USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně České přístavy, a. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1627/16a, IČO 45274592, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalovaným 1) České republice – Ředitelství vodních cest ČR, se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222/12, jednající Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, a 2) Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého č. 951/8, IČO 70890005, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 406/2018, o dovolání žalované 1) a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2021, č. j. 8 Co 70/2021-310, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Dovolání žalovaného 2) se odmítá. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Chytrého, advokáta se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12.
Okresní soud v Litoměřicích (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 19 C 406/2018-261, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků specifikovaných ve výrocích I., II. a III., nacházejících se v katastrálním území Lovosice, přičemž pozemky uvedené ve výroku II. vymezil oddělovacím geometrickým plánem ze dne 22. 10. 2019, vypracovaným vyhotovitelem Geodetické služby J. S., číslo 214/2019, číslo plánu 2 700-128/2018, jako nedílnou součástí rozsudku, žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech státu částku 3 828 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 51 674,18 Kč k rukám jejího zástupce.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 8 Co 70/2021-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stanovil, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 348 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Filipa Chytrého (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a konstatoval, že „námitky, které žalovaní uplatnili v odvolacím řízení, jsou námitkami, které konstantně uplatňovali v průběhu celého řízení, a soud prvního stupně se s každou jednotlivou námitkou žalovaných ve svém rozsudku řádně vypořádal“.
Dále uvedl, že „ve shodě se soudem prvního stupně neshledává důvodnou námitku žalovaných o neurčitosti, neúplnosti a nesrozumitelnosti privatizačního projektu, která měla způsobit, že vlastnické právo na žalobkyni nepřešlo“, a že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „pozemky označené v příloze č. 4.13, část 7 Lovosice, aktualizovaného privatizačního plánu, byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny podle nynějšího katastru nemovitostí“, že „vymezení majetku v notářském zápisu o založení žalobkyně shledává za dostatečně určité a v souladu s tehdejší praxí“ a že „naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva je třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jednotlivým žalovaným, nýbrž ke státu, neboť žalovaní realizují vlastnickou a hospodářskou politiku státu“.
Odvolací soud závěrem dovodil, že „privatizační projekt je vyjádřením záměru státu převést určitý majetek, není podstatné jeho následné chování“, že „po provedené privatizaci se nevyskytl žádný právní důvod (byť domnělý), na jehož základě by stát mohl mít subjektivně za to, že je držitelem předmětných pozemků v dobré víře“, a proto „shledal napadený rozsudek za věcně správný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání. Žalovaná 1) shledává přípustnost dovolání v otázce, „zda-li má být v privatizačních věcech posuzována otázka dobré víry státu coby držitele podle dosavadní rozhodovací praxe, když nebyla dosud dovolacím soudem v úplnosti řešena“. Nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal „v rámci odůvodnění se všemi námitkami a tvrzeními účastníků řízení“, zejména s námitkami žalovaných „o nesprávných skutkových zjištěních soudu prvního stupně“, „o neurčitosti, neúplnosti a nesrozumitelnosti privatizačního projektu č. 3873 ze dne 14.
4. 1992 a notářského zápisu ze dne 29. 4. 1992“ a „ohledně skutečnosti, že žalovaní sporné pozemky nabyli do vlastnictví státu vydržením na základě dlouhodobé a oprávněné držby, jakož i držby v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí“. Namítá, že „z privatizačního projektu či jeho příloh nelze postavit najisto, jaké konkrétní pozemky byly privatizovány“, tedy že „privatizační projekt je nedostačující k určení a prokázání tehdejší vůle státu převést na žalobkyni vlastnické právo ke sporným pozemkům“, že „soudy nahradily neurčitý a nesrozumitelný právní úkon, tedy privatizační projekt, včetně jeho příloh, resp. v jeho rámci vymezení majetku vkládaného do základního jmění žalobkyně, znaleckým posudkem“, že „znalecký posudek nemůže suplovat určení vlastnického práva vzniklého na základě neurčitého privatizačního projektu“, že „nedbalou péči žalobkyně o svá práva nelze přičítat k tíži žalovaných a případnému dobru žalobkyně“, že „měly-li se sporné pozemky stát majetkem nově vzniklé akciové společnosti, muselo se tak stát vkladem do této společnosti“, že „odvolací soud měl zohlednit, že stát je a byl provozovatelem veřejného přístavu, kdy byl v souladu s rozhodnutím ministerstva dopravy z prostředků Státního fondu dopravní infrastruktury realizován projekt modernizace přístavu“, tedy že „se stát opět choval coby vlastník v dobré víře“.
Žalovaná 1) ve svém dovolání dále poukazuje na skutečnost, že „žalobkyně žádný další úkon vůči předmětným pozemkům nečinila a pozemků se začala domáhat až 4. 12. 2018, tj. více než 22 let poté“ a že „se žalobkyně po celou dobu 22 let jako vlastník prokazatelně nechovala“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu „podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 19 C 406/2018-261 mění tak, že se žaloba zamítá, příp. podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc spolu s právním názorem vrátil k novému projednání“.
Žalovaný 2) spatřuje přípustnost svého dovolání v následujících skutečnostech: a) soudy otázku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu při převodu nemovitostí rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou; b) soudy se v rozporu s ustálenou judikaturou nevypořádaly se všemi relevantními tvrzeními účastníků; c) Nejvyšší soud by „měl upřesnit dlouhodobě aplikovaný právní názor o nemožnosti zamítnout žalobu na určení vlastnického práva, a to i přesto, že je jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy“, a d) při posouzení možnosti nabytí vlastnického práva k části předmětných pozemků vydržením ze strany žalovaného 2) vyvstává otázka dosud judikaturou neřešená, a to že nelze judikaturu týkající se posuzování dobré víry státu jako celku při vydržení nemovitostí aplikovat v případě, že vlastnické právo státu bylo přerušeno vložením majetku státu do základního jmění akciové společnosti, jelikož v případě akciové společnosti se nejedná o majetek státu, ale o vlastnické právo kapitálové obchodní společnosti (korporace).
Žalovaný 2) namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami týkajícími se skutečnosti, že „v případě pozemků pod stavbou Vodního díla Lovosice, které nemohly být předmětem privatizace, soud bezdůvodně upřednostnil vymezení hranic pozemků podle geometrického plánu předloženého žalobkyní před aktuálním stavem zapsaným v katastru nemovitostí“, že „soud nevysvětlil, proč jako podklad pro vymezení majetku Státní plavební správy před rokem 1992 uznal toto vymezení na základě podkladů z evidence podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, když žalovaný 2) opakovaně upozorňoval na skutečnost, že dřívější evidence nemovitostí v době mezi lety 1964 a 1992 neznamenala úplnou evidenci práv k nemovitostem a evidované údaje tedy nemusely odpovídat skutečnosti“, a že se odvolací soud „vůbec nezabýval jeho námitkou, že v případě pozemků pod Vodním dílem Lovosice odvozuje dobrou víru pro nabytí na základě vydržení z důvodu jejich umístění pod stavbou, neboť tato stavba včetně pozemků pod ní byla již před rokem 1992 v jeho právu hospodaření a zastavěné části pozemků nemohly být předmětem privatizace“.
Dále žalovaný 2) ve svém dovolání uvádí na podporu svých tvrzení řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a namítá, že „se jedná o pozemky pod veřejně prospěšnými stavbami vodních děl, případně jinak vodním dílům sloužící, a že se žalobkyně o pozemky po velmi dlouhou dobu nijak nestarala, neužívala je a nezajímala se o ně“, a že „judikatura o výkonu držby vlastnického práva státu prostřednictvím různých státních organizací, kterou soudy aplikovaly, není v případě kapitálové obchodní společnosti použitelná“.
Závěrem předkládá Nejvyššímu soudu otázku, „zda je vhodné a spravedlivé poskytnout ochranu práv vlastníkovi, který se bez omluvitelných důvodů nedomáhal svého vlastnického práva v přiměřené době“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud „zrušil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích a změnil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že žaloba o určení vlastnického práva se zamítá“, případně navrhuje, aby „Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a současně i související rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích a věc vrátil soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu se závazným právním názorem“.
Žalobkyně ve vyjádření k oběma dovoláním uvedla zejména, že „námitky žalovaných uplatněné v jejich dovolání jsou pouze rekapitulací jejich dosavadní argumentace před soudy obou stupňů, se kterou se soudy obou stupňů již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly; dovolání nepřináší ničeho nového“. Dále uvedla, že tvrzení žalované 1) týkající se vymezení přípustnosti dovolání není správné, jelikož „pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace části textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují“, a že ani žalovaný 2) nevymezil v rámci svého dovolání žádnou relevantní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadený rozsudek závisel.
Namítla, že „jde-li o dobrou víru státu, opakovaně upozorňovala, že Česká republika nemohla nikdy být v dobré víře o tom, že byla po 6. 5. 1992 vlastníkem předmětných pozemků, neboť byla autorem privatizačního projektu, řádně jej schválila a musela si být vědoma, že vlastnické právo přešlo vkladem do akciové společnosti na žalobkyni“, že „žalovaní v řízení nepředložili jediný relevantní důkaz, kterým by prokázali svá tvrzení o údajné neurčitosti, neúplnosti nebo nesrozumitelnosti privatizačního projektu“, že „dovolací námitky obou žalovaných směřují fakticky proti skutkovým závěrům soudů, nikoli proti právnímu posouzení věci“, že „námitka rozporu s dobrými mravy je irelevantní, neboť vlastnické právo je absolutní a nepromlčuje se“, že námitku týkající se posuzování dobré víry státu jako celku při vydržení nemovitostí vznesl „žalovaný 2) poprvé až v rámci svého odvolání (tedy opožděně) bez jediného důkazu, který by prokazoval, že by součástí vkladu majetku z České republiky do společnosti Povodí Labe a.s.
měly být i předmětné pozemky či jejich část“. Navrhla proto, aby „dovolací soud obě dovolání odmítl, popř. zamítl, a aby přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dovolání obou žalovaných přípustná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je – z hlediska závěru o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o.
s. ř.). Argument žalovaného 2), že je „nespravedlivé, když se žalobkyně po velmi dlouhé době domáhá určení vlastnického práva, které vede k faktickému získání majetku, za situace nejen neodůvodněné dlouhodobé pasivity k tomuto majetku, ale i vědomého ponechání v omylu státních organizací, které na předmětném majetku v dobré víře provedly řadu zhodnocujících činností“, je sice pochopitelný, ale pro řešení věci bezcenný. Podle ustálené judikatury soudů (kterou lze aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1.
1. 2014) má žaloba na určení vlastnického práva deklaratorní charakter a konstatuje se jí pouze, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje. Nejde tedy o výkon práva, jak to má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu; judikaturu vykládající pojem rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3488/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1034/2015). Pokud by takováto žaloba byla podána šikanózně, absentoval by na požadovaném určení naléhavý právní zájem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3425/2018). Určení vlastnictví nemovitosti slouží zásadně k odstranění právní nejistoty, popřípadě k uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem.
Žádná nová práva a povinnosti se jím nezakládají. Požadavek na takovéto určení tedy zpravidla nelze považovat za zneužití práva, nejsou-li zjištěny mimořádné okolnosti svědčící pro takový závěr. Pouhá skutečnost, že žalobkyně uplatnila své právo na určení ze zákona vzniklého vlastnictví se značným prodlením, takovými okolnostmi nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3425/2018). Ke změně této své rozhodovací praxe Nejvyšší soud neshledává důvod a odvolací soud se při právním posouzení věci od jeho judikatorních závěrů neodchýlil, když žalobkyně pouze legitimně usiluje o uvedení stavu knihovních zápisů do souladu se skutečným právním stavem.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelů týkající se neurčitosti a nesrozumitelnosti právního jednání, kterým bylo vložení vymezeného majetku do základního jmění žalobkyně. Judikatura i v době platnosti zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, vycházela z toho, že „jde-li o převod vlastnického práva k pozemku, je třeba pozemek z hlediska právně technického chápat jako část zemského povrchu, která je půdorysně zobrazena v příslušných mapových operátech a vyznačena v písemném operátu evidence nemovitostí vedené orgány geodézie.
Z hlediska určitosti (jako předpokladu platnosti právního úkonu) proto musí být pozemek náležitě individualizován. Všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí, doplněných popřípadě údajem o druhu (kultuře) a výměře pozemku a popřípadě o způsobu užívání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1990 sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1991; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010). Soudy obou stupňů uzavřely, že „parcely označené v Příloze 4.13, část 7 Lovosice byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny dle katastru nemovitostí“, a dovolací soud nemá důvod na tomto závěru cokoli měnit. Nadto soudní praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost a v některých případech i forma projevu.
Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno (v důsledku vadného slovního nebo jiného zprostředkování). Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2139/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1608/2021). Dovolací soud má dále shodně s odvolacím soudem za to, že „v posuzovaném případě vzhledem k době privatizace (6. 5. 1992) bylo třeba postupovat podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 12. 8. 1993, podle kterého pro vymezení převáděného majetku byl podstatný schválený privatizační projekt“, že „právě tento privatizační projekt byl vyjádřením záměru dosavadního vlastníka (státu) převést určitý majetek na jiný subjekt“ a že „jestliže je takový projekt schválen a následně příslušný majetek podle tohoto projektu vyjmut a převeden na nabyvatele, je proces převodu majetku završen“.
V době privatizace (květen 1992) platilo ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č.
92/1992 Sb.: „Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; registrace podle zvláštních předpisů (zákona č. 95/1963 Sb. o státním notářství) se nevyžaduje“. Nabývacím titulem tedy byl převod majetku na základě schváleného privatizačního projektu podniku vkladem nemovitostí do základního jmění akciové společnosti, která vznikla dnem 6. 5. 1992, tedy dnem zápisu do obchodního rejstříku (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1379/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010). Jde-li o dobrou víru České republiky, dovolací soud má shodně s odvolacím soudem za to, že „naplnění předpokladů vydržení vlastnického práva je třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jednotlivým žalovaným, nýbrž ke státu, neboť žalovaní realizují vlastnickou a hospodářskou politiku státu“. Proto pokud stát „prostřednictvím svých organizačních složek či orgánů realizoval privatizační proces (připravil privatizační projekt, schválil ho a poté na základě tohoto privatizačního projektu vložil tento majetek tímto privatizačním projektem vymezený do žalobkyně při jejím založení)“ a po „provedené privatizaci se nevyskytl žádný právní důvod (byť domnělý), na jehož základě by stát mohl mít subjektivně za to, že je držitelem těchto pozemků v dobré víře“, pak se nemohlo jednat o držbu předmětných pozemků v dobré víře „se zřetelem ke všem skutečnostem“.
Navíc hodnocení případné otázky, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat jen tehdy, kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu však v posuzovaném případě nebylo (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1321/2020).
Případná není ani dovolací argumentace žalovaných s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi v otázce, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi relevantními tvrzeními účastníků. Ačkoli Ústavní soud ustáleně a opakovaně připomíná, že z práva účastníků řízení na spravedlivý proces plyne povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07), tato povinnost ovšem neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.
V úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový. Je nutná přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3654/2020). Nejvyšší soud neshledává odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s požadavky vymezenými v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z označeného ustanovení ani z práva na spravedlivý proces totiž nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019). Z uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejsou-li dovolání žalované 1) ani žalovaného 2) přípustná, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Roman Fiala předseda senátu