23 Cdo 900/2024-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Podnikatelské družstevní záložny, se sídlem v Praze 1, Celetná 595/17, identifikační číslo osoby 63083868, zastoupené Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované Firemní záložně a.s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, identifikační číslo osoby 05562597, zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, o ochranu práv k obchodní firmě a o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 12/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 1 Cmo 17/2023-56, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2022, č. j. 32 Cm 12/2022-26, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna do 30 dnů změnit obchodní firmu tak, aby neobsahovala společně v jakémkoliv pořadí slova podnikatelská a záložna ve všech pádech jednotného a množného čísla a v téže lhůtě podat návrh na změnu obchodní firmy u příslušného rejstříkového soudu (výrok I), dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zdržet se při svém podnikání a propagaci svých služeb užívání slovního spojení „podnikatelská záložna“ a „podnikatelskazalozna“ ve všech pádech jednotného a množného čísla (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany své obchodní firmy a ochrany před nekalou soutěží. Žalobkyně je družstevní záložnou, přičemž od roku 2005 užívá obchodní firmu Podnikatelská družstevní záložna. Žalovaná je společnost, jejíž činnost spočívá v poskytování půjček fyzickým osobám a poskytování podnikatelských úvěrů. Od roku 2020 byla žalovaná zapsána pod obchodní firmou Podnikatelská záložna a.s.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 1 Cmo 17/2023-56, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna do 30 dnů od právní moci rozsudku změnit obchodní firmu tak, aby neobsahovala slova „podnikatelská záložna“ a v téže lhůtě podat návrh na změnu obchodní firmy u příslušného rejstříkového soudu, ve zbytku výrok I potvrdil (první výrok), ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho posouzením právním. Odvolací soud dospěl k závěru, že obchodní firmy žalobkyně a žalované jsou zaměnitelné ve smyslu § 424 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“), a to především z důvodu užití stejného kmenu obchodní firmy žalobkyně žalovanou. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že rozdílná právní forma žalobkyně a žalované vylučuje záměnu jejich obchodních firem, neboť takovou možnou záměnu je třeba hodnotit ve vztahu k průměrnému spotřebiteli, který jako rozhodující vnímá kmen obchodní firmy, a nikoliv právní formu. Dle odvolacího soudu neobstojí ani argument o odlišnosti okruhu zákazníků, neboť žalobkyně i žalovaná se pohybují v oblasti finančních služeb. Obchodní firmě žalobkyně svědčí právo priority a odvolací soud proto nárok žalobkyně na ochranu obchodní firmy shledal důvodným. S ohledem na nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že obchodní firma žalované neporušuje práva žalobkyně a není s její obchodní firmou zaměnitelná, zrušil odvolací soud výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten se dále bude zabývat i důvodností nároku žalobkyně z pohledu nekalé soutěže.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu prvního výroku dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle žalované závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to otázek, (i) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby a vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když podle § 135 odst. 1 o. z. dosavadní situace (koexistence obou údajně kolidujících názvů) nevedla k žádné újmě a ani žádná újma nehrozila u subjektu domáhajícího se takové ochrany, a naopak je způsobilá vést k újmě na nabytých právech u subjektu, který musí svůj název změnit; (ii) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. a vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když podle § 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚD“), je explicitně stanoveno, že obchodní firma družstevní záložny musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní družstvo“, „družstevní záložna“, „spořitelní družstvo“ nebo „úvěrní družstvo“; toto označení je oprávněna používat pouze právnická osoba založená podle tohoto zákona…, a nejedná se tak o rozlišovací prvek, nýbrž o povinné označení; (iii) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. a vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když výkon práva žalobkyně na ochranu názvu má zřejmě šikanózní charakter a odporuje § 6 o. z.; (iv) zda tvrzená klamavost označení určitého subjektu může být dovozována jen ze znění tohoto označení, aniž by bylo odvolacím soudem předestřeno kdo, jakým způsobem a s jakými důsledky by mohl být tímto označením klamán.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby dovolání zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolání není přípustné.
13. Ačkoliv dovolatelka v podaném dovolání uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl částečně potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovolání vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) ve skutečnosti nesměřuje. Ostatně v tomto rozsahu by nebyla žalovaná k podání dovolání oprávněna, neboť touto částí výroku bylo rozhodnuto ve prospěch žalované a nevznikla (nemohla vzniknout) jí tak žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tuto část výroku rozsudku odvolacího soudu zrušil.
14. Otázka (i) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby a vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když podle § 135 odst. 1 o. z. dosavadní situace (koexistence obou údajně kolidujících názvů) nevedla k žádné újmě a ani žádná újma nehrozila u subjektu domáhajícího se takové ochrany, a naopak je způsobilá vést k újmě na nabytých právech u subjektu, který musí svůj název změnit, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Položená otázka vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při svém právním posouzením vycházel odvolací soud. Odvolací soud uzavřel, že obchodní firma žalované zasahuje do práv k obchodní firmě žalobkyně podle § 424 o. z., neboť je s ní zaměnitelná, přičemž postačí, že je zde ze strany obchodní firmy žalované možnost zaměnitelnosti obou obchodních firem z pohledu průměrného spotřebitele. Podle § 423 odst. 2 o. z. přitom platí, že kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva jako při ochraně před nekalou soutěží.
15. Pokud tedy dovolatelka pokládá otázku k výkladu odlišného ustanovení, přičemž za tím účelem předestírá dovolacímu soudu odlišný skutkový stav, než z jakého vycházel odvolací soud, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
16. Rovněž otázka (ii), zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. a vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když podle § 1 odst. 3 ZSÚD je explicitně stanoveno, že obchodní firma družstevní záložny musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní družstvo“, „družstevní záložna“, „spořitelní družstvo“ nebo „úvěrní družstvo“, přičemž toto označení je oprávněna používat pouze právnická osoba založená podle tohoto zákona, a tudíž se nejedná o rozlišovací prvek nýbrž o povinné označení, přípustnost dovolání nezakládá. Dle dovolatelky představuje-li sousloví „družstevní záložna“ v případě žalobkyně povinné označení právní formy, nemůže se zároveň jednat o rozlišovací prvek a je vyloučeno, aby žalovaná užitím obchodní firmy „podnikatelská záložna“ do práv žalobkyně k obchodní firmě zasáhla.
17. Odvolací soud však své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by zaměnitelnost obchodních firem účastnic vyplývala pouze z použití povinného podnikatelského označení. Odvolací soud naopak uzavřel, že zaměnitelnost obchodních firem obou účastnic je nutno učinit v kontextu jejich celého znění z hlediska průměrného spotřebitele, přičemž odlišná právní forma záměnu vyloučit nemůže, jelikož převážná část zákazníků jako rozhodující vnímá výlučně kmen obchodní firmy, nikoli právní formu. Kmeny firem účastnic sice nejsou totožné, ale shodují se jejich silné prvky (podnikatelská + záložna). Odvolací soud přitom neshledal odlišnost okruhu zákazníků obou účastnic, jelikož se obě účastnice pohybují v oblasti finančních služeb. Proto v situaci, kdy je kmen obou firem prakticky shodný, odlišuje se pouze údajem o formě podnikání, dochází dle odvolacího soudu k možnosti záměny obou firem.
18. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vyplývá, že posouzení zaměnitelnosti obchodních firem musí být založeno na celkovém dojmu, kterým působí, přičemž nejdůležitější význam mají ty prvky (části) obchodní firmy, které jsou pro celkový dojem určující (silné, dominující, výrazné, rozlišující) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1729/2006, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5758/2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3394/2017). Odvolací soud se tudíž svým závěrem o zaměnitelnosti obchodních firem účastnic v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
19. Ve zbylé argumentaci pak dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, jestliže uvádí, že obchodní firma žalobkyně není nijak distinktivní a že obchodní firma žalované nenavozuje dojem propojení se žalobkyní. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017)
20. Ani otázka (iii), zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby a vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když výkon práva žalobkyně na ochranu názvu má zřejmě šikanózní charakter a odporuje § 6 o. z, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka otázku založila na tvrzení, že žalobkyně poměrně dlouhou dobu po zápisu obchodní firmy žalované neměla námitek proti tomu, aby žalovaná používala svoji obchodní firmu, firmy účastnic neasociují jejich spojení, u členů žalobkyně nemůže dojít k nebezpeční záměny a účelem jednání žalobkyně není ochrana jejích vlastních práv či práv jejích členů. Taková zjištění však odvolací soud neučinil. Jak již zdůvodněno shora, přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jež nevychází ze závěrů, z nichž při právním posouzení vycházel odvolací soud.
21. Otázka (iv), zda tvrzená klamavost označení určitého subjektu může být dovozována jen ze znění tohoto označení, aniž by bylo odvolacím soudem předestřeno kdo, jakým způsobem a s jakými důsledky by mohl být tímto označením klamán, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ani na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná uvádí, že klamavost její obchodní firmy odvolací soud dovodil pouze z toho, že se jedná o slovní spojení, které je součástí názvu žalobkyně. Odvolací soud však klamavost obchodní firmy žalované neposuzoval. Dovolatelkou citovaná judikatura pak na věc nedopadá, neboť se týká klamavosti označení a jednání v nekalé soutěži, přičemž takové právní posouzení nebylo důvodem rozhodnutí odvolacího soudu v té části, jež byla (mohla být) dovoláním napadena (tj. v měnící části prvního výroku).
22. Jestliže dovolatelka dále namítá překvapivost napadeného rozhodnutí, uplatňuje tím ve skutečnosti vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v dané věci není. Nadto dovolací soud dodává, že překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním odvolací soud právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
23. Z výše uvedeného plyne, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu