25 Cdo 2838/2023-243
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. V., zastoupená Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti žalovanému: Středočeský kraj, IČO 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení 216.556,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 288/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 23 Co 82/2023-222, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 23 Co 82/2023-222, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy na zdraví v souvislosti s úrazem, který utrpěla dne 18. 8. 2018 při pádu z kola na komunikaci ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyni vznikla újma ve výši 851.223,75 Kč, která zahrnuje ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestné, ztížení společenského uplatnění, náklady na léčení a věcnou škodu. Vedlejší účastnice jako pojistitelka žalovaného žalobkyni uhradila 80 % z uvedené částky s odkazem na její spoluzavinění na vzniku dopravní nehody. Žalobkyně požadovala kromě rozdílu mezi výší škody a vyplacenou částkou (170.244,75 Kč) také zaplacení nákladů právního zastoupení, jež jí vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u žalovaného, resp. u vedlejší účastnice (43.706 Kč)./
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 12. 2022, č. j. 4 C 288/2021-179, zamítl žalobu co do 3.558,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 212.998,12 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalovanému a vedlejší účastnici povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok III) a státu (výrok IV). Soud prvního stupně odkázal na § 9 odst. 1 a 3, § 26 odst. 1 a 6 a § 27 odst. 2 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „silniční zákon“).
Dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného, který je vlastníkem předmětné pozemní komunikace, a ručí tedy za splnění povinnosti k náhradě škody. Žalobkyně prokázala, že k plnění zbývající části nároku, kterou jí vedlejší účastnice nevyplatila, vyzvala nejdříve správce předmětné komunikace. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně při jízdě na kole z kopce projela pravotočivou zatáčku, při jejímž pravém okraji začal pás nového živičného povrchu, který byl ale příliš úzký, aby se na něj dalo najet. Předtím při pravé straně vozovky byly výtluky a pospravovaná místa, která způsobovala nerovnost povrchu vozovky.
Žalobkyně proto jela při středu silnice, aby se těmto nerovnostem vyhnula, a splnila tak na ni kladenou povinnost přizpůsobit svoji jízdu technickému stavu vozovky. Poté, co se nový rovný živičný povrch rozšířil do celého pravého jízdního pruhu, se žalobkyně rozhodla pokračovat v jízdě již při okraji pravého jízdního pruhu. Při přejezdu ze starého živičného povrchu na nový povrch žalobkyně s kolem upadla, přičemž podle znalce byl příčinou pádu nepředvídatelný schod mezi pruhy vozovky ve výši 2,5 cm.
Žalobkyně nejela nepřiměřeně vysokou rychlostí, avšak schodek mezi starým a novým povrchem vozovky byl pro pohybujícího se cyklistu nezpozorovatelný, tedy nepředvídatelný. Standardním zakončením nově položeného povrchu jsou zkosené hrany, jak bylo patrné na části nového živičného povrchu. Účastník silničního provozu se proto mohl důvodně domnívat, že takto jsou řešeny veškeré přechody mezi starým a novým povrchem vozovky. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že schod mezi jízdními pruhy o výšce 2,5 cm se vymykal stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace.
Shledal, že žalobkyně obezřetně reagovala na výtluky na vozovce tak, že se jim vyhýbala. Překážku na vozovce nemohla předpokládat a účinně na ni reagovat tak, aby neovlivnila svou jízdu. Podle názoru soudu prvního stupně se jednalo o závadu ve sjízdnosti předpokládanou v § 26 odst. 6 silničního zákona. Žádný liberační důvod na straně žalovaného nebyl tvrzen ani prokázán, nebylo ani zjištěno, že by se žalobkyně svým jednáním podílela na vzniku škody. Soud prvního stupně proto shledal nárok žalobkyně v plném rozsahu důvodným (bez krácení provedeného vedlejší účastnicí) včetně náhrady nákladů za zastoupení advokátem při vyřizování škodní události.
Žalobkyni tedy přiznal 212.998,12 Kč s příslušenstvím a co do zjištěného rozdílu v odměně za zastoupení advokátem, tedy co do částky 3.558,20 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl.
3. K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 23 Co 82/2023-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému (výrok II), vedlejší účastnici (výrok III) a státu (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je ve věci vzhledem k § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích a § 2021 o.
z. pasivně věcně legitimován. Zopakoval dokazování fotografiemi komunikace, na níž došlo k nehodě, a vzal z nich za prokázané, že povrch komunikace je popraskaný, s drobnými výtluky, před pravotočivou zatáčkou (ze směru jízdy žalobkyně) začíná při pravé krajnici komunikace pás nového povrchu, který je nad úrovní původního povrchu a nájezd na něj je zkosený. Pás tohoto nového povrchu se postupně rozšiřuje, tak, že v pravotočivé zatáčce zabírá větší část pomyslné pravé poloviny komunikace. Za zatáčkou na tento nový povrch navazuje další nový povrch, který vystupuje nad úroveň dosavadního nového povrchu i nad úroveň původního povrchu, přičemž i přes tmavé skvrny na komunikaci je zřejmé, že nájezd je zkosený.
Tento další nový povrch je rozšířen až na celou polovinu pomyslné pravé poloviny komunikace; místo nehody je za zatáčkou, již na rovném úseku; na komunikaci není žádné dopravní značení ani dopravní zařízení.
4. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že v místě pádu žalobkyně byl mezi jízdními pruhy schodek o výšce 2,5 cm. Tento schodek však podle názoru odvolacího soudu nelze označit za takovou změnu ve sjízdnosti místní komunikace, kterou by nebylo možné při náležité obezřetnosti předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu komunikace. Předmětná komunikace je v horším stavebním stavu, její povrch je popraskaný, s drobnými výtluky a místy pospravovaný novým potahem. Při přizpůsobení jízdy stavebnímu stavu byla silnice sjízdná ve smyslu § 26 odst. 1 silničního zákona, a to jak pro automobily, které po ní běžně jezdily, tak pro cyklisty, kterým nic nebránilo v tom držet se při pravém okraji vozovky a bezpečně jet po novém povrchu.
Zdůraznil, že znalec Ing. Vlk při svém výslechu potvrdil, že hrany nového povrchu jsou zpočátku zkosené, a to v příčném i podélném směru, a umožňují normální jízdu. Podle znalce lze přes takto opravenou vozovku jet, byť připustil, že je to nepříjemné, což však podle názoru odvolacího soudu není důvodem pro to, aby se žalobkyně nepohybovala na své straně vozovky. Odvolací soud tedy dovodil, že se nejednalo o závadu ve sjízdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, avšak dospěl k závěru, že žalovaný za škodu odpovídá podle § 2900 o.
z. pro porušení prevenční povinnosti, neboť neupozornil příslušným dopravním značením na nestandardní nerovnost vozovky spočívající v ostré svislé hraně mezi jízdními pruhy vzniklé v procesu probíhajících oprav povrchu komunikace. K pádu žalobkyně z jízdního kola však došlo za situace, kdy přejížděla z levé strany vozovky do pravé (podle znalce se žalobkyně pohybovala za středem vozovky – více vlevo). Přitom povinností žalobkyně bylo jet na jízdním kole při pravém okraji vozovky, přizpůsobit jízdu na jízdním kole stavebnímu stavu vozovky, svým schopnostem, vlastnostem jízdního kola a počasí v daném okamžiku.
Z tvrzení žalobkyně je zjevné, že si byla vědoma zhoršené kvality vozovky, viděla opravený pruh při pravém okraji i to, že se posléze rozšířil. V žalobě také tvrdila, a bylo prokázáno znaleckým posudkem i fotodokumentací, že zpočátku byl nájezd na novou vrstvu povrchu plynulý, hrana byla zkosena, a to v podélném i v příčném směru. Ačkoli mohla, žalobkyně na nový povrch nenajela, ale objížděla jej (rychlostí 30 km/h). Podle znaleckého posudku se pak žalobkyně při průjezdu zatáčkou pohybovala za středem vozovky.
Svým chováním žalobkyně porušila zákon o silničním provozu, když se při průjezdu pravotočivou zatáčkou, ani po jejím průjezdu, nedržela při pravém okraji vozovky. Příčinou pádu žalobkyně z jízdního kola byla podle znaleckého posudku skutečnost, že při návratu do pravého jízdního pruhu musela překonat schodek o výšce 2,5 cm. Odvolací soud však vyzdvihnul, že pokud by žalobkyně dodržela zákon o silničním provozu, nepohybovala by se na levé straně vozovky (tedy v protisměru), nebyla by nucena schodek překonávat a nedošlo by ani k jejímu pádu.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně se svým jednáním podílela na vzniku škody, a to v rozsahu 50 %.
Jelikož žalobkyně vyčíslila výši škody částkou 851.223,75 Kč a vedlejší účastnice uhradila žalobkyni částku 680.971 Kč, byl důvodný nárok žalobkyně zcela uspokojen.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka v tomto směru uváděla závěry odvolacího soudu, že se v daném případě nejednalo o závadu ve sjízdnosti (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4042/2016), že se spolupodílela na vzniku škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4042/2016), a vytýkala odvolacímu soudu taktéž absenci poučení účastníků ohledně možnosti doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu k možnému hodnocení věci podle § 2900 a § 2918 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021).
Důvodnost spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení. Žalobkyně zrekapitulovala skutkový stav věci a dosavadní průběh řízení. Závěr odvolacího soudu, že se v rozsahu 50 % podílela na vzniku škody, považuje dovolatelka za nepřezkoumatelný. Odkázala na zjištění soudu prvního stupně, podle nějž byl pás nového živičného povrchu v zatáčce příliš úzký, aby se po něm dalo jet a nehrozil pád do vedlejšího silničního příkopu. Dovolatelka zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno, že by jela v protisměru, ona sama pouze připouštěla možnost (jež koresponduje s vyjádřením znalce), že jela v levé části svého jízdního pruhu (nikoliv však v protisměru), a to z důvodu nerovností, jež se vyskytovaly při pravém okraji vozovky a jimž se vyhýbala.
Své chování, spočívající v tom, že nejela zcela při pravém okraji vozovky, považuje za logické a očekávatelné, v žádném případě nešlo o jednání nepečlivé či protiprávní. Povinnost účastníka provozu jet při pravém okraji vozovky není absolutní, a objetí překážky cyklistou je tak v souladu se zákonnými povinnostmi účastníka provozu, stejně jako s prevenční povinností. Požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace se pak projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona a nemůže být zdvojován v rámci závěru o spoluzpůsobení si újmy.
Zde je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti. Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud žádným způsobem neodůvodnil, proč je dáno spoluzpůsobení si újmy na její straně právě v rozsahu 50 %, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002, uveřejněným pod číslem 15/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, uveřejněným pod číslem 71/2015 Sb. rozh.
obč., či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.
7. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání je přípustné, neboť otázku závady ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona řeší v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
10. Podle ustanovení § 26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) [odstavec 4]. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (odstavec 5). Závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 6).
11. Podle § 27 odst. 2 silničního zákona vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
12. Závadou ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona je natolik významná změna (zhoršení) sjízdnosti komunikace, která je sice odstranitelná běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymyká stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně reagovat při řízení tak, aby závada neovlivnila jeho jízdu a nevznikla tím škoda.
Ze zákona přitom nevyplývá, že závada ve sjízdnosti se nemůže nacházet v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace; není tedy vyloučeno, aby se v místě, kde je stavební stav komunikace poznamenán četnými výtluky, vyskytovala závada ve sjízdnosti představovaná výtlukem natolik rozsáhlým (hlubokým), že vzhledem k okolnímu stavu vozovky jde o takovou změnu sjízdnosti, kterou řidič nemůže předvídat ani tehdy, přizpůsobí- li způsob jízdy špatnému stavu komunikace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003). Jinak řečeno, závadou ve sjízdnosti je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro řidiče nenadálé, tedy nepředvídatelné ve smyslu § 26 silničního zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 263/2022, rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaný pod č. 27/2022 Sb. rozh. obč.).
13. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), se před místem nehody při pravé straně vozovky nacházely výtluky a pospravovaná místa, která způsobovala nerovnost povrchu vozovky (viz bod 31 rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud toto zjištění nikterak nerozporoval). Žalobkyně proto jela při středu silnice, aby se těmto nerovnostem vyhnula. Při přejezdu ze starého živičného povrchu na nový povrch s kolem upadla, přičemž příčinou pádu byl schodek mezi pruhy vozovky ve výši 2,5 cm, který byl pro pohybujícího se cyklistu nezpozorovatelný (podle znalce byl příliš nízký na to, aby jej cyklista mohl spatřit, ale příliš vysoký na to, aby mohl být bezpečně překonán). Ačkoliv tedy místu nehody bezprostředně předcházel úsek s nižší kvalitou vozovky v podobě výtluků a pospravovaných míst, schodek, při jehož překonávání žalobkyně upadla, se svým charakterem natolik vymykal předchozí povaze vozovky, že se podle dovolacího soudu jednalo o závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona. I když je totiž vozovka spravovaná a nachází se na ní menší výtluky, účastník provozu nemůže nikterak očekávat, že se na vozovce nachází nebezpečný schodek, který není viditelný. Žalobkyně před sebou viděla široký pás opravené vozovky a mohla mít oprávněně za to, že již nebezpečným úsekem s výtluky projela, když nic nenasvědčovalo tomu, že se na silnici nachází zcela odlišná překážka. Právní posouzení odvolacího soudu tak v tomto směru není správné.
14. Za poněkud nekonzistentní považuje dovolací soud závěr odvolacího soudu, že žalovaný neodpovídá žalobkyni za vzniklou újmu podle § 26 odst. 6 silničního zákona, ale podle § 2900 o. z. Pokud totiž odvolací soud uzavřel, že se v případě podélného 2,5 cm vysokého schodku jednalo o „nestandardní nerovnost vozovky spočívající v ostré svislé hraně mezi jízdními pruhy“, která vyžadovala dopravní značení, které by na ni upozornilo, šlo zjevně i podle názoru odvolacího soudu o zhoršení sjízdnosti komunikace vymykající se jejímu stavebnímu stavu spočívajícímu v přítomnosti drobných výtluků, protože pokud by tomu tak nebylo, neexistovala by potřeba účastníky silničního provozu na toto zhoršení upozornit. Za takových okolností však je namístě posoudit danou nerovnost jako závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona.
15. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020). V posuzovaném případě odvolací soud žádným způsobem nevyložil, z jakého důvodu stanovil rozsah spoluzpůsobení si újmy na straně žalobkyně právě v rozsahu 50 %, a dovolací soud tedy jeho úvahy nemůže přezkoumat. Nadto však dovolací soud podotýká, že je nerozhodné, zda se žalobkyně bezprostředně před nehodou pohybovala na středu vozovky či za ním, neboť pokud se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů před pásem nového živičného povrchu nacházely v pravé části vozovky výtluky, nelze reakci žalobkyně, která se jim chtěla vyhnout, označit za nepřiměřenou.
16. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Za zvláštní okolnosti, které umožňují ve výjimečných případech užít i jinou část vozovky než prostor při jejím pravém okraji, je možno považovat nedostatky ve stavebně technickém stavu pozemní komunikace (výtluky, propady povrchu vozovky), překážky ve vozovce (porouchané vozidlo, složený materiál, stavební zábor, sesuv půdy) a další okolnosti, jež ztěžují nebo zamezují průjezd vozidla (viz komentář k § 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích; Kovalčíková, D., Štandera, J.: Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 59). Těžko lze po účastníkovi provozu vyžadovat, aby jel bezvýhradně při pravém okraji vozovky, může-li se místu s výtluky vyhnout, aniž by ohrozil plynulost provozu či jeho ostatní účastníky.
17. V posuzované věci odvolací soud odkázal na závěr znalce, že jet po opravené části vozovky by bylo nepříjemné, a konstatoval, že taková okolnost není důvodem, proč by žalobkyně neměla jet při pravém okraji vozovky. Pominul však, že znalec rovněž uvedl, že žalobkyně se vyhýbala výtlukům v pravé části vozovky před místem nehody a že pokračování v pravém jízdním pruhu mohlo být s ohledem na přítomnost výtluků nebezpečné. Dovolatelka tedy neporušila § 11 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nejela nepřiměřeně vysokou rychlostí (podle znalce byla její rychlost dokonce velmi nízká. Závěr odvolacího soudu o spoluzpůsobení si újmy žalobkyní tak není správný. Naznačená úvaha přitom není pouze akademická, neboť i v případě § 26 odst. 6 silničního zákona v obecné rovině přichází v úvahu spoluzpůsobení si újmy poškozeným (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněný pod číslem 27/2022 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005).
18. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021, není citovaná judikatura na projednávanou věc přiléhavá, neboť v uvedených případech soudy postavily svá rozhodnutí na tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, což však v posuzovaném případě nenastalo.
19. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
20. Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a proto jej dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil. V dalším řízení odvolací soud toliko posoudí, zda je dána existence liberačního důvodu ve smyslu § 27 odst. 2 silničního zákona, protože touto otázkou se s ohledem na svou odlišnou právní kvalifikaci dosud nezabýval.
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém
rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu