24 Cdo 1154/2021-1962
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy
ve věci posuzované H. M. T., narozené dne XY, fakticky bytem v XY, zastoupené
procesním opatrovníkem T. S., advokátem se sídlem v XY, za účasti nezletilé
AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, zastoupení kolizním opatrovníkem Městem
Šumperk, se sídlem Městského úřadu v Šumperku, nám. Míru č. 364/1, P. M.,
narozeného dne XY, bytem v XY, M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, obce
Bludov, se sídlem Obecního úřadu v Bludově, Jana Žižky č. 195, a Krajského
státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci, o omezení svéprávnosti,
opatrovnictví a omezení rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 32 Nc 3203/2017, o dovolání posuzované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. července 2020, č. j.
70 Co 80/2020-786, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 32 Nc
3203/2017-629, omezil svéprávnost posuzované výrokem I. tak, že „není způsobilá
nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota přesahuje výši
jejího měsíčního příjmu a v případě, že nemá tento příjem, jehož hodnota
přesahuje výši 10.000 Kč; uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb,
jednat na úřadech v souvislosti s podáváním žádosti o přiznání dávek státní
sociální podpory, jednat s Českou správou sociálního zabezpečení i Okresní
správou sociálního zabezpečení, tj. i podávat žádost o invalidní důchod;
poskytovat zajištění závazků třetím osobám; uzavírat smlouvy o úvěru, pojistné
smlouvy a smlouvy o zápůjčce a smlouvy leasingové, smlouvy o telekomunikačních
službách; požádat o vydání občanského průkazu a cestovního pasu; v
pracovněprávní oblasti uzavírat dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot
svěřených zaměstnanci k vyúčtování a dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených
věcí“. Výrokem II. omezil svéprávnost posuzované v oblasti rodičovské
odpovědnosti k nezletilé dceři v rozsahu zastupování nezletilé „v podstatných
záležitostech, správě jejího jmění, výkonu povinnosti a práva péče o dítě. Právo osobního styku se zachovává za přítomnosti osoby, kterou pečující osoba
dohledem nad nezletilou pověří, případně organizace, která bude rodiči požádána
o asistenci při tomto styku.“ Doba omezení byla stanovena v délce pěti let od
právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla opatrovníkem posuzované
jmenována obec Bludov, jehož oprávnění byla vymezena tak, že „je oprávněn a
povinen zastupovat opatrovankyni při všech právních jednáních, k nimž dle
výroku I. tohoto rozhodnutí není způsobilá, starat se o naplnění jejích práv a
chránit její zájmy, přičemž v neběžných záležitostech se k nakládání se jměním
opatrovance vyžaduje schválení soudu. Opatrovník je oprávněn za opatrovankyni
jednat na úřadech a přebírat listovní zásilky, včetně zásilek určených výhradně
do vlastních rukou.“ Soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná trpí poruchou s
bludy, která není jen přechodná. V důsledku této trvalé duševní poruchy není
schopna činit některá právní jednání, aniž by jí hrozila újma, konkrétně není
schopna nakládat s majetkem a finančními prostředky do hodnoty jejího měsíčního
příjmu a v případě že jej nemá, tak do výše 10 000 Kč měsíčně. Jde-li o
podávání žádostí o sociální dávky, posuzovaná nedokládá včas potřebné doklady,
neabsolvuje potřebná vyšetření, rozhodnutí příslušných orgánů by mohla
bezdůvodně rozporovat, případně osoby, které s ní jednají na úřadech, zabírá do
svého bludného systému. Jedná tak proti svému zájmu, kdy jí nemůže zavčas být
přiznán invalidní důchod. Další v rozsudečném výroku vypočtené smluvní vztahy,
by tyto mohla uzavírat neúčelně, případně se domnívat, že jsou po ní splátky
vymáhány nezákonně, takže by jí mohla vzniknout újma. Nemusela by si také včas
zažádat o vydání občanského průkazu či cestovního pasu. Posuzovaná je schopná
fyzicky pracovat, ale nemůže nést odpovědnost za ztrátu svěřených věcí, neboť
by se mohla chovat nezodpovědně na základě bludu, že jí věci patří.
Posuzovaná
může volit a nebylo zjištěno, že by chtěla být volena. Může pořizovat pro
případ smrti, když momentálně je nemajetná (je v konkurzu), v těchto směrech si
nemůže způsobit újmu. Rodičovská odpovědnost posuzované byla omezena, neboť by
vlivem projevů duševní poruchy mohla ve vztahu k dceři jednat nezodpovědně,
liknavě, mohla by jí podávat zavádějící informace, nebo ji někde zanechat a
nepřivést domů. Posuzované bylo zachováno právo osobního styku s nezletilou za
přítomnosti další osoby. Posuzovaná nemá náhled na svoji chorobu, neužívá léky. Posuzované byl jmenován veřejný opatrovník, neboť nebyl zjištěn nikdo z rodiny,
kdo by mohl tuto funkci vykonávat, když její manžel má také zdravotní problémy
a nelze u něj vyloučit indukovanou psychózu. Protože zde není osoba blízká,
která by ji mohla zastupovat, kdy doporučením opatrovníka by nadto pro svou
nedůvěřivost nemusela důvěřovat, a vzhledem k závažnosti její duševní poruchy,
by mírnější opatření než omezení svéprávnosti nebylo dostatečné k ochraně
jejích zájmů. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 70 Co 80/2020-786, výrokem I. odmítl odvolání P. M., a výrokem II. změnil
rozsudek soudu I. stupně tak, že 1) posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tak,
že je schopna samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního
života; 2) posuzované se v oblasti rodičovské odpovědnosti k nezletilé dceři,
zachovává pouze výkon práva styku s nezletilou; 3) tato omezení se vyslovují na
dobu pěti let od právní moci rozsudku; 4) soud jmenuje posuzované opatrovníkem
obec Bludov. „Opatrovník je oprávněn a povinen opatrovanku zastupovat při všech
právních jednáních s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, nakládat
s jejím majetkem s péčí řádného hospodáře a dbát při tom pokynů soudu“. Výroky
III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že se
ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a odkázal na ně. Duševní
porucha posuzované je závažná, trvalá, neléčená a proto progredující, přitom
výrazně negativně ovlivňuje její schopnost právně jednat, přičemž dle zjištění
znalce MUDr. Pavla Hajčmana není schopna právně jednat vůbec. Znalec výslovně
uzavřel, že popsaná duševní porucha omezuje schopnost posuzované právně jednat
i v běžných záležitostech každodenního života. Samotný blud je totiž dle závěrů
znaleckého posudku tak závažná porucha, že narušuje fungování posuzované ve
všech oblastech života. Znaleckým posudkem bylo konkrétně konstatováno, že
posuzovaná není schopna porozumět důsledkům uzavření smlouvy - kupní, darovací
či jiné, není schopna rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování
sociálních služeb, jednat na úřadech; velmi negativně duševní porucha zasahuje
rovněž do výkonu rodičovské odpovědnosti posuzované, pokud se týká péče o dítě,
péče o jeho zdraví, jeho tělesný, rozumový a mravní vývoj, ochrany dítěte, jeho
zastupování a spravování jeho jmění, jakož i udržováni osobního styku s
dítětem.
Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o správnosti
citovaných závěru nemá pochybnosti, neboť uvedená zjištění byla učiněna dvěma
znalci nezávisle na sobě, navíc praktické fungování posuzované, které do
popsaného rámce zcela zapadá, je dokumentováno celou řadou dalších provedených
důkazů. Omezení svéprávnosti zvolené okresním soudem nepostačuje k řádné
ochraně zájmů posuzované. Účelem soudního rozhodnutí o svéprávnosti je
poskytnout především posuzovanému člověku pro jeho běžný život účinnou
preventivní ochranu před možností závažné hrozící újmy, jestliže v důsledku
svého psychického onemocnění neumí hrozbu takové újmy rozpoznat, pokud by
právně jednal sám. Právě takový závěr lze učinit ohledné posuzované, jelikož
vymizení rozpoznávacích a volních schopností se již promítá do všech oblastí
jejího života ve smyslu nesprávného (chorobného) vyhodnocení konkrétních
situaci a jejich následného řešení neustálým podáváním opakovaných nesmyslných
žádostí a návrhů, typicky u soudů všech stupňů. Jak potvrdili znalecký posudek,
posuzovaná je schopna uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby pouze na
jednoduché a konkrétní úrovni a v důsledku své duševní poruchy není samostatně
schopna řešit složitější životní situace. V kruhu svých bludných úvah je navíc
přesvědčena o nutnosti řešit je vždy a výlučně cestou soudních a jiných řízení. Na tomto závěru pak nemění nic ani závěr znalce, že posuzovaná je schopna
nakládat s finančními prostředky a majetkem v nižších hodnotách. Závažné
problémy u posuzované totiž v důsledku dlouhodobě neléčené duševní poruchy
nastávají opakovaně, kdy i v běžných záležitostech se dostává do bludného kruhu
svých chorobných úvah, pod jejichž vlivem následně jedná. To se v konečném
výsledku promítá i do její finanční situace, která je aktuálně již podstatně
ovlivněna probíhajícím konkurzem. Charakter duševní poruchy posuzované, její
dlouhodobě problematický (resp. nulový) přístup k léčbě a její chování v běžném
životě svědčí pro závěr, že jí reálně hrozí závažná újma při jakékoli
samostatné činnosti ve všech oblastech nad rámec běžných záležitostí
každodenního života. Procesní způsobilost posuzované se odvozuje od
svéprávnosti hmotněprávní, proto není potřeba se ve vymezení omezení
svéprávnosti zabývat procesní způsobilostí. Posuzovaná může pořizovat pro
případ smrti formou veřejné listiny (§ 1528 o. z.). Výkon volebního práva
zůstává posuzované zachován.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podala posuzovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud nehodnotil všechny zjištěné skutečnosti. Argumentuje, že odvolací
soud nezohlednil nesrovnalosti znaleckého posudku, z nějž vyšel. Ve znaleckém
posudku znalec uvedl, že „posuzovaná není schopna právně jednat vůbec“ a
„duševní porucha omezuje schopnost posuzované právně jednat i v běžných
záležitostech každodenního života“, ale při svém výslechu před soudem I. stupně
uvedl, že „posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky pouze do výše
svého měsíčního příjmu, mohla by totiž utrácet finanční prostředky nepřiměřeně,
např. za právní služby, … posuzovaná je schopna samostatně jednat v běžných
záležitostech života a v těch záležitostech, které nejsou zasažený bludnou
produkcí.“ Dále vypověděl, že posuzovaná „je na tom intelektově velmi dobře, i
co se týče početních úkonů, ale její schopnost nakládat s fin. prostředky je
ovlivněna její bludnou produkcí. Pokud jde o větší transakce, nelze aby
prováděla vyšší, kdy by mohlo dojit k poškození jejich majetkových poměrů,
kdyby takto konala pod vlivem bludné produkce. Nevíme, jakým způsobem bude
hájit posuzovaná svá domnělá práva a jakých fin. prostředků k tomu bude
zapotřebí. ... Samozřejmě, že si např. posuzovaná může koupit rodinný dům, ale
je vhodné, aby tuto koupi společně s ní zhodnotila další osoba. Posuzovaná není
ovlivnitelnou osobou, ale naopak ona může ovlivňovat své okolí.“ Dovolatelka
uvádí, že bludná produkce se přitom podle znalce týká zejména otázky „domoci se
svého dítěte právní cestou“. Není zřejmé, proč má být omezena v maximálním
rozsahu, když nebylo zjištěno nakládání s majetkem v souvislosti s bludnou
produkcí, ani si nezpůsobila žádnou škodu. Jezdí nakupovat a zajišťuje
zdravotní pomůcky pro manžela. Pokud posuzovaná činí podání různým orgánům a
institucím, vždy žádá o ustanovení bezplatného zástupce. Nebylo zjištěno, že by
vynakládala prostředky v souvislosti s uplatňováním svých domnělých práv. Odvolací soud vůbec nerozvedl zmínku o konkurzu posuzované, z přihlášených
pohledávek přitom nevyplývá, že by měly souviset s duševní poruchou posuzované. Krajské státní zastupitelství v odvolacím řízení označilo už omezení smluvní
volnosti provedené soudem I. stupně za zbytečně rozsáhlé. Odkazuje též na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 a konstatuje, že kromě
závěrů znalce musí být zhodnoceny všechny významné okolnosti o dosavadním
způsobu života posuzovaného, a že samotná duševní porucha není bez dalšího
důvodem pro omezení svéprávnosti. Má za to, že nebyly zhodnoceny konkrétní
dopady do její sféry, ale že k omezení svéprávnosti v maximální míře došlo už z
podstaty její duševní poruchy. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“),
se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní
otázky, jakým způsobem se má soud vypořádat s dílčími závěry znaleckého
posudku, které si navzájem odporují, a zda je odvolací soud povinen zopakovat
(opětovně provést) výslech znalce k upřesnění (vysvětlení) dílčích závěrů
znaleckého posudku, z nichž odvolací soud akcentuje jiná skutková zjištění, než
soud prvního stupně. Protože tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolací soud
dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 55 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to
týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní
jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň
neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti (odst. 1). Omezit
svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a
nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Podle ustanovení § 64 o. z., rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje
člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního
života. Podle ustanovení § 38 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
(dále jen „z. ř. s.“), soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností
ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede popřípadě další
vhodné důkazy (odst. 1). Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li
tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud
však posuzovaného vždy zhlédne. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl
vyslechnut, soud ho vyslechne (odst. 2). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, který v
odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že ze znaleckého posudku vypracovaného
znalcem MUDr. Pavlem Hajčmanem pro účely řízení o omezení svéprávnosti, bylo
zjištěno, že „duševní porucha ovlivňuje její schopnost právně jednat natolik
nepříznivě, že není schopna právně jednat vůbec. Posuzovaná je schopna nakládat
s finančními prostředky, ale pouze do výše svého měsíčního příjmu.
Tato porucha
omezuje její schopnost samostatně jednat natolik v běžných záležitostech
každodenního života, že takovýchto jednání není schopna. Není schopna porozumět
důsledkům uzavření smlouvy – kupní, darovací či jiné, není schopna rozpoznat
potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, není schopna
obstarávat si své záležitosti, pokud se týká jednání na úřadech, v souvislosti
s podáváním žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, vyřizování
dokladů apod. Je schopna pochopit účel a důsledky uzavření manželství, ale
nikoli již zajistit řádnou výchovu dětí a vzájemnou podporu a pomoc.“ … „Není
schopna právně jednat v pracovně právních vztazích, nemůže se však vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu zúčastňovat soudního jednání, dostavit se k soudu,
doručení rozhodnutí ve věci samé na ni bude působit nepříznivě pro její duševní
poruchu, protože ho bude chápat zkresleně, úkorně, což povede k dalšímu rozvoji
bludného systému.“
Následně soud I. stupně uvedl, že znalec MUDr. Pavlem Hajčman při výslechu před
soudem I. vypověděl, že trvá na závěrech znaleckého posudku, a dále vypověděl,
že „v době vyšetření znalcem se bludná produkce u posuzované týkala zejména
otázky domoci se svého dítěte právní cestou s tím, že veškeré ostatní jednání
okolo toho bylo bráno jako příkoří a kolem tohoto se rozrůstal bludný systém. Do tohoto bludného systému zahrnovala posuzovaná nejen další osoby, ale i
instituce. Jestliže je blud monotématický, v ostatních oblastech běžného života
může fungovat normálně, na druhé straně odborníci tvrdí, že samotný blud je tak
závažná porucha, že narušuje oblast dalšího fungování ve všech oblastech. Pokud
jde o léčbu, tato neprobíhá, takže posuzovaná je schopná samostatně právně
jednat jen v běžných záležitostech běžného života a v těch záležitostech jejího
života, které nejsou zasaženy bludnou produkcí. Je schopná pracovat, ale pokud
s ní bude uzavřena pracovní smlouva, tak v určitých směrech ji může chápat
paranoidně.“ (poznámka: zvýraznění byla provedena Nejvyšším soudem). Z výše vyložených znaleckých závěrů MUDr. Pavla Hajčmana se jeví, že tyto jsou
částečně ve vzájemném rozporu, jestliže na jednu stranu uvádí, že posuzovaná
není schopna právně jednat vůbec, a na druhé straně uvádí, že posuzovaná je
schopna nakládat s finančními prostředky do výše svého měsíčního příjmu (z
protokolu je dále patrno, že znalec při výslechu rovněž uvedl, že jestliže
posuzovaná příjem nemá, potom je schopna nakládat s částkou 10 000 Kč měsíčně). Zatímco znalec byl vyslechnut soudem prvního stupně, odvolací soud znalce
nevyslechl. Ačkoli odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí deklaruje, že se ztotožnil
se skutkovými závěry soudu prvního stupně, je zjevné, že změnil-li rozhodnutí
soudu I. stupně ze znění, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními
prostředky ve výši 10 000 Kč měsíčně (resp. případně ve výši jejího měsíčního
příjmu), natolik odlišně, že omezil její svéprávnost jen na právní jednání v
běžných záležitostech každodenního života, vycházel z jiného z částečně si
vzájemně odporujících skutkových závěrů znalce, než soud I. stupně.
Pokud na
základě tohoto zjištění posuzoval odvolací soud hrozbu závažné újmy posuzované
a od ní odvodil rozsah omezení svéprávnosti posuzované, který vymezil odlišně
od soudu prvního stupně, aniž by však odvolací soud sám zopakoval výslech
znalce, nelze takový postup odvolacího soudu akceptovat, neboť své závěry o
potřebném rozsahu omezení svéprávnosti buduje na akcentaci jiných skutkových
zjištění znalce (než ke kterým se přiklonil soud prvního stupně) a neodůvodněně
opomíjí ten závěr znalce, který svědčí ve prospěch menšího rozsahu omezení
svéprávnosti posuzované – to vše přitom bez zopakování výslechu znalce. Logickým důsledkem toho, že odvolací soud při akcentaci jiného skutkového
zjištění na rozdíl od soudu prvního stupně důkaz výslechem znalce neprováděl,
je potom rovněž to, že ani odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje
přesvědčivé vypořádání těchto rozporů a odůvodnění toho, proč by měl být
správný právě ten závěr, že posuzovaná není schopná žádného právního jednání a
nikoli ten závěr, že je posuzovaná schopná nakládat s finančními prostředky ve
výši svého měsíčního příjmu či do výše 10 000 Kč měsíčně, když vypořádání se s
částečně konkurujícím zjištěním znalce (že posuzovaná je schopna nakládat s
finančními prostředky v nižších hodnotách), provedl odvolací soud pouze tak, že
po vyjmenování skutečností, které podle jeho přesvědčení svědčí pro omezení
svéprávnosti posuzované na jednání v běžných záležitostech každodenního života,
uvedl, že na tom „nemění nic ani závěr znalce, že posuzovaná je schopna
nakládat s finančními prostředky a majetkem v nižších hodnotách“. Odvolacím
soudem upřednostněný závěr, že posuzovaná není schopna právně jednat vůbec,
sice vylučuje závěr, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky
do výše 10 000 Kč, ale tento odvolacím soudem nezohledněný závěr může naopak
též vylučovat jím upřednostněný závěr, že posuzovaná není právně schopna jednat
vůbec, případně znamenat, že při právních jednáních v nižších částkách
posuzované nehrozí žádná újma. Odvolací soud dále buduje svoji argumentaci o
potřebnosti maximálního omezení posuzované ohledně právních jednání ve všech
oblastech též na tom, že znalec ve svém písemném posudku výslovně uvádí, že
duševní porucha posuzované omezuje její schopnost právně jednat i v
záležitostech běžného života každodenního života. Kdyby však odvolací soud
zopakoval výslech znalce, jak předestřeno výše, jistě by snad zohlednil, že
podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně znalec při svém výslechu následně
vypověděl opak, tedy že posuzovaná je schopna samostatně jednat v běžných
záležitostech života a v těch záležitostech, které nejsou zasaženy bludnou
produkcí. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení o omezení svéprávnosti je
znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby
se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a
přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem
předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř.
hodnotil s dalšími důkazními prostředky
a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec
omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí
mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou
cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru
(srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího
přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to
zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého
posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost
zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo
postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím
závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také
dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry
odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému
jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011). Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně (když akcentoval jiná ze vzájemně částečně rozporných skutkových
zjištění znalce), aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se
zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou
možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově
argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se
odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně
na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám
opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení
těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud
by nebyl povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné
důkazy [s výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k
jiným (pro rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil
soud prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního
stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro
rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné
skutečnosti pro právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na
zjištěný skutkový stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v
odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem
vyložena (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012). Rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného odvolacím soudem ohledně
snížení finančního limitu, v rámci nějž může posuzovaný samostatně jednat,
vyžaduje též náležité odůvodněné hrozící újmy, před kterou má rozšíření rozsahu
omezení svéprávnosti posuzovaného chránit. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí uvádí, že posuzované je zapotřebí poskytnout účinnou preventivní
ochranu před hrozící újmou, když vymizení rozpoznávacích a volních schopností
se promítá již do všech oblastí života posuzované, projevující se nesprávným
vyhodnocováním situací a jejich řešení podáváním nesmyslných žádostí a návrhů,
že se uvedené v konečném důsledku promítá do její finanční situace řešené
konkurzem, a že charakter duševní poruchy, nulový přístup k léčbě a její
chování v běžném životě svědčí o reálné hrozbě závažné újmy při jakékoli
činnosti ve všech oblastech nad rámec každodenních činností. Podle odůvodnění
jeho rozhodnutí přitom vycházel ze závěrů znaleckého posudku (ve vztahu k s
nakládání s finančními prostředky), že „duševní porucha omezuje schopnost
posuzované právně jednat i v běžných záležitostech každodenního života. Samotný
blud je totiž dle závěrů znaleckého posudku tak závažná porucha, že narušuje
fungování posuzované ve všech oblastech života. Znaleckým posudkem bylo
konkrétně konstatováno, že posuzovaná není schopna porozumět důsledkům uzavření
smlouvy - kupní, darovací či jiné, není schopna rozpoznat potřebu uzavírat
smlouvy o poskytování sociálních služeb, jednat na úřadech, …“ a že porucha
zasahuje také do výkonu rodičovské odpovědnosti, a že o správnosti těchto
závěrů nepochybuje, neboť zjištění byla učiněna nezávisle na sobě dvěma znalci
a zapadají do praktického fungování posuzované. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po
jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom
musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat
se o vlastní záležitosti (§ 55 odst. 1 o. z.). Omezit svéprávnost člověka lze
jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho
zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 o. z.). Hrozbu závažné
újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že
v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí
být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k
omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek
vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017).
Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování,
v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních
poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy
občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními
prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v
těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z
hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu
posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším
právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je
pak třeba poměřovat ve světle ustanovení § 55 odst. 1 a 2 o. z. Ohledně nutnosti omezit svéprávnost posuzované i v nakládání s finančními
prostředky v nižších hodnotách odvolací soud poukázal konkrétně především na
probíhající konkurz na majetek posuzované, kterým se však nikterak blíže
nezabývá, ale v zásadě se pouze omezuje na konstatování jeho existence. Z
obsahu spisu je akorát patrné, že posuzovaná podnikala [pouze soud I. stupně v
odůvodnění uvedl, že bývalý partner posuzované vypověděl (tedy není to ani
formulováno jako skutkové zjištění), že posuzovaná neuváženě prováděla nákupy
zboží, a že si zákazníci z jejího zboží sami vyráběli ozdoby a tyto dále
prodávali]. Jestliže odvolací soud z probíhajícího konkursního řízení nevyložil
konkrétní zjištění, která by odůvodňovala závěr, že je posuzovanou nezbytné
omezit ve svéprávnosti i ohledně právních jednání v nižších hodnotách,
nevyplývá z probíhajícího konkursu sám o sobě závěr o nezbytnosti omezení
svéprávnosti posuzované ohledně právních jednání v maximálním rozsahu. Tím
spíše by takový závěr sám o sobě nevyplýval ze zjištění, že je konkurs
zapříčiněn tím, že posuzovaná dříve neúspěšně provozovala živnost. Jelikož odvolací soud sice uvádí, že je posuzovaná v konkursu, ale blíže tuto
skutečnost nerozvádí, není z odůvodnění seznatelné, zda by hrozbu závažné újmy
ohledně právních jednání v nižších hodnotách mohlo odůvodnit subjektivní
hledisko vyjadřující majetkové, zejména příjmové možnosti posuzované, kdy toto
hledisko reflektuje především existenci disponibilních (použitelných, zbytných)
peněžních prostředků, potažmo jiných zjevně vysoce likvidních aktiv, a to na
rozdíl od peněžních prostředků indisponibilních, potřebných k úhradě nákladů na
živobytí, za dané období, obvykle měsíční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2837/2019). Jinými slovy, není z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že by stanovení finančního
limitu právních jednání posuzované tak, jako to učinil soud I. stupně, reálně
mohlo vést k nemožnosti hradit jiné nezbytně vynakládané výdaje. Jestliže odvolací soud rozšiřuje omezení svéprávnosti učiněné soudem I. stupně,
musí se ve vztahu k tomuto rozšíření náležitě věnovat odůvodnění nezbytnosti
tohoto rozšíření a konkrétně vyložit důvody, pro které je toto rozšířené
omezení svéprávnosti nezbytné pro ochranu posuzovaného před hrozící újmou.
Odvolací soud poukazuje na opakované závažné problémy u posuzované i v běžných
záležitostech, kdy se posuzovaná dostává do bludného kruhu svých chorobných
úvah, aniž by však odvolací soud konkrétním způsobem popsal tyto projevy
duševní poruchy posuzované do těchto běžných záležitostí, resp. Do oblasti
právních jednání v nižších hodnotách (na to, že znalec při svém výslechu oproti
písemnému posudku uvedl, že posuzovaná je schopna jednat v záležitostech
každodenního života, bylo upozorněno již výše), a aniž by konkretizoval hrozící
újmu, před kterou má rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzovanou
chránit. Bez náležité konkretizace, jakým způsobem je posuzovaná ohrožena,
nebude-li omezení svéprávnosti rozšířeno, není patrná nezbytnost změny rozsahu
omezení svéprávnosti posuzované oproti tomu, v jakém rozsahu omezil svéprávnost
posuzované soud I. stupně. Konkrétněji odůvodňuje odvolací soud pouze obavu, že
by posuzovaná neúčelně vynakládala finanční prostředky na právní služby. Stran
této konkrétní argumentace odvolacího soudu pro rozšíření rozsahu omezení
svéprávnosti lze uvést, že při shledání nezbytnosti rozšíření rozsahu omezení
svéprávnosti posuzované v oblasti uzavírání jakýchkoli smluv o právních
službách (tedy v jakýchkoli hodnotách), by uvedeného jistě mohlo být dosaženo i
užší a specifičtější formulací výroku. Poukázal-li odvolací soud na to, že
posuzovaná u soudů podává „opakovaně nesmyslné žádosti a návrhy“, potom předně
není z rozhodnutí ani patrno, že se tyto vztahují i k nakládání s finančními
prostředky v nižších hodnotách. Pozornosti nemůže uniknout, že odvolací soud dovozuje reálnou hrozbu újmy pro
posuzovanou i na základě toho, že se duševní porucha posuzované projevuje ve
všech oblastech jejího života (tedy i v oblasti právních jednání v nižších
hodnotách), aniž by byl tento závěr dostatečně konkretizován, kdy zároveň není
zcela zřejmé, nakolik tento závěr činí již na základě samotného charakteru
duševní poruchy posuzované, když ze znaleckého posudku v bodu 11 odůvodnění
odvolací soud cituje, že „samotný blud je totiž dle závěrů znaleckého posudku
tak závažná porucha, že narušuje fungování posuzované ve všech oblastech
života“. Uvedené je zapotřebí mít v patrnosti obzvláště proto, že znalec při
svém výslechu u soudu I. stupně (který odvolací soud nezopakoval, jak již bylo
vytknuto výše) též vypověděl, že „v době vyšetření znalcem se bludná produkce u
posuzované týkala zejména otázky domoci se svého dítěte právní cestou s tím, že
veškeré ostatní jednání okolo toho bylo bráno jako příkoří a kolem tohoto se
rozrůstal bludný systém. Do tohoto bludného systému zahrnovala posuzovaná nejen
další osoby, ale i instituce. Jestliže je blud monotématický, v ostatních
oblastech běžného života může fungovat normálně, na druhé straně odborníci
tvrdí, že samotný blud je tak závažná porucha, že narušuje oblast dalšího
fungování ve všech oblastech“.
S důrazem na výše uvedené je proto nezbytné
trvat na zcela konkrétním a přesvědčivém odůvodnění, z nějž bude patrno, že již
samotný závěr o schopnosti posuzované právně jednat jen v záležitostech běžného
života je učiněn na základě individuálního posouzení dopadů duševní poruchy do
poměrů posuzované, a nikoli na základě mechanického převzetí závěru znaleckého
posudku vycházejícího z obecného paušálního posouzení duševní poruchy – neboť
takový postup by byl nepřípustný. To je v poměrech projednávané věci zásadně
akcentováno ještě skutečností, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve
svém vyjádření k podaným odvoláním uvedlo, že považuje již zásah provedený
soudem I. stupně do smluvní volnosti posuzované za zbytečně rozsáhlý. Jelikož odvolací soud rozšířil omezení svéprávnosti posuzované i na základě
paušalizujícího závěru znalce, že samotný blud je tak závažná porucha, že
narušuje oblast dalšího fungování posuzované ve všech oblastech (když toto
tvrzení bylo přitom i následně při jeho výslechu částečně korigováno), bude
úkolem odvolacího soudu, bude-li nadále směřovat k rozšíření rozsahu omezení
svéprávnosti oproti soudu I. stupně, aby předně na základě provedených důkazů
konkretizoval svůj závěr, že duševní porucha posuzované narušuje všechny
oblasti právních jednání posuzované - především tedy nakládání s finančními
prostředky v nižších hodnotách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se
neztotožnil se závěrem znalce, že posuzovaná je schopná nakládat s finančními
prostředky ve výši svého měsíčního přijmu či ve výši 10 000 Kč měsíčně, když
akcentoval jiné dílčí závěry znalce, které se přitom (alespoň prozatím) jeví
jako učiněné i na základě poněkud paušalizujícího posouzení duševní poruchy
posuzované, bylo by pro případ rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti
zapotřebí, aby odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, zda je tento závěr
znaleckého posudku (že posuzovaná není schopná právně jednat vůbec) ve spojení
s ostatními důkazy opodstatněnější než závěr, že posuzovaná je schopná nakládat
s finančními prostředky ve výši svého měsíčního přijmu či ve výši 10 000 Kč
měsíčně; v tomto směru dovolací soud připomíná již výše citované, že z posudku
musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází,
jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému
závěru. Následně by se musel odvolací soud dále zabývat existencí konkrétní
hrozby závažné újmy, před kterou by mělo rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti
chránit posuzovanou. Odkázali-li odvolací soud i na druhý znalecký posudek, který byl vypracovaný
pro účely trestního řízení (vedeném proti posuzované pro podezření ze spáchání
zločinu křivé obvinění), tento znalec nebyl vyslechnut ani soudem I. stupně a z
odůvodnění rozsudku I. stupně je z něj ve vztahu ke schopnosti posuzované
nakládat s majetkem toliko citován závěr, že „duševní poruchou je ovlivněna
schopnost posuzované nakládat samostatně s finančními prostředky a samostatně
spravovat své jmění, aniž by jí hrozila závažná újma“. Odvolací soud z něj
žádné další skutkové závěry nečiní.
Takovýto kusý závěr by přitom sám o sobě
stěží mohl náležitě odůvodnit či výrazně podpořit závěr, že posuzovaná je
schopná právně jednat právě jen v záležitostech každodenního života. Nejvyšší soud výše vytkl odvolacímu soudu, že nezopakoval výslech znalce. Se
zjednáním si rovnocenného podkladu pro případné odlišné zhodnocení skutkového
stavu souvisí i otázka případného zhlédnutí posuzované odvolacím soudem. Podle
ustanovení § 38 odst. 2 věty první z. ř. s. od výslechu posuzovaného může soud
upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav
posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Odvolací soud samozřejmě
nemusí vždy rovněž zhlédnout posuzovaného (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1001/20). Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2478/2017, bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí
posuzovaného, respektive byl-li posuzovaný soudem prvního stupně vyslechnut, a
nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci,
ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive
prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím
vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se
jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností
důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovaného opětovně zhlédl,
respektive aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně
nebrání posuzovanému účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní
práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního
opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd. O zcela jinou procesní situaci se přirozeně jedná tehdy, směřuje-li odvolací
soud k úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, kde
by bylo nezbytné opětovně řešit otázku zhlédnutí posuzovaného, respektive jeho
výslechu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo
585/2019). V takovém případě, obzvláště zvažuje-li odvolací soud změnit rozsah
omezení svéprávnosti posuzovaného provedený soudem prvního stupně tak, že
stanoví podstatně širší rozsah omezení svéprávnosti než soud prvního stupně, je
nutno provést další doplňující dokazování, zejména zhlédnutí posuzované osoby,
neboť dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn
201/2015, publikovaného pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka
zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním
pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo
spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§
56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního
a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení
apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už
proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného.
Jeho
základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1
a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž
potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních
přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se
může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti
(§ 18 z. ř. s.), případně jinak zjistit aktuální stanovisko posuzované osoby k
omezení její svéprávnosti. Skutečnost, že posuzovaná osoba není přítomna při
soudním jednání, není důvodem nezjištění tohoto jejího postoje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016). Odvolací soud omezil svéprávnost posuzované výrazně šířeji než soud I. stupně,
avšak sám posuzovanou nezhlédl ani při jiném soudním roku (§ 18 z. ř. s.), čímž
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Samotná skutečnost, že byla posuzovaná k jednání odvolacího soudu předvolána,
ale podle protokolu o jednání se nedostavila, tuto vadu nezhojí. Jelikož je
dovolání přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédl i k této vadě
řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož je dovoláním napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
nesprávný a rovněž trpí tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku II. a v akcesorických
výrocích III. a IV. o nákladech řízení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu
(Krajskému soud v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dovolací soud přitom zrušil dovoláním napadený výrok II. v celém rozsahu (ve
všech jeho bodech), ačkoli se uplatněná dovolací argumentace podle svého obsahu
bezprostředně nevztahuje ke všem bodům výroku II. (k omezení rodičovské
odpovědnosti pod bodem 2/ výroku II.), neboť je-li rušen výrok o omezení
svéprávnosti, je zapotřebí též zrušit jako podmíněný výrok o omezení rodičovské
odpovědnosti. Nejedná se zde totiž o sankční opatření podle ustanovení § 870 o. z., nýbrž jde o rozhodnutí obsahově navázané na omezení svéprávnosti, když
podle ustanovení § 865 odst. 2 o. z. rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti
rodiče, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti. Podle ustanovení § 868
odst. 2 o. z. potom platí, že výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož
svéprávnost byla v této oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti
pozastaven, ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává
výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem. Jestliže je
rušen výrok o omezení svéprávnosti ohledně způsobilosti k právním jednáním, je
proto namístě zrušit jako podmíněný též výrok o omezení rodičovské
odpovědnosti, čímž je dosaženo rovněž toho, že nedojde k nejednotnosti mezi
časovým vymezením zásahu do svéprávnosti posuzované osoby v oblasti právních
jednání a časovým vymezením zásahu do její rodičovské odpovědnosti (srov.
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu