USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a
soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. V.,
narozený dne XY, bytem XY, proti žalovaným: 1. Česká advokátní komora, se
sídlem Národní 118/16, Praha 1, IČO 66000777, 2. M. J., se sídlem XY, IČO XY, o
ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C
39/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
8. 2021, č. j. 22 Co 163/2021-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů 2. žalovaného, potvrdil je ve
výroku o náhradě nákladů 1. žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Žalobce tvrdil, že 2. žalovaný jako regionální zmocněnec České
advokátní komory v podnětu k zahájení kárného řízení s žalobcem ze dne 8. 3.
2017 uvedl, že podle podání předsedy Krajského soudu v Hradci Králové žalobce
ve svých projevech napadá soudce krajského soudu, zejména D., ačkoliv tato
informace není pravdivá a nic takového nelze dovodit ani z písemnosti zaslané
předsedou krajského soudu. Soudy vyšly ze zjištění, že předseda Krajského soudu
v Hradci Králové se dopisem ze 6. 3. 2017 obrátil na 1. žalovanou
prostřednictvím jejího regionálního zmocněnce – 2. žalovaného s podnětem na
prošetření, zda ze strany žalobce, jakožto advokáta zastupujícího v řízeních
vedených před uvedeným soudem, nedošlo ke kárnému provinění obsahem jeho
konkrétních písemných podání v řízeních vedených před senátem, jemuž předsedal
J. D., která předseda Krajského soudu citoval. Poté, co se 2. žalovaný s
podnětem seznámil a dospěl k závěru, že ze strany žalobce mohlo dojít k
excesům, předal dopis předsedy krajského soudu kontrolní radě 1. žalované s
podnětem k případnému zahájení kárného řízení (které bylo následně zahájeno a
byl v něm vysloven závěr o kárném provinění žalobce). Soudy obou stupňů v dané
věci dospěly k závěru, že jednáním žalovaných nemohlo dojít k zásahu do
osobnostních práv žalobce. Na straně 2. žalovaného vůbec není dána pasivní
věcná legitimace, neboť 2. žalovaný jednal jako představitel 1. žalované, které
je jeho jednání přičitatelné. Ve vztahu k 1. žalované pak odvolací soud
korigoval závěr soudu prvního stupně pouze potud, že podnět směřovaný orgánu
veřejné moci sice nelze paušálně pokládat za výkon práva, u nějž bez dalšího
platí, že vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, v daném případě
je však protiprávnost vyloučena již tím, že 2. žalovaný pouze poté, co se
seznámil s dopisem předsedy krajského soudu, předal podnět kontrolní radě 1.
žalované, k čemuž byl nejen oprávněn, ale přímo povinen. Námitka žalobce, že ve
zmiňovaném dopise předseda krajského soudu hovořil o jeho jednání ve vztahu k
jednomu ze soudců, nikoli tedy soudcům v množném čísle, je bezvýznamná, ostatně
dopis byl k podnětu připojen a o skutku nemohlo být pochyb. Z citací
žalobcových podání je pak zřejmé, že byť výslovně označuje jen předsedu senátu,
zjevně hodnotí odůvodnění senátního rozhodnutí, tedy rozhodnutí více soudců.
Požadavek žalobce na omluvu tedy není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (jež doplnil v zákonné
lhůtě podanou opravou), s odůvodněním, že rozsudek závisí na otázce hmotného
práva dovolacím soudem doposud neřešené, jež by měla být řešena jinak, než jak
ji posoudil odvolací soud. Za tuto otázku pokládá, je-li pro posouzení jednání
žalobce relevantní, zda napadl jednoho nebo více soudců. Dále pak je podle něj
přípustnost dovolání dána tím, že Městský soud v Praze vyšel z výsledků
dokazování provedeného nezákonným způsobem. Dovolatel zdůraznil, že nikdy
nenapadl více soudců a nebylo to ani v řízení prokázáno, přičemž počet osob,
vůči nimž se měl dopustit vytýkaného jednání, je zásadní skutečností. Dovolatel
má též za sporné, kdo je ve věci pasivně věcně legitimován, a navrhuje, aby se
k tomu vyslovil Nejvyšší soud. Přípustnost dovolání žalobce dále spatřuje v
tom, že odvolací soud nesprávně zamítl žalobu na ochranu osobnosti, aniž by
uvedl, v čem spatřuje údajné napadání a překračování mezí slušnosti žalobcem. Právní závěr, že nepravdivé výroky dehonestující žalobce byly po právu, což má
vylučovat protiprávnost zásahu do osobnostních práv žalobce, má dovolatel za
vágní tvrzení bez náležitého zdůvodnění. Žalobce dále podrobil kritice průběh
dokazování před odvolacím soudem, zejména namítl, že při něm došlo k
neoprávněnému nakládání s osobními údaji čtením listin z neveřejného kárného
řízení, a též způsob, jímž byl 2. žalovaný označen v rozsudcích, neboť jej
nežaloval jako advokáta, ale jako soukromou fyzickou osobu, měl by tedy být
označen bydlištěm a datem narození. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního vzdělání (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), není však přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení si především žádá
náležité vymezení pokládané otázky hmotného či procesního práva (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku vyhovující požadavkům § 237 o. s. ř. ovšem dovolatel ve svém
podání nevymezuje a neoznačuje žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by
měl být závěr nalézacích soudů v rozporu. Žalobce tvrdí, že do jeho osobnosti bylo zasaženo obsahem podnětu k zahájení
kárného řízení s žalobcem, který sepsal 2. žalovaný jako zmocněnec 1. žalované
a poštou jej odeslal kontrolní radě 1. žalované k rukám jejího předsedy.
Lze
připomenout, že Nejvyšší soud vychází ze zásady, že za zásah, u nějž lze
zvažovat, zda vedl ke vzniku imateriální újmy, zpravidla není možné pokládat
výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, případně plnění
povinnosti uložené zákonem, zákonné východisko daného zásahu lze mít za
okolnost vylučující protiprávnost. Takovýto zásah zůstává povoleným za
předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Zásah je dále
třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s
přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Zejména nejde-li o bezúčelné a svévolné vyjadřování, ale vyjádření
podnícené předchozím jednáním druhé osoby, případně nejde-li o urážky,
vulgarity či napadání, či o hodnotící soudy bez dostatečného faktického
podkladu, není důvodu mít za to, že by šlo o nepřiměřený způsob výkonu
subjektivního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, a judikatura v něm odkazovaná). Rozhodovací praxe v zásadě
vychází též z toho, že u sdělení majících povahu skutkových tvrzení je třeba
při posuzování jejich potenciálu zasáhnout do práv jiné osoby vyjít z toho, že
pravdivost sdělení se posuzuje s přihlédnutím k celkovému kontextu, a neklást
na ně nereálné požadavky na absolutní soulad s objektivním stavem (viz nález
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2491/2022 ), každé
zjednodušení (či zkreslení) nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo
2540/2021). Uvedené závěry byly akcentovány zejména ve sporech týkajících se
sdělovacích prostředků, přiměřeně je však lze vztáhnout i na jiné formy
sdělování informací. V daném případě 2. žalovaný, který co do důvodů šetření kárného provinění
žalobce vycházel z přípisu předsedy Krajského soudu v Hradci Králové, konal v
souladu se svým oprávněním a obsah podnětu z 8. 3. 2017, kterým tak činil,
jakož i jeho forma, postrádají jakýkoli potenciál ve smyslu zásahu do cti
žalobce. Neobsahuje vulgarismy ani invektivy a nebyl zveřejněn, ale poštou
doručen příslušnému orgánu 1. žalované. Důvodnost podnětu, jeho soulad s
obsahem přípisu předsedy Krajského soudu v Hradci Králové, a tedy i okolnost,
zda žalobce napadl jednoho či více soudců, jsou pro závěr, zda podnětem došlo k
neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce, bez významu. Ostatně ani sám žalobce
nepřináší žádné argumenty ohledně rozdílného dopadu nařčení z napadání jednoho
nebo více soudců do jeho osobnostních práv, byť břemeno tvrzení a důkazní stran
difamačního potenciálu daného zásahu tíží právě jeho.
Za daných okolností tedy
lze uzavřít, že soudy při hodnocení podnětu 2. žalovaného k zahájení kárného
řízení s žalobcem a důvodnosti žaloby vůči oběma žalovaným postupovaly v
souladu s dosavadní rozhodovací praxí a nejedná se o otázku dovolacím soudem
dosud neřešenou. K procesním pochybením potenciálně ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci
(vadám řízení) je Nejvyššímu soudu umožněno přihlížet jen u přípustného
dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém
stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i
ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS
1098/19), zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání,
závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak
Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti
dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz
nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v
dané věci dovolatel nijak neformuluje (jak si ostatně žádá též § 241a o. s. ř.). Protože dovolání žalobce je ze shora uvedených důvodů nepřípustné, Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.