiznána i v období, kdy licenci neměla. Toto dobrodiní žalobkyni nemůže být poskytnuto právě z toho důvodu, že se její jednatel v souvislosti s licenčním procesem dopustil vědomě trestného činu, přičemž jedním z motivů byl právě materiální zájem na získání podpory podle zákona o podporovaných zdrojích energie.
16. Jestliže tedy odvolací soud, vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem řešené věci, dospěl k závěru, že se jedná o tzv. třetí modelovou situaci a žalobkyni tak nemohla svědčit dobrá víra v zákonnost a správnost vydaného rozhodnutí, neodchýlil se od výše uvedených závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (k zařazení dané situace dovolatelky do tzv. třetí modelové skupiny srov. též například závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17).
17. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019) při řešení otázky, zda „je podmínkou prvního paralelního připojení výrobny k elektrizační soustavě (tj. k relevantní výrobě a dodávce elektřiny ve smyslu bodu 1.9. Cenového rozhodnutí ERU č. 4/2009) pravomocně vydaná licence“.
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, shrnul, že se v minulosti již vyjádřil k otázce naplnění předpokladů pro uvedení nově zřizované výrobny do provozu ve smyslu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, když vyložil, že předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně. Započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně.
Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněný pod číslem 104/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2670/2019 pak dovolací soud uzavřel, že splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází právní moci rozhodnutí o udělení licence.
19. V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněném pod číslem 19/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud mj. vyložil, že zákon č. 180/2005 Sb. nestanovil existenci licence na výrobu elektřiny jako podmínku pro nárok na některou z forem podpory „expressis verbis“ a že takto výslovně byla tato podmínka uvedena až v § 7 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. Nicméně skutečnost, že účelem zákona č. 180/2005 Sb. byla podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů uskutečňované legálním způsobem (tj. s dodržením všech zákonem vyžadovaných pravidel), vyjádřil zákonodárce již tím, že za příjemce takové podpory určil „výrobce“ elektřiny z obnovitelných zdrojů [srov. § 2 odst. 2 písm. d) a § 4 a násl. zákona č. 180/2005 Sb.]. Tento zákon definici pojmu „výrobce“ neobsahoval a v rozhodném období roku 2012 takovou definici neobsahoval ani energetický zákon. Avšak povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence patřila (stále patří) k elementárním povinnostem podnikání v energetice, přičemž na výrobce elektřiny nedopadala žádná z výjimek z této povinnosti (srov. § 3 odst. 1 a 3 energetického zákona). Nelze přitom pominout, že požadavek, aby výrobci v oblasti energetiky byli držiteli příslušné licence, má věcné opodstatnění spočívající v zájmu na bezpečném a spolehlivém provozování energetických zařízení. Splnění podmínek pro udělení licence v obecné rovině poskytuje záruku, že daný podnikatel je schopen dostát požadavkům, které na něj kladou právní předpisy v oblasti energetiky (srov. důvodovou zprávu k energetickému zákonu).
20. V nyní projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že licence byla žalobkyni udělena až rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 2. 7. 2021, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 2. 2022, přičemž den vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a termín možného zahájení licencované činnosti nastaly ode dne právní moci rozhodnutí, tj. od 8. 2. 2022. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přiznat nárok na podporu výroby elektřiny z obnovitelného zdroje, neboť v rozhodném období nedisponovala licencí pro její výrobu, pak se od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
21. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky, dovolatelkou předkládané jako otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda „obživla původní licence ke dni právní moci rozsudku KS Brno, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o nové licenci a o zrušení původní licence“ a „pokud Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, shledal nezákonnost zahájení řízení o nařízení obnovy řízení (absenci zákonného důvodu pro nařízení obnovy řízení), je rozhodnutí správního orgánu (ERÚ) vydané v takto zahájeném (tj. nezákonně) správním řízení rozhodnutím nezákonným“.
22. Dovolatelka totiž přehlíží, že na řešení otázky „obživnutí“ licence ani otázky namítané „nezákonnosti zahájení řízení o nařízení obnovy řízení s ohledem na rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 990/2018“ není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Určující v nyní projednávané věci bylo, že, jak již výše uvedeno, licence byla žalobkyni udělena až rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 2. 7. 2021, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 2. 2022, kdy den vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a termín možného zahájení licencované činnosti nastaly ode dne právní moci rozhodnutí, tj. od 8. 2. 2022. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je přitom skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 805/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2655/2022).
23. Jestliže dovolatelka bez dalšího namítá, že je dle jejího názoru nesprávný závěr, že zrušení licence má právní účinky ex tunc, pak v tomto směru nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. například usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
25. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pak není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl).
26. Poukazuje-li konečně dovolatelka na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o námitky směřující do vad řízení, avšak nezahrnující otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
27. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
28. Lze rovněž dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3775/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2460/2023).
29. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 30. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu