24 Cdo 682/2025-908 24 Cdo 684/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po A. R., zemřelé dne 22. června 2003, za účasti 1) P. R. a 2) D. H., vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. D 719/2003, o dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2019, č. j. 24 Co 53/2020-369, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, takto:
I. Řízení o dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2019, č. j. 24 Co 53/2020-369, se zastavuje. II. Dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, se odmítá.
1. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2019, č. j. 24 Co 53/2020-369, potvrdil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 11. 2019, č. j. D 719/2003-345, kterým soud prvního stupně zastavil dovolací řízení o dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 24 Co 72/2019-330, z důvodu nezaplacení soudního poplatku z dovolání dovolatelem. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že i z jeho pohledu se v této věci jedná o takovou procesní situaci, kdy opakované samostatné rozhodování soudu prvního stupně o další žádosti dovolatele, podávané jím podle § 138 o. s. ř., ve své podstatě zcela účelově ve snaze prodloužit řízení, aniž by mohl dovolatel reálně předpokládat úspěch s tímto svým požadavkem, nebylo třeba. Proto odvolací soud uzavřel, že žádal-li (opakovaně neúspěšně) již dříve v dané dědické věci zůstavitelky dovolatel o osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. (spolu se žádostí o ustanovení mu právního zástupce podle § 30 o. s. ř.) z důvodu své nemajetnosti, aniž ovšem ve svých žádostech uvedl jasným a konkrétním způsobem své poměry a svá tvrzení doložil, pak za situace, že se při opakování své žádosti žadatel (dovolatel) tzv. z předchozích soudních rozhodnutí nepoučil, představuje tato jeho žádost obstrukční procesní úkon, kterým dovolatel zneužívá svá procesní práva.
2. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. R. dovolání, ve kterém (mimo jiné) žádal o osvobození od soudních poplatků za dovolání a o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Tomáše Marka, advokáta se sídlem v Praze 6. Jeho žádost Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 21. 6. 2024, č. j. D 719/2023-867, zamítl (výrok I.). Dále soud prvního stupně tímto usnesením zamítl i žádost P. R. o osvobození od soudních poplatků pro řízení o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 3. 2024, č. j. D 719/2003-600 (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože poměry dovolatele, které měly být důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků, byly doloženy, nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, neboť ze strany účastníka řízení P. R. jde o svévolné uplatňování nebo bránění práva se záměrem činit kroky, které budou dědické řízení dále jen prodlužovat. K odvolání P. R. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně nad rámec svých povinností opakovaně P. R. poučil o povinnosti tvrzení a důkazní v souvislosti s předmětnou žádostí, poskytl mu ke splnění své povinnosti dostatečnou lhůtu, které však tento žadatel nevyužil, a to ani v souvislosti s podaným odvoláním, a tím spíše je na místě v této věci uzavřít, že se ze strany P. R. jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Rovněž proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. R. dovolání, ve kterém (mimo jiné) žádá o osvobození od soudních poplatků za dovolání a o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Tomáše Marka, advokáta se sídlem v Praze 6.
3. Nejvyšší soud dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) a j) o. s. ř. není proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku a žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, dovolání přípustné.
4. Dovolací soud o dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, rozhodl, aniž by zkoumal splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), neboť ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. sice stanoví, že není-li splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241 o. s. ř., postupuje se obdobně podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř., zároveň se však v části věty za středníkem dodává, že to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 o. s. ř. přípustné.
5. P. R. podal rovněž dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2019, č. j. 24 Co 53/2020-369. Podáním dovolání mu vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; k tomu také srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 543/2015], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků 4 000 Kč.
6. Přestože dovolatel žádal o osvobození od soudních poplatků, byl povinen soudní poplatek z dovolání uhradit, neboť usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 6. 2024, č. j. D 719/2023-867, které bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ačkoli byl následně dovolatel usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 11. 2024, č. j. D 719/2003-887, vyzván k zaplacení tohoto soudního poplatku a zároveň byl poučen o zastavení dovolacího řízení, nebude-li poplatek včas zaplacen, dovolatel dosud soudní poplatek z dovolání nezaplatil.
7. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2019, č. j. 24 Co 53/2020-369, podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.
8. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ani v tomto dovolacím řízení nevyzýval dovolatele ke splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř., jelikož poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl účastník řízení v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 114/2016, sp. zn. 30 Cdo 5211/2017, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, sp. zn. 30 Cdo 5213/2017, sp. zn. 25 Cdo 790/2020, sp. zn. 25 Cdo 266/2024), neboť v takové situaci se jeví setrvání na požadavku opakovaného poučení pro další dovolací řízení neefektivním a formalistickým (k tomu srov. přiměřeně závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5429/2017).
9. Nelze ani přehlédnout, že současný procesní postup dovolatele postrádá jakýkoli praktický smysl, když v řízení soustavně podává proti všem rozhodnutím soudu (i procesním) odvolání, dovolání a další mimořádné opravné prostředky. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl také Nejvyšší soud konkrétně ve vztahu k dovolateli např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 25 Cdo 904/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2036/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1871/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 457/2024, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 239/2025.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 11. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 24 Co 228/2024-881, za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu