D., ve věci péče o posuzovanou J. T., zastoupenou Mgr. Lucií Blahutovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, za účasti J. S., zastoupené Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, a J. N., zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o omezení ve svéprávnosti a o opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 Nc 6290/2021, o dovolání účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 Co 313/2023-320, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 0 Nc 6290/2021-252, posuzovanou J. T. omezil (blíže popsaným způsobem) ve svéprávnosti na dobu pěti let – [výrok I rozsudku], jejím hmotněprávním opatrovníkem jmenoval (její dceru) J. N. a stanovil jí konkrétní povinnosti při výkonu funkce opatrovníka [výroky II a III rozsudku], současně rozhodl o nákladech řízení státu i účastníků řízení [výroky IV a V rozsudku].
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání dcery posuzované J. S., která také v dané věci podala návrh na zahájení řízení, v záhlaví označeným rozhodnutím změnil ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně tak, že posuzované jmenoval opatrovníka v osobě její dcery J. S. [výrok I rozsudku odvolacího soudu] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů [výroky II a III rozsudku odvolacího soudu]. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru že ačkoliv se dcera J. N. o posuzovanou každodenně stará, je vyloučena z možnosti vykonávat opatrovnictví, neboť tu jsou pochybnosti o tom, zda jednala v zájmu posuzované, když s ní dne 13. 9. 2021 jako obdarovaná uzavřela darovací smlouvy ohledně nemovitých věcí, ačkoliv podle výsledků znaleckého zkoumání MUDr. Černekové, znalkyně jmenované soudem v projednávané věci, nebyly u posuzované tehdy ovládací a rozpoznávací schopnosti plně zachovalé, čehož si musela být dcera N., která již v té době o svou matku všestranně pečovala, vědoma. V současné době probíhají spory o určení vlastnického práva jednak před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 326/2021 a jednak před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 21 C 75/2021, žalobkyní je posuzovaná a žalovanou pak N. Odvolací soud (mimo jiné i s odkazem na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011 sp. zn. 21 Cdo 3871/2010), dospěl k závěru, že je tu kolize zájmů mezi dcerou N. a posuzovanou, pročež jmenovaná nemůže efektivně hájit zájmy posuzované. Zdůraznil současně, že úkolem opatrovníka je především hájit majetkové zájmy opatrovaného, není tedy třeba, aby o něj ve všech případech i osobně pečoval, je-li tu jiného vhodného pečovatele.
3. Rozsudek odvolacího soudu účastnice řízení N. napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“
5. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
9. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [tedy pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
10. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
11. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. nad rámec dále řešené (jediné) otázky věcně projednat, neboť vady, jimiž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka totiž především polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a vyjma otázky střetu zájmů, kdy odkazuje na jedno konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v další části své prosté (a potud nepřípustné) polemiky žádný další důvod přípustnosti dovolání k jiné otázce nevymezuje.
12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající nákladů řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II a III odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení.
13. Vytýká-li dovolatelka napadenému rozsudku „nesprávné zjištění faktického stavu“ (viz bod II dovolání), pak podané dovolání představuje ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný
skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
14. Z dovolání je však seznatelné, že je napadenému rozsudku odvolacímu soudu vytýkána nesprávná aplikace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, co do existence střetu zájmů mezi ní a posuzovanou (jde o jediné rozhodnutí dovolacího soudu, které dovolatelka k jí zvolenému důvodu přípustnosti dovolání v podobě rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu označila).
15. Podle § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
16. Podle § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
17. Podle § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
18. Výše nastíněná otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud od označeného rozhodnutí neodchýlil. Přestože uvedené rozhodnutí vycházelo ještě z dřívější právní úpravy, lze jeho závěry vztáhnout i do poměrů nastolených (od 1. 1. 2014) nyní účinným občanským zákoníkem. Nejvyšší soud tehdy dospěl k závěru, že „je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy, řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance.
Z opatrovnictví ovšem nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který se řeší – obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem – prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka) podle ustanovení § 30 [tehdy účinného] občanského zákoníku.
V judikované věci dovolací soud zvažoval budoucí možný rozpor mezi opatrovancem a opatrovníkem v (tehdy) dědickém řízení, jež se týkalo projednání dědictví po jejich společné matce. Nyní projednávaná věc je však zcela nesouměřitelná, neboť již probíhají dvě sporná řízení, v nichž má jít o prosazení majetkových zájmů posuzované a žaloby v nich podané směřují právě proti J. N., ve vztahu k níž tak objektivně vzato přetrvává významná pochybnost o tom, zda nezneužila nepříznivý duševní stav své matky, čemuž by mohly nasvědčovat podrobněji odůvodněné závěry znaleckého posudku MUDr.
Černekové. Tomu na překážku není ani to, že dovolatelka se závěry znaleckého posudku (které nevycházejí jen z vyšetření posuzované v průběhu řízení, ale i z dalších lékařských zpráv a vyšetření, a to i těch, jež chronologicky předcházejí uzavření obou sporných darovacích smluv, a které nasvědčují přítomnosti závažného organického postižení (srov. č. l. 154 verte, 155 a 157 a násl. procesního spisu), jež se nyní projevují plnou dezorientací místem i časem. Nejde tedy – jak uvedeno v důvodech označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu – o případ „ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci“, nýbrž o hluboký střet zájmů vyvolaný též jednáním samotné dovolatelky, jež je navíc umocněn již probíhajícími soudními řízení, které se nadto týkají prakticky jediného významnějšího (hodnotnějšího) jmění posuzované, a nikoliv toliko jeho zanedbatelné části.
Lze tedy shrnout, že odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl- li ke správnému závěru, že dovolatelka nemůže být vhodným opatrovníkem posuzované.
19. K obdobnému závěru, že je tu střet zájmů, jestliže má být opatrovníkem osoba, u níž přetrvává, byť jen pochybnost, zda nezneužila nepříznivého stavu opatrovance ke svému obohacení, se Nejvyšší soud přihlásil např. i ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1606/2024.
20. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno nebo dovolání odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
21. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu