USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: A. V., zastoupená JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti žalované: Mulačova nemocnice s. r. o., IČO 25202189, se sídlem Dvořákova 1207/17, Plzeň, zastoupená JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o odčinění nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 13 C 55/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2024, č. j. 56 Co 221/2023, 56 Co 222/2023-436,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 20.812 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Macha.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění, ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení a dále zaplacení nákladů spojených s uplatněním jejího nároku. V žalobě uvedla, že se 18. 4. 2018 ve zdravotnickém zařízení žalované podrobila hysterektomii, po které se u ní objevily pooperační komplikace, na něž nebylo reagováno včas a v souladu se správnou klinickou praxí, což mohlo vést až k ohrožení jejího života.
Postup žalované tedy podle názoru žalobkyně nebyl lege artis, proto požadovala 205.200 Kč jako bolestné, 801.944 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění, 66.729 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 590.356 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od února 2019 do února 2021, 22.706 Kč měsíčně jako peněžitý důchod od března 2021 a náklady spojené s vypracováním znaleckých posudků 27.500 Kč (žalobkyně předložila dva znalecké posudky, a to k posouzení správnosti postupu žalované při poskytování zdravotní péče a ke stanovení výše nemajetkové újmy žalobkyně).
2. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 13 C 55/2021-379, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 9. 2023, č. j. 13 C 55/2021-386, a ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 C 55/2021-392, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II), vedlejší účastnici (výrok III) a státu (výroky IV a V). Na základě provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že po prodělaném zákroku se u žalobkyně projevila zánětlivá komplikace, která byla řešena nasazením antibiotik a následně drenáží pod CT kontrolou.
Následně byla navržena další drenáž, žalobkyně však léčbu u žalované nedokončila a léčila se v jiných zdravotnických zařízeních. Obtíže u žalované přetrvávají, je omezena na svém dosavadním způsobu života. Podle znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Rysky, CSc., předloženého žalobkyní měl být její stav řešen radikální cestou břišní operace, neboť se nacházela v de facto septickém stavu. Tento závěr vyvracel znalecký posudek prof. MUDr. Zdeňka Hájka, DrSc., předložený žalovanou, stejně jako revizní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, podle nichž poskytnutá péče odpovídala aktuálnímu zdravotnímu stavu žalobkyně.
Z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že v době, kdy byla zjištěna zvýšená hladina CRP a existence abscesu, nemohl být u žalobkyně proveden radikální zákrok proto, že se krátce předtím podrobila velké břišní operaci. Postup lékařů žalované byl podle revizního znaleckého posudku správný. Po nasazení antibiotik došlo k poklesu hodnot CRP, rovněž po provedené punkci abscesu pod CT kontrolou bylo zjištěno, že abscesová dutina se výrazně zmenšila. Další navrhovaná punkce měla problém zcela odstranit.
V době, kdy žalobkyně opouštěla zařízení žalované, nevykazovala žádné známky poškození střev či vzniku píštěle, ty se u ní objevily teprve později. Další zdravotní problémy žalobkyně tak nelze dát do přímé souvislosti se zákrokem žalované. Škoda tedy žalobkyni vznikla, avšak nebylo zjištěno protiprávní jednání žalované, ani příčinná souvislost mezi jejím postupem a obtížemi žalobkyně.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 56 Co 221/2023, 56 Co 222/2023-436, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II) a vedlejší účastnici (výrok III). Odvolací soud shrnul právní úpravu týkající se odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za újmu na zdraví způsobenou pacientovi, stejně jako závěry revizního znaleckého posudku. Konstatoval, že v daném případě došlo díky velmi dobře fungující mezioborové spolupráci (na úrovní gynekologické, chirurgické a radiologické) ke konsensuálnímu rozhodnutí více odborníků ohledně vhodné léčby a další vývoj prokázal správnost zvoleného postupu.
Zpracovatel revizního znaleckého posudku MUDr. Jan Drahoňovský během svého výslechu před soudem prvního stupně zdůraznil, že gynekolog je plně kompetentní k tomu, aby řešil pooperační obtíže při gynekologických operacích. Uvedl, že infikovaný hematom nad poševním pahýlem je běžnou komplikací, kterou gynekologové řeší poměrně často. Konzultace s chirurgem byla namístě teprve, když bylo zjištěno, že antibiotika problém plně nevyřešila, a to bylo v dané době rovněž učiněno. Dřívější chirurgické konzilium by situaci pacientky nezměnilo.
Odvolací soud dále uzavřel, že žalovaná k řešení komplikace včasně přizvala chirurga, v rámci revizního znaleckého posudku byla celá věc posuzována jak znalcem z oboru gynekologie, tak konzultantem z oboru chirurgie. K námitce žalobkyně odvolací soud uvedl, že obstojí-li postup žalované ex post, tím spíše musí obstát i z pohledu ex ante. V průběhu řízení nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, a tím méně pak příčinná souvislost mezi jednáním žalované a aktuálním zdravotním stavem žalobkyně, resp. tvrzenými škodami.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu všech jeho výroků žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešené. Důvodnost spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně zrekapitulovala skutkový stav věci a závěry znaleckého posudku, který v řízení předložila, a dovodila z něj pro sebe příznivé závěry.
Vzniklou chirurgickou komplikaci označila za spouštěč ostatních komplikací. Zdůraznila, že postup žalované byl podle jejího názoru non lege artis (nikoliv včasné reakce na stav žalobkyně, používání digitálních teploměrů, rozpory ve výpovědích zdravotních sester ohledně teploty, neefektivnost drenáže) a prezentovala symptomy, které její stav provázely. Dovolatelka dále hodnotila výpovědi svědků a uvedla, že posouzení chirurgické komplikace není v gesci znalce, který je gynekologem. Polemizovala rovněž se závěry znaleckého posudku předloženého žalovanou a revizního znaleckého posudku.
Soud prvního stupně se podle názoru žalobkyně nevypořádal se skutečností, že v propouštěcí zprávě z 4. 5. 2018 je uvedeno, že absces se nachází v blízkosti střevních kliček a nelze zhodnotit vzájemnou komunikaci. Dále dovolatelka uvedla, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy a porušily tak § 132 o. s. ř. Vyjádřila svůj nesouhlas s body 5-10 odůvodnění napadeného rozsudku a soudům vytkla, že nijak nereagovaly na informaci uvedenou v revizním znaleckém posudku, že chybí protokol popisující zavádění drénu pod CT kontrolou.
Podle názoru žalobkyně odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou otázku, zda žalovaná postupovala lege artis. Zabývala se rovněž otázkou kompetentnosti znalce k posuzování chirurgické komplikace po gynekologické operaci. Dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, a ze dne 25. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18. Soudy rovněž pochybily, když účastníky nepoučily o možnosti aplikace § 150 o.
s. ř. a následně podle tohoto ustanovení nerozhodly. Postup odvolacího soudu byl navíc v tomto směru v rozporu se zásadou předvídatelnosti, když v obdobných skutkových případech rozhodl odlišně (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 13 Co 31/2021-390). Znalecký posudek předložený žalovanou ani revizní znalecký posudek nerespektovaly zásadu, že postup poskytovatele zdravotních služeb je třeba hodnotit výlučně ex ante. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v její prospěch, případně aby napadený rozsudek zrušil (eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že v dané věci postupovala lege artis. Odkázala na závěry revizního posudku a zdůraznila, že na její straně nebylo shledáno pochybení. Uvedla, že u žalobkyně nehrozilo multiorgánové selhání, z jednorázového zvýšení teploty nelze usuzovat na chirurgickou komplikaci, mezi výpověďmi zdravotních sester nejsou rozpory, i pouhé nasazení antibiotické léčby by bylo postupem lege artis, a nelze tedy hovořit o pozdním zavedení drenáže. Ohledně namítaného nedostatku odbornosti žalovaná zdůraznila, že v případě dovolatelky se konalo konzilium za účasti chirurga a radiologa, k vypracování znaleckých posudků byli přizváni konzultanti z odvětví chirurgie a úrazová chirurgie. Naopak znalecký posudek předložený žalobkyní vypracoval toliko znalec specializující se na chirurgii, bez konzultanta z oboru gynekologie. Propouštěcí zpráva z 4. 5. 2018 se promítla do závěrů jak znaleckého posudku předloženého žalovanou, tak do revizního znaleckého posudku. Závěry znaleckého posudku předloženého žalobkyní, jichž se dovolatelka nyní dovolává, byly vyvráceny revizním znaleckým posudkem. Ke komplikaci v podobě perforace střeva došlo pravděpodobně až při provedení drenáže zánětlivého ložiska pochvou ve Stodské nemocnici. Žalobkyně pak před soudem prvního stupně netvrdila skutečnosti, které by odůvodňovaly moderaci nákladů řízení, kterou ostatně ani nenavrhovala. Během odvolacího řízení byla žalobkyně na své poměry ve smyslu § 150 o. s. ř. soudem tázána, avšak nic v tomto směru nesdělila. Žádný z dovolacích důvodů nebyl podle názoru žalované naplněn, a navrhla tedy, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že by mělo být odmítnuto s ohledem na jeho nepřípustnost.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Znalecký posudek je jedním z více důkazních prostředků v občanském soudním řízení, byť je svou povahou nezastupitelný. Soud sice hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz, odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009).
9. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Odvolací soud tedy právní závěr, že žalovaná coby poskytovatel zdravotní péče postupovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, založil především na skutkovém závěru, že se nedopustila žádného pochybení a neporušila žádnou právní povinnost. Tento závěr učinil na základě rozsáhlého dokazování, především odborného závěru znaleckého ústavu. Shora uvedený právní závěr soudu je tedy dostatečně odborně podložen i řádně zdůvodněn. Z revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že žalovaná nastalou komplikaci v podobě abscesu v malé pánvi řešila adekvátně a včasně, že za daných okolností bylo provedení drenáže namístě s tím, že nebyla provedena opožděně, a že zvolený postup v podobě podávání antibiotik a následné drenáže byl správný.
10. Dále je třeba uvést, že žalobkyně zakládá většinu dovolacích důvodů (jejichž vymezením je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckým posudkem, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Podrobný rozbor dílčích závěrů znaleckého posudku a výtky odvolacímu soudu, že je hodnotil nesprávně, nepředstavují ovšem uplatnění způsobilého dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k přezkumu právních otázek, nikoliv skutkových zjištění, na nichž soudy založily své právní závěry (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění vykonávat znaleckou činnost, vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Opačný přístup by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022). Ústavní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, znaleckého ústavu z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, byl v daném případě vypracován lékaři v odvětví gynekologie a porodnictví MUDr. Janem Drahoňovským, MBA, a doc. MUD. Jaroslavem Feyereislem, CSc., kteří si v souladu s § 23 zákona č. 254/2019 Sb. k vypracování znaleckého posudku přibrali odborného konzultanta z odvětví chirurgie MUDr. Lukáše Havlůje, Ph.D. V situaci, kdy žalobkyně podstoupila gynekologickou operaci, po jejímž provedení u ní došlo ke vzniku komplikace, není zřejmé, z jakého důvodu by znalec v odvětví gynekologie a porodnictví neměl být kompetentní ke zhodnocení správnosti postupu poskytovatele zdravotní péče v dané věci.
Je rovněž příhodné připomenout, že v rámci revizního znaleckého posudku byly závěry gynekologů a chirurgického konzultanta ve shodě.
12. Brojí-li dovolatelka proti bodům 5-10 napadeného rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že předmětné odstavce neobsahují vlastní argumentaci odvolacího soudu, ale toliko rekapitulují rozhodnutí soudu prvního stupně, podání účastníků v odvolacím řízení, případně je v nich shrnuto, že odvolání není považováno za důvodné, jaký byl rozsah dokazování a zjišťování skutkového
stavu před soudem prvního stupně a jeho právní hodnocení. Právní posouzení soudu odvolacího je obsaženo teprve v následujících odstavcích.
13. K žalobkyní citované judikatuře uvádí Nejvyšší soud následující. V rozsudku ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, dospěl dovolací soud k závěru, že vznikla-li poškozenému škoda na zdraví v souvislosti s lékařským zákrokem, přičemž v době jeho provádění existoval postup snižující riziko vzniku škody, tento postup měl poskytovatel zdravotní péče k dispozici a nepoužil jej, je pro vyloučení protiprávnosti jednání takového poskytovatele třeba vycházet z přesvědčivého důvodu, proč k zmíněnému postupu nepřistoupil.
Citované rozhodnutí není na posuzovanou věc přiléhavé, neboť z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že postup žalované byl správný, a nelze tedy hovořit o tom, že žalovaná měla použít jinou metodu, případně kombinaci metod. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, měl zjevně odvolací soud na paměti, když konstatoval, že závěr o tom, zda postup při poskytování zdravotní péče byl lege artis, přísluší soudu a nikoliv znalci (viz bod 22 napadeného rozsudku). Nelze ani hovořit o tom, že punkce pod CT kontrolou mohla být provedena chybně vzhledem k chybějící dokumentaci, neboť ze závěrů revizního znaleckého posudku vyplynulo, že obtíže žalované byly při opuštění zařízení žalované na ústupu, a naopak se projevily teprve při hospitalizaci ve Stodské nemocnici (viz s.
26 revizního znaleckého posudku). Nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, pracuje se situací, kdy žalobkyně v řízení neunesla důkazní břemeno a na nemožnosti zjistit skutečný stav věci se výrazně podílela nemocnice neúplným a nesprávným vedením zdravotnické dokumentace. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť žalobkyně byla ve sporu neúspěšná nikoliv proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale proto, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná postupovala lege artis.
14. Dovolatelka dále namítá, že postup poskytovatele zdravotních služeb je nutné hodnotit vždy výlučně ex ante, tedy na základě poznatků a informací, které měl subjekt v době rozhodování k dispozici. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2937/2020, bylo dovozeno, že hodnocení postupu lékaře z pohledu ex post, tedy na základě pozdějších poznatků, je pro lékaře z hlediska hodnocení správnosti jeho postupu mnohem přísnější než hodnocení jeho postupu ex ante. Obstál-li by postup lékaře též z pohledu ex post, tím spíše by musel obstát i z pohledu ex ante. Uvedená námitka tedy zjevně není důvodná.
15. Způsobilým dovolacím důvodem není poukaz na vady řízení spočívající v nevypořádání se se všemi rozhodnými skutečnostmi, nepoučení účastníků ohledně aplikace § 150 o. s. ř. či porušení zásady předvídatelnosti, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
16. K tomu dále dovolací soud uvádí, že namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně se nevypořádal se skutečností, že v propouštěcí zprávě z 4. 5. 2018 je uvedeno, že absces se nachází v blízkosti střevních kliček a nelze zhodnotit vzájemnou komunikaci, pomíjí, že citovanou zprávu měli znalci při vypracování revizního znaleckého posudku k dispozici (viz s. 11 revizního znaleckého posudku). Z uvedeným způsobem formulované zmínky pak nelze vyvodit závěr, že ke komunikaci střeva a pochvy docházelo již v okamžiku propuštění žalobkyně ze zdravotnického zařízení žalované, jak naznačuje dovolatelka.
Z revizního znaleckého posudku naopak vyplývá, že ke vzniku píštěle došlo pravděpodobně teprve po vaginální revizi provedené ve Stodské nemocnici (viz s. 23 revizního znaleckého posudku). Obdobné pak platí i pro námitku dovolatelky, že soudy nijak nereagovaly na informaci uvedenou v revizním znaleckém posudku, že chybí protokol popisující zavádění drénu pod CT kontrolou. Znalci si absence uvedeného protokolu byli vědomi (viz s. 16 revizního znaleckého posudku), v hodnocení propouštěcí zprávy ze zařízení žalované uvedli, že jde o „podrobný adekvátní popis celé hospitalizace, dokumentace bez pochybení, kompletní, s odpovídajícím doporučením popsána operace i intervenční výkon pod CT kontrolou dne 27.
4. 2018“, a ze znaleckého posudku nevyplývá, že by absence daného protokolu znemožňovala znalcům učinit spolehlivé závěry o správnosti postupu žalované.
17. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
18. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou, respektive mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 3, § 93 odst. 3 věty první o. s. ř.
20. Žalovaná má proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Výše náhrady je určena podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 8 odst. 2, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, bodem 27, dovolací soud za tarifní hodnotu v případě bolestného a ztížení společenského uplatnění považoval částku 50.000 Kč. V případě nároků na náhradu majetkové újmy jsou tarifní hodnotou peněžité částky, které jsou předmětem řízení. Náhrada nákladů sestává tedy z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 16.900 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 20.812 Kč.
21. Žalobkyně je povinna nahradit náklady dovolacího řízení též vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu