25 Cdo 1097/2025-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: J. D. D. B., zastoupená Mgr. Annou Obrjen, advokátkou se sídlem Jaselská 205/25, 602 00 Brno, o zaplacení 1 352 310 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 301/2022, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, č. j. 21 Co 214/2024-152,
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 14 190 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její právní zástupkyně.
1. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 4 C 301/2022-120, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit 1 352 310 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 73 011 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s pojištěným B. G. (dále jen „pojištěný“) čtyři pojistné smlouvy, u nichž jí byla dodatkem ze dne 23. 11. 2016 doložena změna obmyšleného, kterým se namísto původního obmyšleného stala žalovaná.
Pojištěný však již ke dni 7. 4. 2016 trpěl závažnou duševní poruchou a nebyl schopen domyslet důsledky takového jednání. Poté, co pojištěný dne 24. 12. 2016 zemřel, žalobkyně vyplatila k žádosti žalované ve dnech 7. 4. 2017 až 10. 4. 2017 pojistné plnění 1 352 310 Kč. Žalobkyně se dozvěděla o vzniklém bezdůvodném obohacení a o tom, kdo za něj odpovídá, nejpozději vyrozuměním Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 11. 2019 o podání žaloby synem pojištěného (původním obmyšleným), který se domáhal plnění z předmětných pojistných smluv.
Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je promlčen, jestliže žaloba byla podána dne 6. 12. 2022.
2. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 21 Co 214/2024-152, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a shodně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen, neztotožnil se však s jeho závěrem, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty je datum vyrozumění o podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 8, jestliže nebylo postaveno najisto, zda bylo žalobkyni doručeno a kdy jí byla doručena žaloba.
Odvolací soud uzavřel, že rozhodný okamžik nastal dříve a je jím den doručení žádosti Policie České republiky o spolupráci ze dne 30. 5. 2018 (dále jen „žádost PČR“), ke kterému došlo prokazatelně před 11. 6. 2018. V této žádosti byl jasně popsán šetřený skutek, včetně toho, že pojištěný nemohl být z důvodu svého špatného zdravotního stavu ke dni 23. 11. 2016 způsobilý sepsat a podepsat žádosti o změnu obmyšlené osoby. Žádost PČR obsahovala i odkaz na znalecký posudek z oboru psychiatrie, který byl součástí policejního spisu a žalobkyně do něj mohla z důvodu svého právního zájmu na věci při dostatečně pečlivém přístupu nahlédnout.
Odvolací soud neshledal uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1897/2014, či usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020) je třeba rozpor námitky promlčení s dobrými mravy dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna. Samotná reakce žalované ze dne 23. 3. 2021, kterou odmítla předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 4. 3. 2021 jako předčasnou a naznačila svou ochotu věc řešit smírně v závislosti na výsledku řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 104 C 203/2017, není natolik intenzivní okolností, aby odůvodnila tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Odvolací soud shledal důvody pro moderaci nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 150 zákona č., 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
4. Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který stanovil počátek běhu promlčecí lhůty od doručení žádosti PČR a ani s jeho závěrem, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Plnila v domnění, že žalovaná je obmyšlenou osobou, což se následně ukázalo jako nesprávné. Po vyplacení pojistného plnění jí byly sděleny pochybnosti původního obmyšleného, jednalo se však o pouhé domněnky. Pro řešení otázky, zda šlo o neoprávněný majetkový prospěch, bylo nezbytné znalecké zkoumání duševního stavu pojištěného.
Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) zvolil příliš přísný výklad počátku promlčecí lhůty. Žalobkyně dovolacímu soudu klade jako dosud neřešenou otázku, jakou míru péče a aktivity musí vynaložit potenciální ochuzený, pokud jde o získání vědomosti, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání, rozhodné pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Možnosti žalobkyně jako ochuzené obstarat si informace o duševním stavu osoby činící právní jednání jsou omezené.
Sice se k ní dostala informace o probíhajícím šetření podezření z podvodu, nemohla však spolehlivě dovodit, že jí nárok vůči žalované svědčí, a to ani kdyby obratem nahlédla do trestního spisu a seznámila se se založeným znaleckým posudkem vypracovaným znalkyní MUDr. Martou Holanovou. Znalecký posudek byl nadto zaměřen především na posouzení duševního stavu pojištěného v době sepsání závěti, znalkyně se obdobím změny pojistných smluv zabývala pouze okrajově a nebyl dostačující ani v řízení o dědické právo, kde byl zadán a vyhotoven nový znalecký posudek.
Pokud by byla žaloba podána již v roce 2018, řízení by bylo pravděpodobně přerušeno a žalobkyně by byla nucena vynaložit nemalé prostředky na jeho zahájení a vedení. Smyslem a účelem institutu promlčení je motivace k včasnému uplatnění nároku, ale také ochrana dlužníka (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5165/2015, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1295/2014). Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení bezdůvodného obohacení poté, co se seznámila se závěry znaleckého posudku MUDr.
Zimulové, který potvrdil původní znalecký posudek. Žalovaná avizovala, že bude ochotná domluvit se po skončení řízení o dědickém právu, a tak žalobkyně byla ochotna posečkat a vyhnout se zbytečnému sporu. Žalobkyně vystupovala při uplatňování nároku aktivně, žalovaná nebyla v nejistotě a smyslem odkládání podání návrhu nebylo ani zhoršení jejího postavení. Žalobkyně dovolacímu soudu klade jako další v jeho rozhodování dosud neřešenou otázku, zda je při posuzování otázky promlčení třeba přihlížet také k tomu, jaký je smysl a účel tohoto institutu, zejména pokud je zde vícero možných okamžiků, ke kterým lze vztáhnout počátek běhu promlčecí lhůty.
Pokud je žalobkyni kladeno za vinu, že po obdržení žádosti nenahlédla do trestního spisu, kde se nacházel znalecký posudek MUDr.
Marty Holanové, tak u žalobkyně nejde podle trestního řádu o právo nárokové, a tak by neměl být takový argument používán v její neprospěch. Rozsudek odvolacího soudu znamená nepřístojný tlak na věřitele, aby žaloval potenciální nárok rychle, a neakcentuje realitu běžného života a pojišťovací praxe. Po ochuzeném nelze požadovat, aby vynaložil nepřiměřené prostředky k získání vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, zvláště je-li závislý na informacích, k nimž nemá zaručený přístup. Žalobkyně jako další v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou předkládá otázku, zda je třeba při posuzování toho, kdy se ochuzený měl seznámit s rozhodnými okolnostmi, zohlednit jeho procesní možnosti dané příslušnými procesními předpisy (trestním řádem) a zda je možné mu přikládat k tíži, že se neseznámil s obsahem trestního spisu, kde se mohly nacházet informace o rozhodných okolnostech, pokud není subjektem, který má právo do tohoto spisu nahlížet bez zvláštního svolení orgánu činného v trestním řízení.
Žalobkyně rovněž považuje uplatněnou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud se s odkazem na jím shora uvedenou judikaturu a v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 18.1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nezabýval rozsahem a charakterem uplatňovaného práva, a tak nezohlednil promyšlené jednání žalované, v důsledku kterého vzniklo bezdůvodné obohacení. Korektiv dobrých mravů by měl být v dané věci aplikován. V předžalobní fázi sporu žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že dluh dobrovolně uhradí, šlo tedy o shodný případ jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020. Jednalo se o promyšlené a lstivé jednání žalované, které ostatně odvolací soud zohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně předkládá jako dovolacím soudem rozdílně rozhodovanou otázku, jaké okolnosti je nutno zohledňovat při posuzování, zda je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, konkrétně, zda zde hraje roli také povaha uplatňovaného práva. Žalobkyně navrhla, aby byla rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že žalobkyně se snaží účelově tvrdit, že neměla možnost zjistit okolnosti rozhodné pro běh promlčecí lhůty, přestože o rozhodných skutečnostech celou dobu věděla a nevyvinula žádnou aktivitu, kterou by bylo možno považovat za běžnou péči o vlastní záležitosti. Nešlo zde o žádné složité studium trestního spisu anebo skrytých informací. Klíčové okolnosti žalobkyně znala, neboť jí byly několikrát napřímo sděleny. Žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně formulovala tři rozhodné okamžiky pro počátek běhu promlčecí lhůty a ve všech případech by byl nárok žalobkyně promlčen. Těmito okamžiky jsou 14. 2. 2017, kdy byla žalobkyně prokazatelně původním obmyšleným upozorněna na neoprávněné vyplacení prostředků, 30. 5. 2018, kdy byla žádána policií o spolupráci a poskytnutí informací k předmětným smlouvám a byly jí sděleny veškeré skutkové okolnosti, a 25. 11. 2019, kdy jí bylo zasláno vyrozumění o podané žalobě k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Žalobkyně nepředložila žádné relevantní důvody, pro které by mělo dojít k prolomení institutu promlčení. Ten se žalobkyně snaží obejít neprokázanými tvrzeními o údajné nemravnosti, přičemž při běhu promlčecí lhůty ode dne 14. 2. 2017 by byl tvrzený nárok navíc promlčen již v době reakce žalované. Žalobkyně jako silnější strana má neomezené prostředky na vedení neopodstatněných soudních sporů, v nichž neustále opakuje totožné argumenty, což dále prohlubuje nerovnost mezi účastníky řízení. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
6. Žalovaná svým dovoláním napadá nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, nesouhlasí s provedenou moderací nákladů řízení a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí v tomto směru. Rozhodnutí vykazuje prvky libovůle a nahodilosti a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná předkládá jako dvě dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda samotné promlčení nároku může být dostatečným důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. a jaký význam má výše sporu a majetková situace žalované pro rozhodování o moderaci nákladů řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud nákladové výroky změnil a žalované náhradu nákladů řízení přiznal, případně je zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání nejsou přípustná.
8. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, resp. měl a mohl dozvědět [srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)] o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a v nich citovanou judikaturu). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Vědomost je třeba odvozovat od okamžiku, kdy mohl bezdůvodně ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění.
9. Ustanovení § 619 odst. 2 o. z. obsahuje dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty z hlediska vědomosti oprávněného o rozhodných skutečnostech, a sice vědomost empirickou (skutečnou, prokazatelnou) a normativní (právně konstruovanou, objektivizovanou). Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl [viz komentář k § 619 o. z., LAVICKÝ, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2012, marg. č. 33-34]. Jinak řečeno běh subjektivní promlčecí lhůty není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (srov. např. shora uváděný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč., a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022).
10. V dané věci odvolací soud uzavřel, že počátek běhu promlčecí lhůty je vázán na doručení žádosti PČR žalobkyni, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že žalovaná jako pečující osoba využila špatného zdravotního stavu pojištěného, u kterého bylo podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, konstatováno, že nebyl schopen ovládat a chápat význam svého jednání, a pojištěného přiměla k podpisu anebo jeho vlastnoruční podpis v žádosti o změnu obmyšleného padělala. Takový závěr je souladný se shora uvedenou judikaturou.
Pokládá-li žalobkyně otázky, jakou míru péče a aktivity musí vynaložit potenciální ochuzený, pokud jde o získání vědomosti, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání, a zda je třeba při posuzování toho, kdy se ochuzený měl seznámit s rozhodnými okolnostmi, zohlednit jeho procesní možnosti dané příslušnými procesními předpisy a zda je možné jí přikládat k tíži, že se neseznámila s ohledem na své právní postavení s obsahem trestního spisu, nejde o otázky v dané věci přiléhavé a ani otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené.
Žalobkyni byl popsán Policií České republiky zcela jednoznačně skutek, z něhož je zřejmé, že se žalovaná na její účet bezdůvodně obohatila a orgány činnými v trestním řízení bylo dále řešeno pouze to, zda se svým jednáním žalovaná dopustila nějakého trestného činu. Právní moc případného rozsudku, jímž by byla konstatována protiprávnost jednání žalované, by byla pro počátek běhu promlčecí lhůty bez významu (srov. např. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002).
Žalobkyni byly veškeré relevantní skutečnosti Policií České republiky sděleny, žádné další jednání (ani nahlížení do trestního spisu) ke zjištění skutečnosti, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, nebylo třeba. Žalobkyně však v rozporu se shora vyjádřenou a judikatorně podchycenou zásadou, že práva patří bdělým, neučinila v rozhodné době vůbec nic k tomu, aby se neoprávněně vyplaceného pojistného plnění domohla.
11. Pokud žalobkyně předkládá otázku, zda je při posuzování otázky promlčení třeba přihlížet také k tomu, jaký je smysl a účel tohoto institutu, zejména pokud je zde vícero možných okamžiků, ke kterým lze vztáhnout počátek běhu promlčecí lhůty, není rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této otázky založeno. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11.
2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). V posuzované věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že doručením žádosti PČR do dispozice žalobkyně počal běh promlčecí lhůty, a nikoli na dovolatelkou vymezené hypotetické otázce.
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani poslední žalobkyní předložená otázka, která je podle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně, a to jaké okolnosti je nutno zohledňovat při posuzování, zda je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, konkrétně, zda zde hraje roli také povaha uplatňovaného práva. Judikatura Nejvyššího soudu je zcela ustálena v tom, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč.). Zároveň není v judikatuře Nejvyššího soudu sporu o tom, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, případně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, odkazované žalobkyní).
13. Nejvyšší soud neshledal, že by žalobkyní předložená otázka byla v jeho rozhodovací činnosti rozhodována rozdílně. Pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že ze zjištění odvolacího soudu ani nevyplynuly výjimečné okolnosti, které by svědčily o zneužití práva vznést námitku promlčení žalovanou. Ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by k marnému uplynutí promlčecí lhůty po vzniku nároku přispěla právě žalovaná (např. tím, že by žalobkyni v uplatnění nároku jakkoliv bránila nebo jí udržovala v mylném přesvědčení, že dluh dobrovolně uhradí) či že by žalobkyni ve včasném uplatnění nároku bránil jakýkoli závažný důvod. Obsah dopisu žalované ze dne 23. 3. 2021 pouze deklaruje případný budoucí zájem řešit věc smírně, rozhodně z něj však nelze dovodit připravenost žalované k úhradě dluhu. Samotná skutečnost, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, není důvodem pro odepření účinků námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4126/2019).
14. Dovolání žalované je nepřípustné, neboť ta předloženými otázkami napadá rozhodnutí odvolacího soudu pouze v části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
15. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud obě dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 13. 11. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu