USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně LENZA spol. s r. o., se sídlem v Hnanicích, Pod Skálou 104, identifikační číslo osoby 60468726, zastoupené JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované VEMEX Energie a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33e, identifikační číslo osoby 28903765, zastoupené Mgr. Dominikou Takáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, o určení existence právního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 190/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2023, č. j. 28 Co 315/2023-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 4 C 190/2022-100, zamítl žalobu na určení existence právního poměru založeného smlouvou o sdružených službách dodávek plynu ze dne 4. 5. 2018 a dodatkem ke smlouvě o sdružených službách dodávky plynu ze dne 16. 4. 2020 uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou, s cenou 474 Kč/MWh, stálým měsíčním platem ve výši 0 Kč od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2022 a s měsíčními zálohami ve výši 4.000 Kč od ledna 2022 do ledna 2023 dle platebního kalendáře - rozpisu záloh číslo 2132005699 ze dne 2. 12. 2021 (výrok I). Dále soud zamítl žalobu na určení, že navýšení záloh na sdružené dodávky plynu platebním kalendářem - rozpisem záloh číslo 2132005699 ze dne 2. 12. 2021 s rozpisem záloh ve výši 15.000 Kč je neplatné (výrok II), a rovněž žalobu na určení, že navýšení záloh na sdružené dodávky plynu platebním kalendářem - rozpisem záloh číslo 2132005699 ze dne 2. 12. 2021 s rozpisem záloh ve výši 23.360 Kč je neplatné (výrok III). Dále soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku vystavit a doručit žalobkyni vyúčtování nákladů na sdružené služby dodávky plynu ze smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne 4. 5. 2018 ve znění dodatku ke smlouvě o sdružených službách dodávky plynu ze dne 16. 4. 2020, a to za období od 1. 1. 2022 do 31.
12. 2022 (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil, ve výroku V jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posuzování existence naléhavého právního zájmu dle § 80 o.
s. ř. Dovolatelka je přesvědčena, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pouze ve zdejším řízení může být právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou postaven najisto a vyřešen komplexně ve všech souvislostech. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti.
Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov.
například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod číslem 12/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít.
Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod číslem 21/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3503/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 671/2023, či rovněž dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1743/2019). Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, či ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1760/2020). V nyní projednávané věci soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal, dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu v této věci, ať už by bylo jakékoli, by nevedlo k eliminaci sporů mezi účastníky do budoucna. Pokud by soud totiž žalobě věcně vyhověl, podala by následně žalobkyně proti žalované žalobu na náhradu škody, tedy žalobu na plnění, v rámci které bude třeba řešit otázku platnosti jednostranného zvýšení ceny plynu ze strany žalované jako otázku předběžnou.
Pokud by soud žalobu věcně zamítl, uplatnila by následně žalovaná vůči žalobkyni svůj tvrzený nárok z titulu nedoplatku za dodávky plynu. Odvolací soud pak ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu uvedl, že i kdyby byla určena podle návrhu žalobkyně existence právního poměru účastnic založeného předmětnou smlouvou, nebylo by možné od takového určení důvodně očekávat, že by eliminovalo stav nejistoty v právním vztahu účastnic a zamezilo by jejich sporům.
Pro nápravu sporů o ceně dodávky (služeb) k určitému datu či pro určité období a s tím související možné nároky žalované na zaplacení ceny za poskytnuté plnění nebo nároky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení či náhradu újmy mají obě účastnice možnost žalovat na plnění a v takovém řízení by soud jako předběžnou otázku řešil předestřené sporné okolnosti právního poměru účastnic, tedy mají k dispozici jiné účinné procesní prostředky, které cílí na úplné a konečné vyřešení jejich sporu (sporů).
Odvolací soud tedy uzavřel, že projednávaná žaloba na určení takovým účinným prostředkem není, navržené určení nepředstavuje konkrétní právní rámec, který by byl zárukou odvrácení budoucích sporů, neslouží prevenci sporu mezi účastnicemi a vede ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně v předmětné věci dán není, neodchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 11.
7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, ve kterém Ústavní soud se zohledněním konkrétních okolností tam řešené věci dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákonného požadavku. Rovněž ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, neshledává dovolací soud případným, když v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel z jiného skutkového stavu, než v nyní projednávané věci, a řešil jinou právní otázku (zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr – za daných skutkových okolností – trvá).
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti změny návrhu (žaloby) podle § 95 o. s. ř., když změnu návrhu nepřipustil, ačkoli nebyly naplněny podmínky stanovené v § 95 odst. 2 o. s. ř. pro nepřipuštění změny návrhu, a to v rozporu s právním názorem vysloveným v judikatuře Nejvyššího soudu. Uvádí, že soudy nejsou oprávněny posuzovat nárok na změnu žaloby hlediskem ekonomie a hospodárnosti řízení, aniž by přihlédly k podmínce § 95 odst. 2 o. s. ř. Jak dovolací soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27.
9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, z dispoziční zásady vyplývá, že navrhovatel (žalobce) může během řízení měnit svůj návrh (t.j. návrh na zahájení řízení, resp. žalobu) také v tom, čeho se návrhem domáhá (v tzv. žalobním petitu), nebo ve skutkovém základu návrhu. Protože změna návrhu nemůže být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, je stanoveno, že k tomuto procesnímu úkonu je třeba souhlasu soudu. Soud pak může tuto změnu připustit jen tehdy, jsou-li pro to stanoveny předpoklady (obdobně J.
Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Šesté vydání, Praha 2003., I. díl, str. 316 až 320). Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení. Soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak namístě podání žaloby nové (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 18 pod č. 22, str. 447). Odvolací soud v nyní řešené věci uvedl, že postupu soudu prvního stupně není co vytknout, když vysvětlil, proč a na základě jakých skutečností považoval dosavadní výsledky řízení za nedostatečný podklad pro řízení o změněném návrhu, a dodal, že z obsahu spisu je zřejmé, že v řízení o změněném návrhu by bylo třeba, aby žalobkyně nejprve vylíčila rozhodné skutečnosti, jelikož žaloba na náhradu újmy vychází z odlišné skutkové situace, a bylo by třeba provést řadu nových důkazů k jiným skutkovým okolnostem.
Odvolací soud se tak otázkou přípustnosti změny žaloby zabýval (a v tomto směru prověřil i postup soudu prvního stupně a jeho úvahy, pro něž v tomto případě změnu žaloby nepřipustil) z hledisek, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní; tedy maje na zřeteli zejména princip hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, na který odkazuje též dovolatelka, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2564/2021). Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při posouzení otázky přípustnosti změny žaloby odchýlil od závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe. Poukazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005, rozsudek ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a rozsudek ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007) pojednávající o tom, co se rozumí změnou návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o.
s. ř., pak přípustnost dovolání nezakládají, když odvolací soud se od těchto závěrů rovněž nikterak neodchýlil. Případným pak není odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019, ve kterém dovolací soud řešil situaci zcela odlišnou. Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jednostranné změny ceny, když se nezabýval tím, zda je žalovaná oprávněna při neexistenci výslovného zákonného zmocnění a neexistenci smluvního ujednání a úpravy obchodních podmínek navýšit jednostranně cenu za dodávky služeb, přehlíží, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Odvolací soud vyšel z úvahy, že i kdyby byla určena podle návrhu žalobkyně existence právního poměru účastnic založeného předmětnou smlouvou a jejím dodatkem s cenou, stálým měsíčním platem a měsíčními zálohami dle žaloby, nebylo by možné od takového určení důvodně očekávat, že by eliminovalo stav nejistoty v právním vztahu účastnic a zamezilo by sporům, neboť z takového určení nelze dovodit právní závěr o tom, zda žalovaná v souladu se smlouvou a právními předpisy mohla jednostranně změnit cenu dodávky (služeb).
Dle odvolacího soudu žalobkyně na požadovaném určení neměla naléhavý právní zájem.
Otázka, zda žalovaná mohla jednostranně zvýšit cenu, tak pro jeho rozhodnutí nebyla určující. Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je dodavatel energií povinen zaslat zákazníkovi vyúčtování služeb, a to za celé období trvání právního vztahu, který nebyl ze strany dodavatele před uplynutím doby určité ukončen. Soud prvního stupně dle dovolatelky nesprávně vyhodnotil skutkový stav, když uvedl, že má za prokázané, že došlo k ukončení dodávek plynu, a odvolací soud jeho vadný postup potvrdil.
Dovolatelka uvádí, že prokázala, že smlouva o sdružených službách dodávky plynu ukončena nebyla. Vzhledem k tomu, že nedošlo k ukončení předmětné smlouvy dříve než 31. 12. 2022, nelze z ničeho dovozovat, že by byla žalovaná zbavena povinnosti doručit vyúčtování za celou dobu trvání právního vztahu. V nyní projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že účinek ukončení dodávek dle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu nastal ke dni 20. 6. 2022 a ode dne následujícího byly dodávky plynu považovány za neoprávněné, přičemž k účinnému ukončení poskytovaných služeb na odběrném místě došlo dne 23.
7. 2022, kdy došlo rovněž k ukončení smlouvy o zajištění služby distribuční soustavy. Po dni 23. 7. 2022 již žádné další dodávky ze strany žalované neprobíhaly. Odvolací soud přitom uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná doručila žalobkyni vyúčtování za období od 1. 7. 2021 do 1. 7. 2022, k němuž byl později vystaven opravný daňový doklad, a že vyúčtování za období od 2. 7. 2022 do 23. 7. 2022, které navazovalo na ukončení dodávky plynu do předmětného odběrného místa a bylo vyúčtováním konečným, bylo žalobkyni rovněž doručeno.
Dovolatelka pomíjí, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka, zda vyúčtování, které neobsahuje vyhláškou č. 207/2021 Sb., o vyúčtování dodávek a souvisejících služeb v energetických odvětvích, stanovené náležitosti, naplňuje zákonné požadavky na doručení řádného vyúčtování ze strany poskytovatele dodávek energie. V této souvislosti dovolatelka namítá, že vyúčtování předmětné náležitosti neobsahovala, přičemž obsahovala jinou cenu za služby (dodávky), než byla stranami sjednána, a obsahovala jiné datum trvání smlouvy, než bylo datum skutečné. Rovněž u této otázky dovolatelka vychází z vlastních skutkových tvrzení o obsahu předmětných vyúčtování. Nadto rozhodnutí odvolacího soudu není na otázce náležitostí vyúčtování ve smyslu vyhlášky č. 207/2021 Sb., o vyúčtování dodávek a souvisejících služeb v energetických odvětvích, založeno, odvolací soud danou otázku neřešil. Dovolání, jak již výše uvedeno, přitom není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval argumenty a námitkami žalobkyně uvedenými v odvolání, neprovedl relevantní důkazy a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jedná se o námitky směřující do vad řízení, avšak nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém prvním výroku, tedy i v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Proti nákladovému výroku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu