25 Cdo 2831/2023-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Jiří Bošina, IČO 46385479, se sídlem Za Školou 320, Plaňany, zastoupený JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Velkopřevorské náměstí 644/1a, Praha 1, proti žalované: Mgr. Michaela Bartošová, IČO 66242541, se sídlem Havelcova 70, Kolín, zastoupená Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 2.168.223,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 319/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2023, č. j. 25 Co 207/2022-356, takto::
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.909 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Aleny Řenďovské. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 7 C 319/2020-296, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 9. 2022, č. j. 7 C 319/2020-319, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 21.931,25 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 2.168.223,78 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení ohledně zákonného úroku z prodlení z
částky 6.760.000 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Ve sporu o náhradu škody způsobené žalovanou advokátkou vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s manžely H. dne 9. 10. 2007 smlouvu o půjčce na 11.600.000 Kč a svoji pohledávku zajistil zástavní smlouvou ze dne 3. 1. 2008 (zástavní právo k nemovitostem ve společném jmění manželů H.) s tím, že zástavní právo ve prospěch žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí jako první v pořadí. Na návrh oprávněné ČSOB a.
s. bylo vůči povinným manželům H. zahájeno exekuční řízení, do něhož se přihlásil žalobce jako zajištěný věřitel, podal přihlášku do dražby, učinil nejvyšší podání a stal se vlastníkem zastavených nemovitostí. Žalobce na základě výzvy soudního exekutora jako zajištěný věřitel uhradil jednu třetinu svého podání ve výši 3.380.000 Kč a od zbývajících dvou třetin podání (6.760.000 Kč) byl osvobozen. Proti dlužníku J. H. bylo dne 26. 10. 2017 zahájeno insolvenční řízení a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, a to před vydáním rozvrhového usnesení v exekučním řízení.
Usnesením soudního exekutora Mgr. Stanislava Moláka ze dne 6. 3. 2018, č. j. 050 EX 58/16-705, bylo rozhodnuto o vydání vymoženého plnění ve výši 2.199.941,45 Kč insolvenčnímu správci dlužníka. Žalobce zastoupený žalovanou přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 2.199.941,45 Kč (P-16) a pohledávku ve výši 14.136.063,26 Kč (P-34). Při přezkumném jednání dne 28. 6. 2018, kterého se žalobce osobně zúčastnil, byly insolvenčním správcem obě tyto pohledávky popřeny. Žalobce zastoupený žalovanou podal žalobu na určení pravosti pohledávky ve výši 2.199.941,45 Kč, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.
6. 2019, č. j. KSPH 73 ICm 1998/2018-77, zamítl pro předčasnost. Přihláška pohledávky žalobce P-16 byla žalovanou podána chybně, neboť neobsahovala vylíčení rozhodných skutečností, se kterými hmotné právo spojuje vznik pohledávky za dlužníkem; vada přihlášky spočívala i v tom, že byla přihlášena jako zajištěná, aniž byl uveden předmět zajištění a datum vzniku zajištění. Insolvenční správce vyzval k odstranění vad přihlášky pohledávky žalobce, který právní důvod vzniku pohledávky upřesnil. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6.
3. 2020, sp. zn. 22 C 50/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 27 Co 233/2020, bylo žalobci uloženo zaplatit insolvenčnímu správci dvě třetiny neuhrazeného podání v exekuci ve výši 6.760.000 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 217.504 Kč, soudní poplatek ve výši 338.000 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení 107.993 Kč. Proti žalobci bylo vedeno exekuční řízení soudní exekutorkou JUDr. Janou Jarkovskou, Exekuční úřad Zlín, pod sp. zn. 207 EX 1960/2021, a žalobce na základě výzvy ke splnění vymáhané povinnosti uhradil insolvenčnímu správci jistinu pohledávky 6.760.000 Kč, úrok z prodlení 1.679.351 Kč, odměnu soudního exekutora 496.970 Kč, náklady oprávněného 65.231,10 Kč a paušální náhradu výdajů ve výši 1.750.000 Kč, dále daň z přidané hodnoty ze shora uvedených částek ve výši 668.682,30 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. 29 NSCR 61/2021, bylo odmítnuto dovolání insolvenčního správce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 4 VSPH 393/2021, kterým byla připuštěna změna přihlášky žalobce tak, že se přihláška pohledávky žalobce ve výši 11.936.121,81 Kč neodmítá a účast žalobce jako věřitele číslo 4 se v insolvenčním řízení nekončí. Insolvenční správce pohledávku žalobce při přezkumném jednání dne 18. 10. 2021 popřel co do pravosti a výše. Žalobce provedl zápočet svých přihlášených pohledávek za úpadcem proti pohledávce insolvenčního správce, avšak bezúspěšně.
2. Soud prvního stupně vyložil podmínky odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, poukázal i na § 2910 a § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že ohledně prvního nároku žalobce (85.834,12 Kč na nákladech právního zastoupení spojených s opravou přihlášky P-16 v insolvenčním řízení a s následným zastoupením v tomto řízení) žalovaná pochybila, pokud v přihlášce uvedla jako důvod vzniku pohledávky vymožení plnění v exekuci na majetek dlužníka (věřitel je povinen vylíčit rozhodné skutečnosti, se kterými hmotné právo spojuje vznik jeho pohledávky za dlužníkem).
Proto soud uložil žalované, aby uhradila žalobci náklady zastoupení spojené s opravou přihlášky (21.931,25 Kč), avšak další náklady vynaložené na zastoupení v insolvenčním řízení neshledal v příčinné souvislosti s pochybením žalované při výkonu advokacie. V rámci druhého nároku se žalobce domáhal náhrady tvrzené újmy vzniklé mu uhrazením nákladů plně úspěšnému insolvenčnímu správci úpadce ve sporném řízení o zaplacení 6.760.000 Kč s příslušenstvím (před soudem prvního stupně 217.504 Kč a v odvolacím řízení 107.993 Kč).
Žalobce měl tyto náklady uhradit insolvenčnímu správci úpadce na základě pravomocných rozsudků vydaných ve sporném řízení, a protože tak neučinil, insolvenční správce úpadce je po něm úspěšně vymohl v exekučním řízení. Zde soud prvního stupně nedovodil porušení žádné povinnosti žalované, které by bylo v příčinné souvislosti s její povinností poskytnout žalobci řádnou právní službu v souvislosti s nárokem uplatněným insolvenčním správcem proti jeho osobě. Skutečnost, že žalovaná původně žalobci poskytla informaci, že nemusí insolvenčnímu správci nic hradit, je nepodstatná, pokud jej následně poučila, že by zaplatit měl, a žalobce tak mohl učinit ještě před podáním žaloby insolvenčním správcem proti jeho osobě.
Nelze tedy přičítat žalované okolnost, že tak žalobce ze své vůle neučinil a nezaplatil insolvenčnímu správci ani na základě pravomocných a vykonatelných rozsudků a vystavil se zahájení exekučního řízení. V rámci třetího nároku se žalobce domáhal náhrady újmy vzniklé mu zaplacením 1.679.351 Kč v exekučním řízení insolvenčnímu správci úpadce jako úroku z prodlení z částky 6.760.000 Kč. Ani zde soud prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi poskytnutím právní služby žalovanou a újmou vzniklou žalobci.
Pokud by žalobce svoji zákonem předvídanou povinnost zaplatit insolvenčnímu správci do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka 6.760.000 Kč splnil na základě jeho výzvy, ke vzniku úroku z prodlení by nedošlo a náklady s tím spojené by žalobci nevznikly. V rámci čtvrtého nároku se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy spočívající v úhradě části nákladů exekuce, a to nákladů oprávněného ve výši 65.231,10 Kč, paušální náhrady výdajů exekutora ve výši 2.117,50 Kč a části odměny exekutora ve výši 32.124,31 Kč.
Podle soudu žalovaná nemůže nést odpovědnost za to, že žalobce na základě vlastního rozhodnutí vedl spor s insolvenčním správcem úpadce, ve kterém nemohl být úspěšný, a vznikla mu proto povinnost uhradit mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 25 Co 207/2022-356, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil ve výrocích IV a V, jinak je potvrdil, potvrdil rovněž zamítavý výrok II a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shrnul, že žalovaná se v souvislosti s poskytnutím právní služby žalobci dopustila porušení své povinnosti poskytnout mu řádnou právní službu jen tím, že v insolvenčním řízení úpadce J. H. vadně podala přihlášky P-16 a P-34 a nepopsala správně z hlediska hmotného práva existenci závazkového právního vztahu vzniklého mezi úpadcem a žalobcem a rozhodné skutečnosti s tím spojené. Žalobci v souvislosti s jejím jednáním vznikla škoda spočívající v nákladech vynaložených na právní službu advokáta, o kterých soud prvního stupně v již pravomocném výroku I napadeného rozsudku rozhodl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal zbylou část uplatněného nároku důvodným pro absenci příčinné souvislosti mezi poskytnutou právní službou žalované (výkonem advokacie) a škodou, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Dodatek ke smlouvě o půjčce a tvrzení o dalším pochybení žalované jsou novými tvrzeními a nově předloženými důkazy učiněnými nepřípustně až v odvolacím řízení.
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázce příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a vznikem újmy, kterou řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 2679/2006 (povinnost advokáta důsledně využívat ve prospěch klienta všechny zákonné prostředky), 25 Cdo 2038/2018, 25 Cdo 3971/2011 (podmínky vzniku odpovědnosti advokáta za škodu a jeho povinnost předjímat výsledek řízení), 25 Cdo 562/1999 (řetězec všeobecné příčinné souvislosti), 25 Cdo 2101/2002 (význam důležité, podstatné a značné příčiny, bez níž by ke škodě nedošlo) a 25 Cdo 1437/2006 (časové a věcné hledisko při posuzování příčinné souvislosti). Dovolatel podrobně shrnul skutkové závěry soudů nižších stupňů, a citoval pasáže z označených rozhodnutí dovolacího soudu. Má za to, že posouzení vztahu příčinné souvislosti je zde otázkou právní, a dovozuje, že všechny uplatněné nároky se odvíjejí od prvotní příčiny vzniku škody, jíž bylo vadné právní poradenství žalované při sepisu přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Pokud by žalovaná přihlášku sepsala správně (se správným uvedením hmotněprávního titulu, se správným vyčíslením jistiny i příslušenství, se správným doplněním veškerých relevantních listin), nebyl by dovolatel vystaven řízení souvisejícímu s opravou přihlášky pohledávky, ani řízení nalézacímu a exekučnímu, a patrně ani řízení incidenčnímu, kdy se musí pravosti pohledávky domáhat soudní cestou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
5. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolatel předestírá skutečnosti, které soudem zjištěny nebyly, proto nemohou být jeho právní námitky vztahující se k takto vytvořenému skutkovému stavu relevantní. Z podaného dovolání není patrné, při řešení které otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy obou stupňů hodnotily příčinnou souvislost tam, kde byla relevantní, velmi pečlivě a zcela v souladu s žalobcem citovanou judikaturou. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
6. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy nižších stupňů posoudily otázku příčinné souvislosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť při závěru o jejím nedostatku jako jednoho z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu při výkonu advokacie vycházely ze správných skutkových okolností, mezi kterými byl zjišťován vztah příčiny a následku. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, příp. zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce napadá dovoláním závěr odvolacího soudu, že pochybením žalované nebyla žalobci způsobena škoda (mimo nákladů vynaložených žalobcem na zastoupení při opravě přihlášky v insolvenčním řízení). Nesouhlasí tedy se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi vadně podanou přihláškou do insolvenčního řízení úpadce J. H. ze strany žalované a škodou vzniklou žalobci v rámci následných řízení (náklady vynaložené na zastoupení v insolvenčním řízení úpadce J. H., náklady přiznané insolvenčnímu správci ve sporném řízení o zaplacení dvou třetin nejvyššího podání a úroky z prodlení z této částky přiznané insolvenčnímu správci v exekučním řízení, další náklady exekuce vedené proti jeho osobě).
10. U odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný a platební povinnost by mu nebyla uložena; důkazní břemeno je na žalobci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”, a ze dne 29. 9.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007). Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, Soubor C 979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodní událost.
Zůstala-li původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, Soubor C 10104).
11. Dovolatel cituje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí však konkrétně v čem se tak mělo stát, a zjednodušujícím způsobem spojuje prvotní pochybení žalované při podání přihlášky s důsledky, které nastaly již bez přímé návaznosti na vady přihlášky. Přehlíží totiž, že odvolací soud nedůvodnost tří dílčích nároků založil na zjištění, že žalovaná sice nejprve poučila klienta nesprávně, aby nečinil určité kroky, nicméně následně mu podala natolik dostatečnou informaci, že jeho nečinnost již byla výsledkem vlastní úvahy a vůle dovolatele.
Lze mu v obecné rovině přisvědčit, že příčinná souvislost mezi pochybením advokáta a škodou není přetržena tím, že klient jako nepoučený laik nepostupoval ve sporu profesně lépe než kvalifikovaný odborník, a nelze mu tedy nepřiznat nárok na náhradu škody s poukazem na to, že nevyužil sám právní možnosti, které mu mohly zbývat přes nečinnost advokáta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1315/2013, Soubor C 14931). Dovolání však přehlíží, že v posuzované situaci byl zjištěn odlišný skutkový stav a správnost závěru, že žalovaná poskytla klientovi odpovídající informaci ještě v době, kdy bylo možno čelit negativním důsledkům jeho nečinnosti, nepodléhá dovolacímu přezkumu, neboť způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. je pouze
nesprávné právní posouzení věci. 12. Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže považoval při zjišťování příčinné souvislosti za významné, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. U nákladů, které vznikly v souvislosti s insolvenčním řízením dlužníka J. H., incidenčním řízením a exekučním řízením vedeným proti dovolateli, je tak zřejmé, že by je musel vynaložit i poté, co by na výzvu insolvenčního správce došlo k odstranění vad jeho přihlášky; skutečnost, že ji insolvenční správce opakovaně popřel, nesouvisí s vadou podané přihlášky. Rovněž na zahájení řízení o zaplacení dvou třetin neuhrazeného nejvyššího podání, na jeho průběh, a tudíž ani na náklady z něho vzešlé žalovaná neměla žádný vliv. Příčinou vzniku škody zde byla skutečnost, že žalobce se sám rozhodl neuhradit dvě třetiny nejvyššího podání insolvenčnímu správci, ač mu žalovaná sdělila ještě v době trvání jejího zastoupení, že by tak učinit měl. Je to právě tato skutečnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Ke stejnému závěru lze dospět i v případě úroku z prodlení z předmětného nejvyššího podání vymoženého v exekučním řízení a nákladů této exekuce; za skutečnost, že žalobce neplnil insolvenčnímu správci ani na základě pravomocných a vykonatelných rozsudků soudů (takže došlo k vymožení až v následném exekučním řízení) žalovaná žádnou odpovědnost nenese. 13. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že mezi škodou žalobce, jejíž vznik je spojen se shora uvedenými řízeními, a jednáním žalované při sepisu a podání přihlášky není příčinná souvislost, nelze mu vytýkat, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 14. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu